Otakar Mikeš

 

SPRAVEDLNOST  Z  DUCHOVNÍHO  HLEDISKA

 

CO  NAPSAT  ÚVODEM ?

      V neděli 7.8.2011 jsme v pražské unitářské obci vyslechli zajímavou promluvu na téma „Kdo tě může soudit?“. Poněvadž prvé podzimní číslo Unitářských listů má být věnováno problematice spravedlnosti, byl jsem požádán, abych do něj také přispěl takto orientovaným článkem. Nabídku jsem rád přijal a výsledkem je tato esej.

      K tomu však musím podotknout, že v našem časopisu byla v  9. čísle v  r. 2009 uveřejněna má stať „Musí být každé zlo vždy potrestáno?“, v níž jsem komentoval známého ale i problematického ruského spisovatele  FJODORA  MICHAJLOVIČE  DOSTOJEVSKÉHO (1821-1881) , který byl v jedné etapě svého života odsouzen i k smrti. On  v  jednom ze svých vrcholných románů, nazvaném „Zločin a trest“, jednak ukázal v obrazu studenta-vraha Rozkolníkova rozkladný vliv individualistického protestu proti sociálnímu zlu, ale pak v obrazu Soni Marmeladovové zdůraznil ideu pokory a sebeobětování.

      Díla F.M.Dostojevského vynikají nejen neobyčejnou dramatičností, ale i hloubkou psychologické analýzy a filozofickými úvahami. Z tohoto svého starého článku do nynější eseje převezmu závěrečný odstavec o významu odpouštění viny.

 

CO  JE  TO  SPRAVEDLNOST ?

      „Spravedlnost“ v širším sociologickém smyslu je teoretický vztah mezi jedinci a státní mocí ve společnosti, který je v souladu se zákonem a bez porušení přirozených práv jedince. Ve skutečnosti v absolutním smyslu slova to je nedosažitelný ideál, k němuž je možné se pouze přibližovat prostřednictvím snahy vytvořit stav, ve kterém by materiální postavení člena společnosti odpovídalo jeho vynaloženému úsilí. To považují za svůj ideologický cíl i politické strany, jejichž reálné cesty k tomu  -  jak víme  -  však často bývají pochybné.

      Člověk se vyvinul evolucí v přírodě jako nejvyspělejší z primátů a snaží se být „spravedlivý“.  Existuje však v jeho původním domově  -  tj. v přírodě  -  nějaká spravedlnost? Mnou hlásané duchovní nauky  jasně říkají, že tzv. „integrální spravedlnost“ je jen lidská idea a v přírodě se nevyskytuje. Podrobné poučení o tom lze nalézt ve 20. kapitole nakladatelstvím Unitaria nedávno vydané knihy „Náboženství Moudrosti“ (viz také internet www.nabozenstvimoudrosti.cz).

      Pod termínem „spravedlnost“ můžeme rozumět jednak posuzování okolního dění či různých vyslovených či publikovaných názorů, jednak jej chápeme jako legislativní proces a státní soudní moc. Avšak spravedlnost můžeme chápat rovněž jako filozofický názor na etickou otázku, ale i  -  a to je pro tento článek nejdůležitější  -  jakožto problematiku duchovního rázu. 

      A všechna tato pojetí budou v dalším textu rozebírány.

 

CO  JE  TO  DUCHOVNÍ  HLEDISKO ?

      Duch se řecky nazývá  pneuma“ a latinsky  „spiritus“.  Katolická církev zavedla pojem „Spiritus sanctus“, což znamená  „Duch Svatý“.  Z latiny je odvozeno i slovo  „spirituální“, což znamená  „duchovní“. Duchovní hledisko představuje zásadní náboženský přístup k výkladu existence světa. „Spiritualita“ je duchovní a náboženský život, prožívaný se zvýšenou intenzitou a „spiritualismus“ je zaměření myšlení a aktivit k duchovní stránce, je to „duchovnost“. Podle encyklopedie spiritualismus je krajní nesprávný filozofický názor na bytí jako na výtvor ducha nebo Boha, kdy předmětnost je chápána jako fikce nebo pouhá subjektivní představa.

      Toto materialistické pojetí samozřejmě musíme korigovat, neboť jsme náboženskou společností. Podle nás spiritualismus je idealistická filozofická nauka, podle níž skutečnost má sice duchovní povahu, ale ta pro nás představuje objektivní realitu. Hmota je projevem ducha i podle mentalistických názorů známého duchovního učitele Dr. PAULA  BRUNTONA (1898-1981). Podle něho svět je představou v Bohem vytvořené tzv. „Kosmické Mysli“,  kterou my  -  kteří jsme integrální součástí této představy   -  považujeme za objektivní realitu.

      Zbývá ještě vysvětlit, co je to  „spirito-psycho-somatická jednota“. Vyspělý člověk chápe spirito-psycho-somatickou jednotu (jednotu ducha, duše a těla). Jejím logickým důsledkem je podmíněnost tělesného zdraví psychickým stavem. Jinými slovy: myšlenkové síly, rozmanité stavy mysli a city mají všechny časem účinek na fyzické tělo, jako by se všechen život vyvíjel z vnitřku navenek. Jen si uvědomme například, jak strach, zloba nebo podrážděnost negativně působí a ovlivňují tělesný stav. Proto vyspělý člověk svůj duševní život průběžně kontroluje a čas od času hlouběji analyzuje, aby včas odhalil a odstranil zárodky vnitřní disharmonie, různých komplexů, tísní a stresů. Jedině radostná a vyrovnaná nálada se optimálně odráží v tělesném zdraví.

 

CO  JE  TO  ZÁKON,   TREST,  NEBO  SOUD  A  JAK  ODSTUPŇOVAT  NEZÁKONNÉ  JEDNÁNÍ ?

      Z filozofického či vědeckého hlediska „zákon“ je vnitřně nutný a stálý vztah mezi jevy, prvky nebo entitami  (jsoucnostmi). Je to abstrakce řádu vztahů, skutečnosti, nebo myšlení. Zákon je právě to, co věda ve svých jednotlivých oborech hledá a čím obohacuje poznání studovaných objektů.  Z hlediska duchovního hlásáme existenci „Univerzálního Kosmického Zákona“, z  něhož jsou všechny nám známé přírodní, duchovní, nebo i vědecko-společenské zákony  odvozeny. (Samozřejmě sem zahrnujeme i ty zákony, které budou teprve nalezeny.).  Není to ale něco vnějšího, co by Stvořitele tohoto světa omezovalo zvenčí a diktovalo mu podmínky jeho projevu, nýbrž to jsou pravidla, která jsou vnitřní součástí jeho Prapodstaty (jsou Bohu „vrozena“). Pamatujme: „Zákon je způsob, kterým se Bůh (sám ze sebe) projevuje“.

      Z legislativního hlediska zákon je normativní akt nejvyšší právní síly, vyvolaný nejvyšším orgánem státní moci   (na konci  20. století v civilizovaných zemích obvykle parlamentem). V některých státech (včetně ČR) se odlišují ústavní zákony od těch obyčejných. Pro jejich přijetí, změnu či zrušení se vyžadují přísnější podmínky a také ostatní zákony musí  s  těmi ústavními být v souladu. V tomto pojetí zákon je hlavním pramenem psaného práva.

      S problematikou zákona a spravedlnosti samozřejmě souvisí trestní činy. Po nich však má vždy následovat příkladný trest. Z hlediska pozemské legislativy „trest“ je újma, ukládaná fyzické osobě, která spáchala trestný čin.
Trest je prostředkem státního donucení, používaný k ochraně zájmů, chráněných trestním právem. Za nejtěžší trestné činy (např. za vraždu) je v některých zemích ukládán  trest smrti“. V Čechách byl zrušen již Josefem II. a v ČR ústavně zakázán od r. 1991. 

      „Trestný čin“ je jednání trestně zodpovědného pachatele, nebezpečné pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. „Zločin“ je tradiční označení zvláště zavrženíhodného jednání; je to skupina nejtěžších trestných činů v právních řádech. Trestné činy a zločiny projednávají soudy.  Od trestných činů je nutné odlišit „přestupek“. Je to méně závažné jednání (porušující nebo ohrožující zájem lidské společnosti) a proto přestupky projednávají jen obecní nebo okresní úřady, nikoliv soudy.

      Přitom slovo „soud“ má několikerý význam. Nás v této eseji bude však především zajímat ten, který se vztahuje ke spravedlnosti, ale i tady musíme rozlišovat davové mínění a legislativu. Zatímco prvé se v minulosti někdy vyhrotilo    v třeba nespravedlivé a nezákonné potrestání nějakého pachatele (třeba domnělého) sroceným davem formou „lynče“, druhá zákonná forma je realizována formou státního soudu, což je orgán vykonávající soudní moc. Podle Ústavy ČR soudy poskytují ochranu právům a výlučně rozhodují o vině a trestu za trestné činy. Přitom „soudce“ je fyzická osoba, které je státem svěřeno autoritativní rozhodování o právních vztazích. Řídí se přitom knižně legislativně zpracovanými oborovými zákoníky, z nichž nejvyšší je Ústava.

      Termín „soud“ však není omezen jen na státní legislativu. Má i náboženský význam. Věřící lidé uznávají něco, co bychom mohli nazvat „soud nebeský“, což znamená určitou formu Boží spravedlnosti, která se sice očekává až po smrti člověka, avšak může se formou „Prozřetelnosti“ uplatňovat již během pozemského života. Tato náboženská víra má významný vliv na chování věřících v lidské společnosti. Orientálci však respektují i jinou formu soudu či spravedlnosti, která se nazývá karma.

 

KARMA  JAKO  AUTOMATICKY  PŮSOBÍCÍ  ZÁKON  SPRAVEDLNOSTI

          Jedním ze základních prvků buddhismu je učení o dharmě a karmě, které je součástí i hinduismu. Podle něho  všechno dění je nevyhnutelně podřízeno kauzálnímu zákonu. Je to cosi trvajícího: zákon světa. Zákon příčiny a následku platí pro mravní děje s nemenší přísností, než pro zevní procesy. Je to zákon veškerého světového dění, zákon etický, mravní řád světa. Buddhistický katechismus to potvrzuje slovy tohoto textu: „Vásetthasuttam praví: Svět trvá následkem zákona o příčinnosti. Všechny věci vznikají dle tohoto zákona, všechny věci a bytosti jsou tímto zákonem spojeny“. A dále:  „Základem dharmu jest, že každý účinek je následek příčiny, a to buď bezprostřední, nebo zprostředkované, vzdálenější. Základní příčina všeho bytí sluje karma (čin). To znamená, že naše konání je příčinou všech našich radostí i strastí“.

       „Dharmapadam“ je sbírka buddhistických průpovědí. Její jméno je odvozeno ze dvou slov: „dharma“ v jazyce pálí znamená řád, tj. učení Buddhovo, a slovo „padam“ znamená stopu, slovo nebo verš. Tato sbírka nám říká, že  „není místa na zemi, na nebi, ani na moři, ba ani propasti, která by skryla nešlechetníka před následky jeho konání. Karma jest lidský čin, jenž zanechává v bytosti jistou stopu a tak jest příčinou, která má ihned účinek na mravní i na fyzické a jiné okolí. V lidském životě se nedějí divy. Co člověk naseje, musí sklidit“.

      K tomu je nutno dodat, že pravý význam nauky o karmě vynikne teprve tehdy, když je spojen s naukou o reinkarnacích, tj. o převtělování.  Podle této doktríny náš současný život je ovlivňován našimi činy v předchozích vtěleních a naše současné skutky mohou sice přinášet důsledky již v tomto životě, avšak budou ovlivňovat kvalitu našich následujících vtělení. Tyto nauky (i když v ně i řada unitářů věří a i já jsem je na počátku svého duchovního vývoje asi 10 let akceptoval) jsou podle mého současného mínění silně diskutabilní, pokud to chci vyjádřit přijatelným výrazem. Myslím si, že můžeme nalézt duchovně vyspělejší přístup k výkladu spravedlnosti.

 

ZLO  VE  VZTAHU  K  BEZPRÁVÍ,   NÁSILI  A  NESPRAVEDLNOSTI

      „Nespravedlnost“ je samozřejmě opakem spravedlnosti. Má k ní nějaký vztah ten problematický fenomén, kterému říkáme zpravidla zlo?  „Zlo“  a  „dobro“  ve filozofii jsou hodnotící i normativní pojmy mravního  významu; patří do kategorie etiky či morálního vědomí.

          Jak se k otázce zla či dobra staví naše Náboženství Moudrosti? - Takto: „Co je to zlo? Podobně jako dobro, zlo samo o sobě neexistuje, nemá žádnou vlastní absolutní jsoucnost. Dobro, nebo jeho opak - zlo - mají smysl jen tehdy, uvažujeme-li je ve vztahu k nějaké jiné existenci, které buď prospívají, nebo škodí. Zlo i dobro jsou proto relativní. Člověk má ovšem často tendence nedívat se na vše kolem sebe s nadhledem, nýbrž vztahovat vše jen k sobě - a pak to, co mu prospívá, hodnotí jako dobro, opak jako zlo, bez ohledu na to, jaký dopad to má na jiné bytosti. Odkud se zlo bere? Je podněcováno z podvědomí, z těch eticky nejnižších součástí lidské bytosti, přičemž tyto podněty nejsou v našem středním vědomí kontrolovány vlivy vyššími, pramenícími z nadvědomí. Proto jsou realizovány. Nehledejme ďábla jako nějakou vnější od přírody zlou bytost našeptávající nám zlé myšlenky. Démonické vlivy spočívají v nás samých. Proto musíme všechny své myšlenky a emoce stále kontrolovat. Člověk, páchající zlo, si neuvědomuje všechny souvislosti svých činů, jedná zle v podstatě z nevědomosti. - A z toho jasně vyplývá význam duchovně pojaté eticko-morální osvěty. Proto je etika velevýznamným prvkem každého seriózně pojatého náboženství.

 

JE  BŮH  SPRAVEDLIVÝ ?

          Pojem „Bůh“ je nejzávažnějším, ale také nejhůře vysvětlitelným pojmem na cestě hledání nejvyšší (nebo nejhlubší) pravdy. Není seriózním způsobem definovatelný a lze říci, že cokoli o něm řekneme nebo napíšeme, vždy to bude jen nedokonalé přiblížení, nikoliv poslední pravda. Na poli filozofie je snad nejdokonalejším přístupem „negativní teologie“, tj. konstatování, čím není a nikoliv čím je. My však sestavujeme filozofické pojednání a určitým snahám o charakterizaci se nemůžeme vyhnout. Přitom můžeme zřetelně cítit, že místo slovy bychom se mu daleko více přiblížili vyřazením myšlení a ponořením naší pozornosti přímo do duchovních oblastí v našem nitru, kde je nám nejblíže. Toto tiché hluboké chápavé mlčení však neumíme přímo přenášet na čtenáře a proto jsme odkázáni na nedokonalá slova a věty.

      Čechoamerický unitář  MUDr. LADISLAV  ŠTOLFA  se ve svém spisku „Za novým náboženstvím“  (Unitaria, Praha, 1927; 70 stránek) o Bohu vyjádřil takto:  „A tu hned na prvním místě  - abychom zabránili neporozumění - přiznáváme otevřeně a upřímně, že otázka, zdali existuje Bůh, není předmětem vědění, nýbrž pouze věření. Není žádného vědeckého důkazu o existenci Boží a není vědeckého důkazu, že Bůh neexistuje, není žádné jistoty naprosto nezvratné, nýbrž jest pouze vysoká pravděpodobnost, ale tak přesvědčující, že co pouhá teorie jest existence Boha docela dobře srovnatelná s mnohými vědeckými teoriemi, které se obecně přijímají. Bůh je dosud rozumově nepoznatelný“.

      Tento autor dále vyjadřuje optimismus v možnost stále hlubšího poznávání božství, poněvadž lidstvo prodělává pozitivní vývoj: „Bůh zůstává stejným: jest takovým dnes, jakým byl včera a stejným zůstává na věky. Jenom naše představa Boha se mění, vyvíjela se ponenáhlu a vyvíjí se doposud a bude se vyvíjet a zdokonalovat neustále. Ten fakt, že naše představa Boha se neustále zlepšuje a zdokonaluje, sám o sobě dokazuje, že se zdokonaluje naše pochopení Svrchované Bytosti, že se stále více přibližujeme k absolutnu dobra, pravdy a krásna, jež Bůh představuje“.

      Anglický fyzik a metafyzik, profesor fyziky v Liverpoolu  OLIVER  LODGE,  který v letech 1900-1909 zastával funkci rektora nově založené univerzity v Birminghamu a který se později začal zabývat i studiem parapsychologie, se ve svém spisu „Člověk a vesmír“ vyjádřil o Bohu takto: „Za každého předpokladu musí být Bůh, k němuž se modlíme, to Nejvyšší co známe, aneb co si dovedeme pomyslit. Ale vyslyšení přichází cestami, jichž neznáme…“.

      V posthumně vydaném spisu „Myšlenky“ (Unitaria 1993) zakladatele naší náboženské společnosti  Dr. NORBERTA  FABIÁNA  ČAPKA  (1870-1942)  je uvedeno: „Člověk je na cestě ke spáse, když se vrací k sobě. Když se noří do hlubin vlastní duše a přichází postupně k uvědomění, že je zakořeněn v Bohu, v tom Životě, který je zdrojem Nejvyšší moudrosti, lásky a pravdy, spravedlnosti, obětavosti a všeho, co je dobré a pravdivé. Pak člověk poznává, že svým myšlením a vědomím se od něho vzdaloval, že se v pokoře nyní k němu sklání, že z tohoto praménku božího života pije novou naději, novou důvěru a lásku".

      Ke všem uvedeným ušlechtilým myšlenkám je však nutné dodat toto: Připisujeme-li Bohu lidské vlastnosti, dopouštíme se  tím vlastně  „antropomorfizace“  (tj. snižování Boha na lidskou úroveň) a to je z hlediska vyšších duchovních nauk nepřípustné.  Chápejme proto výroky, že  „Bůh je spravedlivý, slitovný, atd.“  jen jako poetické zkrášlení naší víry, nikoliv jako duchovní pravdu.

 

CO  JE  TO  DUCHOVNÍ  LÁSKA ?

      Poslední odstavec předešlé kapitolky vyžaduje další upřesnění. Náboženství nás učí, že Boha k nám a nás k Bohu  přibližuje  „duchovní láska“,  řecky zvaná  „agape“,  která nás s ním také spojuje. - Co to však je duchovní láska? Jaká je její podstata, jaký je její původ? - Naše skripta říkají: „Před vznikem vesmíru „Velikým třeskem“ jsme všichni existovali „v náručí Boha“ ve „Věčnosti“ ( vědecky řečeno v „singularitě“)  jako jednotná nerozdělená jsoucnost. Po „Velikém třesku“ stvořením světa vzniklo velké množství individualizovaných bytostí. A „duchovní láska“ je výrazem jejich nadvědomé snahy po opětném sjednocení toho, co je nyní v tomto projeveném světě zdánlivě rozdělené. A tato původně jednotná univerzální láska vyjadřuje své dílčí projevy v jednotlivých láskách tohoto projeveného světa, jejichž nositeli jsou naše „Vyšší Já“, tyto částečky Boha nám všem vrozené.

      K tomuto krásnému ideálu však musíme dodat toto: Láska je určitou formou „emoce“ a nejvyšší nauky taoismu učí, že v Tau jakožto Absolutnu žádné emoce (které se často vyskytují v pocitech člověka) nemohou existovat, neboť  podstata Absolutna je „svatá Prázdnota“ (sanskrtsky  „Šunjatá“), plná však „Svatého duchovního Obsahu“. Stoupence lásky k Bohu tak tyto duchovně pokročilé nauky zarmoutí suchým konstatováním, že Bůh není Láska.

 

VÁŽNÉ  NEBEZPEČÍ  ODKLONU  OD  VÍRY  V BOHA

      Postmoderní civilizace „západního člověka“ je někdy doprovázena odklonem od náboženství,
tzv. „sekularizací“ (tj. „zesvětštěním“), což je zejména patrno v naší vlasti. To v sobě nese nebezpečí „etické krize“,  kterou velice výstižně a přesně zhodnotil náš exprezident  VÁCLAV  HAVEL  (nar. 1936)  ve svém spisu  „Dálkový výslech (rozhovor s Karlem Hvížďalou)“,  který je reedicí původního vydání „Edice Expedice“ z  r. 1986 (nakladatelství „Rozmluvy“,  Surray, England, 1989). Napsal toto:

      „I já cítím základní napětí, ze kterého dnešní globální krize vyrůstá. Jsem přitom přesvědčen, že tento konflikt bezprostředně souvisí s duchovním stavem soudobé civilizace, charakterizovaným ztrátou metafyzických jistot, zážitku transcendentna, ztrátou jakékoli nadosobní mravní autority a vůbec jakéhokoli vyššího horizontu. Je to zvláštní, ale v posledku docela logické: jakmile člověk udělal sám sebe nejvyšším smyslem světa a měřítkem všeho, začal svět ztrácet své lidské dimenze a začal se člověku vymykat z rukou. Velký odklon od Boha, který v moderní době proděláváme a který nemá v historii obdoby (pokud vím, žijeme uprostřed první ateistické civilizace), má své složité duchovní a kulturní příčiny: souvisí s rozvojem věd, techniky a lidského poznání, s celým novověkým rozmachem intelektu a lidského ducha. Pyšný antropocentrismus moderního člověka, přesvědčeného, že všechno může poznat a podřídit si, cítím kdesi v pozadí soudobé krize. A zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství člověka. Člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat, musí se vyprostit z tohoto strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci. Jedině mravní a duchovní orientace, založená na respektu k nějaké „mimosvětské“ autoritě - k řádu přírody či vesmíru, k mravnímu řádu a k jeho nadosobnímu původu, k absolutnu - může vést k tomu, aby život na této zemi nezanikl jakousi „mega-sebevraždou“ a aby byl snesitelný, totiž aby měl vskutku lidské dimenze.“.

       Po těchto citacích asi není nutné nic dalšího dodávat, pokud se týče konstatování, že náboženská (a nejen náboženská) krize opravdu nastala. Tím se však rozhodně nesmíme spokojit. Je nutné hledat cesty, jak ji překonat, jak se moderním - či spíše postmoderním - způsobem vrátit k osvědčeným duchovním hodnotám. Je nutné si položit otázku „Co dělat?“. Nejen si ji položit, ale také se snažit rozvíjet tvůrčí snahy k jejímu řešení.

      Domnívám se, že je tady otevřena možnost duchovních aktivit i pro naši Unitarii.

 

CO  NAPSAT  NA  ZÁVĚR ?

      Lidské chyby mohou být buď naše vlastní, nebo našich bližních. Jaký postoj k nim máme zaujímat? – Nedávno zesnulý indický svatý muž SÁJI BÁBA říkal: „Místo vyhledávání chyb na druhých hledejte své vlastní. Vytrhněte je, odhoďte je. Stačí, když naleznete a objevíte jednu ze svých chyb. Je to lepší, než objevit stovky chyb druhých lidí“.

            Psycholog Dr. JOSEPH  MURPHY  ve své knížce „Moc podvědomí“ k tomu dodává: „Jestliže vás někdo oprávněně kritizuje, poděkujte mu za jeho cenné rady, které vám usnadní cestu k sebezdokonalování“. Týž autor rozšiřuje své úvahy i na odpouštění křivd, spáchaných vůči nám, čímž očišťujeme své podvědomí: „Odpouštět znamená přát druhému lásku, pokoj, radost, moudrost a všechna požehnání života tak dlouho, dokud vaše vzpomínka nebude mít ani jediný osten. Právě zde je třeba vidět prubířský kámen pravého odpuštění“.

            Proto považuji za nejvhodnější předkládanou esej uzavřít touto otázkou víry a přejímám poslední odstavec ze svého v úvodu zmíněného článku. Zní takto:

            „Ne každý špatný čin musí být vždy potrestán. Ušlechtilý člověk může svému provinilci jeho čin odpustit. Snad všechna náboženství a také humanistická filozofie nás k tomu nabádají. Odpuštění je projev duchovní vyspělosti člověka. Odpuštění vede k přerušení jinak neúprosného „zákona karmy“. Zmenšuje se tak míra utrpení ve světě, neboť trest je jistě utrpením pro postiženého. Vliv ušlechtilé lásky k bližnímu k odpuštění vedoucí převyšuje neúprosnost „zákona příčiny a následku“. Pociťujme je ve svých srdcích!

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -