Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

SEBEVRAŽDA  A  EUTHANASIE  Z  DUCHOVNÍHO  HLEDISKA

 

1  ÚVOD

 

    V současné době se často diskutuje o problematice dobrovolného odchodu z  tohoto našeho známého světa do oblasti neznámého „onoho světa“ (pokud máme víru v jeho existenci), nebo prostě o dobrovolném zakončení našeho života (pokud tuto problematiku nechceme  omezovat nějakou vírou). O těchto otázkách se stále častěji pojednává v  našich (ale i světových) sdělovacích prostředcích, protože veřejnost je v  tomto ohledu rozpolcena: část (zejména ateisticky orientovaných občanů) by si přála euthanasii legalizovat, druhá část (zejména nábožensky orientovaných občanů) je proti. Např. „Mladá Fronta DNES“ otiskla dne 1.11.07 anketní příspěvky čtenářů na toto téma. Považuji za vhodné o této otázce pojednat i z duchovního hlediska Náboženství Moudrosti na stránkách našeho unitářského časopisu. V jednom svém dřívějším pojednání „Co nám ještě dnes může filozofie říci?“ jsem tuto otázku úžeji položil takto: „Je přípustné ukončit život těžce nevyléčitelně nemocného člověka (a zamezit tak jeho dalšímu velkému utrpení), není-li postižený už schopen rozhodování?“

  

    Jako vždy při našich úvahách bychom si měli definovat výchozí pojmy. Slovo „euthanasie“  pochází řečtiny a znamená doslova „dobrou nebo krásnou smrt“. Někde se také užívá termín „asistovaná sebevražda“. Naše česká encyklopedie nám říká, že euthanasie je úmyslné usmrcení jiné, zejména nemocné osoby na její žádost, nebo ze soucitu k ní. Naše trestní právo to považuje za vraždu“. A jak tato encyklopedie definuje vraždu? „Vražda je nejtěžší z trestních činů proti životu a zdraví; spočívá v úmyslném usmrcení jiného člověka“. Zcela zvláštní formou vraždy je vražda sama sebe, tj. sebevražda, na které se nepodílela žádná jiná osoba. Sebevraždu tedy nemůžeme považovat za formu euthanasie. U nás sebevražda sama není trestním činem, avšak pokus o ni, při kterém byli usmrceni, zraněni nebo ohroženi jiní lidé, trestním činem je. Rovněž kdo jiného k sebevraždě pohne nebo mu k ní napomáhá, spáchal trestní čin.

 

    Tomáš Garrigue Masaryk se problematikou sebevraždy zabýval více let v řadě publikací a toto téma také zpracoval jako habilitační spis pro získání hodnosti docenta na Vídeňské univerzitě. R. 1881 vyšel v Praze v  německém jazyce jeho spis „Selfmord“, který byl později přeložen i do češtiny. Na 220 stránkách podrobně rozebírá tento fenomén, uvádí četné statistické údaje o počtu sebevražd podle jednotlivých zemí a národů, společenského postavení, náboženství, hospodářských poměrů apod. a také podle důvodu k sebevraždě. Uvádí historii sebevražd, jejich způsoby a také psychologický rozbor. Jak významná je tato problematika vyplývá z  toho, že podle Masaryka se ročně v civilizovaných státech Evropy uskuteční asi 50.000 sebevražd. To je ovšem údaj z  r. 1881. Dnešní počet sebevražd na celém světě může být o řád vyšší. Nečiníme proto žádnou chybu, když této otázce věnujeme krátkou stať i v unitářském časopisu.

 

    Zcela zvláštní formou sebevraždy je ta, která byla vykonána na příkaz soudu. Jako dávný příklad můžeme uvést smrt známého řeckého filozofa Sókrata. (460 – 390 př.n.l.). Ten byl (po naprosto neoprávněném obvinění z bezbožnost)  popraven vypitím číše odvaru z bolehlavu. Sókrates se celý svůj život řídil příkazy svého „daimona“ (tj. jeho Vyššího Já), které ho vždy varovalo před nebezpečím. Ačkoliv Sókrates mohl uprchnout na venkov, tento „daimon“ nic nenamítal proti vypití zmíněné číše. Průběh umírání Sókrata podrobně popsal jeho žák Platón (427 – 347 př.n.l.).

  

     Poněvadž se při euthanasii, vraždě či sebevraždě jedná o usmrcení člověka, měli bychom si v úvodu také krátce definovat, co znamená slovo smrt. Ve všeobecné terminologii smrt znamená ukončení života a platí pro všechno živé, nejen pro člověka. Avšak zakladatel naší Náboženské společnosti československých unitářů  -  Dr. Norbert Fabián Čapek  -  nás učil, že smrt není konec života člověka, ale jen jeho přechod k jiné dokonalejší formě bytí. Na toto téma bylo vypracováno více statí, které zde nemůžeme probírat a proto odkazuji na internet na adresu www.nabozenstvimoudrosti.cz.

 

2 .ROZPORNÉ  POSTOJE  K EUTHANASII

 

    Napřed si probereme přístupy těch našich občanů,  kteří by hlasovali  pro povolení euthanasie u nás. Jde převážně o nenábožensky orientované, vzdělané mladší jedince, kteří vidí přínos euthanasie v těch zemích, kde je povolena, např. v Nizozemí. Podle těchto názorů člověk má plné právo rozhodovat o svém vlastním životě a toto právo by se mu neměl snažit odebrat ani opačně smýšlející politik, ani kněz. Jestliže má člověk velmi vážné důvody k odchodu z tohoto světa (většinou kvůli velkému utrpení a bolestem při nevyléčitelné nemoci, nebo kvůli úplné stálé závislosti na oživujících přístrojích, apod.), měl by mít právo to uskutečnit. Máme-li nevyléčitelně nemocného a trpícího svého miláčka  -  psa, máme právo jej nechat bezbolestně utratit. Proč by takový eticky oprávněný odchod ze života měl být odpírán člověku? V těch zemích (zejména v USA), kde je dosud dovolen trest smrti, může být člověk usmrcen za trest, ale nikoliv ze soucitu vzhledem k jeho velkému trvalému utrpení. Je to pochopitelné?

 

    Noviny „Mladá Fronta DNES“ uveřejnily dne 2.8.07 podrobné pojednání o Švýcarsku, kde existuje instituce, provádějící legálně euthanasii nejen u domácích občanů, ale i přicestovalých cizinců. Používá této metody: „Do 1 decilitru vody se rozpustí 10 – 15 gramů natrium-pentabarbitalu. Klient to vypije a po 2 – 5 minutách usne. Pak během  1/2  hodiny bezbolestně umírá“. Tato možnost je otevřena všem cizím občanům, kteří mohou do Švýcarska přicestovat, tedy i našim.  Nemohla by být podobně jako v Holandsku nebo ve Švýcarsku i u nás zřízena podobná státem přísně kontrolovaná instituce, která by euthanasii umožnila za mnohem nižší náklady?

 

    Přistupme teď k přehledu stanoviska  odpůrců euthanasie. Jde většinou o starší občany s tradiční konzervativní výchovou.  Podle náboženského přesvědčení většiny z nich je život člověka vzácný dar Boha a člověku nemá být dovoleno s  takovým darem hazardovat dle vlastního uvážení. Člověk má  z  tohoto světa odcházet jen z  rozhodnutí Božího. Může se však za odchod do „onoho světa“ modlit. Proto věřící občané sebevraždu i euthanasii zavrhují. Avšak i nenáboženští odpůrci euthanasie mají k dispozici vážný argument: možnost zneužití těmi rodinnými, zdravotnickými, nebo společenskými pečovateli o těžce nevyléčitelně nemocného, které tato péče značně zatěžuje, nebo kteří by se rádi dříve dočkali vytouženého dědictví po něm. Dalším příkladem zneužití euthanasie byla praxe nacistů v Německu, kde z  příkazu Hitlera byli takto likvidováni duševně nemocní pacienti. Podle názoru jiných odpůrců euthanasie nejsou důvody k ní dnes již tak naléhavé jako dříve, protože farmaceutický vývoj analgetik již natolik pokročil, že bolesti nemocných jsou již snesitelnější a není nutné hledat tak drastické metody ulehčení od nich. A ti z nich, kteří si pro své stáří a nevyléčitelnou chorobu stěžují na osamocenost a v ní vidí důvod k odchodu, se mohou obrátit na narůstající počet dobře vedených hospiců, kde naleznou přiměřenou společnost a péči.

 

3. MŮJ  POSTOJ  K TĚMTO  PROBLEMATIKÁM

 

    Svůj postoj formuluji z hlediska Náboženství Moudrosti takto: ostře rozlišuji přístup, týkající se pouze mne samotného, od obecných úvah na toto téma. Pokud se týče  mne samotného,  kdybych toho cítil oprávněnou potřebu, neváhal bych z tohoto světa dobrovolně odejít (kdybych tím ovšem neohrozil péči o blízké, např. nezaopatřené děti) ať již formou sebevraždy, nebo (v případě bezmocnosti) s pomocí někoho jiného formou euthanasie. Určitým příkladem by mi mohl být Pavel Tigrid. Nejsem ateista, pevně věřím v neosobního Boha. Do jiné formy bytí bych proto přecházel s upřením vědomí do hlubin Absolutna (do Věčnosti) v plné víře, že nečiním nic proti údajné Boží vůli, neboť vím, že jsem byl obdařen možností se svobodně rozhodovat.

 

    Avšak pokud se týče  obecného postoje  k  této otázce, pak bych byl už mnohem opatrnější ve svých názorech. Myslím si totiž, že naše česká veřejnost není na přijetí euthanasie dosud právně ani společensky nebo duchovně dostatečně připravena (je jí nutno popularizovat; proto byla napsána i tato stať). Považoval bych však za správné, učiní-li lékař již dnes ze soucitu s utrpením nevyléčitelně nemocného pacienta nezištný krok tímto směrem, aby to bylo maximálně tolerováno.

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -