Pro Svobodnou Cestu.

 

Otakar Mikeš:

 

PRAVDA,  JEJÍ  HLEDÁNÍ,  POZNÁVÁNÍ  A  HLÁSÁNÍ

 

1. ÚVOD

     Slova, uvedená v nadpisu, mají nepochybně nesmírný duchovní význam a proto je zcela přirozené, že je blíže komentujeme v unitářském časopisu. Úvodem musíme říci, že učení o pravdě je těžištěm teorie poznání (tj. noetiky, gnozeologie, či epistemologie) o něž se bojuje, co trvají dějiny  filozofie. Starý  unitář  KAREL PELANT ve svém „unitářském katechismu“, vydaném vlastním nákladem a nazvaném „Věřím“, nám tuto problematiku kategoricky předestřel citací věty Mistra Jana Husa: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do své smrti“. Chceme se řídit těmito ideami a proto byla napsána tato esej.

 

2. CO  JE TO PRAVDA  A  JEJÍ  KLASIFIKACE.

     Z důvodů uvedených výše existuje celá řada filozofických pojetí pravdy, které si  třeba  i protiřečí. Tak např. materialisticky orientovaný  „Příruční slovník naučný“  říká: „Pravda je adekvátní odraz hmotného světa ve vědomí člověka“. Opomíjí přitom pravdy nehmotné, duševní a duchovní. Slovník dále pokračuje: „Absolutní pravda“  vyjadřuje pravdu cele, plně, kdežto „relativní pravda“ ji vyjadřuje jen do jisté míry, částečně, přibližně. Naproti tomu anglický učenec, fyzik a metafyzik  OLIVER  LODGE, který  v létech 1900-1909 zastával funkci rektora  nově založené university v Birminghamu, ve svém spisu „Věda a pokrok lidstva“ napsal: „Plná a absolutní pravda  jest mimo náš dosah, naše vnímavost je nedostatečná, aby ji pojala. Musíme se spokojit  s  takovými názory, které můžeme pochopit“.

     Svérázný a  významný německý filozof  MARTIN HEIDEGER  (1889-1976),  trochu kompromitovaný nacismem, se  (v rámci diskuse o tzv. existencionalismu, tj. „teorii bytí“)  vyjádřil ne dosti pochopitelně takto: „Hledá-li filozofie pravdu, nemůže to být nikdy pravda ve smyslu „správnosti“ nebo shody se  jsoucnem. Pravda je „neskrytost“. Je skrývajícím se a  odkrývajícím bytím“. - Katolický katechismus nám říká: „Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví". – Bengálský spisovatel a laureát Nobelovy ceny  RABINDRANÁTH THÁKUR (1861-1941) zdůrazňuje ve svém spisu „Sádhaná – naplnění života“ vazbu pravdivosti na vyšší formy náboženství takto: „Upanišady praví: Člověk se stává pravdivým, dovede-li  v  tomto životě postřehovati Boha.". - A nebyl by to náš  MASARYK (1850-1937), kdyby v  Čapkových „Hovorech  s  T.G.M.“ nezdůraznil: „Pravda není nikdy v rozporu s mravností“.- Český duchovní učitel  Ing. JIŘÍ VACEK ve svém spisu „Bible a její učení“ zhodnotil  vztah pravdy a víry  takto: „Pravda je cennější než víra, protože víra – pokud by  byla založena na nepravdě – není  vírou, ale  pověrou“

     Naše již rozebraná skripta „Etika duchovně vyspělého člověka“ říkají: „Problém pravdy je jedním ze stěžejních problémů etiky, filozofie i náboženství. Ve svém nejvyšším významu hledání pravdy znamená hledání Nejvyšší skutečnosti a její nalezení znamená pochopení souvislosti všeho se základní Jednotou bytí. V tomto smyslu je Nejvyšší Pravda jen jedna a vyspělý člověk ji vyjadřuje celým svým životem. Dílčí pravdy tohoto světa mají relativní povahu a proto bývají rozporné. Jejich platnost bývá podmíněna místem a časem, tak jako platnost celé etiky. V případě konfliktu dílčích zájmů se vyspělý člověk nejlépe orientuje tak, že se snaží pochopit všechna protikladná stanoviska, a pak se rozhoduje nikoliv na základě emocí, ale z hlediska opravdové moudrosti, zahrnující rozum, cit i svědomí, a nalezenou pravdu obhajuje... Pravdomluvnost je základem důvěry mezi lidmi a patří k vlastnostem vyspělého člověka. Ve výjimečných případech však může být i škodlivá. Vyspělý člověk ji proto neabsolutizuje, ale v konkrétních případech se řídí svou vznešenou filozofií, svou hlubokou uvědomělostí a niterným chápáním oné Jednoty, která stojí nade všemi dílčími pravdami".

     Absolutizovat pravdomluvnost  však někdy může být i zavádějící,  až škodlivé. Uvedu příklad:  Plzeňský  buddhista  Dr. LEOPOLD PROCHÁZKA,  autor (kromě menších statí)  i   velké monografie  „Budha a jeho učení“,  lpěl na pravdomluvnosti jako jedné ze složek  Buddhova  učení.  Když se ho v období nacistické okupace gestapácí ptali, zda poslouchal zahraniční rozhlas, nepopřel to.  Byl proto zatčen a svou pravdomluvnost zaplatil životem. Rozhodně zastáváme ideu pravdomluvnosti, ale musíme  si  vždy  uvědomit, koho máme před sebou. – Když autoru této eseje o pravdě kolaboranti v Pardubicích  předložili k podpisu arch s prohlášením, že odsuzujeme ohavnou vraždu Reinharda Heidricha,  tak  to  -  s  vnitřním odporem  -  podepsal. V důsledku toho přežil a tato esej  o pravdě mohla být teď napsána.

     Toto rozhodování o pravdomluvnosti je etická záležitost, má silně individuální charakter a musíme se při něm řídit svou duchovní intuicí a svým svědomím

 

3  HLEDÁNÍ PRAVDY

     Jedním ze základních problémů etiky  a morálky je rozlišování  dobra a zla, pravdy a lži.    Tento cíl je velice závažný a trápila se jím po staletí řada filozofů, vědců i teologů  s výsledky často protikladnými. Bylo by proto naivní si myslet, že tuto otázku je možné v jedné kapitolce naší eseje jednoznačně vyřešit. Přesto je však velmi žádoucí se jí obírat. Úvahy na toto téma rozhodně obohacují náš rozhled a bezesporu přispívají k ujasnění si správného zaměření našeho duchovního úsilí. Chceme-li probírat hledání Nejvyšší Pravdy z hlediska filozofie, měli bychom se snažit ji alespoň trochu definovat, abychom tak vyznačili premisu, tj. logické východisko, od něhož budeme své úvahy odvíjet. Poohlédněme se proto po definicích pravdy  vůbec a Nejvyšší Pravdy  zvláště, jak je nalezneme v encyklopediích  a  v podání  některých význačných myslitelů.

     Svérázný světoběžník, lékař, fyzik a astronom   GALILEO  GALILEI (1564-1642)  odmítal  při  hledání pravdy  plané filozofování a zdůrazňoval experimenty. Prohlásil: „Dávám přednost tomu, najdu-li jednu pravdu, třeba i v  bezvýznamných věcech, před spory o největších otázkách, při nichž se nedospěje k  žádným pravdám“. Zdůrazňováním významu experimentů nastínil výhled do budoucna. Duchovní cesta však - má-li mít opravdový smysl - musí být provázena zřetelným duchovním vývojem člověka, tzn. že nemůžeme ustrnout na dosavadním stupni poznání. Kolektivní spis „25 let čs. unitářství“ uvádí: „Unitáři... jsou od prvopočátku hledači pravdy a nového lepšího poznání. Neobávají se odložit a opustit, o čem dříve věřili, že je pravdivé, ale co se ukázalo po důkladném zkoumání nebo časem a vývojem nepravdivým, popřípadě překonaným, zastaralým. Unitářství je proto vždy svěžím a novým, protože se neuzavírá přílivu svěžích a nových myšlenek. Bylo by zahanbením pro unitáře, kdyby po padesáti letech stále věřil jen to, co věřil v dětství.... Jeho náboženství musí prozrazovat, že za těch padesát let také rostl a se vyvíjel". - Tuto ideu jsem se při diskusích v duchovních kroužcích snažil účastníkům přiblížit představou jakéhosi pomyslného "koše na odpadky", který by se měl vyskytovat v dosahu každého vyvíjejícího se člověka, do kterého by měl odkládat překonané ideje. Jestliže po létech je takovýto pomyslný koš stále prázdný, může to znamenat dvojí: (1) Máme před sebou duchovního genia, který již dosáhl nejvyššího poznání, zří Poslední Pravdu a nemusí se již dále vyvíjet. I když si někteří lidé o sobě myslí, že vše významné již pochopili a své dosavadní poznání měnit nemusí, zůstávají v takovém mínění zpravidla osamoceni. (2) Druhá možnost je pravděpodobnější: takový člověk  ve  svém vývoji  zaostal  a  ustrnul.

     Mladý aspirant na úlohu duchovního v  NSČSU (a nyní její hlavní duchovní)  PETR DOLÁK (nar. 1966) komentoval v  tehdejším časopisu plzeňského unitářského sboru „Milníky“ (Plzeň, 1994) úlohu unitářského duchovního takto: „….on nemůže  hlásat  Pravdu, nýbrž jen podněcovat k hledání  Pravdy“. Toto hledání se  však nemusí odehrávat jen na intelektuální úrovni. Naše skripta „Filozofie Náboženství Moudrosti“  v  závěru 4. kapitoly  o přehledu světové filozofie uvádějí: „Je jasné, že filozofie sama o sobě  ( ve smyslu rozumování )  nás k poznání Nejvyšší Pravdy nemůže dovésti. Může však pomoci vytvořit širokou platformu, základnu, z níž je možné kvalifikovaně vystupovat k výšinám poznání“.

 

4. POZNÁVÁNÍ  PRAVDY

       Jeden z nejpřednějších antických filozofů – peripatetik  ARISTOTELÉS  ze Stageiry  (384-322 př.n.l.) - vymezil pravdu jako soulad poznání (přesněji výroků o něm) s realitou. Dialekticko-materialistické pojetí pravdy vychází z teorie odrazu a (podobně jako Aristotelés) chápe pravdu jako soulad poznání s objektivní realitou. Proto definuje pravdu jako správný odraz skutečnosti v myšlení, jehož kriteriem je praxe. Geniální vědec, pacifista, humanista a filozof  ALBERT EINSTEIN (1879-1955)  se ve svém spisu  „Z mých posledních let (Jak vidím svět, II)“ v tomto smyslu vyjádřil zcela  stručně: „Pravda je to, co obstojí ve zkoušce zkušeností." Náš profesor filozofie  MASARYK  odpověděl na tuto otázku (K.Čapek: Hovory s T.G.M.) takto: "... Když mermo chcete definici pravdy, řekl bych: pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá... co víme bezpečně a s jistotou do té doby dosažitelnou...".

     Jaký je však vztah mezi faktem a pravdou? Citovaný anglický badatel   OLIVER  LODGE  se o našem poznávání vyjádřil takto: „Celý soubor  vědecké pravdy  se nezakládá  na  žádném  ojedinělém  faktu,  ale  na podkladu harmonie a souladu mezi fakty“. Známý religionista a pedagog  Doc. ThDr. ODILO ŠTAMPACH  ve svém spisku „Život, duch a všechno“ uvedl:Zde si musíme vzpomenout na rozdíl mezi pravdou a úplným poznáním…. Máme-li pravdu, neznamená to, že musíme mít vyčerpávající a úplné poznání. Jiní, kteří tvrdí něco jiného, mohou mít také pravdu  a  naše pravdy mohou společně lépe vystihovat skutečnost." Tutéž myšlenku poeticky vyjadřují i verše tibetské "Pokladnice moudrých rčení Sakja Pandita": / „Sejdou-li se dvě hlavy a každá svůj rozum má, / nejspíše se nečekaný nápad rodí právě. / Smíchají-li se spolu borax a kurkuma, / žlutá směs rudne a dospívá k nové barvě." /. 

       Pro možnost správného poznání Pravdy  však člověk musí mít určité předpoklady. Americký unitářský duchovní, básník a filozof  RALPH WALDO EMERSON (1803 - 1882)  se  k  tomu  ve svém  spisu  „Příroda a duch“  vyjádřil  takto: „Jako oko musí mít určitý tvar, aby  vidělo  slunce,  tak  duch  musí  býti  čistý,  aby  viděl pravdu". - Podobný názor zastával i známý duchovní učitel  Dr. PAUL BRUNTON (1898-1981) ve svém posthumním spisu  „Perspektivy I“  takto: „Vyšší  Pravda  může  být  vhodně  dána  pouze  těm,  kdo  jsou  pro  ni  způsobilí, jejichž mysl je dostatečně vyzrálá, aby ji přijali beze zmatku, a jejichž úsudek je značně vyvinut, aby viděli její hodnotu"

 

5. HLÁSÁNÍ  PRAVDY

         S problematikou poznání samotného přirozeně souvisí i otázka šíření poznaného v lidské společnosti. Bible  se  o tom vyjadřuje takto (Mk 4.21-23):  „A řekl jim: Přichází snad světlo, aby  bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen? Nic není skrytého, aby to nebylo jednou zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby  vzešlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš! " 

     Ten, kdo dosáhl přiměřeného stupně poznání, má duchovní povinnost se o své poznání podílet i s bližními, to znamená své poznatky vhodným způsobem (promluvami či literární cestou, a dnes i přes internet) předávat dále. Ovšem jen pro ty, kteří projeví  zájem - duchovní poznání se nikomu nesmí vnucovat ! Světlo poznání je nutné šířit. Ale pozor ! Mnoho lidí se domnívá, že dosáhli význačného poznání, vhodného k šíření. Často se však mýlí.

     Co soudí MASARYK o jistotě poznání v rámci svého konkretismu? Řekl (K.Čapek. Hovory s T.G.M.): „Chceme-li svému poznání zaručit bezpečnost, je tu jen jedna cesta: vědecká poctivost, trpělivost a jasnost. A pak své poznatky odevzdávat ke kritice a zdokonalování generacím dalším.“

     „Dvacatero“ naší etiky říká pod č. 5  stručně: „Poznanou pravdu ctím a zastávám.“

 

6. ZÁVĚR

     V úvodu bylo řečeno, jak duchovně významná je problematika, vyjádřená v nadpisu této eseje. V závěru bych chtěl zdůraznit, že v tomto relativně krátkém pojednání nemohla být  tato filozoficky spletitá otázka ani zdaleka prodiskutována ve své šíři. Naší snahou bylo vybrat ty nejzávažnější názory. Jak dalece se nám to podařilo, to nechť posoudí čtenář sám.

     V závěru bych chtěl ještě zdůraznit, že jsme se vědomě zřekli diskuse o protikladu pravdy – tj. o lži. Nebudeme ji podrobně komentovat, neboť za to nestojí.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . -. - . - . - . - . - . -