Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

REALIZACE  NA  DUCHOVNÍ  CESTĚ

 

1.      ÚVOD

 

    Slovo realizace v běžném životě znamená uskutečnění. Nás však zajímá význam tohoto pojmu na duchovní cestě  -  a tím je dovršení, dosažení cíle. V dalším budeme citovat odstavce z  unitářského preprintu knihy Filozofie Náboženství Moudrosti (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti):

 

        Jako každá snaha, i duchovní cesta má nejen svůj začátek, ale i svůj konec. Říká se mu "dosažení" neboli "realizace". Výraz "dosažení" jasně značí konec úsilí (nalezení cíle), výraz "realizace" (uskutečnění) znamená, že nalezená pravda musí proniknout do celého našeho života (splynout s ním) a tak jej podstatně ovlivňovat. Naše skripta říkají: „Duchovní cesta nemá být jen jednou ze složek života poutníka, třebas významnou, na kterou se v různých fázích života pozapomíná. Duchovní cesta se má rozprostřít do celého života poutníka, nebo jinými slovy: celý náš život beze zbytku má být duchovní cestou... Celý život se vším všudy se nám tak stává jakýmsi vrcholným duchovním cvičením“. Dosažení konečného cíle duchovní cesty není však běžná záležitost. Naše skripta nám dále říkají: „Musíme si uvědomit, že jakožto lidstvo jsme teprve na samém začátku vývoje, nejsme tak příliš vzdáleni od zvířat, od nichž jsme se (posuzováno evolučním měřítkem) oddělili teprve před okamžikem - asi před pouhými 5 miliony lety. Proto většina lidstva odchází z tohoto života bez duchovního dosažení, podobně jako ostatní tvorové přírody, kteří také žádné duchovní dosažení nemají“. Tato pesimisticky znějící věta by nás však rozhodně neměla odradit od nástupu na duchovní cestu, neboť každý úsek, který na ní ujdeme (byť byl i krátký) je velice hodnotný a posouvá nás v našem duchovním vývoji o kus vpřed.

 

    Cílem na duchovní cestě je (po kontaktu s božstvím v nitru) návrat do praktického života s moudrostí dosažení a ne extatické blaženosti v hlubinách nitra. Proto jsme se přeci nezrodili, vždyť jsme z blaženosti  Hluboké Moudrosti  přišli,  smysl našeho života je v moudré aktivitě a odpoutané práci v tomto světě (ale bez emocionální připoutanosti k výsledkům).

 

2. ČÍM MŮŽE REALIZACE HLEDEAJÍCÍHO OBOHATIT?

 

        Čeho můžeme duchovní cestou dosáhnout? Odpověď bude záviset na tom, jsme-li založeni (1) nábožensky, nebo (2) filozoficky. Jsme-li (1) založeni nábožensky, řekneme si, že se  přiblížíme Bohu  až ke splynutí s ním. Uvědomme si však, že ponořením se do božství se s ním sjednocujeme jen v jeho kvalitě (podstatě), nikoli v jeho rozsahu. Rozhodně se tím nestaneme Bohem v jeho celistvosti a nezískáme takové jeho atributy, za jaké bývají vydávány vševědoucnost, všemohoucnost a jiné naivní přívlastky. Naše skripta říkají: „Nedomnívejme se proto, že vyvrcholení duchovní cesty nám přinese nějaké světské výhody. Naším ziskem bude především hluboká moudrost. Přesto však ti, kdož upřímně a vážně jdou duchovní cestou, pozorují někdy některé významné pozitivní zásahy do svého života a vývoje. Někdy tyto zásahy budí dojem i drobných zázraků. Vycházejí z nejvyšších hlubin naší bytosti, z našeho "Vyššího Já", které je částečkou Absolutna nám vrozenou a určenou jen pro nás. Proto nehledejme Boha mimo nás kdesi na obloze. Je ve všem a nejblíže je nám v nás samých. Toto naše "Vyšší Já" je naším Bohem. K němu se máme obracet během celé duchovní cesty, během celého života a tam máme hledat ochranu. Musíme si být však vědomi toho, že toto naše "Vyšší Já" se nebude řídit naším rozumem a osobními leckdy egoistickými přáními. Naše objektivní potřeby, ale i subjektivní přání a touhy však velmi dobře zná, neboť nepřetržitě nahlíží do našeho duševního i fyzického života jako náš Vnitřní Pozorovatel (Svědek). Chceme-li to vše vyjádřit poezií jednoduché víry, pak řekneme, že naše "Vyšší Já" nás spojuje s Absolutnem, tím laskavým Otcem v hlubinách bytí, a prostřednictvím svého "Vyššího Já" jsme jeho dětmi“. - Jsme-li (2) nenáboženskými filozofy, řekneme si, že se duchovní cestou přiblížíme k prapodstatě všeho bytí a dění (která je transcendentní povahy) až k jejímu pochopení. A to není málo. Takové dosažení podstatně ovlivní celý zbytek našeho života, proces našeho umírání a i naše posmrtné stavy (ať už v něco takového v našem výchozím "malém já" věříme, nebo ne).

 

    Jednou ze složek dosažení je určitá forma osvícení. Může blesknout naším vědomím a přinést nám vhled (insight) do podstaty všeho bytí a dění a nesmírnou moudrost (vědění), avšak tato forma vědomí se v nás trvale neudrží, podobně jako se to stávalo některým mystikům a lidem v transpersonálních vizích a také některým lidem ve stadiu klinické smrti, které se však podařilo přivést zpět do života  reanimací  na  resuscitačních klinikách, jak o tom píše Dr. MOODY ve svých bestsellerech: „Více osob mi vyprávělo, jak v okamžiku střetnutí se se smrtí pocítily jakýsi letmý záblesk zcela odlišné existence, kdy všechno poznání  -  vědění minulé, přítomné i budoucí  -  splynulo v jakémsi bezčasém stavu. Bylo to popisováno jako okamžik osvícení, v němž se příslušné osobě zdálo, že obsáhla celé poznání... Pocit všezahrnujícího vědění však nepřetrval po jejich návratu do života... Nikoho to však neodradilo od snahy se ještě v dalším zbývajícím životě něco naučit. Naopak, byli k tomu spíše povzbuzeni...Při retrospektivě scén ze života v  těchto stavech vyzdvihuje „Světelná bytost“ (která umírajícího doprovází) získávání vědomostí a znalostí jako jednu z věcí, kterou si člověk po smrti může vzít s sebou. Tou další je láska. Když se reanimovaní lidé vracejí zpět do života, pociťují skutečnou žízeň po znalostech. Často se stávají dychtivými čtenáři, i když předtím právě nebyli vyznavači knih, nebo se odhodlávají studovat ještě jiné odvětví, než které jim bylo oborem“. Totéž můžeme pozorovat u poutníků na duchovní cestě, zejména u těch, kteří jdou cestou poznání. U těch pak sanskrtský termín  vidžňána (tj. vědění nabyté vzděláním)  přechází v  prádžňá (tj. v  poznanou moudrost  a  v  její vyšší formy).

 

    Uveďme příklady cest k realizaci a některých výsledků dosažení:  Jestliže jsme vyřešili problematiku podstaty mysli a vědomí, jsme kvalifikováni nejen k pochopení  neduality,  ale i Prapodstaty všeho, Bytostného Středu a duchovní kvality Niterného Svědka. Indická duchovní esej Aštávakra-Gíta (Zpěv mudrce Aštávakry) říká: „Podobám se velkému oceánu, svět zde pak vlnám - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodržuje: došel splynutí… Jsem ve všech tvorech a všichni tvorové jsou ve mně - toť poznání. Kdo toto ví, ten se ničeho nezříká a nic nepodržuje, došel splynutí“. Následující citace ze  spisu  JIŘÍHO NAVRÁTILA „V Srdci skutečnosti (Život a učení Šri Ramana Mahárišiho, nejvýznamnějšího novodobého představitele védantické moudrosti)“ tyto poznatky upřesňují a prohlubují: „Šri Ramana Maháriši řekl: Od nynějška se ve svých  meditacích nesoustřeďujte ani na to, co vidíte, ani na akt vidění, ale na TO CO VIDÍ… Bůh, duše a svět, z těchto tří vychází každé náboženství. Dokud vládne ego, chápeme je odděleně. Jeho rozplynutí ve Středu Samotném  -  toť  nejvyšší stav… Když byl žák postaven tváří v tvář velkému problému, jak definovat pojem "ty" odděleně od pojmu "já", rozednilo se mu v mysli... Člověk, který realizoval sebe, nevidí svět jako něco od sebe odlišného… Mluví-li se o Svědku, nemáme si představovat, že je tu Svědek a něco jiného mimo něj, čeho je svědkem. Slovo  Svědek  ve skutečnosti znamená  Světlo, které osvětluje vidoucího, viděné a proces vidění. Osvětlení existuje před vynořením této trojice, během její existence i po jejím zmizení. Jedině ono existuje vždy… Mentální hnutí je často chybně pokládáno za vědomí. Je pouze jevem a patří do oblasti tzv. odraženého vědomí. Pravé poznání leží nad relativním, vztažným poznáním a nevědomostí. Nemá podobu mentálního hnutí. Není v něm subjektu a objektu… Znát Střed Sám znamená být jím. To není stav, v němž si subjekt uvědomuje objekt (v němž si někdo uvědomuje něco). Je to Vědomí samo“.

 

    Na permanentní otázku  atmavičáry  „Co jsem já?“ jsme dostali dílčí odpověď ztotožněním se s božstvím ve svém nitru. Nyní půjde o to, abychom dostali i  konečnou  odpověď ztotožněním se s duchovní Jednotou celého světa a pochopením smyslu nepatrného (ale nepřehlédnutelného) kolečka našeho „malého já“ v  celém složitém soukolí kosmické Jednoty.  -  Jaký je tedy vztah našeho „já“ k celé objektivní realitě  a  k  činnosti v  ní? Zpěv mudrce Aštávakry  se o činnosti a nečinnosti vyjadřuje takto: „ Není žádné činnosti - tak uvažuji podle pravdy... Stavy, spjaté s činností a nečinností, jsou vlastní jóginovi, který je ještě v zajetí těla. Ale já jsem se oprostil od vázanosti a proto prodlévám v blaženosti... Při činnosti povstává příchylnost k věcem, při odvratu od činnosti odpor k nim. Lhostejný k dvojicím protikladů a podoben dítěti je však moudrý: to proto zůstávám bez pohnutí v sobě samém... Činnost i nečinnost jsou pro moudrého bez nepříjemností: přistoupí-li k němu něco, co má být vykonáno, vykoná to, a žije přesto dále v blaženosti“.

 

    PAUL BRUNTON má ke světské aktivitě při zachování niterného míru tento postoj: „To, co se člověk musí naučit  -  a může se to naučit pouze osobní praxí, nikoli z nějaké knihy  -  je, jak udržet v nádherné rovnováze vnímavost ke svému svatému středu a schopnost věnovat se světským požadavkům. To odpovídá výzvě Ježíše být ve světě, ale nikoli z něho. To je spojení rušného dění s vnitřním klidem... Být od světa odpoután neznamená se o svět nezajímat... Pokud bude udržovat vědění o Pravdě ve své hlavě a mír Boha ve svém srdci, může poutník na duchovní cestě to nejlepší z celého svého vlastnictví nosit s sebou, ať jde kamkoli... Ať se pak stane cokoli, ať se osud obírá kterýmkoli směrem, nikdo a nic mu je nemůže vzít.“  -   Podle  NAVRÁTILA  Šri RAMANA MAHÁRIŠI říkal: „V józe existuje mnoho druhů kontemplativního pohroužení, ale pohroužení, jemuž učím, je něco jiného. Je přirozené a vyrůstá samo sebou. V něm dosahuješ dokonalého soustředění: zůstáváš klidný a soustředěný, i když jsi činný. Tu pak prožíváš, že je to tvůj pravý Střed Sám uvnitř, co tebou pohybuje. Jednáš a myslíš, jsa nedotčen vším tím, co činíš, mluvíš či myslíš. Nemáš pražádných starostí, trampot či obav. Uvědomuješ si, že tobě,  tj. tvému egu, nic nepatří, neboť ono samo bylo zničeno. Vše je konáno čímsi,  s  čím se cítíš být sjednocen... I když jsou smyslové předměty jasně vnímány, nejsou překážkou jógy, nejsou-li vnímány jako oddělené od Středu Samého“. - Tento způsob dovršení duchovní cesty (jógy) nazýval MAHÁRIŠI  slovem sahadža. -  Součástí života duchovně probuzeného člověka je pomáhat i druhým lidem na duchovní cestě. Mějme však na paměti: duchovně probuzený člověk pomáhá druhým lidem k hlubšímu poznání jen tehdy, když je o to žádán. Své názory nikdy druhým nevnucuje.

 

3. RADIKÁLNÍ  PŘÍSTUPY  K  REALIZACI

 

    Dovršení duchovní cesty znamená i osvobození se od pout světa i svých vlastních emocí. Indická „bible“ Bhagavad-Gíta (Zpěv Vznešeného ) o tom říká: „Ten, kdo zanechá všech žádostí a jedná prost touhy, pocitu vlastnictví a osobitosti, dojde míru…  Toto je spočinutí v brahma, synu Prthy, a kdo ho dosáhne, ten se nedá zmást. Kdo v něm spočine, třeba až v posledním okamžiku, spěje k vyvanutí  (nirvánam)  v  brahma“.  -  Toto odpoutání se od svých tuh se na konci duchovní cesty musí vztahovat i na touhy duchovního rázu, které nás na počátku vedly k duchovní cestě. Poutník musí formou  Krátké cesty  pochopit, že vše je již hotovo a není čeho dosahovat, že duchovní snahy (meditace, kontemplace) musí odpadnout, neboť by nás poutaly ke zbytkům našeho ega, byť i natočeného směrem do transcendentna. Pozor však! Následující citace platí opravdu jen pro ty, kteří svou duchovní cestu dokončují. U jiných by vedly jen ke stagnaci na duchovní cestě. Proto jen s nejvyšší opatrností sledujme Zpěv mudrce Aštávakry: „Není ničeho, co by se tě dotýkalo. Jsi čistý. Z čeho si tedy ještě přeješ se vymanit? Rozpusť mnohost světa  -  takto kráčej ke splynutí... Můj milý, jsi utvořen jedině z ducha. Tento svět od tebe není odlišný. Tedy, jak a odkud by ti mohla vzejít bludná myšlenka, že musíš něčeho zanechávat, nebo něco podržovat?... Vzdej se všeho rozjímání, na nic se v srdci neupínej! Jsi přece átman, jsi osvobozen  -  čeho chceš ještě dosáhnouti svým pátráním?... Moudrý nemá potřebu se něčeho zříkat a nezná ani žádné ztráty: spočívá blaženě v sobě samém a jeho átman je chladný a průzračně jasný... Čistého a osvíceného, milého a dokonalého, světu jevů se vymykajícího a neposkvrněného átmana nepoznávají ti, kdo za ním s největší námahou směřují“. -  Je nutné znovu zdůraznit, že tyto "kacířské" myšlenky jsou určeny jen pro ty poutníky na duchovní cestě, kteří se opravdu dopracovali k dovršení, a nikoliv pro ty, kteří si to o sobě jen myslí.

 

    Aby "kacířství" ke konci duchovní cesty bylo dovršeno, musíme uvést, že poutník se musí vzdát nejen svých duchovních snah, jak to bylo uvedeno v předchozím odstavci, ale i svých nauk, na kterých dosud stavěl.  Aštávakra-Gíta  je v tomto ohledu neúprosná:  „Přednášej či slyš, můj milý, nejrůznější nauky, přednášej či slyš je mnohokráte: přece nedosáhneš vnitřní soběstačnosti, ledaže bys to vše zapomněl“. To potvrzuje i  PAUL BRUNTON  svými větami o filozofii mentalismu: „Nesmíme však nikdy zapomínat, že mentalismus je pouze krokem vedoucím k nejvyšší pravdě. Je to však také překážka, která zahrazuje hledajícímu pravdu. Je nutno ji slézt a překročit... Když hledající prostřednictvím mentalismu upevní své vítězství nad hmotou, musí se začít pohybovat opět kupředu, musí opustit mentalismus! Poslední skutečnost nemůže sestávat z pomíjejících myšlenek... Jak materialismus, tak mentalismus jsou pokusnými hledisky, které je nutno zaujmout a pak zanechat, když je dosaženo posledního hlediska. Pak jedině můžeme říci: Toto je skutečné“. -  A co k tomu říkají naše skripta? Pro vysoce pokročilé poutníky hlásají Nejkratší cestu: „Nejkratší cesta znamená odvrhnout všechna učení  (i skripta Náboženství Moudrosti)  a rovnou se vědomě nepřipoutaně ponořit do prostého obyčejného života. Bez váhání, teď! - PROŽÍVÁME SPRÁVNĚ OBYČEJNÝ ŽIVOT, TO JE NAŠE VELIKÉ OSVOBOZENÍ“. Pozor však! Tato "kacířství" jsou určena jen pro ty nejpokročilejší, kteří se se vším dosažitelným již seznámili a odčerpali z jeho souboru tolik, kolik jen bylo možno. Trestem pro ostatní "předčasně-ukvapené kacíře" by byla zastydlá nevědomost.

 

4. BDĚNÍ A ZÁVĚR

 

        Přirozeností probuzeného je bdění. Co je to bdění? Bdít znamená neupadat po probuzení zpět do klamů "malého já". Bdít znamená nepřetržitě si uvědomovat svou pravou existenci. Bdít znamená procházet životem s pravým vědomím sebe sama. Bdít znamená prožívat a chápat svět a život v něm z perspektivy  univerzální Jednoty  a své "malé já" považovat jen za dílčí nevýznamnou součást tohoto celkového procesu. Podobně jako u "malých já" všech okolních bytostí, lidí i zvířat, vidíme v neosobním pohledu spoluúčast i svého "malého já" na procesu života. Bdění znamená překročení hranic a omezení dualismu "já/ne-já". Bdít znamená chápat celou přírodu, celý svět, a vše živé i neživé v něm jako Jednotu, jíž jsme integrální a nikoliv výlučnou součástí. Bdění znamená nejen si tohle všechno intelektuálně uvědomovat, ale i prociťovat to a hlavně trvale v tom žít. Bdění znamená vzdát se fantastických nereálných představ o dosažení, vzdát se touhy po různých duchovních extázích. Bdění znamená trvale pociťovat čistou přirozenost života.

 

    A na samotný závěr této kapitoly uveďme velice významnou větu z našich skript:   „Prověrkou stupně dosažení opravdu duchovně vyspělého člověka je jeho   způsob života“.

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -