Otakar Mikeš:

 

NÁBOŽENSKÁ  VĚČNOST  A  VĚDECKÁ  SINGULARITA  -

PROTIKLAD  NEBO  SHODA ?

 

1. ÚVOD

    Jsem si plně vědom toho, že se touto statí ocitám jako autor na velice problematické půdě a že se tak mohu stát předmětem vážné kritiky jak z hlediska náboženství, tak z hlediska vědy. Poněvadž však tato otázka může být zajímavá pro čtenáře z obou těchto skupin, rozhodl jsem se to riskovat a pojednání napsat. – Podle svého zvyku se budu napřed snažit vysvětlit, co oba pojmy znamenají.

 

2  VĚČNOST

    Nenáboženští lidé si pod pojmem věčnost zpravidla představují obrovský tok času od pradávné minulosti přes současnost k nedozírné budoucnosti. To je však naivní představa. Z duchovního hlediska chci tvrdit, že  Věčnost   není  sumace,  nýbrž  negace  času;  je tam, kde čas neexistuje, jak to bude dále podrobněji vysvětleno. Spirituální představa Věčnosti byla mnohokráte různým způsobem vykládána. O tom však nebudu referovat. Já se omezím jen na výklad, který je v  souladu s  mnou hlásaným Náboženstvím Moudrosti. (Viz internet www.nabozenstvimoudrosti.cz).

    Podle tohoto pojetí Věčnost je tam, kde není ani čas, ani prostor. K pochopení Věčnosti se nejlépe přiblížíme, uvědomíme-li si dvě formy existence  Univerzální Prapodstaty  všeho bytí a dění. Tímto pojmem míním nikterak neantropomorfizovaný  neosobní,  avšak vysoce inteligentní a všeho vědomý duchovní  Princip,  který sice byl, je a bude původcem všech existujících vesmírů, ale přesahuje časový rámec jejich existence a určitým způsobem je všechny propojuje. Tuto formu existence (která je totožná s Věčností)  zkráceně označujeme slovem  Bůh.  Základní forma takového Boha se nazývá  Bůh transcendentní  (tzv.  neprojevený). To znamená takovou formu tohoto nesmrtelného Principu všeho bytí, která trvale existuje, je tudíž  věčná,  bez ohledu na to, jestli existuje nebo neexistuje nějaký vesmír. V základu této formy Prapodstaty veškeré existence (Věčnosti) je jen trvalé Nyní, božské vědomí bytí, k  jehož vystižení se nejvíce přiblížíme biblickými slovy „JÁ JSEM“. Opravdovou širší formu vědomí transcendentního Boha však stěží můžeme chápat. Naše Náboženství Moudrosti jednoznačně hlásá: „Nejenže Bůh má své specifické vědomí (nazývané  pravědomí ), ale navíc tato  Kosmická Inteligence   svým vědomím daleko přesahuje možnosti našeho vědomí, i když sama lidské vědomí a myšlení plně chápe“.

    Uvedený neosobní Bůh má však i druhou formu, která je  dočasná,  i  když velmi dlouhodobá  (trvá po celou dobu existence vesmíru)  a nazývá se  Bůh imanentní  (tzn. „tkvící v podstatě vesmíru“).  Bývá nazýván také  Bůh projevený.  Pozor však!   Bůh je  jediný,  transcendentní a imanentní současně. Náboženská Věčnost  je  tedy forma trvalé existence neosobního neprojeveného transcendentního Boha. -  Zbývá ještě zodpovědět otázku: „Kde Věčnost je?“ Odpověď je velice obtížně pochopitelná: je mimo náš prostor a mimo náš čas. Je to zcela zvláštní specifická forma trvalé duchovní existence.

 

3. SINGULARITA

    Singularita  je pojem čistě vědecký. Ve velice zajímavé a nesmírně důkladné knize JOSIPA KLECZKY  „Velká encyklopedie vesmíru“ se můžeme mj. dočíst, že „singularita je oblast v  prostoročase, kde selhávají známé zákony fyziky. Její přesná definice je však velice obtížná.“   Já jsem se otázkou singularity zabýval  také ve dvou následných číslech pražských  „Unitářských listů“  r. 2007  (č. 5 a 6)  v článcích  o  gravitaci,  z  nichž některé údaje můžeme převzít:  „Singularita  (nábožensky „Věčnost“)  je oblast, která se vymaňuje z  našeho časoprostoru, se kterou nemůžeme mít žádnou komunikaci, odkud k nám nic hmotného - ani žádná informace - neproniká, ale naopak do které se  v  její blízkosti vše propadá díky extrémně velké gravitaci v této oblasti. Zaniká tam čas i prostor. Poněvadž naše přírodní zákony jsou formulovány pro podmínky časoprostoru, přestávají v singularitě platit a z přísně vědeckého hlediska proto nemůžeme říci, co v singularitě je, ani co se tam děje.

    Z EINSTEINOVÝCH rovnic  teorie relativity  lze odvodit, že dojde-li na některém místě vesmíru k  takovému gravitačnímu soustředění, stlačení, zahuštění či nakupení hmoty M, při kterém zmíněný objekt směrem dovnitř překročí velikost tzv.  Schwarzschieldova poloměru  R,  dojde ke zhroucení takového objektu do singularity formou tzv.  černé díry . Schwarzschieldův  poloměr  R  vypočteme z  jednoduché rovnice

 

                                                                      R  =      2 G M

                                                                                                                  2

c

 

kde G je gravitační konstanta  (určující sílu, kterou se všechna hmotná tělesa přitahují),  M  je hmotnost  hroutícího se objektu  a  c  je rychlost světla. Takové zhroucení se děje většinou na konci života obřích hvězd (mnohonásobně převyšujících hmotu našeho Slunce)  po vyčerpání jejich jaderného paliva… Hmota nadhvězdy se pak propadne k jejímu středu, což vede k prudkému výbuchu formou   exploze supernovy.  Její okrajová hmota je odmrštěna daleko do kosmického prostoru a zbylá stlačená hmota uvnitř se zhroutí do singularity formou  „černé díry“.

    Schwarzschieldův poloměr je tím větší, čím více hmoty je uvnitř nadhvězdy. Pro hmotnost našeho Slunce (které ovšem neskončí formou „černé díry“) by byl jen asi 3 km. Ve vesmíru však existují  obří černé díry  o poloměru až 300 milionů km, i více. „Černé díry“ však kolem sebe vytvářejí tzv.  akrekční disk,  který může i rotovat.  Tyto disky  u  „obřích černých děr“  vytvářejí extrémně zářící „bodové“ zdroje světla -  tzv.  kvasary  (hvězdám podobné kvasistelárními objekty), které chrlí nesmírně velkou energii  do velikých kosmických vzdáleností. -  Obrovské „černé díry“ spolu s kvasary jsou spojeny s vývojem galaxií (nacházejí se v jejich středech).  Také naše galaxie (tzv. „Mléčná dráha“)  vznikla asi před 13 miliardami let vyzařováním z mohutného kvasaru, který dosud dohořívá v centru naší galaxie a  který (spolu s obrovskou „černou dírou“)  se nachází na obloze v souhvězdí Střelce.

    Na počátku všeho (před vznikem našeho vesmíru) existovala jediná singularita, z níž byl vesmír vyzářen. Dnes jsou v něm rozptýleny ostrovy a ostrůvky izolovaných singularit ve formě různě velkých „černých děr“. Na konci existence našeho vesmíru se však opět spojí s jedinou možnou existenci  -  univerzální singularitou.

 

4. VZÁJEMNÉ SROVNÁNÍ VĚČNOSTI A SINGULARITY

    Co můžeme říci závěrem k předešlým kapitolám? Ve  většině  náboženských  úvah o Věčnosti se zpravidla nevyskytují úvahy o  gravitaci, avšak zdůrazňuje se tam úloha  Boha.  Ta naopak chybí ve  vědeckých  úvahách o singularitě, zobecňujících především úlohu  gravitace.  Uvedené však neplatí o  doktríně Náboženství Moudrosti  (jak to bude patrno z následujících kapitol),  která zdůrazňuje vzájemnou blízkost pojmů „Věčnost“ a  „singularita“, poněvadž u obou uvažuje o jejich existenci mimo čas a prostor.

 

5. VĚČNOST A VZNIK VESMÍRU

    Náboženské nauky  vykládají vznik vesmíru božím zázračným stvořením z  ničeho. Příkladem může být Genese v křesťanské Bibli. Tato biblická představa Boha jako Stvořitele světa není v tomto směru jediná. Např. pro náboženství Indů jsou důležité představy  Véd  a  Upanišad.  Podle nich Tvůrce-Brahma  vydechuje vesmír, který pak existuje miliardy let. Tento proces bývá nazýván také „Brahmův den“. Rovněž ve svaté knize starých Peršanů  Avestě  (hlásající učení proroka Zarathuštry)  se vyskytují otázky, kladené Bohu  Ahura-Mazdovi, aby vysvětlil vznik světa a všeho živého. Podobně neskutečné  přístupy k problematice stvoření bychom mohli nalézt i v jiných náboženstvích.

    Jako zajímavý spirituální přístup k této problematice musím zmínit tzv.  mentalismus  moderního duchovního učitele Dr. Paula Bruntona.  On hlásá dva duchovní pojmy: „Mysl“  a  „Kosmickou Mysl“. Prvý můžeme přibližně ztotožnit s dříve zmíněným pojmem  „transcendentní Bůh“,  druhý s pojmem  „Bůh imanentní“.  Podle Bruntona existující vesmír je jen  myšlenkou Boha  (ve formě „Kosmické Mysli“),  ale poněvadž my jsme součástí této obrovské vesmírné představy, chápeme ji jako tzv.  objektivní realitu.

    Co z duchovního hlediska o vzniku vesmíru říká naše Náboženství Moudrosti?  V našich skriptech stojí: „Z astrofyzikálního hlediska tento proces probíhá takto: z  centra veškerého bytí, které není součástí našeho časoprostorového kontinua (tj. z  tzv. Věčnosti = singularity) jsou v určitých velmi dlouhých intervalech postupně vyzařovány jednotlivé vesmíry, jichž je projevený Bůh imanentním Principem. Posuzováno z našeho hlediska se to děje formou kosmických výbuchů, které nazýváme „veliký třesk“… V dalším pokračování naše skripta líčí vznik vesmíru v podstatě shodně s tím, jak to v dalších odstavcích líčí věda.

    Z duchovního hlediska je jen nutno dodat, že při zrodu vesmíru Bůh do vznikajících forem hmoty a energie vkládá základy  Univerzálního Zákona,  jehož jsou všechny naše známé zákony přírodní i duchovní (jakož i zákony, které budou teprve objeveny)  integrální součástí. Řada z nich (např. biologické, biochemické a fyziologické zákony životních procesů) se však mohly uplatnit až po milionech let, když se původně žhoucí vesmír dostatečně ochladil. A proto musíme obdivovat nesmírnou předvídavost a prozíravost Tvůrce vesmíru a chovat jej ve veliké úctě.

 

6. SINGULARITA A VZNIK VESMÍRU

    A nyní můžeme přistoupit ke stručnému popisu toho, jak na vznik vesmíru pohlíží současná věda. Přitom budu některé údaje čerpat ze svého článku „Vznik a zánik vesmíru dle náboženství a vědy“,  uveřejněném v občasníku brněnské  unitářské obce „Poutník“ v  č. 2 ročníku 2009. I když o vzniku vesmíru existuje mnoho publikací třeba i protichůdných, převažující názor vědy představuje hypotéza  tzv.  velikého třesku. Proč? Známý americký astronom EDVIN POWELL HUBBLE  -   po němž byl nazván jeden z nejdokonalejších družicových teleskopů  -  pozorováním spekter dokázal, že všechny vesmírné galaxie se od nás (a tím i od sebe samých) vzdalují rychlostí, úměrnou vzdálenosti . Hubbleův zákon  lze matematicky vyjádřit jednoduchou rovnicí

v  =  H  .  r

kde  v  je rychlost rozpínání,  r  je vzdálenost galaxie od nás a  H  je tzv  „Hubbleova konstanta“. Její hodnota byla stanovena takto: vzdálenost  r  v délce jednoho milionu světelných roků se za vteřinu prodlouží o 20 km. Znamená to tedy, že se vesmír rozpíná. (Tato „konstanta“ se však s vývojem vesmíru postupně zmenšuje.). Jestliže je tomu tak, pak musil existovat okamžik, kdy toto rozpínání začalo. A pro vysvětlení toho navrhl americký astrofyzik ruského původu – GEORGE  GAMOV  - hypotézu o velikém třesku (anglicky Big Bang). Ta byla většinou astronomů přijata a řadou astrofyziků rozpracována do podrobností.

          Postupujeme-li v našich vědeckých představách podle kvantové teorie do minulosti až k počátku velikého třesku, ke kterému došlo asi před 13 miliardami let, nemůžeme se dostat k jeho úplnému absolutnímu začátku, před nímž vesmír ještě neexistoval. Můžeme postoupit nejblíže do časového okamžiku 10-43 vteřiny po velikém třesku. To je elementární kvantum času, tzv. Planckův čas, který definuje tzv. Planckovu éru. To je hypotetické období na samém počátku vesmíru od výchozí singularity, ze které byl vesmír vymrštěn, do doby, než se horizont fiktivního pozorovatele rozepjal na rozměr Planckovy délky, tj. na velikost  1,6 x 10-33 cm, kterou naše světlo uběhne za Planckův čas. Tato délka udává tzv. kvantum prostoru. Podrobnější zdůvodňování těchto pojmů teorie kvantové fyziky by přesahovalo možnosti této stati. Můžeme jen krátce konstatovat, že seriózní matematický přístup nedovoluje při výkladu velikého třesku tuto hranici směrem do minulosti překročit, aniž bychom riskovali, že se dostáváme do oblastí nedostatečně podložené fantazie. Co se na samém začátku událo od tohoto hraničního okamžiku? Současná astrofyzika to popisuje dosti přesně tzv. teorií inflace. Ta počíná však okamžikem až po 10-35 sekundy, v němž byl průměr celého  izotropního (tj. ve všech směrech stejného)  vesmíru jen 10-24 cm a jeho hustota nepředstavitelně vysoká, tj. 5 x 1093 g/cm3.  Přitom se začal vytvářet časoprostor. Tehdy vše ovládala tzv. supergravitace, která původně  bránila vytržení vesmíru ze singularity. (Po velikém třesku však zanikla). Od  tohoto  okamžiku  se  během 10-32 sekundy počáteční vesmír sto trilionkrát zvětšil z bodu o velikosti Planckovy délky na velikost asi kopacího míče. Hnací silou tohoto zvětšování byla antigravitace (která však po velikém třesku také zanikla).

     Další rozpínání vesmíru  pokračovalo a pokračuje setrvačností až do dnešní doby. Rozpínání této poměrně velmi malé koule o teplotě tisíc kvintilionů stupňů probíhalo explozivně těmito etapami velikého třesku, tzv. érami: Po vzniku kvarkového plasmatu (kvarky jsou nejmenší známé částice hmoty) a přes tzv. kvantovou éru došlo během desetitisíciny vteřiny k anihilaci kvarků a antikvarků,  začaly se tvořit těžké částice  -  tzv  „baryony“ - a nastala tzv.  hadronová éra  (tj. éra těžkých částic), při které se kvarky spojovaly v jádra neutronů a protonů. Mírná převaha částic nad antičásticemi  -  tj. hmoty nad antihmotou  -  způsobila, že náš vesmír je složen z hmoty a ne z antihmoty (i když v některých oblastech vesmíru oblaka antihmoty dosud existují). Při všech těchto érách se teplota žhoucího vesmíru prudce snižovala a na konci hadronové éry poklesla na bilion stupňů.  Následovala tzv. leptonová éra (tj. éra lehkých částic), která trvala asi 3 až 10 vteřin a ve které se vytvářely elektrony a pozitrony. Přitom vznikalo velké množství  neutrin,  které zbyly jako významná památka na leptonovou éru a které dodnes prolétají celým vesmírem ve velkých množstvích. Jsou dalším důkazem průběhu velikého třesku a významným objektem současného astrofyzikálního pozorování. Na konci leptonové éry teplota vesmíru poklesla na 10 miliard stupňů.

    Pak následovala mnohem delší  éra záření. Tato doba produkce fotonů trvala asi 300.000 až milion let a jako pozůstatek (tzv. „relikt“) po ní zbylo tzv. reliktní záření,  které dodnes křižuje celým vesmírem, má ohromný význam pro astronomii a je dalším důkazem průběhu velikého třesku. Během éry záření se dosud neprůhledný vesmír stal průsvitným.  Po éře záření nastoupila tzv. éra látky,  při níž ve vesmíru převážilo množství hmoty nad zářením, v níž se z prve zmíněných prekurzorů (tj. z jader a elektronů) začala skládat prvotní hmota v našem pojetí. Tato éra látky (vznik atomů a molekul) vedla přes následný vznik hvězd „prvé generace“ (složených jen z atomů vodíku a helia)  k  hvězdám „druhé generace“ (obsahujícím i ostatní vyšší prvky, které vznikaly při explozích nov a supernov).  Éra látky trvá dodnes a teplota expandujícího vesmíru přitom poklesla do silně minusových hodnot (dnes je v blízkosti absolutní nuly, tj. necelé 3 stupně podle Kelvinovy stupnice).

    Tímto popisem jsme stručně probrali nejen vlastní události okamžiku velikého třesku, ale i několik etap dalšího vývoje vesmíru. A nyní musíme přistoupit k dalším  kapitolkám této stati, tj. k úvahám o zániku vesmíru.

 

7. VĚČNOST A ZÁNIK VESMÍRU

        Podle našich náboženských úvah výše zmíněná „Věčnost = singularita“ vznikem vesmíru nezanikla, existuje trvale dále kdesi mimo čas a prostor. Až vývoj vesmíru skončí, neprojevený transcendentní Bůh (tj. Věčnost) původně jím vyzářený vesmír do sebe opět vstřebá, svět přestane existovat a projevená (imanentní) forma Boha zanikne. Dále už nebude existovat nic než „Věčnost = singularita“,  dokud nedojde k vyzáření dalšího vesmíru. – Již citovaný soubor indických Véd a Upanišad o tom říká: „Brahma-Tvůrce nakonec celý jím vydechnutý vesmír opět vdechne, což se nazývá také „Brahmova noc“.“ – Unitářská skripta „Přiblížení. Úvod do Náboženství Moudrosti“ (vydaná v  r. 1990 nakladatelstvím Unitaria v cyklostylovaní formě) říkají: „Singularita je světem, uzavřeným do sebe sama mimo náš prostor, jako by to byla jiná dimenze bytí… S touto oblastí není možná žádná technicky realizovatelná komunikace. Přece však existuje významná síla, kterou se singularita projevuje navenek, mimo svou do sebe uzavřenou oblast – a tou je gravitace.  Všeobecná gravitace  má hluboký duchovní význam: je fyzikální manifestací Jednoty projeveného vesmíru a neprojeveného božství. Proniká nejen celým vesmírem jakožto časoprostorovým kontinuem obsahujícím hmotu a energii, ale také těmi oblastmi, které jsou vyčleněny z  našeho časoprostorového kontinua a ponořeny do singularity (tj. do  „Věčnosti“).

    Všeobecná gravitace spojuje opravdu všechno. Je to široce rozevřená náruč, jíž naše „Kosmická Matka“ láskyplně objímá své děcko – celý projevený vesmír. Nyní své objetí dosud povoluje a dovoluje děcku, aby rostlo, aby se vesmír rozpínal. Ale až se dovrší jeho čas, až vesmír vyčerpá podstatnou část své expanzní energie z doby počáteční kosmické exploze, která mu dala život, pak své objetí opět úžeji sevře a nakonec strhne vesmír do svého lůna, jen aby jej  přetvořila a připravila k dalšímu zrození“.

 

8. SINGULARITA A ZÁNIK VESMÍRU

    Jaký je zánik vesmíru podle vědy? Opět můžeme přebírat některé údaje z již zmíněného článku v brněnském Poutníku:  Hubbleova konstanta H z rovnice v  kapitole 3 není pravou konstantou, neboť se v průběhu dlouhého času mění. I když byly nedávno publikovány některé názory o opaku, většina badatelů soudí, že se pomalu zmenšuje. To znamená, že se rozpínání vesmíru zpomaluje a lze předpokládat, že energie počátečního výbuchu se časem vyčerpá a rozpínání vesmíru se zastaví. Co bude potom? Geniální  ALBERT  EINSTEIN sestavil rovnice, charakterizující možnosti vývoje vesmíru. Důležitou roli v nich hraje tato veličina:  celková hmotnost vesmíru. Bude-li menší, než určité definované  kritické množství, vesmír se bude stále rozpínat. Naopak překročí-li tuto hodnotu, dojde časem k jeho smršťování. Donedávna se soudilo, že celkové množství hmoty ve vesmíru (vypočtené z  hmot zářivých galaxií) nestačí k takovému překročení a že se vesmír tudíž bude trvale rozpínat. V nejposlednější době bylo  -  na základě gravitačních studií  -  zjištěno, že ve vesmíru existuje nějaká dosud skrytá hmotnost, vícenásobně převyšující hmotnost zářivých galaxií a proto převyšující kritické množství. Rozpínání vesmíru se proto zastaví a dojde k  tzv. inverzi, po které se vesmír začne smršťovat.

    Někteří odborníci odhadují dobu, kdy k inverzi dojde, asi na 40 miliard let. Gravitační smršťování vesmíru má trvat tak dlouho, jako trvala jeho expanze počínaje velikým třeskem, takže celková doba existence vesmíru je odhadována asi na 100 miliard let. Při tomto smršťování se vesmír bude oteplovat, až se nakonec  -  nesmírně žhoucí  -  propadne zpět do náručí singularity  („Věčnosti“),  ze které byl původně vymrštěn. Po nedefinovatelném intervalu snad dojde k opětnému velikému třesku. Tyto hypotézy jsou v souladu se zmíněnou vírou staré Indie o Brahmově dýchání.

    Podle mé víry se dnešní vesmír už na takové konečné smršťování začíná připravovat. Proto v závěrečném odstavci zmíněného pojednání o gravitaci v Unitářských listech jsem napsal: „Fyzikální ani duchovní tajemství všeobecné gravitace není dosud ani zdaleka odhaleno. Můžeme brzy očekávat překvapující objevy zejména vysokých hodnot gravitace, pocházejících z  neznámých zdrojů a vytvářejících předpoklady k „brzkému“ počátku smršťování vesmíru. Např. z  naší jižní polokoule je pozorovatelné málo známé souhvězdí „Pravítko“ (neboli „Norma“). V jeho směru bylo ve vesmíru zjištěno extrémní gravitační centrum, nazvané „Veliký přitahovač“ („Great Attractor“), který přitahuje nejen velkou skupinu galaxií, pozorovatelných ve směru souhvězdí „Panny“ (neboli „Virgo“), ale i naši galaxii, tzv. „Mléčnou dráhu“. Ta k němu padá se stále zvětšující se rychlostí (dnes asi 600 km/sec.). Avšak ani naši časově velice vzdálení potomci se toho nemusí bát, protože život na naší Zemi zanikne totiž mnohem dříve: během několika miliard let se Slunce zákonitým procesem vývoje k tzv. „bílému (a později i černému) trpaslíku“  napřed  přemění v tzv. „rudého obra“, velice se přitom nafoukne a sežehne veškerý život na naší Zemi“.

    A co můžeme říci. na závěr této a předchozí kapitolky? Pamatujme: Všeobecná gravitace (projevující se v singularitě i ve světě), Věčnost, vesmir a Bůh vytvářejí  duchovní Jednotu. Snažme se to pochopit a prožívat!

 

9. FANTAZIE O MOŽNOSTECH PŘENOSU INFORMACE SINGULARITOU (VĚČNOSTÍ)

    Singularita je i z vědeckého hlediska považována za určitou formu jednoty, poněvadž tam neexistuje prostor, který by něco mohl rozčleňovat. Náboženství dále přisuzuje Věčnosti i určitou formu spirituálního vědomí. To otevírá cestu k různým spekulacím o možnosti přenosu informace do astronomických dálek velikou (nadsvětelnou) rychlostí. Na toto téma byly sepsány i různé „science fictions“ typu „Hvězdná brána“ apod. Rozhodně nemám v úmyslu se těmito nevědeckými fantaziemi nějak ze široka probírat, chci však upozornit na jednu zajímavost, která by mohla do této kategorie utopií zapadnout.

    Před lidstvem se stále více otevírá otázka možnosti komunikace s tušenými astronomicky vzdálenými civilizacemi. Ty lze však předpokládat jen na malém počtu planet některých velmi vzdálených hvězd. Tyto vzdálenosti se měří na desítky či stovky světelných let, což nějakou smysluplnou komunikaci s pomocí elektromagnetických vln prakticky znemožňuje. Proto by možnost nějakého přenosu informací výrazně nadsvětelnou rychlostí jistě měla pro lidstvo mimořádný význam.

    I když vím, že si tím koleduji o udělení  „bludného balvanu“  hnutí Sisyfos, musím prohlásit, že tzv.  telepatii  (tj. přímý přenos myšlenek na dálku)  považuji za prokázanou. Pokusy s tzv. „Faradayovou klecí“ (která znemožňuje prostup elektromagnetických vln), v  níž byl uzavřen buď „vysilatel“  nebo  „příjemce“ telepatického signálu, prokázaly, že se telepatické spojení neděje prostřednictvím elektromagnetických vln.  Jak tedy k němu dochází?  K tomu by mohlo hodně přispět určení rychlosti přenosu ve srovnání s radiovými signály.

     Tuto rychlost však nemůžeme měřit ani na Zemi ani v astronomickém „okolí“ (např. s využitím Měsíce). Tyto vzdálenosti jsou příliš malé. Duševní příprava k vyslání signálu či jeho příjmu  totiž  vyžaduje minuty. Mohla by se přitom uplatnit nějaká speciální družice, která by „vysilatele“  nebo  „příjemce“ vynesla na extrémně protáhlou eliptickou dráhu do velké vzdálenosti od Země.  Nic takového se však neplánuje. Ale jestliže se v budoucnu uskuteční vytvoření lidské posádky na Marsu, tak se tato možnost nabízí, neboť Mars se někdy vzdaluje od Země na vzdálenost, která by takové pokusy umožnila.

    Proč si myslím, že tato otázka je velmi důležitá?  Kdyby se totiž prokázalo, že telepatický přenos se děje prostřednictvím nějaké univerzální formy vědomí, kterou předpokládáme ve „Věčnosti“, pak by k přenosu mohlo docházet „okamžitě“, poněvadž by se nepřekonávala žádná velká vzdálenost (tam, kde prostor není) a to by mohlo umožnit smysluplný přenos informací  i od a do vzdálených – takovými možnostmi také vybavených – civilizací. Jsem si však vědom toho, jak fantasticky tato problematika zní. Na druhé straně jsem si ale také vědom toho, že Einsteinova teorie relativity se mnohým zpočátku také jevila jako nesmyslná fantazie, než byla její skutečnost prokázána. Kdyby se totiž možnost přenosu informací nějakou vysoce nadsvětelnou rychlostí touto cestou prokázala, znamenalo by to ve vědě i v náboženství nesmírný převrat názorů.

 

10. DUCHOVNÍ ZÁVĚR

    V předešlých odstavcích jsme si objasnili některé základní skutečnosti a procesy našeho vyvíjejícího se vesmíru. Nad některými se nám může až zatočit hlava  z obav z toho, co lidstvo v jeho životě na této Zemi ještě čeká. V této poslední kapitolce chci však čtenáře uklidnit. Ať se život na Zemi  -  a celý vesmír  -  vyvíjí jak chce, my se nemusíme ničeho obávat, jestliže své vědomí, svou pozornost, obrátíme k nesmrtelné Prapodstatě všeho, k onomu věčnému Bohu, jehož Paprsky nosíme ve svých nitrech ve formě našeho „Vyššího Já“,  „Nadjá“,  „Vnitřního Pozorovatele“ či  „Svědka“,  „Niterného Krista“  nebo  „Atmana“. Tato  Svatá Jiskra v nás  nám nabízí průzor do Absolutna, které je zdrojem naprosté jistoty a kterým žádné kosmické dění nedokáže otřást. Je to ta výše zmíněná spirituální „Věčnost“. Tam hledejme spásu od všeho pozemského.

    Autor této stati vám k tomu přeje duchovní úspěchy a vnitřní Mír. Až se ho dotknete, podržte si jej a ve zbytku svého života na Zemi se vraťte k ušlechtilé aktivitě ve prospěch celé lidské společnosti. Tak nejlépe naplníte smysl svého zrození na této  „modré planetě“.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -