Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

.

PROČ  A  JAK  JSEM  SE  STAL  UNITÁŘEM ?

 

1. ÚVOD

 

    Čas neúprosně ubíhá a blíží se doba 87. výročí mého vstupu do tohoto světa (psáno na přelomu r. 2007/2008). Negativní gerontologické příznaky toho se zřetelně stupňují. Je zřejmé, že doba mého pobytu v  tomto „slzavém údolí“ bude v dohledné době ukončena (i když termín mi není znám). Z těchto důvodů jsem přijal nabídku PhDr. Radovana Lovčího, redaktora plzeňského unitářského časopisu „Svobodná Cesta“, abych napsal nějaký článek o mém vztahu k Unitarii, zejména proč a jak jsem se stal unitářem. Tato stať je pokusem, jak tomuto požadavku vyhovět. K jejímu hlubšímu porozumění však považuji za nutné se stručně zmínit o mých životopisných přístupech  k  této duchovní oblasti.

 

2. NÁBOŽENSKÁ  A  ANTINÁBOŽENSKÁ  VÝCHOVA  V  DĚTSTVÍ

 

    Ve velmi raném věku na mne působily dva protichůdné vlivy: náboženská výchova matky a babičky  a antináboženská výchova mého otce. Matka a babička se mne snažily vychovávat v katolickém duchu. Pamatuji se, jak jsem se jako malé dítě modlil modlitbičky nejen za tatínka, maminku, babičku a dědečka, ale také i za psa Alíka. S rostoucím věkem však v mé výchově začal převažovat antináboženský vliv mého otce. Ten  -  jako vzdor proti násilné katolizaci za rakousko-uherského mocnářství  -  choval velký odpor k této církvi, její kněze nazýval „flanďáky“ a smýšlel téměř ateisticky. Tento rozpor mne stále méně uspokojoval a trval asi do 14. – 15. let mého věku.

 

    Z tohoto období se živě pamatuji na zcela zvláštní zážitek. Jako malý kluk jsem v Troji šel pod jižním plotem zahrady bývalého Pomologického ústavu (kde byl můj otec zaměstnán), když jsem náhle spatřil, jak směrem ode mne od země na jihu zahrady stoupá na sever až k nebi jakási oblačná zářivá cesta. To se stalo ve dne za úplného světla  a při plném vědomí. Tehdy jako malý kluk jsem tomuto výraznému a zajímavému jevu  (který dodnes chovám v živé paměti)  neporozuměl. Jeho význam jsem pochopil až v dospělosti.

 

3. PRVNÍ  VLASTNÍ  DUCHOVNÍ  NÁZOR

 

    V tomto věku začínajícího vlastního uvažování (bylo mi asi 14 – 15 let) jsem jednou šel v Praze na Letné se spolužákem po Belcrediho třídě (dnes nese jméno Milady Horákové) a zastavili jsme se u výkladní skříně jednoho knihkupectví, kde jsme spatřili dvě knihy, které nás zaujaly. Jedna pojednávala o spiritismu (jméno autora jsem již zapomněl), druhá byla českým překladem pojednání Svami Vivekanandy „Karma-jóga  -  cesta k dokonalosti skutky“. Řekli jsme si, že obě knihy koupíme (kamarád tu o  spiritismu a já o karma-.józe) a až je přečteme, že si je vyměníme. Zatím co jsme se před výkladem dohadovali, přistoupil k nám nějaký dospělý pán a řekl nám, abychom vyšli až na vrchol „Belkredky“ na  Letenské náměstí, kde nalezneme velké knihkupectví a nakladatelství „Zmatlík a Palička“, které vystavuje velké množství duchovně orientované literatury. Ukázalo se, že můj spolužák nemá velký zájem o toto zaměření, avšak já sám  -  ač jsem Vivekanandově knize moc nerozuměl  -  jsem uposlechl rady toho neznámého pána a na  doporučené knihkupectví jsem se šel podívat. Později jsem je často navštěvoval a  -  pokud mi to mé omezené finanční prostředky dovolovaly  -  řadu knížek jsem si  kupoval.

 

 

4. MYSTIKA,  PAUL  BRUNTON  A  VSTUP  DO  UNITARIE.

 

    Ve zmíněném knihkupectví jsem si mimo jiné zakoupil i knihu známého duchovního učitele a okultisty Karla Weinfurtera  „Ohnivý keř  -  odhalená cesta mystická“. Tato kniha na mne velmi  silně zapůsobila a podle jejího návodu jsem začal cvičit necírkevní křesťanskou mystiku. Tu jsem aktivně pěstoval více let a prožil jsem řadu duchovních zážitků, které jsou při takové snaze obvyklé. Karla Weinfurtera jsem tak začal považovat za svého prvého duchovního učitele. Změna nastala, až když se na trhu objevily překlady knih Dr. Paula Bruntona (na což mne upozornila má sestra Zdeňka), které rovněž orientovaly čtenáře duchovním směrem. Tyto nauky se mi jevily jako hlubší přístup, než  knihy Karla Weinfurtera a tak jsem se rozloučil s necírkevní křesťanskou mystikou a zahájil jsem duchovní cvičení podle nauk Paula Bruntona, kterého jsem začal považovat za svého druhého duchovního učitele.

 

    A  právě Bruntonovy přístupy mne poměrně brzy dovedly ke vstupu do pražské Unitarie. Tyto knihy jsem totiž podrobně studoval a diskutoval se svým přítelem Milošem Buckem, který byl přibližně mým věkovým vrstevníkem. Ukázalo se totiž, že jeho rodina byla unitářská a tak mne můj přítel zavedl i na unitářské shromáždění v Praze a poskytl mi úvodní unitářskou literaturu. Shledal jsem, že mi tyto přístupy zcela vyhovují a když jsem zjistil, že mezi unitáři je i dost stoupenců učení Dr. Paula Bruntona, napsal jsem vedení Unitarie dopis, že mne jejich duchovní přístupy pozitivně oslovily a zda bych proto mohl být přijat za člena NSČSU. Brzy jsem dostal velmi přátelskou pozitivní odpověď a tak jsem se stal unitářem.

 

5. MÉ  AKTIVITY  V  UNITARII

 

    Rozhodně jsem nebyl jen pasivním členem. Snažil jsem se pomáhat, kde jsem mohl a brzy jsem získal důvěru a byl pověřován stále významnějšími úkoly. Přednášel jsem krátké unitářské promluvy, pracoval v  různých komisích, sepisoval jsem různá unitářská skripta, byl jsem zvolen i do správního sboru pražské obce, pak jsem se stal i jeho předsedou, posléze jsem byl zvolen i do ústředního správního sboru NSČSU a nakonec i do jeho řídícího    výboru. Jeden čas mi byla nabídnuta kandidatura i na funkci předsedy ústředního správního sboru, což jsem však musil odmítnout, neboť jsem v letním období dlel dlouho mimo Prahu a předseda zde musil být trvale přítomen pro podpisování důležitých dokumentů a pro významné aktuální jednání a rozhodování. Tehdy všechny tyto volené funkce byly považovány za čestné a byly vykonávány bezplatně. Ze všech aktivit v pražské Unitarii mne však nejvíce bavila funkce vedoucího sádhan (duchovních cvičení), které se odehrávaly v „kapličce“ Unitarie v Arkoně. Touto aktivitou mne pověřil duchovní správce Dr. Dušan Kavka, s nímž jsem si dobře rozuměl. Nakladatelství Unitaria mi také v  r. 1992 vydalo i  takto orientovanou knihu „Sádhaná  -  duchovní cesta“.

 

    Po „sametové revoluci“ jsem byl pověřen spolu se ses. Ludmilou Odehnalovou a Ing. Věrou Kopalovou zřízením „Rehabilitační komise“, která se zabývala poskytováním zadostiučinění těm unitářům, kteří byli za totalitního režimu třeba nechtěně (nuceně) od  svého působení v  Unitarii zatlačováni nebo křivě obviňováni, nebo naopak kteří byli minulým režimem natolik kompromitováni, že už nemohli svou funkci zastávat. V této ožehavé pozici jsem se snažil být maximálně spravedlivý a tolerantní.

 

6. VZNIK  NÁBOŽENSTVÍ  MOUDROSTI

 

    Při líčení svých aktivit na půdě Unitarie nemohu opomenout dost výraznou brázdu, kterou jsem tam vyoral svým „Náboženstvím Moudrosti“, jehož název byl odvozen od termínu „Nejvyšší Moudrost“, užívaného zakladatelem NSČSU Dr. Norbertem Fabiánem Čapkem jako výraz pro neosobního Boha. Jak k tomu došlo? Řekl jsem, že jsem aktivně sledoval duchovní učení Dr. Paula Bruntona. Jeho čeští stoupenci se scházeli na různých místech a také pravidelně vždy ve čtvrtek v bytě vedoucí unitářských žen ses. Milady Michalové, která bydlila v  Praze-Bubenči na Podbabské ulici, asi 200 m od mého bydliště. Mezi tyto „čtvrtkaře“ jsem chodil i já. Dr. Paul Brunton se ve svých spisech s  určitostí vyjadřoval tak, že své duchovní učení nechce vydávat za nějaké nové náboženství. Proto mne ani ve snu nenapadlo, že bych snad já měl o něco takového usilovat. Při jednom ze svých diskusních příspěvků u ses. Milady má řeč však byla něčím náhle zastavena, nemohl jsem mluvit a v nastalém tichu mi byla vštípena myšlenka, kterou lze formulovat asi takto: „Je třeba vytvořit nové vědě blízké postmoderní duchovní učení budoucnosti a ty máš za sebou jak dlouhou dobu duchovního vývoje od dětství na straně jedné, tak i dostatečnou profesionální vědeckou  kvalifikaci na straně druhé, a proto by ses měl tohoto úkolu ujmout“.  Tato myšlenka (i když byla jednorázová a ne takto slovně formulována) se mi hluboce vryla do mysli a pak jsem již opět mohl mluvit, ale v  trochu jiném duchu.

 

    Po této příhodě jsem začal takto orientované myšlenky formulovat, rozvíjet a formou promluv šířit. Tyto formulace bývaly překvapivě snadné, ochotně se mi vybavovaly v  mysli a někdy jsem se po přečtení napsaného divil, jak jsem k těmto poznatkům vlastně přišel. Byl jsem velmi plodný, v  období krátce před „sametovou revolucí“ a hned po ní jsem na půdě pražské Unitarie  přednesl 22 promluv. Kromě unitářských idejí jsem do svých úvah zahrnoval i duchovní odkaz geniálního Alberta Einsteina, což jim dodávalo moderní vědečtější ráz. Později  -  po „sametové revoluci“  -  jsem své aktivity rozšířil i do mimopražských obcí NSČSU (promluvil jsem několikrát v Jičíně a v  Olomouci, také v Plzni a jednou i v Brně) a také do jiných institucí, jakými byly např. „Společnost Nového Města pražského  -  Beseda měšťanská“ v Gymnasiu Jana Palacha, „Humanistické hnutí“ na Smíchově a posléze „Lidová univerzita“ v  Městské knihovně pražské na Mariánském náměstí. Podrobné informace o tom  -  kromě letáčků  -   bylo možno nalézt i na internetu na adrese  http://sweb.cz/mikes.otakar .  Nyní je vhodné se obracet na stále aktualizovanou adresu  www.nabozenstvimoudrosti.cz

 

7. SMUTNÉ  OBDOBÍ  A  ROZPAD  NSČSU

 

    Po „sametové revoluci“ všichni pražští unitáři si přáli návrat Vladimíra Strejčka, který v  totalitním režimu emigroval do USA..K tomu skutečně došlo, Strejček i se svou ženou Alicí (a přítulnou černou kočkou) byli srdečně uvítáni a ubytování v  paláci Unitarie. Bohužel, časem se ukázalo, že Strejček má přílišné ambice a rád by suverénně ovládal celou NSČSU. Po druhém  sněmu po „sametové revoluci“ došlo k jasné polarizaci v  pražské Unitarii: na jedné straně stál Strejček a jeho stoupenci, na druhé straně br. Dr. Antropius a Strejčkovi odpůrci. Protiklady se přiostřovaly a nebylo naděje na nějaké smíření, naopak, hrozil rozpad NSČSU. Na tom jsem se však nechtěl „podepsat“ a proto jsem se rozhodl ze všech svých funkcí v  Praze i v  celé NSČSU odstoupit. Nechtěl jsem to však udělat nějakou radikální formou „prásknutí dveřmi za sebou“. Svolal jsem proto do kanceláře sekretariátu v I.p., kde je k disposici dlouhý stůl, přátelskou besedu obou znepřátelených stran, koupil jsem nějaké lahve vína a dost chlebíčků, sekretariát dodal číše, a tak jsme přátelsky besedovali o duchovním zaměření naší náboženské společnosti a o aktuální situaci. Ze slušnosti jsem svou abdikaci nechtěl svádět jen na nepřátelství obou přítomných stran a proto jsem ji zdůvodňoval i zdravotními ohledy. Skutečně se tehdy k mé zakřivené páteři s vyhřezlou ploténkou přidružily i problémy se srdcem. Seděl jsem tam přímo vedle Strejčka. Ten se však asi v polovině rušného sezení omluvil, že si musí odskočit. Nevěděl jsem, že není zdráv a mívá záchvaty. Strejček se však už do místnosti nevrátil. Dodatečně jsem se dozvěděl, že přijela sanitka, Strejčkovi nasadili kapačku  a odnesli ho do auta. Nevím, zda ten záchvat byl vyvolán

tou sice přátelskou besedou, která však skrývala vážné protiklady. Další osudy Unitarie jsem už nemohl ovlivnit a před svým svědomím jsem se zbavil zodpovědnosti za její očekávaný rozpad.

 

    V tomto smutném období  mi také byl z  nakladatelství Unitarie vrácen již smluvně odevzdaný text mé knížky „Náboženství Moudrosti“ s  tím, že ji nelze v současnosti vydat. Nechal jsem proto na svůj náklad vytisknout asi 100 xeroxových preprintů, které jsem rozdal zájemcům. Také má další větší kniha „Filozofie Náboženství Moudrosti“ zde za těchto okolností nemohla vyjít a proto jsem na svůj náklad nechal vytisknout několik preprintů, které jsem rozeslal všem tehdy existujícím unitářským náboženským obcím. -  Nebudu líčit smutné záležitosti s tzv. „plzeňskou ústavou“ a tzv. přeregistrací části členstva. Považuji za nutné jen poznamenat, že jsem se Strejčkem a odpadlými obcemi (např. v Jičíně a v Olomouci) nepřerušil všechny kontakty (i když jsem jejich přístup kritizoval a distancoval se od něj ústně i písemně), neboť jsem si chtěl nechat otevřené pozice pro pozdější možné sblížení a opětné sjednocení NSČSU. Proto jsem také pracoval v samozvané iniciativní skupině, která o něco takového usilovala  -  bohužel marně. Ještě ani dnes, když palác Unitaria byl navrácen původním zákonným majitelům, nejsou náznaky nějakého smíření či snah po sjednocení. Proti vhodné formě sjednocení se sice z  žádné strany nemluví, ale také se pro to nic nedělá. Proto naděje v tomto směru jsou mizivé.

 

8 .MÉ  AKTIVITY  PO  NAVRÁCENÍ  PALÁCE  UNITARIA

 

    Po navrácení paláce Unitaria jsem o žádné  funkce ve volených orgánech neusiloval. Jsem tam stále bez funkce, ale nikoliv bez aktivity. Pronesl jsem řadu promluv,  při jejichž přednesu mi velmi často pomáhala ses. ThMgr. Livie Dvořáková-Hašplová. Přitom jsme zavítali i do Plzně a já se svou sestrou Zdeňkou i do Liberce. Poslední promluva, při níž mi sestra Livie pomáhala, se uskutečnila v  Praze na téma „Je mystika tou pravou cestou k poznání Nejvyšší Pravdy?“ Přitom jsem ses. Livii poděkoval za víceletou spolupráci. Poslední má samostatná promluva byla přednesena v  pražské Unitarii a pojednávala o fyzikálních teoriích  a duchovním přínosu Alberta Einsteina. Tím jsem všechny promluvy definitivně ukončil, neboť jejich příprava mne již začínala unavovat.

 

    V současné době se omezuji již jen na literární příspěvky do unitářských časopisů v Praze, v Brně a v Plzni, které jsou současně zveřejňovány na internetu na výše zmíněné adrese pro Náboženství Moudrosti. Odtud si je zájemce může bezplatně stáhnout, ale jen pro svou osobu. Pro jiné účely je nutná konsultace s autorem.

 

9. ZÁVĚR

 

    Pokusil jsem se vylíčit, jaký duchovní vývoj jsem od svého mládí prodělal, jak jsem se dostal k unitářství a o co jsem na této platformě usiloval. Dosud se snažím navštěvovat  nedělní a úterní akce v  pražské Unitarii, i když mne cesta na ně již dost namáhá. Je proto možné, že tyto své návštěvy budu brzy nucen ukončit. Přesto však ve svém srdci chci unitářem stále zůstat a v duchu být se všemi sestrami a bratry a přát jim vše nejlepší.