Otakar Mikeš

 

VÝZNAM  SPOLEČENSTVÍ  V  PŘÍRODĚ  A  VE  VÝVOJI  ČLOVĚKA

 

CO  JE  TO  SPOLEČENSTVÍ ?

 

     Jednotkou společenství  je jednotlivec, jedinec, jediný organismus. Podle Encyklopedického slovníku naučného „Společenství neboli societa je skupina jednotlivců téhož druhu organismů, vytvořená na různě dlouhou dobu. Velikost společenství se počítá od dvou jedinců (např.svazek samce se samicí) až po desítky, stovky či tisíce jedinců (např. stádo prasat, smečka šelem, hejno ryb nebo ptáků).“. Podle Příručního slovníku naučného „Biologické společenstvo je soubor organismů, které se pravidelně vyskytují pohromadě v určitém prostředí. Vytvořilo se zákonitě jako výsledek vzájemného působení organismů a určitého prostředí. Jeho jednotliví členové zpravidla jsou (avšak nemusí být) na sobě vzájemně závislí. Jednotlivá společenství živočichů vzájemně na sobě závislých (hlavně potravou) označujeme jako biocenózy. Přírodní společenstva zahrnující širší rámec podnebí, květeny a zvířeny se nazývají formace (např. vše, co žije v poušti). Menší společenstvo poněkud odlišné od celkového rámce formace (ale organicky do ní zapadající) se nazývá asociace (např. zvířena vysychajících lučních tůněk).“. – Potud různé definice z encyklopedií.

     Společenství některých organismů včetně lidí dělíme na uzavřená a otevřená. Ukázkou uzavřeného společenství v přírodě může být např. smečka šelem, kde si dominantní nejsilnější samec hlídá svůj harém samic a odhání mladší samce. Příkladem uzavřeného společenství v lidské společnosti by mohly být staré indické rodové skupiny, tzv. kasty (neboli varny), v nichž brahmáni mohli získat svoji šňůru (symbol příslušnosti ke kastě) jen zrozením v brahmánské rodině. Příkladem otevřeného společenství v přírodě mohou být velká hejna ptáků, která do sebe bez zábran přijmou další jedince téhož druhu. Ukázkou otevřeného společenství v lidské společnosti může být naše Unitaria, jejíž obce ochotně přijmou za členy všechny vhodné příchozí zájemce. -  A tím končíme obecné úvahy o společenství.

 

SPOLEČENSTVÍ  NEJRŮZNĚJŠÍCH  ORGANISMŮ  A  JEHO  FORMY

 

     Pojem společenství se promítá do celé říše života. Zahrnuje např. kolonie mikroorganismů, jejichž jedinci zpravidla nežijí osamoceně, nýbrž v logaritmickém měřítku se rozrůstajících koloniích. Rovněž hmyz (např. včely), zejména však mravenci nebo termiti zpravidla vytvářejí velice početná a překvapivě výborně organizovaná společenstva. Pokud se týče flory mnohé druhy žijí jen ve skupinách. Jako ukázku menších sympatických rostlinek můžeme uvést trsy vřesu nebo zejména mateřídoušky, u větších sem zařadíme nesympatické bolševníky s jejich tendencí vytvářet kolonie, jichž se jen obtížně zbavujeme. Jako příklad společenství velkých rostlin uveďme lesy, ať již člověkem vysázené, nebo jako pralesy přírodou po staletí uchovávané. Rostlinná společenstva však nevytváří jen příroda, ale dnes především člověk. Připomeňme si jen lány obilnin, řepky, kukuřice, brambor nebo řepy. Pokud se týče fauny, dnes nás již neohrožují smečky vlků či jiných šelem, člověk naopak různá užitečná zvířata pěstuje uměle ve velkých skupinách, (jako jsou ovce, krávy, koně). Obrovská, dosud i náležitě neprobádaná společná společenství nejrůznějšícfh druhů živočichů (ale i rostlin) bychom mohli nalézt v tropických í subtropických deštných pralesích.

     V předešlých řádcích jsme se snažili připomenout různá společenství živé přírody v tom nejširším měřítku na  povrchu země. Avšak jistě je zajímavé si povšimnout i různých forem společenství života pod zemí či pod vodou.  Z říše života pod vodou samozřejmě uvádíme obrovská hejna ryb, která se někdy chovají, jakoby všichni jejich jedinci byli centrálně řízeni, protože vykonávají synchronizovaně i velmi složité kolektivní pohyby. Dále nesmíme opomenout dnes někdy činností člověka ohrožené i rozsáhlé korálové útesy a jiné četné formy podmořských společenstev. Avšak zajímavé formy společného života můžeme pozorovat i pod zemí. Zde je nutné jmenovat především kolonie mikroorganismů, žijících v symbióze s kořeny nejrůznějších rostlin v oboustranně výhodné spolupráci na poli výživy. Zajímavou formu kolektivního podzemního života představují i vlákna (mycelia) pod zemí se rozrůstajícího podhoubí, jehož rozsah můžeme shora snadno lokalizovat jeho plodnicemi při hledání hub.

     Dosud jsme probírali jen takové způsoby životních společenství, které sestávaly z velkého počtu jedinců. Nyní bychom se měli také zmínit o formách jakýchsi „mikrospolečenství“, které můžeme pozorovat uvnitř života jedince. Představme si ovocný strom nebo užitkový keř, když na jaře kvete. Je poset řadou kvítků, které lákají hmyz. Z oplodněných kvítků se však na podzim stávají plody. Strom či keř jsou jimi obaleny, u stromů se pod jejich tíhou prohýbají větvičky. S velkou radostí je pak češeme. I to jsou formy životního společenství, byť i jen v rámci života jedince. -  A tím ukončeme tuto kapitolku.

 

VÝZNAM  SPOLEČENSTVÍ  PŘI  EVOLUCI  ČLOVÉKA

 

     Každý entomolog či antropolog vám řekne, že člověk bez společenství by nebyl člověkem. Společenství je nezbytnou podmínkou jeho existence. Proč? V pradávných dobách jeskynního života člověk jakožto jedinec by se jednak nedokázal ubránit proti útoku nejrůznějších šelem, ale nejen to! Sám by  nedokázal zajistit ani potřebnou obživu pro sebe či pro nějakou svou družku a jejich děti. Tehdejší pralidé žili a lovili společně, což bylo podmínkou úspěchu lovu. V kolektivu  společnosti prvobytně-pospolné  také společně pečovali o ženy a jejich děti.

     Společenství bylo také nezbytnou podmínkou k rychlému šíření nějakého objevu či nové pracovní metody. Když některý jedinec začal užívat nějaký nový „zlepšovák“, jeho soused jej rychle odkoukal a od něj se tato znalost rychle přenášela k dalším jedincům a jejich prostřednictvím (v důsledku tehdejšího „směnného obchodu“) i k dalším kmenům. Později, po skončení prvobytně-pospolné formy společnosti, společenství umožnilo dělbu práce a specializaci v ní, což vedlo ke vzniku společenských tříd. Naši prapředci tak v třídní společnosti s využitím práce otroků získali i trochu volného času k prvopočátečním formám kultury a umění. V rámci toho začaly také vznikat nejrannější formy náboženství jakožto instituce, tehdy spojené s léčitelstvím.

     Zkrátka forma společenství položila základy k tomu úžasnému rozvoji naší lidské společnosti, který se stal charakteristickým rysem následujícího pozdějšího věku techniky a kultury lidstva včetně vědy, umění, filozofie i náboženství. A proto tuto kapitolku uzavřeme prohlášením, že nějaké formy počátečního „poustevničení“ by rozhodně neumožňovaly další známou a úžasnou evoluci člověka jako biologického druhu.

 

KLADNÉ  FORMY  LIDSKÝCH  SPOLEČENSTVÍ

 

     Za nejjednodušší ale také nejvýznamnější formu lidského společenství můžeme považovat rodiny, pozdější formou v minulosti bývaly kmeny, ještě později obce, dále města, okresy, kraje či župy a posléze státy (nebo tzv. „země“) a nakonec imperia. Zvláštní formou lidského společenství se staly národy či národnosti. Všechny jmenované útvary však zahrnovaly či zahrnují všechny občany bez ohledu na jejich profese či zájmy.

     Lidská společenství však vyvinula nejrůznější formy zájmových organizací, do nichž patří nebo patřili občané stejné profese (např. cechy nebo dnes odbory či jiné profesní společnosti), nebo občané vyznávající stejnou náboženskou víru (tj. denominace či církve nebo náboženské společnosti), či občané stejného politického smýšlení (tj. politické strany). Sem patří i humanistické společnosti (pečující o rozvoj samotného lidství), nebo různé sportovní kluby či organizace. Je třeba vyzdvihnout charitativně zaměřené společnosti, organizace nebo spolky (např. Armádu spásy, usilující o pomoc různě postiženým lidem, nebo útulky pro opuštěná či poraněná zvířata).

     Mezi specificky zaměřené lidstvu prospěšné instituce patří např. všechny školy nejrůznějších stupňů (od mateřských školek až po vysoké školství), dále výzkumné ústavy či Akademie věd, ale také zoologické či botanické zahrady. Vedle těchto všeobecně známých organizací či institucí existuje však řada méně významných zájmových sdružení (např. Kynologická společnost zabývající se pěstováním a výcvikem psů, nebo třeba králikáři, zahrádkáři aj.).

     Tyto a podobné organizace, instituce či sdružení hrály a hrají v rozvoji lidské společnosti kladnou roli a některé z nich jsou dokonce nezbytné. Proto tuto kapitolku uzavřeme prohlášením, že podobné útvary lidského společenství by měly být rozhodně zakládány a podporovány, neboť jsou prospěšné nejen svou vlastní existencí a aktivitou, ale také nabízejí člověku ušlechtilé formy zábavy a odvádějí jej od různých scestných aktivit či zlozvyků.

 

ZÁPORNÉ  FORMY  LIDSKÝCH  SPOLEČENSTVÍ

 

     Společenství samozřejmě nevylučuje ani možnost jeho nežádoucích forem. V minulosti to byl  vznik různých loupeživých tlup, později akce imperialistických mocností, vyvolávající četné útočné okupační války, a tato zla ke konci druhého tisíciletí dovršili svými akcemi ohavní diktátoři Hitler a Stalin.  V současném celosvětovém hnutí  New Age negativním rysem je vznik různých pochybných sekt, spojených často nejen s mravními delikty svých vůdců či představitelů, ale někdy i s děsivými psychopatologickými kolektivními sebevraždami svých členů. K negativním rysům lidského společenství patří i hrubé deformace náboženských ideálů, které se ve středověkém křesťanství projevovaly křižáckými válkami a upalováním podezřelých kacířů inkvizicí, která si říkala svatá. V současnosti to jsou teroristické akce militantní a násilnické frakce některých stoupenců islámu, projevující se nejen útočnými bojovými nájezdy, ale především explozemi třaskavin sebevražedných teroristů v prostředích většího množství nevinných obětí.

     K negativním rysům musíme počítat i výrobu, distribuci a užívání různých psychofarmakologických drog, což se stalo současnou metlou celého lidstva. Ale i tzv. mírné formy psychofarmak musíme odsuzovat, nejen např. kouření cigaret s maruhianou, ale také  kouření obyčejného tabáku, což podstatně zvyšuje chorobnost ale i úmrtnost kouřících  jedinců. Zavrhnout je nutné i opilství, zejména u naší mládeže, i když mírné dávky alkoholu mohou zdraví i prospívat. Co by nás mělo znepokojovat jsou i různé formy zábavy té horší části naší mladší populace, zejména kolektivní a bezohledné prožívání ohlušujících sešlostí zvaných technopárty, při nichž účastníci při svém nesmyslném nočním křepčení užívají povzbuzující drogy a opíjejí se.

     Odsouzení nutné jsou i různé sexuální deviace, které se bohužel vyskytují i u jinak bezúhonných občanů tzv. vyšších tříd a vyskytují se dokonce i u kléru, takže papež a vedoucí představitelé církve musí hledat opatření, jak tomu čelit.  Pozastavit bychom se měli také nad častým úpadkem rodiny a vysokou rozvodovostí, spojenou s problémy výchovy dětí a dále i s nezodpovědnou xenofobií i s častým úplatkářstvím.

     Nezaujatý pozorovatel současného lidského společenství je opravdu smutný z konstatování faktu, že těch úpadkových rysů nynějšího lidstva je opravdu mnoho a že je proto nezbytné hledat cesty k nápravě. Snad jednu z možností nabídne následující kapitola.

 

LIDSKÁ  SPOLEČNOST  A  BŮH

 

     Pro Unitarii jakožto náboženskou společnost je samozřejmé uvažovat o možnostech zlepšení stavu lidské společnosti prostřednictvím náboženství. Této možnosti si byl vědom i jeden z velkých mužů našeho národa a jeho neohrožený etický vzor  -  kardinál František Tomášek  -  který nám zanechal významný náboženský odkaz: úsilí o desetiletí duchovní obnovy naší vlasti. Toto úsilí mělo být nábožensky sjednocené. Zapojila se do něj i naše Unitaria tím, že ve zmíněném desetiletí zařazovala eticky zaměřené akce s tímto označením do svých programů. V eticko-morálním úsilí však pokračujeme i dnes. Pro jeho hlubší pochopení nám může velice prospět výrok Ježíše Nazaretského, který cituji z evangelia podle Matouše (18,20) podle ekumenického překladu Bible z r. 1985. Zní takto:

                 

„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“.

 

     Tento výrok otevírá možnost uvažovat o přítomnosti Boha uprostřed lidské společnosti. Těm, kteří jdou duchovní cestou přímo nabízí ideální formu meditace nebo kontemplace na toto téma. Jestliže během svého praktického života v lidské společnosti pociťujeme Boha v sobě, pak nacházíme etické vodítko, které nás spojuje s druhými sestrami a bratry v pocit duchovního společenství, kterému jsou velice vzdáleny nešvary, zmíněné v předchozí kapitolce.

     Proto voláme ke všem věřícím, aby se snažili takto orientovat své vědomí na trvalou přítomnost Boha nejen ve svých nitrech ve formě svého Vyššího Já, ale také v celém lidském společenství, jehož jsme integrální součástí.

 

PROČ  A  JAK  MÁME  PROŽÍVAT  SVOU  ÚČAST  V  LIDSKÉM  SPOLEČENSTVÍ

 

     Jak ji máme prožívat, to nám jasně naznačila předchozí kapitolka. Zbývá jen říci, proč tak máme činit. To souvisí s otázkou, jaký je smysl našeho života, proč jsme se zrodili. Naše skripta nám ve své doktríně o postmoderním náboženství říkají:  

     „Zrodili jsme se jako všechny živé bytosti, abychom se podíleli (ať již jen nevědomě, jako to činí zvířata a jiné organismy, nebo - vyspěle - vědomě) na vývojových procesech tohoto projeveného vesmíru. To se u  nás, jakožto lidských bytostí, děje především prostřednictvím naší práce. Ať už je to práce manuální, duševní, duchovní, vědecká, umě­lecká tvorba, či nějaká jiná užitečná práce, máme se vždy sna­žit ji dělat co nejdokonaleji, dle našich nejlepších schopností a možností. Práce nám má být modlitbou.

     Zrodili jsme se, abychom se stali orgány tvůrčího kosmického procesu v životní sféře a naše místo je teď na této Zemi uprostřed lidské společnosti. Máme napomáhat k jejímu zdárnému vývoji a ne se sna­žit unikat do nadsmyslna; na odpočinek v Míru Věčnosti budeme mít právo až po splnění svých úkolů zde na Zemi.

     Naše Země a objektivní realita vesmíru však nejsou naším trvalým domovem. Po skončení svého úkolu, který je časově omezen, opustíme své hmotné tělo a tím i tento svět. Ztratíme kontakt s objektivní realitou a ve svém nitru se propadneme do nám teď dosud neznámých hlubin své duchovní individuality a po přechodných formách dozvuků osobní existence na „onom světě“ se nakonec (v neosobní formě vědomí) duchovně vrátíme tam, odkud jsme přišli – do náručí neosobního Božství, do věčného Míru.

     Jiné živé bytosti se budou opět rodit z tohoto základního Míru, aby postupně pokračovaly ve vývojovém procesu kosmu­  i v naší práci, aby se dočasně podílely na procesech dění tohoto vesmíru v jeho životní sféře (podobně jako jsme to činili my) a to až do doby, než tento vesmír zanikne. Během této nepředstavitelně dlouhé doby mohou dosáhnout vysokých stupňů du­chovního vývoje a pochopení základní Jednoty všeho bytí a dění, mohou se odpoutat od pomíjivého a přimknout se k věčnému“.

     Tuto esej uzavřeme přáním čtenářům, aby v tomto duchovním úsilí měli co největší úspěch. 

 

 - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - .  -