2.9.08; Unitarie; I.p.; 17,00 hod.

 

Otakar Mikeš

 

 

O  SEKTÁCH  A  NOVÝCH  NÁBOŽENSKÝCH  SMĚRECH

 

1. ÚVOD

 

        Milé sestry a bratří, vážení hosté, vítám vás srdečně na našem dnešním shromáždění, jehož hlavním obsahem bude asi hodinová promluva s asi půlhodinovou diskusí. Vzhledem k tomu, že mě dlouhé hlasité mluvení již dost unavuje, nabídla se mi má rodná sestra Zdeňka Kotašková, že se při přednesu bude se mnou střídat.

 

        Patrně se můžete pozastavit nad tím, proč tuto promluvu mám přednášet, když jsem už před rokem prohlásil, že jsem  -  s ohledem na svůj věk a gerontologické problémy s tím spojené  -  s promluvami skončil. Je tomu tak proto, poněvadž se o prázdninách na mne obrátili zástupci Unitarie s tím, že nemohou nalézti spíkra pro promluvu na úterý 2.září. Tak jsem přislíbil, že se toho ujmu, dá-li pámbu zdraví, což se naštěstí stalo.

 

        Proč jsem si vybral téma „Sekty a nové náboženské směry“? Při nedělních diskusích, které se odehrávají vedle v Arkoně, se ukázalo, že by bylo vhodné toto téma trochu více přiblížit zájemcům a proto jsem si je vybral. Pak jsem si však uvědomil, že tím  -  jak se lidově říká  -  „lezu do zelí“ Dr. Vojtíškovi, který se na toto téma specializoval a má o něm značný přehled. Ve své promluvě ovšem nemohu čerpat z takových hlubin vědomostí, jaké má Dr. Vojtíšek, domnívám se však, že snad mohu posluchačům poskytnout stručný ucelený přehled.

 

        Má promluva bude rozdělena do těchto sedmi nestejně dlouhých kapitol:

1.         Úvod (který právě probíráme).

2.         New Age a současný náboženský synkretismus.

3.         Nutnost eklektismu.

4.         Co jsou to sekty?

5.         Proč vznikají nové náboženské směry?

6.         Význam Unitarie v tomto procesu.

7.         Závěr.

 

       Tolik jsem chtěl říci úvodem a nyní přistupujeme ke 2. kapitole, nazvané

 

 

2.  NEW  AGE  A  SOUČASNÝ  NÁBOŽENSKÝ  SYNKRETISMUS

 

        Z historického hlediska vzato my žijeme dnes ve zcela zvláštní době. Různé denominace, zajišťující hlásání klasických náboženství (jako je např. buddhismus, křesťanství nebo islám) se dosud mohou honosit miliony vyznavačů, ale podrobnější analýza (zejména v západních zemích) nevypadá už tak radostně. Vezměme si např. křesťanství, které je nám nejbližší. Jeho římsko-katolická reprezentace sama uznává, že počet věřících stále klesá (což je velice patrné zejména v naší vlasti). A ti, co si formálně podržují členství v církvích, jsou mnohdy jen tzv. „matrikoví věřící“, kteří kněze povolávají jen při křtu nebo pohřbu, do kostela na bohoslužby však nechodí a nesnaží se také vésti nějaký duchovní život.

 

        Jednotlivé církve tento trend vlastně podporují tím, že houževnatě lpí na svých věroučných dogmatech, která se dnes už dostávají do jasného rozporu se současným vědeckým poznáním, silně ovlivňujícím  vzdělanější část lidstva. Církve se také nesmyslně brání proti boji s přemnožováním lidstva tím, že brojí proti antikoncepci a zaujímají záporné postoje k využívání některých moderních poznatků genetiky a brání i terapeuticky zdůvodněným interrupcím. Vzdělanější část lidstva proto směřuje k  sekularizaci (tj. zesvětšťování, odcírkevňování). To má však negativní dopad na lidskou společnost, neboť jedno z významných poslání náboženství bývalo vždy vytváření základny pro lidskou morálku. To ovšem vyžaduje velkou autoritu náboženství, která nyní silně upadá. Proto současně s krizí náboženskou dochází ke krizi morálky, což se zřetelně projevuje na chování některých našich občanů.

 

        Tento stav však neuspokojuje část civilizovaného lidstva a proto jednotlivci i skupiny občanů hledají jiné, sice necírkevní, ale zároveň duchovní přístupy k etické krizi lidstva. Děje se to mnohdy spontánně, neorganizovaně a lidé se porůznu sdružují do skupinek nebo větších  skupin, přičemž řadu duchovních přístupů přebírají od většího počtu starých i současných náboženství či spirituálně orientovaných směrů. Dochází proto k procesu, který souhrnně označujeme jako náboženský synkretismus: jednotlivé duchovně orientované směry se vzájemně prostupují a ovlivňují.

 

        Tento obraz dění je (alespoň v civilizovaných zemích)  celosvětový a nazývá se New Age (tj. Nový Věk). Prohlédneme-li některé současné duchovně orientované časopisy (české i zahraniční) nalezneme tam nespočet oznámení různých skupin nebo směrů s udáním místa a dat jejich akcí zároveň s výzvou, aby se k nim čtenáři připojili. Zmíněné směry New Age jsou opravdu rozmanité, nacházíme tam ideje a praktiky pocházející nejen z Evropy a USA, ale i z nejrůznějších částí Orientu. Vedle seriózně  orientovaných aktivit nových náboženských směrů a některých seriózních sekt se tam však nalézají i akce různých pomatenců, nebo naopak vychytralých podnikavců, kalkulujících s lidskou důvěřivostí a pověrou. Do tohoto souboru nežádoucích aktivit New Age patří i některé nežádoucí sekty, o kterých bude pojednáno za chvíli ve čtvrté kapitole.

 

         Na druhou kapitolu o New Age a synkretismu však nezbytně navazuje krátká kapitola třetí, nazvaná

 

 

3.  NUTNOST  EKLEKTISMU

 

       Náboženský synkretismus předkládá směs nejrůznějších duchovních a filozofických přístupů, které si někdy dokonce protiřečí. Je tedy obtížné se v tom vyznat. Vedle zdrojů z oficiálních náboženství synkretismus zahrnuje i učení různých duchovních Mistrů (tzv. guruů) a to se někdy nedá snadno odlišit od aktivit některých nežádoucích sekt. Proto inteligentní přístup k  této složité problematice musí zahrnovat i proces, který se nazývá eklektismus.

 

       Moderní inteligentní lidé jsou svou povahou a přístupem k řešení problémů většinou eklektici: to znamená, že srovnávají a posuzují různé prameny a vybírají si to, co považují za nejlepší. Tento přístup je nezbytný i pro studium New Age, neboť bez něj bychom mohli rychle zapadnout do močálů nesmyslných pověr, bludů a praktik, které zahrnují i takové představy, které nám předkládá např. ufologie, magie, astrologie, tzv. geopatogenní zóny, některé formy (nikoliv však všechny!) alternativního léčitelství, apod.

 

       Je nesporné, že pečlivým výběrem můžeme z produktů synkretismu (tj. ze směsi starých i současných duchovních poznatků, po doplnění novými naukami) odvodit velice hodnotné postmoderní duchovní učení. Přitom se může dobře uplatnit i seriózní srovnávací věda náboženská.

 

        A nyní můžeme konečně přistoupit k delší čtvrté kapitole, pojednávající o tom

 

 

4. CO  JSOU  TO  SEKTY ?

 

        Nahlédneme-li do Encyklopedického slovníku, nalezneme tam tuto definici: „Sekta je oddělená politická, ideologická, nebo náboženská skupina; často odráží radikální tendence. Její členové mnohdy bývají fanatickými přívrženci svých učení a citů. V sektách existuje často pospolitý život a vědomí výlučnosti. Výraz sekta se často užívá v pejorativním významu“. (Potud Encyklopedie).

 

        Tento výraz však musíme podrobněji komentovat především z duchovního hlediska a nenechat se ovlivnit pejorativním významem. Starý „Příruční slovník naučný“ uvádí, že v minulosti řada nově vznikajících náboženství vstoupila původně na scénu jako sekty. Podle těchto pramenů náboženská sekta je společenská skupina, která hlásá náboženský názor odlišný a často i protikladný k názorům oficiální církve. Zpravidla je v těchto názorech skrytě nebo zjevně vyslovována kritika stávající společnosti, společenského řádu a kritika vládnoucí církve. Sekty proto nejsou církví ani státem uznávány, jsou naopak potlačovány. Sekta vzniká buď živelně jako lidové hnutí z protestů proti moci vládnoucí třídy a její ideologie, nebo může vzniknout spojením církevní opozice s živelným lidovým hnutím.

 

        Křesťanství vzniklo původně také jako sekta, odlišující se svou ideologií od původního hebrejského náboženství. Později sekta křesťanská byla chápána jako společenská skupina, vykládající křesťanskou víru v jiné podobě, než jak je obecně uznávána. Křesťanské sekty existovaly již ve starověku v době vzniku prvých forem křesťanství. Složitá společenská situace té doby dávala možnosti různého výkladu křesťanství. Byli to např. essejci  -  velká židovská sekta, vyznávající učení Jana Křtitele  -  která se udržela dlouho se současně vzniklým křesťanstvím. Silným soupeřem křesťanství na Blízkém východě byl po dobu prvních tří stoleté n.l. perský manicheismus (hlásaný prorokem Manim a sestávající ze směsi idejí velmi starých náboženství). Opozicí církve v prvých dobách křesťanství byl gnosticismus (gnose hlásala helenisticko-orientální nadrozumové poznání) a dále arianismus (hlásaný knězem Arianem a popírající božství Ježíše Nazaretského).

 

       Křesťanské sekty vznikaly i ve středověku v době největšího rozmachu křesťanské církve a hrály často významnou společenskou úlohu, např. při vzniku řádů a klášterů. Vyjadřovaly často odpor proti ideologii a  moci církve, která se vzdálila od původních křesťanských ideálů chudoby a prostoty. Byli to v raném středověku kataři (od jejich názvu bylo odvozeno označení „kacíř“), později valdenští a četné sekty typu beghardů a bekyň. Křesťanské sekty vznikaly nepřetržitě i po reformaci v celé Evropě, ale jejich společenský význam upadal. Často navazovaly na staré tradice. Z doby po husitství jsou to např. novokřtěnci a antitrinitáři (název unitář zpočátku neexistoval). Mezi novověké křesťanské sekty, vzniklé v USA a existující dodnes, patří např. babtisté, adventisté, Svědci Jehovovi a řada dalších. Tyto původní sekty se časem staly státem uznávanými církvemi nebo náboženskými společnostmi. -  Tak to byla dávná a nedávná minulost.

 

        A jak je tomu v současnosti? Informace o tom můžeme čerpat ze zajímavých přehledů, zveřejňovaných v časopisech Svědků Jehovových. Podle těchto pramenů dnes existuje deset hlavních náboženství, ale 10.000 sekt! Takový je podle posledního odhadu počet náboženských skupin, do nichž se rozděluje lidstvo. Asi 6.000 z nich údajně existuje v Africe, 1.2OO ve Spojených státech, 421 v Japonsku a 247 ve Francii. Mezi těmito sektami jsou i náboženské skupiny, které jsou uznávány již dlouho a považují se za plně kvalifikované církve. Některá stará náboženství se dělí na sekty, a ty se ještě dále rozdělují na podsekty. Šintoistické náboženství v Japonsku se skládá ze 153 sekt a  podsekt a buddhismus se dělí na 171 sekt a podsekt. Je zajímavé, že mnozí Japonci patří k více než jedné sektě. Statistický úřad v Jižní Africe má v evidenci přes 4.000 náboženských skupin, z toho asi 500 mezi bělochy a ostatní mezi černochy. Některé z těchto sekt, v nichž se projevuje izolace ras, tvrdí, že jsou křesťané.

 

        Slovo „církev“ nevyvolává ve všech zemích stejnou představu. V převážně katolických zemích výraz „Církev“ znamená římskokatolickou církev. Ve Francii se například slovo Eglise (Církev) nevyskytuje často s  přídavným jménem „catholique“ a sotva kdy s přídavným jménem „romaine“. Pro Francouze může slovo Eglise (s velkým E) znamenat jen jedno: církev římskokatolickou. Podobně i v zemích, kde převládá jedna z východních ortodoxních církví, znamená slovo „církev“ ortodoxní církev. V převážně protestantských zemích je však obvykle nutné blíže určit církev, k níž někdo patří. Ani v těchto zemích nemůže člověk obvykle říci, že patří k nějaké církvi, není-li členem některého z větších, dlouho uznávaných protestantských náboženství. Jinak se na něj pohlíží jako na příslušníka nějaké sekty. Je pravda, že ve Spojených státech jsou často poctěny označením „církev“ i malé odnože náboženství. Ale ve většině jiných zemí se musí spokojit s tím, že se jim říká sekty.

 

        Sekta se definuje jako „poměrně malá nedávno organizovaná výlučně náboženská skupina, zejména skupina, která se odloučila od déle uznávané náboženské obce“. Podle jiné definice je sekta „náboženská skupina, která zastává jiný názor; zejména skupina, která je v očích jiných členů téže náboženské obce kacířská“. Někteří tvrdí, že slovo „sekta“ pochází z latinského slovesa secare (tj. krájet, řezat) a definují sektu jako skupinu, která se odtrhla od některé uznávané církve. Jiní odvozují slovo „sekta“ od latinského slovesa sequi (tj. následovat) a uplatňují je tedy na skupinu, která následuje určitého lidského vůdce nebo učitele. Církev povznešeně opovrhuje sektami. Ať již je sekta odštěpená skupina, která se odtrhla od větší náboženské společnosti, nebo ať je to skupina učedníků, kteří následují nějakého muže nebo ženu, jedno je jisté: dlouho uznávané církve se na sekty dívají pohrdavě. Francouzská Grande Encyclopédie vysvětluje, že slovo „sekta“ a jeho použití „v sobě skrývají silné city a dokonce i prudkost“, a dodává: „Náboženská společnost, od níž se taková malá skupina oddělila, si obvykle činí nárok na původnost a tvrdí, že sama vlastní v plné míře nauky i prostředky k dosažení Boží milosti, a o sektářích mluví s jakousi pohrdavou útrpností. Tento blahosklonný postoj často doprovází určitá míra útočnosti, tím spíše, že sekta je krutou připomínkou všeho, čím církev kdysi byla, ale již není  -  vřelým, živým, dynamickým a průbojným bratrstvím.

 

         Proč je tolik nových sekt? Sekty, jimž v dnešní době poskytují sdělovací prostředky největší publicitu  —  často v důsledku jejich finančního podnikání a způsobu, jakým šíří své nauky  —  vyvstaly všechny během minulých 20 nebo 30 let. To vyvolává otázku, proč se v naší době prosazují takovéto náboženské skupiny. Výše uvedená francouzská encyklopedie říká ve svém doplňku z roku 1981: „Proč mají takové sekty úspěch? Především je pro ně vhodnou živnou půdou atmosféra etické a náboženské  krize, která nyní převládá v západní civilizaci (jsou totiž uváděny v pochybnost všechny instituce, jako je stát, rodina, škola, armáda, církve atd.) Závěrem lze říci, že sekty jsou především znamením doby, příznakem toho, že jsou mladí lidé zneklidnění a dychtí po něčem jiném, než je naše třpytná „konzumní společnost“.  -  Tak to byly informace, čerpané z časopisů Svědků Jehovových.

 

         Tuto kapitolu můžeme uzavřít příklady fanatických sekt, které byly doprovázeny masovými sebevraždami a také masovými vraždami. Proto pro lidskou společnost představovaly a představují vážné nebezpečí. Hned na počátku bych chtěl však zdůraznit, že následuje pouze stručný přehled jen skupiny případů, převzatý z internetu, kde je uvedeno několik velice podrobných pojednání o tomto tématu, které však v  naší promluvě nelze detailně přejímat. Následující přehled ani zdaleka nezahrnuje všechny případy:

 

        Dne 18. listopadu uplyne dvacet let od nejmasovější hromadné sebevraždy v novodobé historii, při níž zahynulo v misijní kolonii Jonestown v Guyaně více než 900 příslušníků náboženské sekty „Svatyně lidu“. Nejméně 914 členů, z nichž byla téměř jedna třetina dětí, uvěřilo tehdy svému „Mesiášovi“, paranoickému reverendu Jimu Jonesovi, a vypilo cyankálim otrávenou limonádu. Kdo neuposlechl, byl zastřelen a sám Jones byl též nalezen s kulkou v hlavě. V této souvislosti uvedla ČTK přehled hromadných vražd a sebevražd náboženských sekt od roku 1969: Dne 9.srpna 1969 v osmém měsíci těhotenství byla brutálně zabita herečka Sharon Tateová a její čtyři přátelé. Tuto i další dvě „rituální" vraždy spáchala skupina hippies, která si říkala „Rodina“ a byla zcela ovládána svým vůdcem Charlesem Mansonem. Skupina žila v kalifornské poušti, odkud organizovala vražedné výpravy proti lidem, kteří podle Mansonovy filozofie žili zhýrale a měli být za své hříchy potrestáni.

 

         Dne 19. září 1985 Filipínský časopis Times Journal oznámil, že na ostrově Mindanao se otrávilo 60 příslušníků kmene Ata na příkaz svého velekněze Datu Mangayanona, který jim slíbil, že po požití jedu uvidí Boží tvář. Dne 1. listopadu 1986 - na pláži Vakajama v západním Japonsku  -  se upálilo sedm žen. Příslušnice „Církve přátel pravdy“ vysvětlily ve svém dopise na rozloučenou, že se rozhodly obětovat své životy jako následek úmrtí duchovního vůdce sekty Kijohary Mijamota. V srpnu 1987 - ve městě Jongin nedaleko Soulu v Jižní Koreji - bylo nalezeno 32 mrtvých členů sekty, kterou založila kněžka a „bohyně" Pak Sun-dža. Podle zjištění policie se většina obětí otrávila a ti, kteří si vzali menší dávku jedu, byli uškrceni.

 

         V prosinci 1990 dvanáct členů náboženské sekty v mexickém městě Tijuana přišlo o život po požití otráveného nápoje. Nikdy však nebyla vyvrácena možnost, že šlo pouze o nehodu. Podle jednoho muže, jehož matka a patnáctiletá sestra při rituálu také zemřely, sloužil vůdce náboženské sekty Federico Padres Mejía ve svém domku černé mše a podle pověstí konal zázraky a dobré skutky. V březnu až v dubnu 1993 se 95 členů „Davidiánské sekty“ zabarikádovalo na farmě Apocalypse poblíž amerického městečka Waco v Texasu poté, co se agenti Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) pokusili zatknout jejich vůdce Davida Koreshe pro nedovolené ozbrojování. Obléhání farmy trvalo 51 dní a skončilo 19. dubna požárem celé farmy. Mezi 86 mrtvými bylo i Koreshovo tělo a 17 dětí.

 

        V říjnu 1993 ve vietnamské provincii Son La v očekávání konce světa spáchalo sebevraždu 52 členů „Sekty zániku světa“ na příkaz svého samozvaného „krále". Dne 5. října 1994 byly objeveny mrtvoly 48 příslušníků „Řádu chrámu slunce“ v západním Švýcarsku. Ve stejné době zahynuli v Kanadě při požáru dva lidé; o den později nalezla kanadská policie další tři mrtvá těla. V čele sekty, která učí, že její členové se po rituální sebevraždě „probudí" na planetě zvané Sirius, stál údajně kanadský homeopat švýcarského původu Luc Jouret a duchovním a finančním šéfem byl Joseph Di Mambro. Policie nevyloučila ani propojení sekty s mezinárodním obchodem se zbraněmi či praním špinavých peněz.

 

         Dne 23. prosince 1995 při prohledávání náhorní plošiny masívu Vercors u Grenoblu v jihovýchodní Francii objevili policisté ohořelá těla většiny z 16 pohřešovaných členů sekty „Řád chrámu slunce“. Mezi mrtvými bylo osm Francouzů a stejný počet Italů. Dne 23. března 1997 hasiči přivolaní k požáru v domě, patřícímu členu „Řádu chrámu slunce“ v kanadském městečku St. Casimir, objevili těla tří Francouzek a dvou Švýcarů, kteří spáchali rituální sebevraždu.

Dne 27. března 1997 bylo nalezeno 39 mrtvých členů kultu „Nebeská brána“ ve vile v Rancho Santa Fe u San Diega v Kalifornii, když předtím požilo pudink či jablečnou šťávu, do níž byla přimíchána smrtící droga. „Akci" údajně zorganizoval Marshall Apllewhite, který slíbil svým stoupencům, že se povznesou na „vyšší úroveň". Podle rozhlasových zpráv patřili ke kvazináboženské skupině počítačových „surferů" na internetu.

 

        Dne 5. října 1998  šest členů náboženské sekty „Církev věčného života“ se upálilo v jihokorejském Soulu. Kolektivní sebevraždu zorganizoval třiapadesátiletý pastor sekty Wu Čong-min. Jeho zuhelnatělé tělo bylo nalezeno vedle těl pěti žáků v dodávkovém automobilu. Členové sekty věřili, že po upálení jejich duše čeká „věčný život" v ráji.

 

        Některé sekty jsou výrazně orientovány na tajemný vesmír. Šestašedesátiletý Vůdce Appelwhite napsal: „Příchod Hale-Boppovy komety je pro nás velmi významný. Zdrojem radosti pro nás je, že náš starý člen na evoluční úrovni nad člověkem - v Království Božím - nám ukázal, že Hale-Boppova kometa je oním znamením, na nějž jsme čekali - doba pro příjezd vesmírného korábu z úrovně nad člověkem, který nás odveze domů, do Jejich světa. Dvaadvacet let našeho školení zde na planetě Zemi se konečně chýlí k závěru - jakési maturitě, z hlediska lidské evoluční úrovně. Jsme šťastni a připraveni opustit tento svět a odejít s Tiovou posádkou". Appelwhite sice na videozáznamu neřekl, kdo je onen „Tio“, ale za to vystihl mnohé tíživé pocity beznaděje, které lidé prožívají v konfrontaci s dnešním světem a vyjádřil přání příslušníků mnoha jiných kultů, kteří unikají před současnou realitou do touhy po zničení tohoto světa a věří v zázračné vysvobození ve světě jiném, když řekl: „Planeta země bude recyklována. Vaší jedinou šancí k přežití či evakuaci je odejít s námi". Beznaděj, tento pocit naprosté prázdnoty vůči dnešní lidské společnosti, vyslovila i příslušnice kultu, kterou bylo možné zahlédnout také na onom již jmenovaném videozáznamu, když říká: „Možná jsme šílení, co já vím, ale mně nezbývá nic jiného, než na to přistoupit, protože jsem na této planetě už 31 let a nic mi zde nekyne“.

 

                K tomu autor článku „Hvězdné kulty na postupu“ dodává: „Hromadné sebevraždy z náboženských důvodů nejsou nic nového, ale za závažný a nebezpečný považuji nový aspekt „kosmické orientace" sekty, která je směsicí náboženství a vesmírné sci-fi. Určité kosmické prvky sice vykazuje i náboženství Scientologů založené na principech dianetiky L.R. Hubbardem v padesátých letech, ale myšlenky tohoto kultu jsou obráceny k pozemskému bytí a nevidím v nich ideovou podobnost. Za mnohem výraznější kosmickou orientaci můžeme považovat sekty, odvozené z teologie mormonů (tj. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů), kde můžeme nalézt bytosti na vyšším evolučním stupni, kde Bůh je vládcem vesmíru, ale také neustále se vyvíjejících bytostí na principech evoluce“.

 

        Izraelská policie zahájila deportaci 14 příslušníků tzv. „Denverské sekty“, která se připravovala páchat v Izraeli před příchodem nového tisíciletí násilí. Oznámil to policejní mluvčí. Zadržení členové sekty byli předáni do střediska pohraniční policie v Jeruzalémě, odkud byli v noci převezeni na mezinárodní letiště v Tel Avivu a posazeni do letadla směřujícího do Denveru v americkém státě Colorado, odkud do Izraele přišli. V letadle je doprovázeli příslušníci speciální jednotky izraelských pohraničníků, jejichž úkolem bylo především dozírat, aby si členové sekty během letu nevzali život.

       Izraelská policie dále  zjistila, že skupina nazývající se „Znepokojení křesťané“ (Concerned Christians) hodlala provést v ulicích Jeruzaléma zvlášť násilné akce s cílem zahájit proces, který povede k návratu Ježíše Krista na Zem. Asi 60 členů sekty, již vede guru Monte Kim Miller, opustilo domovy a prodalo majetek v USA. Miller, který je podle právníka sekty v Londýně, předpověděl, že zemře 31. prosince v Jeruzalémě. Izraelská police skupinu našla díky informacím, jež jí poskytl americký Federální úřad pro vyšetřování.

       Dne 5.10.1994 ve Švýcarsku ve vesnici Cheiry shořela budova rozsáhlé farmy. Při prohledávání spáleniště nic netušící policie objevila za garáží pompézně vybavenou svatyni se stěnami zakrytými bílými, černými a purpurově rudými závěsy, rampami a důmyslně kombinované osvětlení. Místnost měla kruhový půdorys, uprostřed na rudém koberci, v němž byla vytkána zlatá hvězda, ležely paprskovitě hlavami do středu seskupené mrtvoly členů sekty. Všechny měly přes obličej navlečené černé plastikové pytlíky, používané na kuchyňský odpad. Bylo jich devatenáct, tři další zemřeli ve vedlejší místnosti. Bilance mrtvých byla otřesná: dvaadvacet dospělých, z toho deset mužů a dvanáct žen a asi desetileté dítě. Byli zavražděni víc než stovkou střel. Při dalším vyšetřování se zjistilo, že dvacet z třiadvaceti obětí vrazi zastřelili. Ostatní zemřeli po požití jedu. -  Tato sekta však působila i na jiných místech se stejným výsledkem.

 

        Nedávný případ pochází z Ruska: V malé vesničce Nikolskoje v Penzenské oblasti realizovalo 29 místních občanů své náboženské přesvědčení, vykopalo si podzemní úkryt, shromáždilo do něj zásoby  jídla a následovně se v něm zabarikádovalo. Vesničané očekávali konec světa, který měl dle názoru vůdce Petra Kuzněcova nastat v květnu letošního roku. Vládním orgánům Ruska poslali dopis, ve kterém uvedli, že se v podzemí zavřeli dobrovolně. Kdy k tomuto zakopání došlo není zcela jasné. Dcera jedné z uvězněných začala pohřešovat svou matku, která odjela do Nikolského údajně „na léčení“, a to otevřelo pátrání. Dokonce ani obyvatelé nedaleké vesnice zpočátku nic netušili, stopy sektářů totiž zakryl sníh.

 

         Lidé, kteří se pod vlivem Kuzněcova prohlásili za představitele „Skutečné ruské pravoslavné církve“ se zbytkem světa komunikovali průduchy, které byly v bunkru vybudovány  pro přívod čerstvého vzduchu. V případě, že by se úřady pokusili vyprostit je násilím, vyhrožovali, že se podpálí. Spolu s 25 dospělými se v podzemí nacházely také 4 děti. Oblastní úřady vyjednávaly o jejich propuštění.

 

        Kuzněcov však sám v podzemí nebyl. Zpočátku to byl slušný a pobožný občan. Později se však začal projevovat jako psychopat, do svého domu nechal dopravit rakev, ve které přenocoval v očekávání konce světa. Lékaři u něho konstatovali schizofrenii. Podařilo se mu získat spoluvěrce. Při výslechu Kuzněcov žádal vyšetřovatele, aby jeho následovníky nechali na pokoji. Řekl: „Až bude potřeba, tak se vyhrabou. Mají lopaty. Já jim dovezu potraviny a v květnu si tam zalezu sám. Příchodu  Antikrista se dočkáme všichni společně. Zahynou všichni“.

 

        Skutečnost se však vyvíjela jinak: Třiačtyřicetiletý Petr Kuzněcov byl nalezen v kůlně na dvorku svého domu ve vesnici Nikolstoje s  proraženou hlavou. Vyšetřovatelé předpokládali, že šéfa sekty napadli sami jeho stoupenci. Ukázalo se však, že fanatik se pokusil o sebevraždu, protože se neuskutečnila jeho předpověď konce světa. Byl dopraven do nemocnice a prý je mimo ohrožení života. Ze zemljanky však vylezli i ostatní sektáři; donutilo je k tomu jarní tání, jejich podzemní obydlí se začalo bortit. Přes neuskutečnění konce světa se však členové sekty „Gornyj Jeruzalem“ považují za pravé křesťany. Ruskou pravoslavnou církev neuznávají, prohlašují se za „pravoslavné antiglobalisty“ a odmítají výrobky, na kterých jsou čárové kódy.

 

       Také v Čechách již nastala situace, nápadně podobná těm předchozím. Podle informací z internetu se týká sekty „Immanuelitů“, která se v čele s „Mesiášem“ Janem Dietrichem Dvorským (který si nechává říkat „Lucifer Parsifal Emmanuel“) připravuje na brzké založení „tisícileté říše“. Naneštěstí „Mesiáš“ postupně shledával, že žádný jeho následovník se v tomto pozemském těle nemůže pro život v „tisícileté říši“ dostatečně připravit. Nabízelo se proto řešení: co nejrychleji zemřít a převtělit se do nového těla, které by již bylo vhodné k takovému vstupu. O vyhledávání smrti se pak v Čechách pokoušelo snad i několik málo desítek lidí, ovlivněných touto sektou.  V zimě r. 1998 odešla skupina asi deseti jeho věrných stoupenců do lesa a chystala se tam zemřít chladem. Zmrznutí zabránila policie, která nešťastníky na anonymní upozornění v lese vyhledala. Od té doby jsou Parsifal a jeho žena Lucie (dcera herečky Mileny Dvorské) nezvěstní. Policie je hledá i pro ohrožení mravní výchovy mládeže, její členové totiž odmítali posílat své děti do školy.  -  Tak to byla poslední informace z internetu.

 

        Po těchto smutných sektářských příkladech můžeme přistoupit k další delší, ale podstatně odlišné páté kapitole, nazvané

 

 

5. PROČ  VZNIKAJÍ  NOVÉ  NÁBOŽENSKÉ  SMĚRY ?

 

        Především musíme objasnit, co je to „nový náboženský směr“ a jak jej lze charakterizovat odlišením od sekty. Zásadní rozdíl je v tom, že v extrémních případech v čele sekty stojí „Vůdce“, považující se za jakéhosi Prozřetelností určeného mesiáše, který je spirituálně vysoce nadřazen všem členům sekty. Je ho proto nutno ve všech ohledech bezpodmínečně poslouchat, odevzdávat svůj majetek do jeho péče.  V některých případech vyžaduje, aby mu všechny ženy sekty byly k dispozici k ukájení jeho sexuálních choutek, jimž je připisován duchovní význam. Vůdce určuje zaměření a aktivity sekty údajně jedině správným směrem, včetně života a smrti členů sekty. Ta také brání ve styku svých členů s jinými lidmi mimo rámec sekty a to včetně rodinných příslušníků; členové mají být usměrněni jen na styk mezi sebou. Brání také i nevybíravými prostředky členům v opuštění sekty.

 

        Naproti tomu v čele „nového náboženského směru“ stojí jeho „hlasatel“, který se považuje jen za člověka, jdoucího duchovní cestou, který svou nauku různým způsobem hlásá (promluvami, literární aktivitou, či přes internet), který si však neosobuje žádná zvláštní práva a nevyžaduje od svých stoupenců žádnou poslušnost. Snaží se lidskou společnost zaujmout především kvalitou svého učení.

 

        Uveďme současné příklady sekt a nových náboženských směrů z naší vlasti: Podle četných údajů sdělovacích prostředků policie a brněnský soud vyšetřují tzv. „kouřimský případ“, kdy pod vlivem sekty docházelo k týrání dětí a k pokusům o jejich nepochopitelné osobní metamorfózy, což se údajně dělo pod patronací stoupenců tzv. „Hnutí svatého grálu“, vedeného „Vůdcem“ Josefem Škrlou, po němž pátrá policie; ten však toto zajímavé duchovní hnutí (které se k němu nehlásí) jen zneužíval. -  A jako příklad jednoho ze současných českých „nových náboženských směrů“ mohu kvalifikovaně uvést mnou hlásané „Náboženství Moudrosti“, rozvíjené po léta na půdě naší tolerantní Unitarie, ale i v jiných institucích a také na internetu.  -  A jako příklad jiného mnohem mohutnějšího současného orientálního nového náboženského směru uvádím tzv. „Falung-Gon“, což je duchovně orientované tělesné cvičení, které je však v centrální Číně z nepochopitelných důvodů zakázáno a stíháno, cvičí se však na Tchai-Vanu a v Hong-Kongu. Je to něco jako jóga, ale mnohem dynamičtější a trochu se podobá staršímu „Tai-Či“, ovšem sw hlubším duchovním významem.

 

        V kapitole č. 2 bylo řečeno, že příčinou vzniku hnutí New Age byla náboženská a etická krize. Ta byla i příčinou „nových náboženských směrů“. Popis toho, jak se s  vývojem lidstva vyvíjelo náboženství od začátku až do vzniku této krize mohu čerpat ze svého článku v Unitářských listech, který tam byl zveřejněn ve dvojčíslí 7-8 ročníku 2007 pod názvem „Náboženská krize – ztratíme svou víru?“ Zní takto:

 

        Lidstvo přijalo prvé formy náboženské víry, když se vývojově ocitlo na úrovni paleoantropů, k čemuž došlo asi před nejméně 100.000 léty. Je prokázáno, že Homo sapiens neandrtalensis již pochovával své mrtvé a že nad nebožtíky byly prováděny nějaké obřady, spojené s květinami, a že do lůžek zesnulých byly přidávány různé užitečné předměty a potraviny zřejmě ve víře v nějaké formy posmrtného života. Paleoantropové však již vymřeli. Asi před 40.000 lety v Africe na jižním okraji Sahary (která tehdy ale byla zatopena mořem) se ve velmi úrodném předhůří pohoří Atlas objevil nový typ člověka  -  Homo sapiens sapiens  -  který vynikal nejen zvýšenou schopností abstraktního myšlení, ale také uměleckými vlohami. Ten otevřel cestu nejen prvopočáteční civilizaci, ale také novým a rozvinutějším formám náboženství. A od té doby se náboženství soustavně vyvíjelo a jeho význam v lidské společnosti neustále stoupal.

 

        Přes primitivní období šamanů a medicinmanů dospělo až k různým formám náboženských sdružení a nakonec až k církvím. Tento vývoj stále pokračoval až do doby moderní, což během této dlouhé doby značně přispělo po kulturní stránce k vývoji lidstva. Teprve v posledním období se začala projevovat tendence k sekularizaci (tj. k zesvětštění) a odcírkevňování života, k oddalování se od náboženství. A tento současný trend vedl k něčemu, co bylo výstižně pojmenováno jako náboženská krize a co zejména v naší zemi nabývá velmi významné formy. A tento varovný signál vedl i k sepsání zmíněného článku.

 

    Touto otázkou jsem se mj. také zabýval během své promluvy v  pražské Unitarii v dubnu v r. 2007. Tehdy jsem řekl toto: „Duchovní krizi lidstva dosti podrobně, výstižně a přesně zhodnotil exprezident Václav Havel. Proto učiníme nejlépe, přečteme-li si stať z jeho spisu „Dálkový výslech“. Zní takto: „I já cítím základní napětí, ze kterého dnešní globální krize vyrůstá. Jsem přitom přesvědčen, že tento konflikt bezprostředně souvisí s duchovním stavem soudobé civilizace, charakterizovaným ztrátou metafyzických jistot, zážitku transcendentna, ztrátou jakékoli nadosobní mravní autority a vůbec jakéhokoli vyššího horizontu. Je to zvláštní, ale v posledku docela logické: jakmile člověk udělal sám sebe nejvyšším smyslem světa a měřítkem všeho, začal svět ztrácet své lidské dimenze a začal se člověku vymykat z rukou. Velký odklon od Boha, který v moderní době proděláváme a který nemá v historii obdoby (pokud vím, žijeme uprostřed první ateistické civilizace), má své složité duchovní a kulturní příčiny: souvisí s rozvojem věd, techniky a lidského poznání, s celým novověkým rozmachem intelektu a lidského ducha. Pyšný antropocentrismus moderního člověka, přesvědčeného, že všechno může poznat a podřídit si, cítím kdesi v pozadí soudobé krize. A zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství člověka. Člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat, musí se vyprostit z tohoto strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci. Jedině mravní a duchovní orientace, založená na respektu k  nějaké „mimosvětské“ autoritě  -  k řádu přírody či vesmíru, k mravnímu řádu a k jeho nadosobnímu původu, k absolutnu  -  může vést k tomu, aby život na této zemi neskončil jakousi „megasebevraždou“ a aby byl snesitelný, totiž aby měl vskutku lidské dimenze“.

 

    Po této citaci exprezidenta Havla asi není nutné nic dalšího dodávat, pokud se týče konstatování, že náboženská (avšak nejen náboženská, ale i etická) krize opravdu nastala. Tím se však rozhodně nemůžeme spokojit. Je nutné hledat cesty, jak se moderním  -  či spíše postmoderním  -  způsobem vrátit k osvědčeným duchovním hodnotám. Je nutné si položit otázku „Co dělat?“. Nejen si ji položit, ale také se snažit rozvíjet tvůrčí snahy k jejímu řešení. Jak na to jít?

 

    Přečtěme si napřed úvahu našeho význačného myslitele. T.G. Masaryk napsal: „Ani pokrokoví duchovní nechápou historický vývoj, že celá společnost, všechny moci kulturní a také náboženství se odcírkevňují. Pozitivní vývoj náboženství je již dávno veden laiky. Teologie  -  a právě teologie tzv. pokroková  -  žije reminiscencemi, je historická, utkána v minulost. Náboženství živé je však přítomností a budoucností“. A právě k těmto budoucím formám je nutné se orientovat. Přitom bychom si měli jasně uvědomit poslání našeho národa v tomto procesu.

 

     Unitáři převzali tyto Masarykovy myšlenky a doplnili je úvahami Norberta Fabiána Čapka. Cituji z Čapkova spisku „Cestou k obrodě“: „Náboženská krize v našem národě je zvláštní tím, že jsme jako národ začali církevní a náboženskou revoluci, ale svůj národní náboženský úkol jsme nedodělali a přímo jej opustili. Poctivý Čech, Čech uvědomělý, se nemůže spokojit protireformačním katolicismem, ani se nezastaví na ortodoxním protestantismu, nýbrž bude usilovat o náboženské obrození směrem naší reformace, zejména „Bratrství“, duchem tužeb nových lidí nejpokročilejších a nejduchovnějších. A především je úkolem právě nás, Čechů, náboženský vývoj pozitivní, nikoli negativní“.

 

        Václav Havel nám v tomto směru jakoby promluvil z duše, když v „Dálkovém výslechu“ napsal: „Duchovní obroda, jak já ji chápu (svého času jsem ji nazval „existenciální revolucí“) není něčím, co nám jednoho dne spadne z nebes do klína, nebo co nám přinese nový Mesiáš. Je to úkol, před nímž stojí každý člověk a v každém okamžiku. „Něco s tím dělat“ můžeme a musíme všichni a teď a tady. Nikdo to za nás neudělá a na nikoho nemůžeme čekat. Ostatně bych mohl jmenovat mnoho dokladů toho, že se to už děje: což i dnes není na světě dost lidí, kterým ještě „není všechno jedno“ a kteří se snaží „něco s tím  dělat“ ?“

 

       Ale co my  -  běžní lidé  -   s  tím máme dělat? Rozhodně nesmíme zůstat stát bezradní. Značné části postmoderního lidstva je jasné, že dosavadní formy církevního náboženství začínají být překonány. Církve však mají zatím pořád ještě dost formálních stoupenců, proto často k této problematice zaujímají postoj „mrtvého brouka“. Počet věřících však (zejména v naší zemi) klesá a ti zbylí jsou často jen „matrikoví věřící“, kteří nevedou přesvědčivý náboženský život. Proto oprávněně hovoříme o „náboženské krizi“, která však  -  bohužel  -  přerůstá i v krizi etickou, poněvadž náboženství bývalo základní oporou morálky. Řada pokrokových myslitelů se proto snaží přispět ke vzniku jakéhosi postmoderního necírkevního  univerzálního duchovního učení,  blízkého vědeckému poznání, které bychom se my  -  běžní lidé  -  měli snažit sledovat a rozvíjet. Toto učení není založeno na kánonických spisech ani na žádných náboženských pověrách či na dogmatech.

 

    Mezi těmito duchovně orientovanými mysliteli je i řada pokrokových vědců. Těmito mysliteli a vědci jsou zejména: Paul Brunton, Ralph Waldo Emerson, Albert Einstein, Chalil Gibran, Piere Teilhard de Chardin, Carl Gustav Jung, Oliver Lodge, Šri Ramana Maháriši, Prentice Mulford, Romain Rolland, Albert Schweitzer, Rabindranáth Thákur, Ralph Waldo Trine, Svami Vivekananda a řada jiných zahraničních myslitelů. V naší vlasti před půl stoletím zahájili systematickou snahu v tomto směru zakladatelé Unitarie Dr. Norbert Fabián Čapek a Dr. Karel Hašpl se svými následovníky. Jeden ze současných  pokusů o český skromný příspěvek k systematickému rozvíjení snah o postmoderně pojaté duchovní učení je i naše „Náboženství Moudrosti“. To všechno jsou příklady snah lidí, kterým  -  podle Václava Havla  -  „není ještě všechno jedno“ a kteří se snažili a snaží „něco s tím dělat“. Uveďme motto těchto snah. Zní takto: „Univerzální náboženství budoucnosti nevznikne samo od sebe nějakým zázrakem z vůle Boží. Bůh náboženství nepotřebuje, potřebujeme je my  -  lidé. Proto je také musíme vytvářet“.

 

        Idea takovéhoto přirozeného humanistického a vědě blízkého univerzálního duchovního učení budoucnosti je velmi krásná, avšak není možné ji blíže rozvíjet v tomto krátkém článku. To vyžaduje samostatné pojednání, které je již připraveno a čeká na zveřejnění v některém unitářském časopisu“.

 

         Toto přání, napsané v r. 2007, se již splnilo: Plzeňský unitářský časopis „Svobodná Cesta“ uveřejnil ve svém 1. čísle r. 2008 mé takto orientované pojednání, nazvané „Univerzální nedogmatické náboženství budoucnosti“. K tomuto článku byl ve 2. čísle r. 2008 uveřejněn dodatek, věnovaný úloze Unitarie při tomto snažení.

 

         Tím končíme kapitolu o nových náboženských směrech a můžeme přistoupit ke kratičké 6. kapitole, nazvané

 

 

6. VÝZNAM  UNITARIE  V  TOMTO  PROCESU

 

         Jak známo, jeden z  prvých nových a významných  náboženských směrů v naší vlasti založil Dr. Norbert Fabián Čapek položením základu k naší náboženské společnosti. Hodně k tomu přispěl i jeho hlavní spolupracovník Dr. Karel Hašpl. Myšlenky br. Čapka nám shrnul ve své nedávné přednášce br. Zdeněk Vachtl. Uvedenými zakladateli předložená doktrína (zdůrazňuji „doktrína“ – tj. nauka – nikoliv „dogma“) je ovšem již více než půl století stará, vyžaduje doplňky a různé korekce, obsahuje však i mnohé nadčasové hodnoty. Domnívám se proto, že je naší přirozenou povinností pečovat o tuto modernizaci zejména zahrnutím poznatků současné vědy. Považuji za správné, abychom do ní zahrnuli i tzv. „kosmickou religiozitu“ geniálního Alberta Einsteina. Že toto pojetí není v rozporu se zmíněnou doktrínou dokazují citace samotného br. Čapka, který se na duchovní odkaz Alberta Einsteina odvolával. Toto zařazení dodá zmíněné doktríně vědečtější ráz.

 

        Podle mého mínění současné duchovní vedení naší náboženské společnosti se sice neoficiálně, přesto však zřetelně odklání od ideje dále rozvíjet duchovní odkaz br. Čapka a Hašpla a přesouvá hlavní důraz na rozvíjení a propagaci tzv. „Principů“.  Nic proti nim!  Obsahují ušlechtilou etiku a humanistické ideály. Myslím si však, že posouvání „Principů“ před modernizaci doktríny našich zakladatelů není správné. Ta by měla být zdůrazňována na prvém místě a zmíněné „Principy“ by měly být považovány jen za její součást. Jsme přeci „náboženskou“ a nikoliv jen „humanistickou“ společností.

 

        Podle mé víry unitářské učení v naší vlasti může sehrát významnou roli jako příspěvek do vzdálené budoucnosti očekáváním univerzálního necírkevního nedogmatického a vědě blízkého náboženství budoucnosti, o němž se v Nostradamově proroctví praví, že vznikne počátkem třetího tisíciletí. Přál bych si, aby podnět k tomu vyšel ze středu sjednocené Evropy – z Prahy – a aby Unitarie při tomto procesu hrála úlohu zažehující jiskry nového postmoderního duchovního učení.

 

        Blížíme se ke konci naší promluvy, což je zdůrazněno poslední sedmou krátkou kapitolou, nazvanou

 

 

7.  ZÁVĚR

 

         Na konci své promluvy považuji za velmi důležité zdůraznit význam eklektismu. To je významné zejména v demokratické a tolerantní Unitarii, která připouští, aby každý člen nebo příznivec si zachoval své filozofické nebo duchovní přesvědčení. To je na jedné straně sice  naprosto správné a výrazně to charakterizuje Unitarii, na druhé straně to však připouští možnost šíření některých bludů, pověr a nereálných fantazií. Uvědomme si, že v tolerantní Unitarii se vyskytovali i lidé, věřící v Ufony a obdivující jimi údajně vytvořené kruhy v obilí. Dále se mezi námi vyskytovali někteří neseriózní tzv. alternativní léčitelé, pro něž bylo údajně hračkou potlačit projevy veškerých forem rakoviny. Přitom však chci zdůraznit, že nenamítám naprosto nic proti postupům seriózních bratrů, sester, či sympatizantů, kteří zodpovědně rozvíjejí alternativní léčebné metody. Někteří unitáři velmi bojovně obhajují astrologii a jiní zas jsou přesvědčeni o existenci integrální spravedlnosti ve vesmíru ve formě karmy a proto věří v reinkarnace a rádi rozvíjejí své takto orientované vize.

 

         To by samozřejmě nemusilo nijak vadit  -  každý zde přeci má právo věřit čemu chce  -  ale někteří tito členové se často vehementně snaží přesvědčovat o své víře i své spolubližní a to může vrhat špatné světlo na celou Unitarii, které její odpůrci mohou vyčítat, že je semeništěm pověr. Proto považuji za velmi důležitý seriózní eklektismus, který může být podporován našimi duchovními i vzdělanějšími laiky.

 

        Dále chci zdůraznit, že nemám nic proti serióznímu studiu tzv. „paranormálních jevů“. Naopak jsem přesvědčen, že by měly být důkladně a vážně studovány, aby se odlišily pověry od skutečného vědeckého poznání. Myslím si totiž, že mezi celou řadou pověrečných balastů (pro tento obor typických) lze nalézti i několik třeba dosud neznámých, ale pro další vývoj lidstva významných objevů. Tento přístup k „paranormálním jevům“ však nesmí být založen na pochybných emocích věřících, nýbrž na seriózních rozumem řízených vědeckých studiích. -  A tím končím tuto poslední kapitolu.

 

         Milé sestry a bratří, vážení hosté, děkuji vám  za pozorné vyslechnutí naší promluvy a otevírám asi půlhodinovou diskusi. Prosím, abyste své připomínky nebo dotazy formulovali  stručně a – vzhledem k mé sluchové indispozici - vyslovovali je pomalu, zřetelně a hlasitě.   

 

 

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-