Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.

 

STŘÍPKY  Z  NÁBOŽENSTVÍ  MOUDROSTI

 

 

1. ÚVOD.

 

     Brněnská redakce občasníku „Poutník“ otiskla v  r. 1995 stať pod výše uvedeným titulem. Poněvadž tyto výňatky z  preprintu knížky „Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“ shrnují hlavní rysy  této duchovně orientované doktriny, považujeme za vhodné tuto stať v  revidované formě zveřejnit  i ve Svobodné Cestě, protože o opětném vydání zmíněné asi stopadesátistránkové knížky Nakladatelstvím Unitaria není dosud rozhodnuto. V úvodu je nutné objasnit původ názvu „Náboženství Moudrosti“: zakladatel NSČSU Dr. Norbert Fabián Čapek a jeho nejbližší spolupracovník Dr. Karel Hašpl se ve svém hlásání moderních necírkevních duchovních nauk nechtěli vázat na stará církevní jména osobních bohů (jakými byla např. Jahve, Bůh-Otec, Brahma-Stvořitel, Alláh apod.), proto někdy užívali pro neosobního Boha název „Nejvyšší Moudrost“ –  a od tohoto termínu jsem odvodil název „Náboženství Moudrosti“, který je navíc blízký „rozumovému náboženství“, užívanému i unitáři. V  těchto „Střípcích“ jsou vybrány kapitolky, charakterizující hlavní rysy tohoto necírkevního, nedogmatického a vědě blízkého postmoderního duchovního učení.

 

2. NAUKA  O  SPRÁVNÉM  ŽIVOTĚ

 

    Etika a morálka by měly být jedny z nejdůležitějších prvků každého náboženství. Ti duchovně vyspělí lidé, kteří v sobě poznali své duchovní centrum, nám ukazují, jaký vztah máme zaujímat k vesmíru, přírodě, ostatním lidem a všem živým tvorům do doby, než se i my probudíme, než i my pochopíme svůj božský původ, než se i my zbavíme připoutanosti – a ukazují nám správný způsob života, otevírající před námi perspektivy duchovní etiky a z ní vyplývající morálky. Až jednou budeme sami probuzení, budeme zcela přirozeně myslit, jednat a žít správně z hlediska Jednoty a nebude nám třeba žádných poučení od jiných lidí. Do doby, než tomu tak bude,  nám však etika a morálka, podávaná z  duchovní perspektivy vyspělými jedinci, může být velice užitečným vodítkem pro správný život. –  Etika duchovně vyspělého člověka vychází z  existence projeveného vesmíru jako celku, vychází z  Jednoty (Unitas), i když tato je dosud většinou lidstva bezprostředně nepoznaná. Tato Jednota se ve formě projeveného vesmíru účelně vyvíjí. I když celý projevený vesmír se nakonec zhroutí do své základny, přesto desítky miliard let jeho existence představují dostatek času k vývoji a projevům nesčetných generací živých bytostí a otevírají jim netušené obzory. Je to dostatek času k tomu, aby se inteligentní živé bytosti dokázaly osvobodit od pomíjivých přeměn zákonitě se vyvíjejícího vesmíru a orientovat se k jeho vnitřní věčné nepomíjející prapodstatě. – Doba, po kterou inteligentní živé bytosti vedle sebe existují a vyvíjejí se jako jednotlivci i jako celek, má být dobou jejich duchovního růstu. Mají se učit chápat svou duchovní sounáležitost, své duchovní příbuzenství, a žít podle toho. Člověk člověku má být duchovním bratrem či sestrou, ale máme si uvědomovat i své duchovní příbuzenství s jinými živými tvory či organismy, neboť i ony jsou spolu s celou živou i neživou přírodou součástí téže Jednoty, k níž patříme i my. Vztah k druhým bytostem a celé přírodě má vycházet z  našeho duchovního srdce, z  našeho „Vyššího Já“, které je pramenem čisté lásky, a má směřovat k „Vyššímu Já“ v  nich. Pak budeme zcela přirozeně své bližní milovat a dokážeme jim i odpouštět jejich možná provinění.

 

    Vedle našeho normálního vědomí, jímž řešíme problematiky svého života, neseme v  sobě ještě jiné oblasti mysli, které si zpravidla neuvědomujeme a proto je považujeme za nevědomé, ale které mají svůj vlastní specifický život. Celá velká skupina automatismů a instinktů v  našem duševním a tělesném životě, jakož i naše sny a smyslové touhy, jsou ovlivňovány procesy, které probíhají v  našem podvědomí. To je dost  úzce vázáno na náš smyslový a tělesný život a na naše malé já, na naše ego. Naproti tomu máme v  sobě i další „nevědomou“ oblast, tzv. nadvědomí, které je zdrojem intuice, inspirace, našich ušlechtilých vlastností a našeho svědomí. Tato oblast duchovního života je v  blízkém vztahu k našemu „Vyššímu Já“, k duchovnímu centru v  nás, k tomu, co nazýváme také „Boží Jiskrou“ v nás, „Paprskem Absolutna“, „Bohem v  nás“, „Vnitřním Pozorovatelem“, „Svědkem“ našeho zrození z  Absolutna a všech našich myšlenek i činů, „Átmanem“, nebo naším „niterným Kristem“. A tak naše střední vědomí (intelektuální a citový život našeho „malého já“) je stále ovlivňováno ze dvou stran: „shůry“ od našeho altruistického nadvědomí, které je mluvčím „Vyššího Já“ v  nás, a „zespoda“ od našeho egoistického podvědomí, které nedokáže překročit omezení jednotlivce. My však v  našem „středním vědomí“ máme svobodu si vybírat podněty, které chceme sledovat, máme plnou svobodu se rozhodnout mezi impulsy „vyšší“ nebo „nižší“ části naší osobnosti. Nejsme totiž nějací automatičtí andělé dokonalosti, kteří jsou postrkováni podněty božství; dobrými se musíme stát z  vlastní svobodné vůle. Za toto své rozhodování neseme však plnou zodpovědnost.

 

3. NAUKA  O  SVĚDOMÍ  A  O  HŘÍCHU

 

    Oblast nadvědomí v nás vytváří rovněž i naše svědomí. Odtud    chtě-nechtě    se díváme na životní problémy tak, jak by se na ně měl dívat duchovně vyspělý člověk. Je to pohled  v principu altruistický. V našem středním normálním vědomí však ne vždy zaujímáme takováto stanoviska. Často sledujeme více-méně své sobecké cíle. Jestliže jsou naše myšlenky, představy nebo činy hodně špatné, ozve se hlas svědomí. Jako by nás cosi káralo za naše sobecké myšlení či jednání. Tento „hlas“ je jemným pocitem, který pramení z  nadvědomí a nikterak se nevnucuje. My máme svobodu jej poslechnout či neposlechnout. Ne vždy jednáme v souladu se svým svědomím. Někteří lidé dovedou zahnat hlas svědomí do nějakého okrajového koutku svého vědomí a snaží se na něj zapomenout, jestliže nevyhovuje jejich sobeckým přáním a není jim proto příjemný. –   Naše  postmoderní náboženství hodnotí takovýto rozpor jako hřích. Hřích je nesoulad našeho myšlení, představ či činů s etickým postojem našeho nadvědomí, které zrcadlí postoje našeho „Vyššího Já“ k  problematice našeho duševního i tělesného života. Nejde však přitom o nějakou zjednodušenou morálku, kterou by nějaký antropomorfizovaný pámbu vnucoval všem lidem stejně. Tento postoj a také svědomí člověka nejsou u všech lidí stejné. Závisí na výchově člověka, na vlivu jeho okolí, na životních zkušenostech, na stupni jeho vyspělosti, na jeho světonázoru a víře. Tatáž myšlenka nebo čin mohou být u jednoho člověka zcela akceptovatelné, zatím co u jiného vzbudí velký vnitřní odpor. Velice také záleží na místě a čase. V  různých časech a na různých místech panovaly a panují o určitých eticko-morálních normách  názory třeba i protichůdné a to se zrcadlí i v hlasu svědomí. Jsou však jisté všeobecné humanistické principy, které platí prakticky všude. Naše svědomí v  podstatě shrnuje zkušenosti vyvíjející se lidské rasy spíše z hlediska potřeb lidstva jako celku, než z hlediska dočasných výhod jednotlivce.

 

    Podle našeho postmoderního náboženství tedy hřích není nedodržení nějakého přikázání, vytyčeného v dávných dobách nějakým prorokem, ale vážný rozpor člověka se svým vlastním svědomím. Tato vyšší forma vědomí v  nás zná dobře naši konkrétní situaci, nepřetržitě vidí do našeho myšlení (proto je „Vyšší Já“ někdy nazýváno také jako „Vnitřní Pozorovatel“ či „Niterný Svědek“) a dovede naše myšlení i činy docela dobře (a spravedlivě) posoudit s  nadhledem. Proto je tato vyšší forma vědomí kvalifikována k tomu, aby vyslovila své krédo. Tato vyšší forma vědomí (nadvědomí) to také bude, z jejíž perspektivy budeme pozorovat rychlý film svého celého života v  okamžiku umírání, jímž my sami ve spolupráci s ní budeme svůj vlastní život hodnotit (což ovlivní naše další posmrtné osudy). Proto bychom měli již teď těmto oblastem svého duševního života věnovat náležitou pozornost.

 

4. NAUKA  O  SPÁSE  NEPŘIPOUTANOSTÍ  A  OSVÍCENÍM

 

    Člověk, orientovaný na stará náboženství, často hledá spásu (tj. záchranu) své duše, nebo – podle buddhismu – vykoupení z koloběhu životů (sansáry). O spáse se domnívá, že ji může dosáhnout po své fyzické smrti přijetím své duše do věčného ráje, do nebe, nebo – podle víry orientálců – vynětím z  koloběhu sansáry, zamezením dalších inkarnací vyvanutím (nirvánam). Naše postmoderní náboženství ukazuje jiný přístup ke spáse: máme se snažit o její dosažení již na tomto světě během našeho pozemského života. Spása spočívá v získání nepřipoutanosti k tomuto světu i k našemu „malému já“ nejen při kontemplaci, nýbrž i během celého našeho aktivního života.ve světě, spočívá v přesunu našeho vědomí k „Vyššímu Já“ a dosahuje se jí osvícením nebo probuzením. Po jeho dosažení již nebudeme toužit ani po ráji či nebeských sférách, ani po dalším vtělení na tomto světě. Spása je osvobození od omezení našeho „malého já“ a jeho osobních tužeb. Touto změnou se osvícený člověk blíží poznání božství, neboť splývá s jeho Paprskem, určeným jen pro něj a směřujícím do Věčnosti, tj. mimo čas a prostor.

 

    Spása je vyvrcholení duchovní cesty. S tímto novým vědomím kosmické Jednoty osvícený člověk daleko lépe a moudřeji prožívá zbytek svého života na Zemi  v  altruistické aktivitě ve prospěch rozvoje lidské společnosti i celé přírody jak po stránce fyzické, tak i duchovní. Po smrti, kdy se zbaví omezujícího těla, úplně zanikne i jeho malá individuální osobní existence a vědomí osvíceného člověka bezprostředně splyne s  vědomím. věčné prapodstaty – neosobním božstvím – a  to je pro naše postmoderní náboženství spása posmrtná.

 

5. NAUKA  O  SMYSLU  ŽIVOTA

 

    Podle našeho postmoderního Náboženství Moudrosti smysl života netkví v  dosažení spásy po smrti. Smysl života tkví v  životě samém, především v  něm máme jeho smysl hledat. Zrodili jsme se z hlubokého Míru a část (Paprsek) tohoto neosobního pravědomí nám byl dán do vínku. Smysl našeho zrození proto jistě nebude v  tom, abychom teď - po zrození – chtěli zpět do tohoto věčného Míru utéci. To bychom se přeci vůbec nemusili zrodit, vždyť jsme z toho Míru přišli. My jsme byli zrozeni proto, abychom se vhodným způsobem podíleli na vývojovém procesu tohoto projeveného vesmíru. Jakožto pozemšťané máme zaujmout své místo ve vývoji lidské společnosti, máme zde vykonat určitou práci dle svých schopností, máme splnit určitý úkol. Proto jsme ve vývojovém procesu projevení se tohoto vesmíru přišli na tento svět. Ten však nebude naším trvalým domovem. Náš pobyt zde je časově vyměřen. Po splnění svého úkolu naše individuální vědomí opustí hmotné tělo, které se rozpadne, a jeho atomy se zapojí do všeobecného koloběhu látek v  přírodě. Jiné bytosti, které přijdou po nás, je mohou užívat k výstavbě svých těl, ve kterých se vyvine jiné individuální vědomí. Proto ani naše hmotné tělo, ani tento svět, se  kterým jsme jeho prostřednictvím v  kontaktu, nejsou naším trvalým vlastnictvím nebo trvalým prostředím. Je nám to vše jen zapůjčeno ke splnění našeho úkolu. Není proto moudré na tom všem ulpívat.

 

    Ani tělo, ani náš hmotný majetek, ani naše vztahy k okolí nejsou pro nás něčím trvalým. Při tělesné smrti se s tím vším rozloučíme. Ani celý vyvíjející se vesmír není trvalý.  I ten je smrtelný, jednou zanikne. Skutečně trvalé, věčné, je jen Absolutno, Bůh, neosobní pravědomí, základ všech postupně projevovaných vesmírů. Osvoboďme se proto od připoutanosti k pomíjejícímu a hledejme věčné! To však neznamená, že máme z  tohoto světa utíkat! To věčné je přeci zde s námi jako skrytý základ všeho pomíjejícího dění. My máme především plnit své poslání, své povinnosti jako člověk, dělat co nejdokonaleji svou práci, uskutečňovat smysl svého zrození. Máme toto své poslání plnit dle svých nejlepších schopností, ale nemusíme přitom trpět připoutaností k produktům své práce. Můžeme zde žít jako dočasný pracovitý host, který chce co nejlépe přispět k rozvoji lidské společnosti a celého tohoto světa, který však ví, že jeho pravý domov je jinde    je ve věčnosti, odkud se zrodil a kam se zas po splnění svého životního poslání  navrátí.

 

6. NAUKA  O  SPRÁVNÉM  VZTAHU  K  JINÝM  NÁBOŽENSTVÍM  A  FILOZOFIÍM  A  O  ZÁSADĚ  NÁBOŽENSKÉ  A  NÁZOROVÉ  SVOBODY

 

    Celou historií inteligentního lidstva se prolínají náboženské nauky, které se snažily člověku ustavičně připomínat vyšší duchovní zřetele a zabraňovat, aby se trvale neutopil v materialismu tohoto světa. Tyto cíle si klade i naše postmoderní náboženství budoucnosti, které chce člověka správně orientovat  pro praktický i duchovní život. Proto postmoderní náboženství bude s úctou pohlížet na své předchůdce, ať už to jsou náboženství již zaniklá, nebo dosud živá, která mají v celém světě miliony stoupenců. Bude v nich hledat opravdu hluboce duchovní  nadčasové a ušlechtilé principy, navazovat na ně, a v  postmoderním podání je rozvíjet. Nebude se však vázat žádnými zastaralými dogmaty, která se dostala do rozporu s naším současným poznáním. Postmoderní náboženství nebude s  ostatními náboženskými formami polemizovat nebo dokonce bojovat, nýbrž jimi bude klidně a moudře prorůstat směrem k  hlubšímu poznání, ke světlu. Poměr postmoderního náboženství  k  jiným náboženstvím bude proto přátelský. Postmoderní náboženství bude každému člověku přát plnou náboženskou svobodu a právo na vlastní světonázor. Své doktriny nebude nikomu vnucovat, neboť si bude vědomo toho, že jejich správné pochopení je podmíněno stupněm vývoje člověka a ten nelze přikázat, toho je nutné dosáhnout prožíváním. A to vyžaduje svůj čas. A tak postmoderní náboženství bude své světlo zpřístupňovat těm, kteří k tomu dozrají, a s ostatními věřícími i nevěřícími bude žít v míru a  přátelství.

 

7. NAUKA  O  DUCHOVNÍCH  UČITELÍCH,  ZŘECÍCH,  GURUECH,  PROROCÍCH,  AVATARECH  A  MESIÁŠÍCH

 

    Paprsek božství v nás stále září a z hlubin našeho nitra více či méně ovlivňuje náš život.  U některých jedinců jeho působení přesahuje běžnou míru a prostřednictvím nadvědomí zasahuje velice silně do života takového člověka. Jeho vědomí je orientováno na stálý kontakt s „Vyšším Já“ a z této perspektivy přináší hlubokou duchovní moudrost, kterou předává dalším lidem. Takovíto jedinci se vždy vyskytovali v  lidské společnosti, i když nebyli nijak hojní, a plnili úkoly duchovních učitelů různých stupňů. Někteří z nich soustřeďovali kolem sebe skupiny žáků a hráli tak úlohu duchovních vůdců – guruů -  zejména když měli schopnost nazírat jako rišiové (zřeci) hlouběji do prapodstaty všeho. Občas se zrodil jedinec v tomto směru mimořádně nadaný a jeho působení překročilo hranice úzkých skupin žáků a výrazně ovlivnilo širší vrstvy současníků i jejich potomků: na světě se objevil prorok, který zpravidla přispěl k usměrnění náboženství nejen své doby, ale i dalších generací. Mezi takovýmito proroky několikrát ve vývoji lidstva zazářila hvězda zvláště výrazná: na svět přišel učitel mimořádných kvalit, který byl později uctíván jako vykupitel, osvoboditel, avatar, spasitel  či  mesiáš. Takovíto jedinci se stávali zakladateli nových náboženství. Bohužel, původní čistota a hloubka jejich učení bývaly často silně deformovány jejich následovníky. –  Naše postmoderní náboženství ctí takovéto světlonoše, kteří nesmírně hluboce a nedocenitelně zasáhli do vývoje lidstva. Ctí je, učí se od nich, ale nezbožňuje je. Svého Boha hledá především v  nitru každého člověka, kde je mu nejbližší pro osobní kontakt, a dále v  celé přírodě, v  celém vesmíru, jako neosobní prazáklad, prapodstatu Jednoty.

 

    Některá náboženství a duchovní směry očekávají příchod dalšího Mesiáše, který má výrazně ovlivnit další vývoj lidstva. K těmto vírám a touhám  naše postmoderní náboženství zaujímá tento postoj: vyvíjej se duchovně tak, abys dokázal spolehlivě rozpoznat myšlenky takového Učitele, když by přišel, v  nepřehledném souboru různých duchovních učení, která nás v  rámci New Age obklopují. Aby sis dokázal uvědomit, že „toto jsou ty správné myšlenky nového Učitele“. Avšak nepodmiňuj svůj duchovní vývoj jeho příchodem! Vždyť  jsou náboženské směry, které očekávají svého Mesiáše již tisíce let! Uvědom si, že svého nejvyššího Učitele máš u sebe již nyní. Je to Boží Jiskra v  tvém nitru, je to tvé vlastní „Vyšší Já“. To je průzor do Absolutna, tam hledej svého Mesiáše, tam odtud čerpej svou inspiraci! Vždyť i všichni vnější Mesiášové čerpali ze své vlastní božské podstaty. Když to spolehlivě dokážeš, nebudeš žádného vnějšího Spasitele potřebovat. Budeš přímo a bezprostředně u zdroje Moudrosti, u svého Božství. Nespoléhej proto na spasení prostřednictvím nějakého vnějšího Mesiáše. Jedině tvé „Vyšší Já“ může být tvým spasitelem.

 

8. NAUKA  O  SLUNCI  JAKO  O  NEJVHODNĚJŠÍM  SYMBOLU  NAŠEHO  POSTMODERNÍHO   NÁBOŽENSTVÍ

 

    Každé náboženství si tradičně osvojilo určitou symboliku, jíž vyjadřuje své duchovní ideje. I naše postmoderní náboženství potřebuje vhodný symbol. Poněvadž je náboženstvím kosmickým, přebírá svůj symbol z  kosmu. Nejideálnějším symbolem Božství  -  užívaném na základě intuice již dávnými náboženskými směry v minulosti    je  Slunce. Je zdrojem světla a tepla, osvětluje a hřeje celou naši Zemi, bylo nezbytnou podmínkou vzniku a rozvoje života, jeho světelná a tepelná energie udržuje koloběh vzduchu a vody, podmiňující život,  a ukládána po miliony let ve fosilních uhlíkatých surovinách, byla a je zdrojem elektrické  energie a tepla  pro  život lidské společnosti. Sluneční energie to je, která po zachycení v zelených rostlinách a po chemické transformaci při zažívání  potravy je zdrojem naší vlastní tělesné energie, jakož i tělesné energie všech živých tvorů. Jsou to sluneční paprsky, které v  transformované podobě pohánějí všechny biochemické a fyziologické procesy veškerého životního dění, všech živých organismů. Utíkáme-li, či když pohneme rukou, nebo jen přemýšlíme, je to transformovaná sluneční energie v nás, která to dovoluje. Naše práce je umožněna sluneční energií v nás. Zapálíme-li oheň v krbu či táborák v přírodě, nebo i když zapálíme jen obyčejnou svíci či petrolejku, je to ve skutečnosti transformované sluneční světlo a teplo, které pociťujeme. Donedávna i z elektrických žárovek na nás svítilo sluneční světlo. Nyní, když tepelné elektrárny jsou nahrazovány atomovými, jen část světla žárovek je slunečního původu, protože naše atomová energie nemá původ ve Slunci. (Energie radioaktivních atomů pochází z dávných výbuchů nov a supernov).

 

    Sluneční záření existuje stále ve viditelné i neviditelné podobě mimo nás i v nás a proto je Slunce nejvhodnějším symbolem Božství. Je proto pochopitelné, že se vyskytuje i ve vrcholku našeho unitářského znaku. Je to však jen symbol Boha a nebudeme proto Slunce uctívat jako hmotné těleso, ani si je neosídlíme antropomorfizovaným božstvím. Duchovní Slunce je však nádherným symbolem, zdrojem duchovního Světla, které svými paprsky trvale září v našich nitrech a láká nás ke kontemplaci. Když je nalezneme tam, uvidíme je pak duchovně zářit i v celé přírodě.

 

9. POSTMODERNÍ  NÁBOŽENSTVÍ  A  VĚDA

 

    Vědu v  dávných dobách pěstovali kněží jakožto nejvzdělanější společenská složka tehdejších dob. Byla to většinou věda aplikovaná  -  jako bylo určování ročních dob (slunovratů), stavů zaplav Nilu, astronomie a předpovědi zatmění Slunce a Měsíce, stavitelství a architektura (zejména budování chrámů), agrotechnika a dále medicinská věda (léčitelství). Ojediněle se tehdejší kněží zřejmě zabývali i studiemi, spadajícími i do jiných vědních oborů. Toto měření slunovratů, pohybu a fází Měsíce i jiných nebeských těles, bylo základem pro tehdejší kalendáře, jejichž vypracovávání a udržování mělo velký společenský význam nejen ve vzájemných stycích společenských skupin a v obchodě, ale záviselo na nich zejména zemědělství. Později tyto pro lidstvo velice významné funkce převzaly orgány státní správy a vývoj náboženství se stále více přesouval do oblasti obětních rituálů i jiných obřadů  a dogmatik a postupně se odvracel od pozorování  přírody a skutečnosti. A tak se náboženství začalo rozcházet s vědou. Z  .náboženství se vyvinula teologie v dogmatickém slova smyslu. Nastala dlouhá doba teologického temna.

 

    V současné době pozorujeme opačný proces. Někteří vědečtí pracovníci vykazují stále stoupající zájem o náboženství. Hledají objektivní pravdu a shledávají, že současná věda sama o sobě jim nedává uspokojující odpovědi na nejzákladnější otázky existence, protože vzhledem ke své orientaci a metodám ji ani dát nemůže. Proto hledají v oblasti filozofie a náboženství. Jejich přístupy k náboženství však nejsou dogmatické (příkladem může být geniální Albert Einstein se svou „kosmickou religiozitou“) a je proto naděje, že někteří současní i budoucí vědci účinně pomohou s  výstavbou nedogmatického náboženství budoucnosti. A pak se náboženství opět sjednotí s vědou, jako tomu bylo v dávných dobách.  Vznikne tak nový vědní obor – opravdová věda o Bohu  -  teologie budoucnosti. Stane se to tehdy, až věda pronikne do duchovních oblastí. A náboženství budoucnosti bude na takovéto postmoderní teologii založeno.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -

 

 

,