SVATÁ  PÍSMA  A  JEJICH  VÝZNAM  PRO  LIDSTVO

                                                                                                                               

Otakar  Mikeš

 

1. ÚVOD

     V neděli dne 28. února t.r. přednesl hlavní duchovní NSČU Dr. Petr Samojský velice zajímavou promluvu, nazvanou „Posvátné Písmo“. V podtitulku Programu jsme se mohli dočíst, že se bude týkat Bible, Koránu, Véd či Upanišad, což jsou některé z  textů, které lidé označují za posvátné. Podtitulek končí otázkou „Jak rozlišit skutečně posvátný text?“.

     Redakce Unitářských listů se rozhodla, že toto dnešní číslo bude věnováno právě problematice Svatých Písem a požádala mne, zda bych mohl na uvedené téma připravit pro U.L. obvyklý článek. Svatá Písma měla a mají pro vývoj lidstva nesmírnou cenu. Proto jsem tuto výzvu s  radostí přijal a výsledkem je stať se shora uvedeným nadpisem, jejíž přípravě jsem se  -  v rámci omezeného časového limitu  -  snažil věnovat velkou péči. Mohl jsem přitom využít poznámky do diskuse po výše uvedené promluvě, které jsem si tehdy připravil. (Údaje jsem čerpal jednak z „Příručního slovníku naučného“, jednak z „Encyklopedického slovníku“, hlavně však z  preprintu své knihy „Filozofie Náboženství Moudrosti.).

     Doufám, že předkládaná esej bude příznivě přijata.

 

2. CO  JE  TO  PÍSMO  VŮBEC  A  CO  JE  TO  SVATÉ  PÍSMO ?

     Písmo je soustava rytých, psaných, nebo tištěných značek či písmen, vyjadřujících slova, slabiky, hlásky nebo čísla lidské řeči, a činících je viditelnými. Písmo tak umožňuje převedení aktuálního obsahu lidské mluvy či myšlenek do nadčasového zrakového vnímání. Písmo hrálo v  evoluci lidstva nezastupitelnou roli, vyvíjelo se dlouhá tisíciletí, ale tuto historii zde nebudeme rozebírat. Zmíníme se jen o tom, že jeho obsah (údaje) byly dlouho pečlivě opisovány až do doby vynálezu knihtisku, který umožnil sériovou produkci knih a později i novin a jiných tiskovin. Svět byl poměrně rychle zaplaven spoustou nejrůznější literatury.

     Některé ze zprvu opisovaných a později tištěných knih však měly pro lidstvo mimořádný význam, neboť byly považovány buď za zjevení Boží, nebo za výroky mimořádně uctívaných proroků (tzv. Avatarů či Mesiášů), tj. za tzv. „kánon“. A právě přehledem takovýchto Písem a pokusem o jejich rozbor a posouzení se bude zabývat tato stať.

 

3. NEJSTARŠÍ  ZNÁMÁ  SVATÁ  PÍSMA

     Ve starém Egyptě se velké úctě těšila „Kniha mrtvých“, v  předbuddhistickém Tibetu  byla  sepsána podobně zaměřená „Tibetská kniha mrtvých“ (Bardo thédel). V nejstarším klasickém Řecku bychom jen stěží mohli hledat podobně zaměřené knihy, poněvadž staří Řekové žádný kánon v  našem smyslu nevyznávali. Řecké spisy,   velice hojně opěvující jejich bohatý panteon, byly vždy současně orientovány na pragmatické otázky, jako je práce, soužití, stát, úroda, lov a podobná témata. Řekové náboženství  v  našem užším smyslu neznali. Platonovy idealistické úvahy nepředstavovaly žádný kánon.

     S nejstaršími významnými poznatky o historických Svatých Písmech se nejsnáze seznámíme v dálné Asii. Začněme tehdejšími „současníky“ Konfuciem (551či 552-479 př.n.l.) a Laotsem (asi 600-někdy v 5.st.př.n.l.), zvaným též „Starý Mistr“.

         Nejvlivnějším starým čínským (a snad i světovým) myslitelem byl  Kchung-Fu-C' (tj. Mistr z rodu Kchung, latinsky Konfucius.). Shromáždil nejstarší podání čínské kultury a zachoval je potomstvu. Jeho filozoficky nejvýznamnější knihou je „I-ťing“(„Kniha proměn“), což je snad nejstarší zachovaný dokument filozofického myšlení vůbec, protože jejím autorem byl císař, který vládl téměř 3.000 let př.n.l. Konfucius ji znovu vydal se svým komentářem. Porozumět však této světoznámé knize je velmi obtížné. Konfucius vydal i další cenné knihy, z nichž  některé pocházejí  až z dvou tisíc let (př.n.l.) starých čínských dějin. Myšlenky Konfucia byly zaznamenány i jeho žáky na základě jeho promluv. Jako příklad uveďme knihu „Ta-Süe“ („Veliké učení“) a knihu „Čung-Jung“ („Nauka o středu“), kterou napsal jeho vnuk. Tyto spisy spolu s dalšími patří do souboru „Devět klasických knih“, které mají v Číně výsostné postavení a jsou základem konfuciánské tradice.

     Přejděme nyní k taoismu. Světoznámý spis Starého Mistra se nazývá „Tao-te-ťing (O tau a ctnosti)“ a vystupují v něm tři principy: (1) „Tao“ =  „Cesta“ (vzniku, vývoje a zániku), (2) „te“ = „ctnost“ (vlastnost, kvalita,   i ve formě energie) a (3) „ťing“ (proměna, „u-wej“, odpoutanost, podřízenost přírodě, harmonie s Tao). Spis sestává ze 2 knih, 81 kapitol a obsahuje přes 5.000 slov. Jeho obsahem jsou metafyzické, etické a politické názory Lao-c'a. Pojem Tao = cesta byl užíván i Konfuciem jako způsob vývoje i morálního jednání člověka. Starý Mistr se osobně setkal s Konfuciem, ale zprávy o jejich schůzce nesvědčí o přílišném vzájemném porozumění. Konfucius byl spíše pragmatik, Lao-c' metafyzik. Stará čínská filozofie chápala  „Tao“  (česky také „To“ ) jako univerzální kosmický princip, příčinu vývoje věcí i lidí. V našem jazyce bychom řekli, že Tao je absolutno. Starý Mistr zdůrazňoval: „Tao, které je stálé a věčné, nemá žádné jméno. A nevědouce, jak to jmenovat, značíme je Tao“.  Poněvadž  Tao je také cesta, říká nám, že člověk má žít a působit ve světě, avšak tak, aby  zároveň   vnitřně „nebyl z tohoto světa“.

     Taoismus nabádá k prostotě, ke klidu. Ten, jehož skutky jsou v souladu s Tao, s Tao splývá. Vzdáním se sebe sama, svého já, je znakem urozeného. Kdo přemůže sebe, je mocný. Nikoli mnohoučenost, ale prostota a jednoduchost jsou tím, co dává člověku štěstí. Kde panuje Tao, tam vládne mír. Abychom taoismu přišli na chuť, musíme do něho hlouběji proniknout. Pak shledáme, jak je toto učení krásné a vznešené, hodné následování. Unitaria vydala hezkou malou knížku „Šienšanský mudrc“, která nám tuto nádhernou čínskou filozofii přibližuje v próze téměř poetické.

     V další části eseje přejdeme již k současným velkým světovým náboženstvím.

 

 4. BUDDHISTICKÁ  NÁBOŽENSKÁ  LITERATURA

     Královský syn  Gautama Siddharta, řečený Buddha, žil v rozmezí asi 533-asi 293 př.n.l. Hlavní kánonickou knihou buddhismu je „Trojí koš“ (Tripitaka), který se dělí na tři části, z nichž nejdůležitější je „Koš kázání“, rozdělený do pěti skupin („nikájí“): prvé čtyři obsahují kázání a výroky přičítané Buddhovi, pátá jsou různorodá díla jeho žáků. Mezi nimi jsou známé spisy staroindické náboženské poezie, jako „Hymny starších mnichů a mnišek“. Důležitá je i veršovaná sbírka „Dhammapadam“ ( = „slovo učení“, rozumněj Buddhovo), do češtiny přeložená jako „Pokladnice moudrých čtení“. Termín  „dhamma“ znamená v jazyce pálí „řád“, slovo „padam“ = „stopa, slovo, verš“.

     V rámci cizokrajné, ale sanskrtem psané mahájánové literatury sem patří ještě „Dokonalá moudrost“, obsahující neobvyklé sútry, vkládané do úst  Buddhovi.

     V přehledu významné buddhistické literatury nemůžeme opomenout  moderně pojatý buddhistický katechismus, nazvaný „Dharma“, který nám jasně říká, co je to buddhismus: není to náboženství, je to mravní filozofie. Sinhalští buddhisté neznají pojem „víra“ v  našem slova smyslu. Svůj poměr ke svému učení vyjadřují slovem „agama“, což v sanskrtu značí „přiblížení“. Toto pojetí víry nám vnuká otázku, zda vůbec buddhismu můžeme připisovat nějaký „kánon“ v užším slova smyslu.

     Považuji za vhodné se zde ještě zmínit o tzv. esoterním buddhismu, aniž bych se chtěl pouštět do jeho hlubší velice nesnadné charakterizace. Omezím se proto jen na vyjmenování třech hlavních spisů: Prvním je „Tribunová sútra“ šestého patriarchy čchanu Chuej-Nenga, vedoucí k transcendentnímu pochopení Nejvyšší Pravdy (Maháprádžnáparamitá). Dále je nutno zmínit „Diamantovou sútru“ (mající 300 „šlók“), která vznikla přibližně 500 let po smrti historického Buddhy. Kromě obou zmíněných byla do češtiny přeložena i mnohem kratší „Sútra srdce“.

     Tímto přehled významné originální buddhistické literatury uzavřeme.

 

5. HINDUISTICKÁ  SVATÁ  PÍSMA

     O nejstarším protoindickém náboženství, rozvíjeném v údolí Pandžábu (Pětiříčí) v Harappě a v Mohendžo-Dáro původními neindoevropskými obyvateli tmavší pleti, nemáme prakticky žádné podrobnější informace.  Proto svůj popis zahájíme indoevropany, přišedšími ze Střední Asie v  několika vlnách přes pohoří Hindukuš do Pandžábu v blízkosti řeky Indu. Měli  světlou pleť a později obsadili Indii celou. Jejich smíšením s původním obyvatelstvem vznikl dnešní typ Inda.

     Tito nově příchozí sami sebe nazývali „Áriové“ a jejich náboženská filozofie je shrnuta v rozsáhlém učení, které se nazývá „Védy“ (tj. „soubor vědění, vědy“), které rostlo postupně (autoři jsou neznámí) a bylo v pradávných dobách předáváno z generace na generaci ústně (kněží se mu učili nazpaměť). Teprve po vynálezu písma bylo sepsáno do čtyř velkých knih, které svým rozsahem šestinásobně překračují křesťanskou Bibli. Jsou to: (1) „Rgvéd“ (verše, chvalozpěvy), (2) „Sámavéd“ (písně, nauky o melodiích), (3) „Jadžurvéd“ (obětní výroky, obětní formule), (4) „Atharvavéd“ (magické formule). Základní texty Véd byly postupně doplňovány a vysvětlovány výkladovými díly, z nichž na poli filozofie jsou nejvýznamnější „Áranjaky“ (tj. „lesní texty“, meditace určené především pro poustevníky) a „Upanišady“ (tj. „nauky pro přisednuvší“, filozofie probíraná na shromážděních, často na dvorech vladařů, rádžů a maháradžů), které měly esoterní ráz.

     Hinduistické nauky ovlivnily západní země svojí „biblí“,  zvanou „Bhagavad-Gíta“  ( =  „Zpěv Vznešeného“), ale hlavně učením „Upanišad“  ( = tajných nauk pro přisednuvší). Slovo  „upanišada“  je odvozeno  z  „upa“ = blízko a „sad“ = „sedět“, znamená tedy nauku, určenou těm, kteří sedí „poblíž Mistra“, tedy nauku tajnou, přístupnou jen zasvěceným.. Schopenhauer o Upanišadách řekl:  „Je to ta nejvděčnější a nejvíce povznášející četba, jakou je vůbec možno najít. Byla útěchou mého života a bude též útěchou mého umírání“.

     Vznešené nauky Upanišad (např.  „Átman je Brahman“,  „Já jsi Ty“,  nebo líčení „Míru Věčnosti“  jako  „Sat, Čit, Ánanda“  =  „Existence, Vědomí, Blaho“)  ovlivnilo nejen autora této eseje při  formulaci  idejí  jeho   „Náboženství  Moudrosti“, ale i řadu jiných poutníků na duchovní cestě zde v Unitarii. Jinak však hinduistický polytheismus u nás žádné nadšení nevyvolává.

     Po popisu hlavních kánonických spisů hinduismu je nutno uvést, jaké ohlasy  vyvolal v prostředí svého vzniku. Jedním z nich byl buddhismus, jehož kánonický přínos byl komentován v předešlé kapitole. Zde bych chtěl nyní uvést zejména džinismus a sikhismus.

     Zakladatel džinismu „Mahávíra“ ( = „Velký hrdina“), přezdívaný jménem „Džina“ ( = „Vítěz“), žil v letech asi 540 až 549 nebo 599 - 468 př.n.l. Prý dosáhl osvícení. Podstatou džinismu je „nenásilí“  („ahinsá“), vztahované na všechny tvory i tvorečky. Texty tohoto náboženství byly však v písemné podobě zachyceny až mnohem později, v 5. st.n.l.

     Zakladatel podstatně mladšího sikhismu Guru Nanáh se narodil v Pandžábu  nedaleko Lahoru  v  r. 1469 n.l. Po létech meditací byl osvícen a jeho učedníci se nazývali „sikhové“ (což znamená „ti, co se naučili“). Po jeho smrti v r. 1593 n.l. nastoupila do vedení řada dalších guruů a soubor jejich více než 1400 stránek textu vytvořil posvátný spis „Granth Sáhib“. Desátý guru Gobind Singa z tohoto učení vytvořil militantní náboženství válečníků, nazývané  „náboženství krianu“ (tj. „meče“), kteří bojovali proti nadvládě islámu. Tento vůdce prohlásil, že po něm nepřijde na svět žádná jiná osobní autorita, ale že samotná  „Kniha“  bude guru. Tak byl vytvořen nový kánon, zvaný  „Guru Granth Sáhib“ a jeho vyznavači chodí nestříhaní  (dlouhé vlasy = „kes“), nosí krátké kalhoty („kach“) a meč („kripan).

     Těmito údaji, převzatými z oficiálních textů na internetu, uzavíráme pojednání o hinduistickém náboženství.

 

6. HEBREJSKÉ  POSVÁTNÉ  SPISY

     Základem je „Tenak“ (v křesťanství nazývaný „Starý zákon“). Skládá se ze tří hlavních částí:  (1) „Tóra“  (což znamená „Zákon, Ukazatel“) představuje u Židů největší autoritu.  (2) „Proroci“ a  (3) „Spisy“. Tenak byl sepisován postupně mezi 10. až 2. st.př.n.l.  zpočátku hebrejsky, později aramejsky. Okolo r. 250 př.n.l. byl v Alexandrii pro Židy v diaspoře přeložen z hebrejštiny do řečtiny (viz „Septuaginta“, která bude blíže popsána v následující kapitole).

      Tóra, tj. „Pět knih Mojžíšových“ (řecky „Pentateuch“ = „Pětidílka“) je pro Židy hlavní  složkou jejich Svatého písma. Určuje morální a rituální předpisy. Skládá se z  těchto částí: (1) „Genesis“ („Kniha zrodu“) líčí stvoření světa i lidí a příběhy praotců. (2) „Exodus“ („Vyjití“) popisuje vyvedení Židů z egyptského otroctví a ohlášení desatera. (3) „Leviticus“ („Kniha kněžská“) určuje obětní a obřadní předpisy. (4) „Numeri“ („Čísla, Výčty“) uvádí sčítání Izraelců a putování k hranicím zaslíbené země. (5) „Deuteronomium“ („Druhý zákon“) opakuje Jehovovy příkazy formou Mojžíšovy předsmrtné řeči. -  Tenak však obsahuje ještě dalších 34 menších příspěvků (žalmy, proroctví aj.), které zčásti moralizují (např. „Kazatel“, „Job“), zčásti mají význam duchovní, zčásti jde o milostnou poezii („Píseň písní“ čili „Píseň Šalamounova“).

      S ohledem na vznik křesťanství, které Tenak  převzalo do své Bible formou „Starého zákona“, se Hebrejci potřebovali od křesťanů nějak kánonicky odlišit. A proto začala vznikat další judaistická náboženská literatura. Po Tóře byla sepsána „Mišna“ (což jsou spisy nábožensko-právního obsahu, je to sbírka ústní tradice výkladu Tóry) a na ni navazují texty „Talmudu“ (hebrejsky „Učení“).  Známe dva:  „Jeruzalémský“ byl uzavřen asi ve 4.st.n.l. a  „Babylonský“ asi v  r. 520 n.l.  Jimi se judaismus odlišuje od mezitím vzniklého křesťanství. S tím souvisí následující náboženské přístupy či texty: „Halacha“ (hebrejsky „Chození“) je původně ústní, později v Talmudu a v Midráších písemně zachycená tradice výkladů Tenaku formou závazných zákonných ustanovení, přičemž „Midráš“ (hebrejsky „Výklad, Výzkum“) jsou židovské výklady starých textů Tenaku. Nutno ještě vysvětlit pojem „Hogada“ (hebrejsky „Vyprávění“) což jsou původně ústní, později písemně zachycené výklady Tenaku formou příběhů, a pojem „Gemara“ (hebrejsky „Doplnění“), což je - jako druhá část Talmudu - sbírka výkladů a doplňků k Mišně. Z těchto údajů je patrno, že hebrejská náboženská literatura je dost složitá.

     Při popisu židovské posvátné literatury nemůžeme opomenout ani mystiku, tj zejména kabalu a chasidismus.

     „Kabala“ (hebrejsky „Tradice“) je tajné židovské esoterní učení, jehož hlavními posvátnými knihami jsou „Séfer Jesíra“ ( = „Kniha Stvoření“) z  9.st.n.l. a  zejména „Zohar“ („Záře“) ze 13.st.n.l. V pozdějších dobách byla kabala využívána ke kouzelnictví formou magie pod označením „kabala praktická“. Sem můžeme zařadit i legendu o Golemovi, kterého měl podle židovské pověsti v  r. 1500 n.l. stvořit proslavený pražský rabín-kabalista Löv ben Bacael.

     „Náboženský existencionalista“ a rakousko-polský žid Martin Buber (1878 - 1965) je znám jako představitel chasidismu. Hebrejský výraz „chasidim“ („zbožní“) označuje židovské náboženské hnutí, které vzniklo kolem r. 1750 na Ukrajině a v Polsku. Je neseno hlubokým náboženským citem a touhou po Bohu. Ponoření v modlitbě a myšlenka sjednocení a smíření Tvůrce se světem a tvorstvem připomínají křesťanskou mystiku. Buber vydal čtyřsvazkový sborník  „Dialogický princip“ (1973), jehož prvé dva spisy se nazývají „Já a Ty“ a „Rozmluva“. Vnitřní setkání s druhým člověkem je pro Bubera pouze odleskem setkání s Bohem, rozmluvy s ním. Prodloužené linie vztahu se protínají ve věčném Ty. Podstata snad každého náboženství záleží pro Bubera v tom, že je možný - přes nekonečnou propast mezi oběma - rozhovor mezi Bohem a člověkem.

     Tímto uzavíráme přehled význačné hebrejské náboženské literatury a přecházíme k  posvátným spisům křesťanství, které se z hebrejského náboženství vyvinulo.

 

7. KŘESŤANSKÁ  BIBLE

     „Bible“ (z řeckého „biblia“ = „knihy“) je soubor spisů, tvořících věroučný základ, o nichž křesťanské církve věří, že jsou Bohem inspirovanou normou víry a života a že obsahují pravdu Bohem zjevenou. Nejvýznamnější překlad celé Bible je latinský spis „Vulgata“ z  5.st.n.l., který tvořil předlohu pro překlad do jiných jazyků. Nejznámější český překlad je „Bible Kralická“ z let 1579-93.

     Jak známo, křesťanská Bible sestává ze souboru dvou spisů:  „Starého zákona“, převzatého z  výše popsaného židovského náboženství (psaného původně hebrejsky, později aramejsky) a  z  nově vytvořeného „Nového zákona“ (psaného ve svém celku v  řečtině). Obsah  „Starého zákona“  byl popsán v předešlé kapitole. Nyní budeme převážně komentovat jen „Nový zákon“. Je to svod nejstarší křesťanské náboženské literatury, který vznikl v 1. až 2.st.n.l. Byl několikrát přepracován a modifikován. Je to soubor spisů několika různých autorů.

     Učení Ježíše Nazaretského - Krista je obsaženo v Novém zákoně, zejména ve čtyřech „evangeliích“ (řecky „euangelion“ = „dobrá zpráva, radostná zvěst“). Ta podávají svědectví o životě, učení, činech, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Jsou to: (1) „Evangelium podle Matouše“ (které vznikalo v prostředí židovských křesťanů patrně v 80. letech 1. století). (2) „Evangelium podle Marka“ (které bylo sepsáno žákem apoštolů asi v 60. letech 1.století). (3) „Evangelium podle Lukáše“ (bylo napsáno asi v 70. letech prvního století vzdělaným křesťanem řeckého původu, snad průvodcem apoštola Pavla). Tato tři evangelia se shodují v rozvrhu látky i ve slovních formulacích a proto se nazývají „synoptická“. (4) Čtvrté „Evangelium podle Jana“ pochází z konce 1. století a uvádí řadu témat, která se v synoptických evangeliích nevyskytují. Na evangelia navazují  „Skutky apoštolů“ a  21  „Listů“ („epištol“). Nový zákon uzavírá „Zjevení Janovo“. To je snad historicky nejstarší část Nového zákona. Uvádí různá mystická a fantastická líčení  -  „Apokalypsu“ (řecky „odhalení, zjevení“). Ta popisuje děsivé události (bitvu „armagedon“), které nastanou na konci dějin, ale nezabrání, aby Bůh nenastolil svou osobní světovládu. V celku Nový zákon je souborem 27 řecky psaných spisů, vzniklých v křesťanském prostředí v průběhu druhé poloviny 1.st. a pojatých v druhé polovině 2.st. do kánonu.

     Po popisu Nového zákona se musíme v několika poznámkách vrátit ještě ke Starému zákonu.

     Podle Dr. Blahoslava Hrušky francouzský lékař Jean Astruc r. 1753 objevil v knize Genesis několik rozdílných pramenů. Všiml si, že Boha označují v hebrejském textu hned dvě slova – „Jahve“ a „Elohim“. Prohlásil prameny, užívající jména „Jahve“, za starší jahvistickou (nebo také judskou) jazykovou vrstvu, za mladší pak označil vrstvu elohistickou. Domníval se o ní, že je efraimská... Německý profesor Julius Wellhausen o století později vydělil ještě tzv. „Kněžský kodex“ a tvrdil, že Starý zákon vznikl jako soubor příruček, používaných při obřadech v chrámech. Oba jmenovaní badatelé patří k zakladatelům textové kritiky Bible. Bratrští kněží z Králic na Moravě zavedli již před čtyřmi sty léty výrazy „Bůh“ (Jahve) a „Hospodin“ (Elohim), aby odlišili různá boží jména.

     Nyní je nutno vysvětlit, co je to „Septuaginta“ a co to jsou „deuterokanonické knihy“.

     „Septuaginta“ (latinsky = „sedmdesát“) je řecký překlad Tenaku (Starého zákona) z hebrejštiny do řečtiny, pořízený ve 3. a 2.st.př.n.l. v židovské diaspoře v Egyptě. Podle legendy na tom pracovalo 70 židovských učenců na ostrově Faru u Alexandrie. Oproti palestinskému kánonu obsahuje navíc deuterokanonické knihy. Septuagintu užívala vznikající křesťanská církev.

    „Deuterokanonické knihy“ (řecky „deuterus“ = „druhý“) jsou knihy obsažené v Septuagintě. Reformace je neuznala za Bohem inspirované a závazné, římsko-katolická církev je na Tridentském koncilu r. 1546 prohlásila za nedílnou součást biblického kánonu.

     Asi půl tisíciletí po křesťanství vstoupilo na scénu nové  náboženství, které se ve světě neobyčejně rychle šíří a které leckde vyvolává veliké nesnáze. Je to islám, jehož  Svatému Písmu je věnována následující kapitola.

 

8. KORÁN  A   SVATÁ  PÍSMA  ISLÁMU

         V 6. st.n.l. se v arabském městě Mekka narodil velký prorok Mohamed (Muhammad, asi 570 - 632 n.l.), arabský náboženský myslitel a zakladatel „islámu“ (arabsky = „oddání sebe Bohu“). Původně to byl vůdce karavan a obchodník z arabské Mekky, který pod vlivem mystických prožitků a zjevení se (asi v r. 610) prohlásil za proroka jediného boha Alláha a  začal hlásat nové monoteistické náboženství bez model - islám. Po konfliktu s bohatými měšťany musel (v r. 622) se skupinou „přívrženců“ („muslimů“) odejít z Mekky do Medíny (tento přechod se v islámském náboženství nazývá „hidžra“ a považuje se za východisko islámského letopočtu). Tam zorganizoval „muslimskou obec“ („umma“) militantního rázu a postupně si podrobil značnou část Arábie. Svou kazatelskou činnost rozvíjel asi 20 let. Byl dvakrát ženatý, ale zemřel bez mužského potomka. Jeho hrob v Medíně se stal poutním místem.

 

      Tradované výroky Mohameda byly až po jeho smrti shrnuty do posvátné knihy islámu – „Koránu“ (arabsky „al-Qur´án“ = „přednášení, čtení“). Ten je rozdělen do 114 kapitol („súr“) a jeho oficiální forma vznikla v letech  651 - 656  redakcí zápisků i ústní tradice. Byl přeložen i do češtiny.  Korán popisuje i řadu prvků z židovského Starého zákona, z tradice křesťanské, ale  i  z  některých učení zoroastrismu. Je to prvá písemná památka arabské kultury. Jeho učení se stalo jedním z východisek arabské vzdělanosti.

     Korán je soubor arabsky psaných nábožensko-dogmatických, mytologických a právních materiálů. Jeho kapitoly jsou většinou označeny jako „mecké“ (tj. z města Mekky), jen poslední jsou  „medinské“ (podle města Mediny). Význam slova „muslim“ je „odevzdat se do vůle Boží“. Podle mystického učení islámu Korán však nebyl lidmi sepsán, nýbrž existuje věčně (uložen pod trůnem Alláhovým) a Mohamed je lidem jen „zjevil“. Ve skutečnosti jsou základem Koránu zápisy různých Mohamedových výroků obsahu bohoslužebného, mravního i právního, inspirované knihami jiných náboženství, např. hebrejského, křesťanského, ale i zoroastrovského aj. Tyto výroky byly koncem r. 650 kanonizovány a sestaveny v jednotnou knihu, která však byla dále průběžně doplňována a opravována. Teprve v 8.st. byl kanonizovaný spis ustálen a schválen.

     Vedle Koránu existuje v islámu i další náboženská kniha  „Sunna“ (arabsky znamená „zvyk, tradice“). Původně to byly ústně tradované výroky a skutky Mohameda a jeho prvních následovníků, později z nich byl vytvořen písemný soubor právních a morálních předpisů, který vedle Koránu představuje hlavní normativní knihu islámu. Ze Sunny byla odvozena „šaria“ (arabsky „pravá cesta, způsob nazírání“), vytvořená v 7.-12. st., což je souhrn právních norem, principů a zásad chování, náboženského života a jednání muslimů, které hlásají poslušnost vládě, trpělivost, pokoru, ale i nenávist k jinověrcům včetně „svaté války“ (arabsky „džihád“ – podle Koránu „boj proti nevěřícím“). Podle našeho pojetí právo šaria obsahuje některé prvky na středověké úrovni. Stoupenci  Sunny  („sunnité“)  představují v islámu většinový proud, který často vchází i do krvavých konfliktů s menšinovými „šíity“.

     Nyní  islám opustíme a věnujeme se problematice, jak odlišit pravé Posvátné Písmo od nepravého. To budeme řešit v následující kapitolce.

 

9. JAK  BYL  ROZLIŠOVÁN  KÁNON  OD  APOKRYFŮ     

    „ Kánon“ ( řecky = „pevně stanovené pravidlo, předpis, norma“) je církevně uzákoněná soustava víry, dogma, nebo obřad. Je to také článek náboženského práva a zejména soubor spisů, uznávaných církví za pravdivé a pravé (jako jsou např. evangelia nebo celá Bible). Od tohoto termínu je také odvozeno slovo „kanonizace“ („svatořečení“).

     „Apokryf“ (řecky „apokryfos“ = „skrytý, utajený“) je přeneseně nepravý nebo podvržený spis. Římsko-katolická církev tak označuje spis, který nebyl pojat do kánonu Starého nebo Nového zákona, ačkoliv má podobný obsah (např. „Kniha Henochova“  nebo „Tomášovo evangelium“).

     Kdesi jsem četl (zdroj si již nepamatuji), jak katolická církev řešila otázku, která z široké nabídky evangelií mají být zařazena do kánonu a která mají být odmítnuta. Prý použila jednoduchého postupu: kněží texty knih vložili do koše a jeho obsah v chrámu vysypali na okraj stupně, na němž byl postaven oltář. Knihy, které zůstaly na stupni této podesty, byly převzaty do kánonu, spadlé byly zavrženy. Jestli je to pravda, to nevím, nechci tomu ani moc věřit. Myslím si totiž, že máme inteligentnější možnosti, jak to řešit (věcný rozbor obsahu textu a historie jeho vzniku s přispěním vyvinuté intuice, kterou by měli mít takovou úlohou pověření znalci), což by badatele  nasměrovalo k poznání pravdy.

 

10. ÚLOHA  SVATÝCH  PÍSEM  V  HISTORII  VÝVOJE  LIDSTVA

     Svatá Písma hrála ve vývoji lidstva velmi významnou a nezastupitelnou roli. Vytvářela ideová centra, kolem kterých se sdružovala vznikající skupina věřících a vedla tak ke vzniku náboženství a církví v užším slova smyslu. V počátcích křesťanství svou ideologií vedla k zakládání klášterů, což svého času byla osvětová centra nejen pro výklad víry, ale sloužila i k výcviku a školení věřících pro praktický život. Některá Písma (např. u Arabů Korán) se stala dokonce základem vzdělanosti celých etnik.

     Svatá Písma v dávných dobách plnila i didakticko-pedagogickou úlohu: člověk v nich viděl hlavní (prvotní) výklad zákonitosti a řádu ve světě (samozřejmě na úrovni tehdejších znalostí). Viděl v nich také vyjádření smyslu života a norem morálky.

     Člověk však neměl ke Svatým Písmům vždy jen obecně humanistický přístup: dobyvatelé ničili Svatá Písma porobených národů a nahrazovali je svými. Katolická církev svého času bránila i šíření textu Bible. S jejím učením se měli věřící seznamovat jen prostřednictvím kázání kněží (aby tak nemohli poznat, jak zásadně se církev ve své praxi liší od biblických ideálů).

     Přes tyto vážné deformace můžeme objektivně prohlásit, že Svatá Písma sehrála v historii vývoje lidstva velice pozitivní roli a  na poli kultury inspirovala umělce k nádherným dílům.

 

11. SOUČASNÝ  VÝZNAM  STARÝCH  SVATÝCH  PÍSEM 

     My dnes v  tzv. „západním světě“  -  na počátku třetího tisíciletí  -  prožíváme období náboženské a s ní spojené etické krize. Ortodoxně nebo dokonce otrocky fundamentalisticky či dogmaticky pojímaná církevní učení  ztrácejí na své přesvědčivosti, dochází k sekularismu (zesvětštění, odcírkevňování), k čemuž přispívali i určití církevní představitelé dlouholetým utajováním deviací některých nehodných kněží a rozvíjením nesmyslného boje proti antikoncepci přemnožujícího se lidstva. Ale nejsou to jen etické příčiny, velkou úlohu hraje i rozvoj vědy a filozofie, které se v důsledku narůstající vzdělanosti rozcházejí s překonanými dogmaty.

     Jako příklad citujme našeho filozofa: O současném církevním učení se velmi skepticky vyslovil i Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937): „Rozum, vyškolený přesnou vědou, nemůže již přijmout učení teologická v době, kdy pokročilejší teologové sami poznávají, že ztratili svému učení základ, že není zjevení v učení a že není zjevení v praxi, totiž že není zázraků a ovšem že zjevení a zázraků nikdy nebylo“. A dále píše:  „To, co Bible a církve doslova hlásají, a to, co hlásá věda, se nedá sloučit. To jsou dva světy, dva světy různé. Dám obecně známý příklad. Někteří teologové dělají koncese vědě a speciálně darwinismu, vykládajíce v Genesi dny stvoření jako nekonečné věky. Avšak ten, kdo psal Genesi, bral to doslova, a hlavně celý jeho názor na svět byl jiný než názor moderního evolucionisty: duch Genese je jiný než pojmy Darwinovy nebo Spencerovy. A o tohoto ducha, o ten směr, o ten celkový názor běží, nikoli o slova. Takový výklad Písma a církevního učení se stává chytráctvím a jesuitismem“. - K tomu bych z hlediska Náboženství Moudrosti dodal toto: I kdyby „dny stvoření“ byly míněny jako velmi dlouhá období, celý sled a popis těchto událostí v Genesi se naprosto rozchází s vědou. Biblické představy o stvoření světa svým pojetím odpovídají mentalitě dávných primitivních pastevců, kterým byly určeny, a nechápu, jak těmto báchorkám může současný vzdělaný člověk ještě dnes věřit.

     O nápravu se pokusila řada novodobých i nábožensky orientovaných myslitelů. Uveďme např. arabského filozofa a umělce Kahliha Gibrána (nar. 1883) z  Libanonu a verše jeho „Proroka“ (do češtiny přeloženého brněnským unitářem Dr. Borisem Merhautem a jeho ženou Eliškou), které nám představují Boha v mnohem krásnějším a pravdivějším poetickém podání, než mnohé církevní kánony.  -  Jiným příkladem je „baháismus“, což podle internetu je hnutí, založené v  2. polovině 19.st.n.l. v  Iránu Bahálláhem, žákem náboženského revolucionáře jménem Bába. Bahájismus ve snaze vytvořit nový typ univerzálního nedogmatického náboženství se snaží spojit doktríny největších světových náboženství v učení, zavrhující veškeré duchovenstvo a veškeré náboženské obřady. Bahájisté vybudovali na svých památných místech (nyní v Izraeli)  -  jako základnu pro šíření tohoto učení  -   „Světový dům Spravedlnosti“ a jejich „kánonem“  je „Bahá'í Písmo“.

     Čechoamerický unitář Dr. Ladislav Štolfa ve svém spisu „Za novým náboženstvím“ (který vydala Unitaria v  r. 1927) o tomto tématu napsal:  „Perský filozof Abdul Bahá (1844-1914, syn zakladatele baháismu - údajně posledního zjeveného náboženství a pokusu o „univerzální náboženství“) pravil: Varuj se předsudku. Dobré jest světlo, ať si v jakékoli lampě hoří, krásná jest růže, ať si v kterékoli zahradě kvete. Týmž třpytem září hvězda, ať svítí od východu nebo od západu. Proto oči naše vždy otevřeny jsou novému poznání, uši naše ochotny jsou vyslechnouti jakékoliv tvrzení  a  srdce naše přijímá pravdu od každého a  v  každý  čas“.

     Naši zakladatelé Dr. N.F.Čapek a Dr. K.Hašpl také uvažovali o možnosti vytvoření jakéhosi pokrokového „univerzálního náboženského kánonu“ tím, že by z  věroučných spisů různých světových náboženství vybrali významné nadčasové partie a ty spojili v  univerzální celek. K tomu však nedošlo. Avšak naše současná náboženská obec zcela neopustila podobnou orientaci. I nyní na půdě pražské Unitarie se formulují these doktríny, míněné jako příspěvek ke vzniku takovéhoto univerzálního nedogmatického necírkevního tolerantního postmoderního náboženství, blízkého vědeckému poznání.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -