Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

SLUNCE  JAKO  PŘEDMĚT  NÁBOŽENSKÉHO  UCTÍVÁNÍ

 

l. ÚVOD

 

    Dne 12.4.1997 byla v síni Dr. Farského v Husově sboru Církve československé-husitské v Praze na Vinohradech pro unitáře přednesena promluva s názvem Význam slunce pro život a náboženství. Její text byl otištěn v rámci aktivity Malé edice náboženské obce brněnských unitářů. Tato promluva byla později opakována i v pražské Unitarii v Karlově ulici. Z této obsáhlé promluvy vyjímáme dnes výše uvedenou kratší stať pro zveřejnění v současných unitářských časopisech:

 

    Sympatie lidí ke slunci je pradávná. Snad každý je rád, když se na obloze roztrhnou mračna, objeví se sluneční kotouč a jeho paprsky nás příjemně hřejí. Tento jev má výrazný vliv na naši psychiku a je významný i po stránce fyziologické, např. zvyšuje v  našich tělech tvorbu vitaminu D. Slunce se však během roku od nás zdánlivě periodicky vzdaluje a opět přibližuje, což se nás hluboce dotýká. Je to způsobeno skloněním osy rotující Země k rovině ekliptiky. Říká se tomu  slunovrat  a je to největší odchylka zdánlivé dráhy Slunce od rovníku. U nás dochází 21. prosince k  tzv. zimnímu slunovratu  a  21. června ke slunovratu letnímu. Tyto děje vzbuzovaly velký zájem lidstva od pradávna, neboť odhlížeje od významu psychologického byly určujícími pro kalendáře všech civilizací a pro na ně vázaná zemědělství. Zimní slunovrat byl vždy oslavován a dnešní  vánoce  jsou pozůstatkem po pohanských oslavách. Slunce bylo na své zdánlivé dráze již od pradávna pečlivě pozorováno a byly budovány jakési někdy primitivní a někdy překvapivě dokonalé  prahvězdárny.

 

    Zde můžeme uvést např. mohutnou kamennou stavbu Stonehenge u Salisbury v jižní Anglii. Takové megalitické stavby  -  třeba menší  -  byly nalezeny i v jiných místech Evropy a i u nás. Jejich vznik se odhaduje na 2 až 4 tisíce let před naším letopočtem. Kromě přesného určování slunovratu sloužily i k jiným pozorováním oblohy. V Mezopotamii a prastaré Babylonii byly budovány předchůdci pyramid (tzv. zikurraty) pro pozorování oblohy a styk s nebeskými bohy. Pozdější  pyramidy  byly budovány nejen v Egyptě, ale i  v  Jižní Americe, např. v Uaxaktunu (tj. v  nynější Guatemale). Působí velkolepým dojmem. Tvůrci pyramid a vynikající astronomové byli i staří mayští kněží na území bývalého Britského Hondurasu (nyní Belize) kteří dovedli předpovídat nejen slunovrat a zatmění Slunce i Měsíce, ale délku dne měli změřenu s větší přesností, než jakou má náš současný gregoriánský kalendář.

 

    Tato pozorování Slunce a oblohy vyvrcholila v Evropě koncem 15. a  počátkem 16. století, kdy Mikuláš Koperník vyvrátil starý  geocentrismus ,  když pochopil, že naše Země nemůže být středem, kolem něhož se točí celý kosmos. Do středu umístil Slunce a Zemi popsal jako planetu, obíhající kolem něj po kruhové dráze, stejně jako ostatní planety. Johanes Kepler upřesnil Koperníkovy dráhy planet na správné eliptické, což umožnilo přesné výpočty jejich pohybů a poloh. Giordano Bruno  opravil mylný Koperníkův  heliocentrismus;  poznal, že Slunce je jen jednou z mnoha hvězd a zaměnil tak zbytečnou staro-  a  středověkou sféru stálic za vesmír v  našem pojetí. Za takovéto kacířství byl sice upálen, ale přesto se již církvi nepodařilo své nábožensky pojímané zpátečnické představy o nebeské báni  -  se Sluncem v  popředí  -  udržet. Na tyto nové kosmické zákony navázal věřící unitář Isaac Newton a pohyby kosmických těles vysvětlil  gravitační teorií.  Tu pak upřesnil geniální Albert Einstein svou  teorií relativity.   Tak tito vynikající badatelé  položili jeden ze základů moderní přírodovědy.

 

2. NÁBOŽENSKÉ  FORMY  UCTÍVÁNÍ  SLUNCE

 

    Slunce však nebylo jen předmětem pozorování pro praktické a vědecké účely. Jako dárce světla a vládce dne dosáhlo jak kultovního uctívání, tak také vešlo do nábožensko-duchovních spekulací. Podle těchto různých představ bylo např. jako antický bůh Helios voženo po nebi v ohnivém kočáře. Původně staroindický a později perský bůh Mithra byl bohem paprskovité korony slunce a byl snad identický i s asyrsko-babylonským bohem Akušem nebo Akušajem. Sluneční bůh Sumerů Utu byl uctíván také jako ochránce práva. Rovněž  řecký  Apollón,  bůh Slunce, spásy a smíření, požíval jako orákl v Delfách velké úcty. U prérijních Indiánů byl nejvyšší bytostí nebeský bůh, na jehož počest se tančil novoroční sluneční tanec, což mělo symbolizovat i obnovování života.

 

    Slunce se vyskytovalo u různých kultur jako  celistvý  bůh, jakými byli např. Ré, Helios, Sol a Sury, ale také i jako  oko  těch bohů, kteří sami reprezentovali celé nebe. Např. sluneční oko se objevuje u Mithry, Varuny a Agniho, stejně jako u egyptského Hóra, který byl zpodobňován jako sokol, ale byl považován také za oko bohyně Ré. Rovněž z očí čínské mytické prabytosti P´an-ku, jakož i z japonského nebeského boha, vyrostly oči a těmi jsou Slunce a Měsíc. V některých civilizacích byl sluneční bůh považován za původce celých dynastií. Např. chetičtí králové sami sebe oslovovali „Moje Slunce“ asi ve smyslu „moje veličenstvo“. Podle jedné z nejstarších legend Indie existovaly dvě královské dynastie. Králové jedné z nich  -  tzv. „sluneční  -  vyznávali posvátný oheň a věřili, že pocházejí z boha Slunce, jemuž připisovali pohlaví mužské. Naopak vládci z  dynastie druhé se nazývali synové bohyně Měsíce, které připisovali pohlaví ženské. Obě tyto dynastie spolu často zápasily o moc a tyto boje jsou zaznamenány v  rozsáhlém indickém eposu  Mahábharátá.

 

    V Jižní Americe dávný sluneční bůh Inti byl pokládám za předka vládce Inky a japonská bohyně Slunce  -  Amaterasu  -  byla považována za předka japonské císařské rodiny. Staří Egypťané věřili, že faraonové jsou synové boha či bohyně Slunce. Ve starém Egyptě se toto uctívání nejvýrazněji projevilo ve snaze povýšit boha Slunce na jediného  říšského boha. Zde je třeba jmenovat náboženské reformy faraona Amenhotepa IV., který uctíval neosobního boha Atona (symbolizovaného slunečním kotoučem) monoteistickým způsobem a přijal i nové jméno Achnenaton (což znamená „líbí se Atonovi“). Toto tehdy pokrokové monoteistické náboženství (blížící se našim současným představám) však nepřežilo svého zakladatele, neboť egyptští kněží se přímo živili polyteistickými pověrami s  vyznáváním osobních bohů a Achnenatonovu víru brzy po jeho smrti zlikvidovali. Avšak i mnohem později různí vládcové viděli ve Slunci vhodnou reprezentaci své moci. Vzpomeňme jen např. francouzského krále Ludvíka XIV., který se sám nazýval „Král-Slunce“ a na nádherné barokně-klasicistické památky ve Versailes, kde jsou tyto představy umělecky ztvárněny.

 

    Zajímavou hypotézu o slunečním bohu, týkající se hebrejského a i u nás převažujícího náboženství, uvedl rozluštitel písma hieroglyfických Chetitů Prof. BEDŘICH HROZNÝ ve své vynikající a rozsáhlé monografii "Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie". Popsal nálezy pečetidel z  archeologických vykopávek v Harappě a v Mohenžo-Dáro, které byly používány v  pradávné Indii i v Mezopotamii a pocházely z velmi staré kultury protoindické. Zobrazovaly boha, nazývaného jmény jako Jaë, Jajaë, Jaue, Jave nebo Jajáš. Tento bůh býval zobrazován, jak přebývá ve stromech nebo keřích, a denně cestoval ve sluneční bárce po celé obloze od východu na západ, v noci se pak zase vracel pod zemí zpět na východ. Jméno tohoto boha znamená "kráčející, pochodující, nebo poutník". (Takováto naturalistická mytologie o přítomnosti duchovních bytostí ve stromech nebyla v  pradávných civilizacích ničím neobvyklým; u nás se vyskytovala např. u starých Keltů). Prof. Hrozný viděl v tomto původně árijském a později semitizovaném bohu hieroglyfických Chetitů, vyznávaném v severní Mezopotamii v zemi Mitanu, původ starozákonního boha Jahveho. Ten byl snad tak na počátku také bohem slunečním. Podle Bible (Gen 2.8-2.10) Jahve vytvořil v oblastech na horním toku Eufratu ráj, v němž Adam a Eva zaslechli tohoto kráčejícího boha, který je pak z ráje vyhnal. Podle Starého zákona se Mojžíš s bohem Jahvem seznámil, když po útěku z Egypta pobýval u svého tchána kněze Jithro v zemi Midjánské, kde se mu zjevil právě v hořícím keři (Ex 3.1 a 3.2). Tyto biblické texty se zdají být v souladu s hypotézou Prof. Hrozného. Kdyby měla pravdu, pak by snad i náš křesťanský Otec-Hospodin byl svým prapůvodem také slunečním bohem. Pro toho, kdo studuje náboženství z vědeckého hlediska, to není tak velký nesmysl, jak by se to mohlo některým věřícím ještě dnes zdát.

 

3. SLUNCE  JAKO  MYSTICKÝ  SYMBOL  A  ZÁVĚR

 

    Slunce však nebylo uctíváno jen jako bohem oživené nebeské těleso na obloze, ale i jako mystický symbol. V duchovních naukách se učilo a učí, že v nitru člověka září nesmrtelná boží Jiskra jako jeho „Vyšší Já“, a to bývalo často symbolizováno zářícím sluncem. Např. kněží starých Inků nosili obraz zářícího slunce na svých prsou a s podobnými symboly se setkáváme i v  jiných duchovních směrech. Na obraz zářícího slunce se do svých niter soustřeďovali i mystikové a podobné symboly užívali i středověcí  rosikruciáni. Od nich převzal tuto symboliku do své pečeti i Jan Ámos Komenský a jeho pečeť si vzali za ideový vzor i naši unitářští zakladatelé Dr. Norbert Fabián Čapek a Dr. Karel Hašpl.

 

    Ti pro naši Unitarii vytvořili krásný známý znak: Na heraldický štít je objímajícím způsobem vepsáno velké písmeno U, symbolizující jednak „vesmír“ (lat. „Universum“), jednak jeho „Jednotu“ (lat. „Unitas“) a jednak číslovku „jeden“ (lat. „Unus“) pro zdůraznění ideje jednobožství (jímž se unitáři odlišovali od trinitářů, věřících ve svatou Trojici :Boha Otce i Syna i Ducha svatého). Z louky na dně U, znázorňující přírodu, vyrůstají slunečnice, které  -  jak známo  -  se stále otáčejí za Sluncem, zářícím ve znaku nad nimi. I my po jejich příkladu se máme k němu obracet, což nám doporučuje také druhá z osmi zásad stoupence moderního Náboženství Moudrosti: „Alespoň jednou denně pozdvihnout svou mysl ke Slunci (ve skutečnosti nebo v  představě) jakožto zářnému symbolu jediného neosobního projeveného Boha a celé projevené přírody, přát mír celému světu, snažit se tiše procítit Jednotu všeho bytí a dění a tak produchovňovat celý svůj život.“  Heslo VERITAS VINCIT  (což znamená  PRAVDA VÍTĚZÍ ) pod písmenem U (převzaté z praporu prezidenta republiky na pražském hradě) zdůrazňuje ryze český charakter našeho unitářství svou snahou usilovat o prosazení Pravdy.

 

    Na závěr této stati uvádíme z  preprintu unitářských skript, nazvaného „Náboženství Moudrosti“,  shrnující odstavec:   Každé náboženství si tradičně osvojilo určitou symboliku, jíž  vyjadřuje své duchovní ideje. I naše moderní náboženství potřebuje vhodný symbol. Poněvadž je náboženstvím kosmickým, bude přebírat svůj hlavní symbol z kosmu. Nejideálnějším symbolem božství  -  užívaným na základě intuice již dávnými náboženskými směry minulosti  -  je  Slunce. Je zdrojem světla a tepla, osvětluje a hřeje celou naši Zemi, bylo nezbytnou podmínkou rozvoje života na ní, jeho tepelná energie udržuje koloběh vzduchu a vody, podmiňující život. A energie světelná, ukládaná po miliony let ve fosilních uhlíkatých surovinách, byla a je zdrojem energie a tepla pro rozvoj lidské společnosti. Sluneční energie to je, která po zachycení v zelených rostlinách a po chemické transformaci při zažívání potravy je zdrojem naší vlastní tělesné energie, jakož i tělesné energie všech živých tvorů. Jsou to sluneční paprsky, které v  transformované podobě pohánějí všechny biochemické i fyziologické procesy veškerého životního dění. Utíkáme-li, či když pohneme rukou, nebo jen přemýšlíme, je to transformovaná sluneční energie v nás, která to umožňuje. Naše práce je umožněna sluneční energií v nás. Zapálíme-li oheň v krbu či táborák v přírodě, nebo i  když zapálíme jen obyčejnou svíci či petrolejku, je to ve skutečnosti sluneční světlo a teplo, které pociťujeme. Donedávna i z  elektrických žárovek na nás svítilo sluneční světlo; nyní, když tepelné elektrárny jsou nahrazovány atomovými, jen část světla žárovek je slunečního původu, protože naše atomová energie nemá původ ve Slunci. (Energie radioaktivních atomů má původ v dávných explozích nov a supernov).

 

    Sluneční záře existuje stále ve viditelné i neviditelné podobě v  nás i mimo nás a proto je Slunce nejvhodnějším symbolem božství. Samozřejmě je to jen symbol a nebudeme proto Slunce uctívat jako hmotné těleso, ani si je neosídlíme antropomorfizovaným osobním božstvím. Duchovní Slunce je však nádherným symbolem, zdrojem světla, které svými duchovními paprsky trvalé září i v našich nitrech a láká nás ke kontemplaci. Když je nalezneme tam, pocítíme pak, jak nádherně září i v celé přírodě.

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -