Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

VZNIK  A  ZÁNIK  VESMÍRU  DLE  NÁBOŽENSTVÍ  A  VĚDY

 

1. ÚVOD

 

    Všichni jsme součástí nějaké nesmírně rozsáhlé existence. To bylo a je zřejmé všem živočichům z  bezprostředního poznání. Avšak teprve  dávný člověk  -  začínající abstraktně myslit  -  počal uvažovat o tom, jak asi tato existence vznikla a jaký bude její další osud. Samozřejmě že prvopočáteční představy o tom byly naivní, odpovídající tehdejším obecným znalostem člověka a nemá smysl je zde podrobně komentovat. O zvídavosti našich dávných předků    konkrétně starých Peršanů  -  svědčí např. ukázky z jejich rozsáhlé „bible“  Avesty, hlásající  náboženský dualismus, tj. učení o dobrotivém Bohu, zvaném   Ahura-Mazda  a o zlobohu  Ahrimanovi, kteří spolu zápasí o moc nad světem.  Zarathuštrovy gáthy praví (cituji

podle zajímavé knihy OTAKARA KLÍMY „Oběti ohňům. (Výběr památek staroiránské a středoiránské literatury)“: „Na to se tě táži, řekni mi pravdivě, Ahuro! Kdo svým tvořením je prapůvodní otec Řádu? Kdo položil cestu slunce a hvězd? Kdo jest ten, díky jemuž měsíc roste a ubývá? Tyto a jiné věci, Mazdo, chci vědět. Na to se tě táži, řekni mi pravdivě, Ahuro! Kdo drží zemi dole a nebe, aby nepadlo dolů, kdo udržuje vodu a rostliny? Kdo větru a mrakům zapřáhl spřežení? Kdo jest, Mazdo, stvořitelem Dobrého smýšlení? Na to se tě táži, řekni mi pravdivě, Ahuro! Který mistr stvořil světlo i tmu? Který mistr stvořil i spánek i bdění? Kdo jest ten, díky němuž je ráno, poledne a noc, které rozumného upomínají na jeho povinnost? Na to se tě táži, řekni mi pravdivě, Ahuro! Chci si vštípit, co jest tvým pokynem, Mazdo, vštípit si slova, o nichž s dobrým smýšlením rozmlouvám, chci se dozvědět, co jest pro život v Řádu náležité. Jak se má duše stane účastnou bohatství, které se dostaví?"  -  A podobné, i když třeba moderněji formulované otázky, si můžeme klást i my na zlomu tisíciletí. Sdělí nám nějaký Ahura- Mazda přesvědčivé odpovědi?

 

    Řecký učenec a matematik  PÝTHAGORÁS ze Samu (580-500 př.n.l.) byl první, kdo nazval „svět-vesmír“ slovem  kosmos, což řecky znamená  krása. Snad každý z nás, když o vlahé letní noci pohlédne do oblohy nad námi, je touto krásou uchvácen. A já v této stati o této kráse pojednám, jak se nám jeví z hlediska hlásaného Náboženství Moudrosti, přičemž budu hojně čerpat z  preprintu unitářského spisu „Filozofie Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“.

 

2. NÁBOŽENSKO-FILOZOFICKÉ  POJETÍ  VZNIKU  A  ZÁNIKU  VESMÍRU

 

    Obraťme se především ke křesťanské bibli, která podstatně ovlivnila rozvoj kultury nejen v Evropě, ale i ve značné části světa. V prvé Mojžíšově knize (Genesi) se (podle ekumenického překladu z  r. 1984) praví: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží. I řekl Bůh: „Budiž světlo“. A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý“…. A v  pokračování Genese popisuje, jak Bůh během šesti dní stvořil všechno, co existuje, zejména rostlinstvo a všechny živočichy včetně člověka. Sedmý den pak odpočíval. Bible tak reprezentuje staré židovské a křesťanské představy o vzniku světa. Podle katolického katechismu Bůh ke stvoření nepotřebuje ničeho předem existujícího, tvoří svobodně „z ničeho“. Nyní je nutno ještě uvést, jak si bible představuje konec vesmíru. Ona vlastně nehlásá žádný jeho konec, nýbrž jen zásadní přeměnu Země, která je fantasticky vylíčena na konci Nového Zákona ve „Zjevení Janově“ (tzv. Apokalypse). Této přeměně předchází všesvětová bitva dobra se zlem (zvaná  armagedon), ve které zvítězí dobro a dojde k  tzv.  parusii (tj. druhému příchodu Ježíše Krista), kdy na Zemi zavládne ideální  království boží, v němž dojde ke vzkříšení – tj. probuzení ze šeolu (posmrtného nevědomého spánku) - všech  těch mrtvých, kteří vedli ušlechtilý život, a ti se zde budou  na věčné časy těšit z dokonalého zdraví a štěstí.

 

    V návaznosti na bibli je zajímavé se zmínit o gnostickém  přístupu k této problematice  Dle těchto představ  Nejvyšší Bůh  nestvořil svět přímo, nýbrž napřed stvořil „Tvůrčí bytost“ (tzv.  Demiurga ), který pak stvořil svět. Poněvadž Demiurg nebyl dokonalý, není dokonalý ani jím stvořený svět. Zajímavý je i další přístup gnostiků k hadovi, svůdci Evy. Podle PETRA                         POKORNÉHO, autora knihy „Píseň o perle.(Tajné spisy středověkých gnostiků)“ had je nazýván   Set (Světlonoš). Je jistě zajímavé srovnat tento název s  křesťanským teologickým termínem  Lucifer ( =  Světlonoš). Gnostikové  Naasejci (z hebrejského nácháš = had) a Ofité (z řeckého ofis=had) uctívali hada jako symbol nesmrtelnosti. Tato úcta byla motivována také gnostickým výkladem První knihy Mojžíšovy  -  místa, kde se mluví o hadovi, jenž přiměl člověka, aby jedl jablko ze stromu vědění.  V pojetí těchto skupin to nebyl pokušitel, ale osvoboditel. Otevřel závory, které člověku kladl Demiurg. Ten totiž nechtěl, aby člověk poznal pravdu, protože by tím zároveň poznal, že Demiurg není nejvyšší Bůh. Pramáti Eva tu hrála roli důležité zvěstovatelky pravdy a byla ztotožněna s nebeskou Moudrostí  -  Sofií.  Jako o produktu židovského hermetismu je nutné se zmínit ještě o kabale. Judaismus měl i svůj mystický směr, který dostal starohebrejský název kabala (doslova tradice). Sestává ze dvou knih, nazvaných Sohar (Záře) /která je teoretičtější/, a Šéfer jesíra (Kniha stvoření)... Panteistickým základem Záře jsou představy o Nekonečném (En Sof), které je rozumem nepostižitelné a nemůže být určeno žádnými přírodními ani lidskými znaky. Tato nepostižitelná podstata, jež je zároveň činná i trpná, vytváří imanentní základ světa a bez ní není možná žádná věc ani žádný jev přírody. Z jejího sebeomezení vznikají konkrétní pomíjející věci.

 

    Bible, představující hned na svém začátku Boha jako Stvořitele vesmíru, není v tomto pojetí jediná. Např. pro náboženství Indie jsou důležité představy souboru Véd.  Podle nich Tvůrce Brahma  vydechuje  vesmír, který pak existuje miliardy let, aby poté skončil  vdechnutím  Brahmy, ale jen proto, aby jej Tvůrce po čase znovu vydechl. Tyto procesy se nazývají také Brahmův den  a  Brahmova noc. Je zajímavé, že v  prastaré Indii uváděné časové termíny těchto procesů jsou v  hrubém souladu s  termíny podobných procesů, které uvažuje naše moderní věda. V řecké filozofii bychom se mohli setkat podle peripatetika a univerzálního antického myslitele  ARISTOTELA ze Stageiry (383-322 př.n.l.) s  pojetím Boha  jakožto  prvního hybatele,  který uvedl do chodu celý vesmír, sám však spočívá  v klidu v sobě samém. Podle řeckého systematizátora novoplatonismu  PLOTÍNA (204-270 n.l.) je Bůh jediný skutečný, všechno ostatní je pouze odlesk, emanace božího bytí. Na antickou filozofii navazují středověcí myslitelé. Křesťanský teolog a církevní představitel  AURELIUS  AUGUSTIN (sv. Augustin, 354-430) hlásal dnes  ve vědě velice moderní  názor, že „svět nebyl stvořen v čase, nýbrž s časem“. Tuto původně středověkou ale dnes i moderní myšlenku můžeme rozšířit i na prostor. I ten neexistoval před vznikem našeho vesmíru, byl vytvořen současně  s  ním a dle moderního pojetí úzce splývá s časem v  časoprostor. Vraťme se však ke středověkým filozofům. Nejvýznamnější židovský náboženský spisovatel  MOŠE  MAIMONIDES  z  Gordóby (1135-1294) učil, že počínaje sedmým dnem skončilo veškeré zasahování Boha a vesmír začal žít podle dříve mu Bohem daných  -  ale nyní tedy už vlastních  -  přírodních zákonů. Bůh sedmý den začal odpočívat a zřejmě odpočívá dodnes. Tato idea byla později v  novověku nazvána  deismem,  který nezná žádné zázraky ani zjevení a časem vedl v Anglii k  tzv.  rozumovému náboženství. Je zajímavé, že světoví unitáři (kteří „rozumové náboženství“ přijali), se jedno období svého vývoje také nazývali „deisté“. Svérázným způsobem se o vzniku vesmíru vyjádřil německý filozof  rané renesance  NIKOLAUS  CHRYPFFS, nazývaný MIKULÁŠ  KUSÁNSKÝ (latinsky CUSANUS; 1407-1464). Ten se vyhýbal pojmu jednorázového stvoření světa z  ničeho a užíval pojmu „rozvinutí“ toho, co bylo (před stvořením světa) v  Bohu v „zavinuté“ podobě. Tento proces není ukončen, neboť tvůrčí potence Boha není vyčerpána tím, co je již „rozvinuto“. Tento proces je podle Kusánského věčný jako sám Bůh.

 

    Podle toskánského rodáka a  významného činovníka „Platónské akademie“  MARSILIA  FICINA (1433-1499) přechod od Boha ke světu je nutno chápat  jako přechod od Nejvyšší Jednoty  k  mnohosti přírody a vesmír se jeví jako „hierarchicky uspořádaná Jednota“. Podle italského panteisty a světoběžníka  GIORDANA  BRUNA (1548-1600) vesmír nebyl stvořen, existuje věčně a nemůže zaniknout. Je plný pohybu, sám však (jako celek) se nepohybuje a sám se celý vyplňuje. Podle přírodně-filozoficky orientovaného myslitele přelomu 16. – 17. století  GIOVANNI-ho  DOMENICO  CAMPANELLY (1568-1639), který přijal dominikánské řádové jméno  TOMMASO, nelze Boha ztotožňovat s  přírodou. Boha přirovnává k představě hodináře, který seřídil hodinový (tj. kosmický) stroj a natáhl jej. Ten pak jde již sám. Podle německého mystika  JAKOBA  BÖHMEHO  (1575-1624) Bůh sám o sobě je „Jednota“, věčná hloubka, věčné Nic, propast, která za účelem vytvoření světa vystupuje ze sebe v  odlišnost, čímž vzniká  „Jednota mnohosti“. Tento „pohyb“ Boha je hlavním základem veškerého bytí. Při filozofických úvahách o vzniku světa nemůžeme opomenout dílo jednoho z největších myslitelů 19. století  -  Němce  ARTHURA  SCHOPENHAUERA (1788-1860), jehož nejvýznamnějším dílem je spis „Svět jako vůle a představa“, který vyšel v  r. 1819. Navázal v něm na KANTA, kterého kritizoval a hledal vlastní filozofickou pravdu. Jeho pesimistické nauky v  mnohém navazují na dálně-východní filozofii a mystiku. „Svět jako vůle a představa“ však negativně ovlivnil některé další filozofy, např. smutně proslulého  FRIEDRICHA  WILHELMA  NIETZSCHE-ho (1844-1900), který hlásáním nadčlověka  -  kterému je všechno dovoleno  -  dále negativně ovlivnil světového ničemu Adolfa Hitlera.

 

    Velmi zajímavým přístupem k nazírání na vznik světa je  mentalismus  významného duchovního učitele  Dr. PAULA  BRUNTONA (1898-1981), který existenci Boha nazývá  Mysl  a jím projevený svět považuje za jeho myšlenku, kterou nazývá  Kosmická Mysl.  Je zajímavé, jak tyto ideje souhlasí s textem „Nového Zákona“ v bibli. V prologu ekumenického překladu (1984) „Evangelia podle Jana“ se praví: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ Nahradíme-li výraz „Slovo“ výrazem „Mysl“ (a tyto výrazy si jsou významově hodně blízké), pak Bruntonova  Kosmická Mysl se jeví jako ekvivalent výrazu „to slovo bylo u Boha“. S tímto pojetím je v  souladu i učení našeho  Náboženství Moudrosti, které můžeme charakterizovat citací z jeho thesí: „Tento náš vesmír není jediným vesmírem, který kdy existoval. Předcházely mu vesmíry jiné a další budou vyzářeny po zániku vesmíru našeho. Vesmíry existují nesmírně dlouho, ale nejsou /jako jednotlivosti/ věčné. Avšak jejich základna, která je vyzařuje a opět vstřebává v opakovaném velkolepém kosmickém dýchání, je věčná. Za smrtelnými vesmíry je skryta nesmrtelná duchovní podstata, která existuje trvale a v periodách vyzářených vesmírů na sebe bere jejich formu. V mezidobí mezi vesmíry existuje skrytě způsobem, který z našeho časoprostorového hlediska si nedovedeme představit. Jsme dětmi našeho současného vesmíru, produkty jeho lokální evoluce. Nyní je nám souzeno obývat  Zemi jako svou určenou vlast. Naší skutečnou rozsáhlou vlastí je ale celý současný vesmír. Avšak naší původní pravlastí, ze které odvozujeme svůj prapočátek, je ten základ, ta prapodstata, která dává vznik všem vyzářeným vesmírům. Je to věčná Jednota a z hlediska nejvyšší skutečnosti my lidé jsme jejími dětmi a ona je naší kosmickou Matkou. Byla první příčinou našeho zrození v rámci evoluce tohoto vyzářeného vesmíru a opět ona to bude, která celý vesmír nakonec sevře ve svém strašlivém gravitačním náručí a strhne jej zpět do svého lůna, jen aby jej připravila k dalšímu zrození"

 

3. VZNIK  A  VÝVOJ  VESMÍRU  PODLE  VĚDY

 

    Již v minulosti se různí myslitelé zabývali otázkou, jak funguje vesmír a vymýšleli rozmanité spekulace o pohybu nebeských těles. Tyto úvahy však nebyly podloženy vědou. Teprve německý středověký filozof  -  již zmíněný  MIKULÁŠ  KUSÁNSKÝ  -  došel v astronomii spekulativní cestou (dlouho před Polákem Koperníkem) k hypotéze o pohybu Země a k nekonečnosti vesmíru. (Kepler se na něho opakovaně odvolával).  CUSANUS o řádu a harmonii vesmíru řekl, že je lze odvodit z toho, že Bůh nestvořil svět bez plánu, nýbrž na základě matematických principů. K poznání vesmíru proto musíme použít týchž principů. Můžeme říci, že těmito úvahami naznačil cestu k vědeckému studiu vesmíru. Toho se jako prvý chopil velký polský astronom  MIKULÁŠ  KOPERNÍK (1473-1543), svým spisem „O obězích sfér nebeských“, zveřejněném v r. 1543. V něm se  -  tak jak to bylo obvyklé u přírodovědců renesanční epochy  -  pokládal (a byl pokládán) za filozofa, který "se snaží hledat pravdu ve všech věcech, nakolik to jen Bůh člověku dovoluje". Své práci předeslal  -  jako epitaf -  proslulý nadpis, umístěný u vchodu do Platónovy Akademie: "Nechť nevstupuje nikdo, kdo nezná geometrii!" - Ve věnování své knihy papeži Pavlu III. "předvídal a předem odmítal kritiku hlupáků, kteří jsou v matematice zcela nevědomí, ale přesto si osobují právo posuzovat ji na základě nějakého místa z Písma, které pro své cíle zcela překroutí a opovažují se kárat a napadat toto učení". Přitom vyhlásil své právo takové soudy přehlížet. - Koperník nahradil středověké centrální postavení Země (tzv. geocentrismus) Sluncem, čímž značně zjednodušil schéma nebeských pohybů. Tento heliocentrismus vedl k desakralizaci kosmu a k zásadní revizi celého fyzikálního obrazu světa. Z toho vyplynula i potřeba revidovat některé základní these scholastické filozofie. "Země" již nemohla být fyzikálně ani teologicky stavěna proti "nebi", byla pokládána za jedno z  nebeských těles, přičemž zákony pohybu byly jednotné pro Zemi i pro jiné planety. Země nestojí  v  Koperníkově světové soustavě proti planetám a hvězdám, ale vytváří s nimi jednotný vesmír. Odmítnutí Země jako nehybného středu vedlo k tomu, že naše planeta ztratila výlučné postavení ve struktuře světa. Nejdůležitějším světonázorovým důsledkem koperníkovství bylo zhroucení středověké hierarchické světové soustavy a její nahrazení vědeckým názorem na vesmír. Německý hvězdář  JOHAN  KEPLER (1571-1630)   -   který pracoval  i v Praze na dvoře Rudolfa II.  -  upřesnil Koperníkovy kruhové dráhy planet na správné eliptické, což umožnilo přesné výpočty jejich pohybů a poloh. Již zmíněný  GIORDANO  BRUNO  opravil mylný Koperníkův heliocentrismus, když poznal, že Slunce je jen jednou z mnoha hvězd a změnil tak zbytečnou staro- a středověkou sféru stálic za vesmír v  našem pojetí. Za takovéto pojetí byl sice upálen, ale přesto se již církvi nepodařilo své nábožensky pojímané zpátečnické představy o nebeské báni udržet. Na tyto nové kosmické zákony navázal věřící unitář  ISAAC  NEWTON (1643-1727), který pohyby kosmických těles vysvětlil  gravitační teorií. Tu pak upřesnil geniální  ALBERT  EINSTEIN (1879-1955) svou  teorií relativity.  Tak tito vynikající badatelé položili jeden ze základů moderní přírodovědy.

 

    Jak se dnešní věda staví ke vzniku a vývoji vesmíru? Jak je ve vědě obvyklé, vyskytuje se zde více názorů. Např. marxistická „věda“ považuje vesmír za jakýsi věčně existující samohybný stroj, u něhož pochopitelně odpadá otázka jeho vzniku či zániku. Tento názor zastává i několik nemarxistických astronomů. Chceme-li však něco obecně vydávat za  vědecký názor, musíme respektovat  převažující mínění,  na kterém se shoduje většina vědců. A tím je bezpochyby hypothesa  velikého třesku.  Proč?     Známý americký astronom ERVIN  HUBBLE  -   po němž byl nazván jeden z nejdokonalejších družicových teleskopů  -  dokázal, že všechny vesmírné galaxie se od nás (a tím i od sebe samých) vzdalují rychlostí, úměrnou vzdálenosti. Hubbleův zákon lze matematicky vyjádřit jednoduchou rovnicí

v  =  H  .  r

kde  v  je rychlost rozpínání,  r  je vzdálenost galaxie od nás a  H  je tzv. Hubbleova konstanta. Její hodnota byla stanovena takto: vzdálenost  r  v délce jednoho milionu světelných roků se za vteřinu prodlouží o 20 km. Znamená to tedy, že se vesmír rozpíná. Tato „konstanta“ se však s vývojem vesmíru postupně zmenšuje. Podle dnešních odhadů se vesmír zvětší o 5 až 10 % za miliardu let. Jestliže je tomu tak, pak musil existovat okamžik, kdy toto rozpínání začalo. A pro vysvětlení toho navrhl americký astrofyzik ruského původu – GEORGE   ANTONY  GAMOV  - hypotézu o velikém třesku (anglicky Big Bang). Ta byla většinou astronomů přijata a řadou astrofyziků rozpracována do podrobností. Jak tento proces probíhal dle současných teorií?

 

     Postupujeme-li v našich vědeckých představách podle kvantové teorie do minulosti až k počátku velikého třesku, ke kterému došlo před necelými 13 miliardami let, nemůžeme se dostat k jeho úplnému absolutnímu začátku, před nímž vesmír ještě neexistoval. Můžeme postoupit nejblíže do časového okamžiku 10-43 vteřiny po velikém třesku. To je elementární kvantum času, tzv. Planckův čas, který definuje tzv. Planckovu éru. To je hypotetické období na samém počátku vesmíru od výchozí singularity, ze které byl vesmír vymrštěn, do doby, než se horizont fiktivního pozorovatele rozepjal na rozměr Planckovy délky, tj. na velikost  1,6 x 10-33 cm, kterou naše světlo uběhne za Planckův čas. Tato délka udává tzv. kvantum prostoru. Podrobnější zdůvodňování těchto pojmů teorie kvantové fyziky by přesahovalo možnosti této stati. Můžeme jen krátce konstatovat, že seriózní matematický přístup nedovoluje při výkladu velikého třesku tuto hranici směrem do minulosti překročit, aniž bychom riskovali, že se dostáváme do oblastí nedostatečně podložené fantazie. Co se na samém začátku událo od tohoto hraničního okamžiku? Současná astrofyzika to popisuje dosti přesně tzv. teorií inflace. Ta počíná však okamžikem až po 10-35 sekundy, v němž byl průměr celého  izotropního (tj. ve všech směrech stejného)  vesmíru jen 10-24 cm a jeho hustota nepředstavitelně vysoká, tj. 5 x 1093 g/cm3.  Přitom se začal vytvářet časoprostor. Tehdy vše ovládala tzv. supergravitace, která vytvářela tzv. velkou sjednocovací sílu, která původně   bránila vytržení vesmíru ze singularity.. Od  tohoto  okamžiku  se  během 10-32 sekundy počáteční vesmír sto trilionkrát zvětšil z bodu o velikosti Planckovy délky na velikost asi kopacího míče. Hnací silou tohoto zvětšování byla antigravitace.

 

     Další rozpínání vesmíru  po inflaci pokračovalo a pokračuje setrvačností až do dnešní doby. Poměrně malá koule žhoucí energie o obrovské teplotě tisíc kvintilionů stupňů se dále velmi rychle explozivně zvětšovala s celým časoprostorem, přičemž se zároveň rychle ochlazovala, její zpočátku extrémní teplota prudce klesala. Celý tento proces můžeme stručně charakterizovat vývojovými stupni či etapami velikého třesku, tzv. érami. Po vzniku kvarkového plasmatu při inflaci (kvarky jsou nejmenší známé částice hmoty) a tzv. kvantové éry (charakterizované obrovskou teplotou a směsicí kvarků, antikvarků, elektronů a pozitronů, neutrin a antineutrin) začalo docházet během desetitisíciny vteřiny k anihilaci kvarků a antikvarků. Z malého přebytku kvarků (zbýval jen jeden z miliardy) se začaly tvořit těžké částice - tzv. baryony - a nastávala tzv. hadronová éra (tj. éra těžkých částic), při které se kvarky spojovaly v jádra neutronů a protonů. Mírná převaha částic nad antičásticemi  -  tj. hmoty nad antihmotou  -  způsobila, že náš vesmír je složen z hmoty a ne z antihmoty (i když v některých oblastech vesmíru oblaka antihmoty dosud existují). Kdyby totiž částice a antičástice byly v úplné rovnováze, vše by se anihilací přeměnilo jen v záření a hmotný vesmír by se vůbec nemohl vytvořit. Fakt, že převaha částic byla jen mírná, způsobil, že současný vesmír je do značné míry jen prázdný prostor a hmoty je v něm relativně málo. A to je trvalá památka na hadronovou éru. Na jejím konci teplota vesmíru poklesla na bilion stupňů.   Následovala tzv. leptonová éra (tj. éra lehkých částic), která trvala asi 3 až 10 vteřin a ve které materializací přibývalo hojné množství elektronů, pozitronů a hlavně neutrin, která zbyla jako významná památka na leptonovou éru a která dodnes prolétají celým vesmírem ve velkých množstvích. Jsou dalším důkazem průběhu velikého třesku a významným objektem současného astrofyzikálního pozorování. Na konci leptonové éry teplota vesmíru poklesla na 10 miliard stupňů.

 

      Pak následovala mnohem delší éra záření. Tato doba produkce fotonů trvala asi 300.000 až milion let a teplota expandujícího vesmíru poklesla až na několik tisíc stupňů. Vesmír se přitom stal průsvitným,  rozsvítil se, byl pln fotonů. Na prvé etapy éry záření nám jako pozůstatek (tzv. relikt) zbylo tzv. reliktní záření, které dodnes křižuje celým vesmírem, má ohromný význam pro astronomii a je dalším důkazem průběhu velikého třesku.  Po éře záření nastoupila tzv. éra látky, při níž ve vesmíru převážilo množství hmoty nad zářením a v níž se výrazně narušila původní homogenita vesmíru. Z prve zmíněných prekurzorů (tj. z jader a elektronů) se začala skládat prvotní hmota: kolem protonů (tj. atomových jader vodíku) začaly obíhat elektrony a vznikaly atomy vodíku. Kolem jader helia (vzniklých skládáním protonů a neutronů) se rovněž začaly krouživě vázat elektrony a vznikaly atomy helia. Takto vznikající prvotní hmota se začala shlukovat za vzniku tzv. hvězd prvé generace a vířit v obrovských útvarech (tzv. protogalaxiích). Ty se gravitací hroutily a propadaly do obrovských tzv. černých děr. Na jejich površích se nahromaděná koncentrovaná hmota značně oteplovala a byla z nich spolu s energií formou trysek tzv. kvazarů vyvrhována do okolního prostoru, v němž se opět formovala v galaktické útvary tzv. druhé generace. Je nutné zdůraznit, že hvězdy prvé generace byly složeny v postatě jen z vodíku s trochou helia a neobsahovaly vyšší prvky, jako je třeba uhlík, kyslík, dusík, nebo železo. Proto v této době nikde ve vesmíru nemohl existovat život. Teprve po explozích nov a supernov, vytvořených z těchto hvězd prvé generace, se ve vesmíru objevovaly i vyšší prvky včetně prvků biogenních, které se při těchto procesech tvořily. Vznikaly přitom však i prvky velmi těžké, jako je třeba olovo nebo uran. Teprve z takto vymrštěné hmoty z nov a supernov se začaly vytvářet hvězdné soustavy druhé generace, k nimž patří i naše sluneční soustava.  V této éře hmoty, která je v dějinách vesmíru nejdelší, žijeme i my a snažíme se toto úžasné dění pozorovat a pochopit. Od počátku kosmického výbuchu se vesmír dále rozpíná a ochlazuje a jeho celková teplota  -  kterou lze odvodit z již zmíněného reliktního záření  - poklesla ke dnešku již hluboko pod bod mrazu až do velké blízkosti absolutní nuly, tj. na necelé tři stupně podle Kelvinovy stupnice. Jaký bude další osud vesmíru se dozvíme v  následující čtvrté kapitole.

 

4. ZÁNIK  VESMÍRU  PODLE  VĚDY

 

    Hubbleova konstanta H z rovnice v  kapitole 3 není pravou konstantou, neboť se v průběhu dlouhého času mění. I když byly nedávno publikovány některé názory o opaku, většina badatelů soudí, že se pomalu zmenšuje. To znamená, že se rozpínání vesmíru zpomaluje a lze předpokládat, že energie počátečního výbuchu se časem vyčerpá a rozpínání vesmíru se zastaví. Co bude potom? Geniální  ALBERT  EINSTEIN sestavil rovnice, charakterizující možnosti vývoje vesmíru. Důležitou roli v nich hraje tato veličina:  celková hmotnost vesmíru. Bude-li menší, než určité definované  kritické množství, vesmír se bude stále rozpínat. Naopak překročí-li tuto hodnotu, dojde časem k jeho smršťování. Donedávna se soudilo, že celkové množství hmoty ve vesmíru (vypočtené z  hmot zářivých galaxií) nestačí k takovému překročení a že se vesmír tudíž bude trvale rozpínat. V nejposlednější době bylo  -  na základě gravitačních studií  -  zjištěno, že ve vesmíru existuje nějaká dosud skrytá hmotnost, vícenásobně převyšující hmotnost zářivých galaxií a proto převyšující kritické množství. Rozpínání vesmíru se proto zastaví a dojde k  tzv. inverzi, po které se vesmír začne smršťovat.

 

    Někteří odborníci odhadují dobu, kdy k inverzi dojde, asi na 40 miliard let. Gravitační smršťování vesmíru má trvat tak dlouho, jako trvala jeho expanze počínaje velikým třeskem, takže celková doba existence vesmíru je odhadována asi na 100 miliard let. Při tomto smršťování se vesmír bude oteplovat, až se nakonec  -  nesmírně žhoucí  -  propadne zpět do náručí singularity  („Věčnosti“),  ze které byl původně vymrštěn. Po nedefinovatelném intervalu snad dojde k opětnému velikému třesku. Tyto hypotézy jsou v souladu se zmíněnou vírou staré Indie o Brahmově dýchání.

 

5. ZÁVĚR

 

    V úvodu bylo napsáno, že všichni žijeme uprostřed jakési nesmírně rozměrné existence. Je proto přirozené, že bychom o její povaze měli něco vědět. Proto byla napsána  tato stať. Na závěr bych však chtěl zdůraznit, že to, co zde bylo sděleno, už za pár let nemusí platit, neboť lidské poznání se stále rychleji vyvíjí a věda, filozofie i postmoderní náboženství přinášejí nové pohledy na řadu vědomostí. Proto varuji před tím považovat uvedené sdělení za nějaký neměnný kánon. Kdo chce být o těchto ale i jiných otázkách „up to date“, musí si své znalosti stále doplňovat. To je také směr, jak nás orientuje Náboženství Moudrosti. Shrnující informace můžeme nalézt na internetu na adrese www.nabozenstvimoudrosti.cz (dříve  http://sweb.cz/mikes.otakar ). Tento zdroj má však omezené možnosti a proto je nutné čerpat i z jiných pramenů. Jen timto způsobem  si vytvoříme tak široký světový názor, který nás může dostatečně uspokojovat.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -