Otakar Mikeš:

 

PROBLEMATIKA  ÚDAJNĚ  ŠPATNĚ  STVOŘENÉHO  SVĚTA

 

1.ÚVOD

     Žijeme v  tomto reálném světě, těšíme se z  krás okolní přírody a zažíváme přitom jednak řadu potěšení, u některých z  nás zejména s vnoučaty, ale i s celou spořádanou rodinou a dalšími  přáteli, avšak občas  i  trpíme obavami o ně, zejména když  je postihnou nějaké nemoci. Rovněž i náš  vlastní  osud je někdy rozporný, můžeme mít radost ze své práce v zaměstnání či ze svých autorských výtvorů, nebo i ze svého pevného zdraví, ale může nás také postihnout ztráta pracovního místa, neúspěch v našich tvůrčích snahách, náhlé zhoršení zdraví, či úmrtí někoho blízkého; pak zažíváme stres. Zkrátka náš osobní život může být proměnlivý, a posuzujeme-li také  okolní svět, nacházíme i v něm kromě kladů také vážné nedostatky. Proto někteří naši bližní, nebo i někteří filozofové, považovali  - nebo i dosud považují -  tento svět za něco nedokonale stvořeného. Poněvadž pokládám tuto otázku za duchovně významnou, rozhodl jsem se na toto téma napsat pro plzeňskou Svobodnou Cestu tuto předkládanou esej.

     Chci přitom uvést, že v této stati užívám některých formulací, které jsou převzaty z mnou sepsaného unitářského spisu „Filozofie Náboženství Moudrosti“, z nichž některé byly použity i v mých dřívějších článcích, uveřejněných v pražských Unitářských Listech (např. v  r. 2007 v č. 9  „Může existovat lepší svět, než je ten náš?“) či v článku předaném redakci Unitářských Listů „Je pánem hmotného světa Bůh nebo ďábel?“. Myslím si totiž, že neexistuje příliš velký počet unitářů, kteří odebírají současně oba tyto časopisy (mezi články bude také velké časové rozpětí) a že tak případné duplicity části textu nemusí příliš vadit.

 

2. KRITIKA NAŠEHO SVĚTA

     Kritiků našeho světa je mnoho, já se však omezím jen na hlavní nespokojence s tím, jak byl náš svět stvořen. Musím začít především u tzv. gnostiků. To byl duchovní směr, který považoval  gnosi  (tj. bezprostřední poznání) za vyšší, než poznání rozumové. Nejvyšší duchovní princip člověka není podle gnostiků racionálně poznatelný. Gnostikové chápali duchovní záchranu člověka jako proces odpoutání od všeho, co člověka váže k hmotě.

     Otázku „Proč Bůh, který je dokonalý, mohl stvořit nedokonalý svět?“ řešili svérázným způsobem. Podle nich Nejvyšší Bůh nestvořil svět přímo, nýbrž napřed vytvořil svého zástupce (boha Stvořitele) tzv. Demiurga, a ten - poněvadž sám nebyl dokonalý – stvořil nedokonalý svět. Svérázný je také přístup gnostiků k údajům křesťanského Starého zákona. Biblický had je jimi nazýván „Set“ (což značí „Světlonoš“ = „Lucifer“). Gnostikové Naasejci (z hebrejského „nacháš“ =  „had“) a  Ofité (z řeckého „ofis“ = „had“) uctívali hada jako symbol nesmrtelnosti. Podle nich to nebyl pokušitel, ale osvoboditel, poněvadž odstranil zábrany, které před člověka kladl Stvořitel-Demiurg, který nám chtěl zastřít pravdu, že on není Nejvyšším Bohem, nýbrž jen Jím pověřený činitel, aby stvořil svět. A  pramáti Eva  tu hrála roli důležité zvěstovatelky Pravdy, a proto byla ztotožněna s Nebeskou Moudrostí –  Sofií. Potud gnose. Podrobnosti lze nalézt v knize Petra Pokorného „Píseň o perle“.

     Gnostikové však s ideou jakéhosi „náhradního Stvořitele“ nebyli jediní. Řecká Alexandrijská škola filozofická se snažila problematiku  špatně stvořeného světa překlenout ideou mystické osobnosti  Logos  (tento výraz však původně znamenal „slovo, pojem, větu, rozum“ aj.), o které věřili, že byla Bohem vytvořena, aby stvořila svět. Poněvadž nebyla dokonalá jako Bůh, je i jí stvořený svět nedokonalý. Další náboženští myslitelé spojovali tuto otázku s problematikou  spásy. „Je-li svět dílo Boží, pak není třeba spásy z tohoto světa. Je-li však třeba spásy, pak svět nemůže být dílem nanejvýš moudrého, dobrotivého a všemohoucího Nejvyššího Boha“.

     Tuto kapitolku uzavřeme velmi radikálním přístupem humanistického filozofa PIETRA POMPONAZZIHO. Ten napsal: "Bůh světu buď vládne, nebo nevládne. Jestliže nevládne, jaký je to Bůh? Jestliže vládne, proč vládne tak krutě?" Vševědoucího Boha však napadá i z jiného hlediska: „Jestliže Bůh všechno ví a může každého zbloudilého vyvést z omylu, proč tak nečiní? A jestliže Bůh neodvrací člověka od omylu, proč nepadá hřích na Boha, ale na člověka?... Vždyť Bůh... rozestřel přímo před jeho očima rozmanitá pokušení, svádějící ke hříchu... Bůh, odpovědný za zlo ve světě a za hříchy člověka a zároveň trestající člověka za hříchy... se ve filozofii jeví jako šílený otec... Je-li tomu tak, není nutný... žádný jiný ďábel kromě samotného Boha". Tento rouhačský závěr děsí i samotného autora: "Duše se chvěje hrůzou... a člověk je zděšen, slyší-li či pomyslí-li si něco takového o bohu". Tyto radikální myšlenky však slouží Pomponazzimu jen k absurdnímu vyhrocení vnitřního rozporu ortodoxně postavené otázky Boha a člověka - není to jeho konečný závěr. Autor odmítá antropomorfní představy o osobním Bohu, čímž tato problematika v uvedeném podání odpadá.

 

3 .ZASTÁNCI TVŮRCE VESMÍRU

     Podobně jako kritiků je i zastánců Boha jako Tvůrce našeho vesmíru velmi mnoho a nemělo by  smysl se je zde snažit všechny prezentovat. Snad postačí, když na začátku kapitolky čtenáře seznámím s argumenty nejvýznamnějšího zastánce. Prvým byl německý matematik, světoznámý filozof, ale i diplomat WILHELM GOTTFRIED LEIBNIZ, žijící na přelomu 17. a 18. století. Ten napsal světově známý spis „Theodicea (O Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla)“. Leibniz  byl přesvědčen, že při stvoření Bůh stvořil ten nejlepší z možných světů. Plyne to přímo z podstaty Boha. Leibniz se snažil řešit tento problém rozlišováním tří druhů zla: metafyzického, fyzického a mravního: „Metafyzické zlo tkví v posledku v konečnosti našeho světa. Tomu nebylo možné zabránit, měl-li Bůh stvořit svět. Fyzické zlo, tedy utrpení a bolest všeho druhu, plyne nutně ze zla metafyzického. Protože stvořené bytosti mohou být jenom nedokonalé (kdyby byly dokonalé, nebyly by stvořené, byly by rovny Bohu), nemohou ani jejich vlastní pocity být dokonalé, musí mezi nimi být i pocity nedokonalosti, tedy nelibosti a utrpení. To platí v zásadě i pro zlo morální. Stvořená bytost musí nutně ve své nedokonalosti chybovat a hřešit, zvláště když jí bůh dal dar svobody".

     Vraťme se teď k Pomponazzimu, citovanému v předešlé kapitolce. Pro něj Bůh ztělesňuje neosobní příčinně-následnou závislost. . Je principem bytí a zdrojem pohybu, není však v jeho moci měnit jej... Bůh působí v souladu s přírodní nutností. Bůh - ztotožněný s přírodní nutností - je zbaven antropomorfní svobody vůle a svobody konání, jedná nevyhnutelně zcela determinovaným způsobem. Jen tak lze z Boha sejmout zodpovědnost za světové zlo, které je navíc relativní. „I to, co se ve své jedinečnosti jeví jako nespravedlivé, se ve vztahu k vesmíru ukazuje jako spravedlivé, neboť to vyžaduje řád vesmíru...". Na kosmos jako celek nelze aplikovat lidské kategorie "dobra" a "zla".

    Toto vysvětlení je do určité míry blízké i naší  „Filozofii“.  Člověk nesmí vyznávat antropocentrismus, což je filozofický (a také teologický) názor, podle nějž je člověk centrem i cílem světa či vesmíru, jak to nesmyslně tvrdí i moderní  antropický   princip. Vesmír rozhodně nebyl vytvořen Bohem především pro člověka. Člověk je jen součástí přírody a zřejmě dosud nechápe smysl a cíl vývoje. Byl obdařen schopností abstraktního myšlení a naivně si myslí, že jeho názory jsou tou správnou platformou k posuzování funkce světa. Podle jeho mínění je ve stvořeném světě plno zla. Je to však správné hledisko? Kdo mu - jakožto jednomu z produktů evoluce - dal právo považovat své názory za nějaké absolutní měřítko? Co když dosud vůbec nepochopil funkci toho fenoménu, kterému dal souhrnný název "zlo"? Jaké má právo na kritiku? - MASARYK zaujal k theodicei toto hledisko (viz K.Čapek „Hovory s TGM“) : „Proč a nač je všechno zlé, bolest a neštěstí, války a pohromy?“ - /T.G.M.:/ „Nevyložím. Nedovedu vyložit. Ale... proč by to špatné, bolestivé, nesmyslné, co nám život dává, mělo vážit víc, než to zdravé, šťastné a pěkné? Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé cítí člověk silněji... Bez přemáhání překážek, bez naléhavých a někdy i bolestných příčin k jednání, by život nebyl životem plným. Myslím, že filozofii není třeba vyvracet pesimismus a ospravedlňovat Boha. Bůh nepotřebuje advokáta...".

     Názory, uvedené v posledních dvou odstavcích sdílí v podstatě i naše Náboženství Moudrosti (viz internet  www.nabozenstvimoudrosti.cz, ) čímž můžeme tuto kapitolku uzavřít.

 

4. PROČ V SOUČASNÉM SVĚTĚ EXISTUJE TOLIK ZABÍJENÍ? LZE SI VŮBEC PŘEDSTAVIT SVĚT ZALOŽENÝ NA  JINÉM PRINCIPU?

     Pod pojmem „zabíjení“ v  nadpisu této kapitolky nemíním války  nebo vraždy, nýbrž základní princip našeho stvořeného světa. Můžeme si položit otázku  „V čem spočívá principiální nedokonalost našeho světa?“. Spočívá ve hmotě. Jednou ze základních vlastností hmoty je setrvačnost. Chceme-li hmotu uvést do pohybu, nebo měnit její pohybový stav, potřebujeme k tomu energii. Veškerá příroda čerpá svou energii ze Slunce, z  jeho světelných paprsků. Zelené rostliny a stromy  -  a  v  moři řasy  -  zachycují sluneční energii a ukládají ji do různých životně důležitých látek, které v sobě syntetizují. Býložravci tyto rostliny či řasy požírají a biochemickými procesy zčásti tu sluneční energii uvolňují a používají ji ke svým životním procesům, zčásti ji ponechávají v oněch zmíněných různých životně důležitých látkách, které používají k výstavbě svých těl. Ta jsou však požírána různými drobnými  masožravci, kteří naopak sami jsou požíráni silnějšími masožravými  predátory,  kteří pak skrytou sluneční energii využívají ke svým životním procesům. Tímto popisem jsme načrtli princip potravinového řetězce,  který vládne celou přírodou: různé organismy se navzájem usmrcují a požírají, což někteří filozofové považují za základní nedostatek existence našeho hmotného světa.

     Proti tomu lze položit otázku: „Dovedeme si představit lepší svět, než je ten náš?“.  -  Odpovíme asi pro mnohé překvapivě: „Nejen že si jej dovedeme představit, ale my v  něm můžeme dokonce i dočasně experimentálně žít“. Musíme však za tímto účelem nějakou dobu provádět určitá duchovní cvičení, která jsou podrobně popsána v  knížce, vydané nakladatelstvím Unitaria a nazvané „Sádhaná – duchovní cesta“, a to na str. 157-188. Možností dočasného experimentálního vstoupení do takového ideálního světa jsme se již zabývali i v Unitářských listech, a to v článku v 9. čísle r. 2007, nazvaném: „Může existovat lepší svět, než je ten náš?“.  Jaké jsou charakteristiky takového světa?

     Především je to svět nehmotný, duchovní, není tam proto žádná setrvačnost, kterou bychom musili překonávat, a proto nepotřebujeme žádnou energii. Z tohoto důvodu tam neexistují žádné potravinové řetězce a ani s  nimi spojené zabíjení. Na této úrovni nejen že nepotřebujeme jíst ani pít, ale nemusíme tam ani dýchat, neboť dýchání je biochemicko-fyziologický proces, kterým v našem hmotném světě uvolňujeme z  potravin tu utajenou sluneční energii. Naše „snová“ neboli „astrální“ (tj. „hvězdná“) těla jsou éterická, nemají žádnou váhu a proto základní formou pohybu tam není chození, nýbrž vznášení se či létání, které někdy může být i velice rychlé, chceme-li překonávat veliké vzdálenosti. Jsou to všechno jen myšlenkové procesy. - Experimentální vstup do takového světa je sice neobyčejně zajímavý, ale na druhé straně i velice nebezpečný, může vážně ohrozit i naše duševní zdraví, jak před tím varuje i zmíněný článek ve skriptech „Sádhaná“. Proto k tomu nikoho nepodněcujeme, chceme o této zajímavosti čtenáře jen informovat.

 

5. PROČ MÁME BÝT SPOKOJENI SE SOUČASNÝM VESMÍREM?

     Jestli po skončení svého života na této Zemi vstoupíme do nějakého ideálního  onoho světa, snad založeného na nehmotných principech zmíněných v  předešlé kapitolce, to je věc naší víry. Zakladatel „Náboženského sdružení československých (nyní českých) unitářů“ -  Dr. NORBERT FABIÁN ČAPEK – nás učil, že smrtí hmotného těla nekončí naše existence, že náš život má své pokračování na vyšší duchovní úrovni. Já osobně tomuto učení věřím, což jsem vyjádřil i v různých článcích v unitářských časopisech na toto téma, jejichž obsah si čtenář může (ale jen pro svou osobu) stáhnout  z internetu na výše uvedené adrese.

     Pokud však žijeme na této Zemi, nemáme se zabývat spekulacemi o nesprávně stvořeném vesmíru (který řecký učenec a matematik PÝTHAGORÁS půl tisíciletí před naším letopočtem nazval slovem  kosmos, což znamená  krása), nýbrž se máme věnovat účelnému využívání vzácného daru života, který nám byl osudem svěřen, což nejlépe splníme tím, že budeme pro blaho nejen lidské společnosti, nýbrž i jiných živých organismů pracovat, jsouce duchovně odpoutáni od výsledků našich snah, tak jak nás to učí ideály karma-jógy. Tímto způsobem nejlépe spirituálně zvládneme existenci našeho života na naší sympatické  zeměkouli,  točící se nepřetržitě v rámci sluneční soustavy, naší galaxie a posléze i v koloběhu celého úžasného, Bohem vyzářeného vesmíru.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -