Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

NECÍRKEVNÍ  DUCHOVNÍ  UČITELÉ  V  NAŠÍ  VLASTI

 

1.  ÚVOD

 

        Duchovní vývoj v naší vlasti byl značně ovlivněn význačnými duchovními učiteli, které můžeme rozdělit do dvou skupin. Do prvé řadíme samozřejmě učitele církevní, jakými byli např. geniální Jan Amos Komenský, zásadový Mistr Jan Hus, nebo Tomáš ze Štítného (ovlivněný reformačními plány Milíče z Kroměříže). Tito učitelé působili na veřejnost. Kromě nich uvnitř církevních organizací a v klášterech působili další duchovní učitelé, kteří se však obraceli především do vnitřních uzavřených společenství. My se ale dnes chceme věnovat přehledu modernějších duchovních učitelů druhé skupiny, tj. těch, kteří působili mimo rámec církví. Na tyto učitele není naše poměrně malá vlast nijak chudá. Mnozí z nich jsou dobře srovnatelní s podobnými učiteli v zahraničí a leckdy byli i kvalitnější. Protože je jich dost, každému z nich můžeme věnovat jen pár minut. V dnešní promluvě však nebudeme hodnotit současné duchovní učitele Unitarie. Jsou dosud mladí a úvahy o tom by byly předčasné. V tomto pojednání se soustředíme především na životopisy učitelů a osobní kontakty. Nebudeme probírat jejich duchovní nauky, neboť pro to by - vedle životopisných údajů - zbyly v tomto přehledu jen minuty a nemělo by to žádný smysl. Nauky těchto učitelů by bylo vhodné někdy jindy probírat v samostatných promluvách.  Po tomto úvodu přistupme hned ke druhé kapitole, nadepsané

 

 

2.  DR. NORBERT FABIÁN ČAPEK A DR. KAREL HAŠPL

 

        Unitáři uznávají jako svého nejdůležitějšího duchovního učitele zakladatele Unitarie, Dr. Norberta Fabiána Čapka. Mezi členy Unitarie je jeho vzácná osobnost samozřejmě dostatečně známa, i když třeba některé detaily z jeho života jim unikly. Mezi nečleny této náboženské obce jsou znalosti o něm jen povšechné nebo nedostatečné. Proto nyní uvedeme jeho stručný životopis. Data jsme čerpali z velmi pěkného stručného přehledu Rev. Petra Tvrdka, nazvaného „Norbert Fabián Čapek - život a dílo“ a z překladu podrobného životopisu, sepsaného Richardem Henrym pod názvem „Norbert Čapek - duchovní cesta“. Norbert Fabián Čapek se narodil 3. června r. 1870 v Radomyšli u Strakonic jako jediný syn Josefa a Marie Čapkových. Otec byl krejčí. Jeho rodiče byli  římští katolíci a tak i jejich syn byl pokřtěn podle tohoto ritu na den sv. Norberta a jeho kmotr se nazýval Fabián. Odtud pocházejí Čapkova křestní  jména. Od mládí projevoval velkou náboženskou zanícenost, ale již jako ministrantovi se mu do mysli vkládaly prvé pochybnosti. Jako školák  se učil hudbě a zpěvu, hrál na několik hudebních nástrojů. Zájem o hudbu jej pak provázel celý život. V r. 1882 jej otec vyslal do Vídně, aby se tam učil krejčovině u jeho strýce, kde měl také příležitost rozšiřovat své vzdělání. Četl česky i německy. V r. 1887 byl svým známým uveden do babtistického shromáždění, které jej velmi zaujalo. Vystoupil z katolické církve a přešel k babtistům.  Ve svých 16 létech od strýce odešel a následující rok odjel do Bratislavy, kde rozvíjel misijní činnost. Za tři roky poté odejel na babtistickou kazatelskou školu do Hamburku. Tam kromě teologie studovat i filozofii a jazyky. Zajímaly jej však také teozofie a křesťanský socialismus. Po absolvování semináře dostal místo duchovního v saské Horní Plánici. Dojížděl však i na univerzitu do Lipska a rozšiřoval své filozofické vzdělání. Současně se začínal odchylovat od ortodoxního babtismu. V Sasku se také oženil s dcerou babtistického duchovního  Livií Helenou. Po roce se jim narodilo první dítě, načež následovaly brzy další; nebudeme je však - s jedinou výjimkou - jmenovitě uvádět.

 

            Přestože byl v Německu dobře finančně zajištěn, toužil po práci doma a proto v  r. 1898 se přestěhoval i s rodinou do Brna, kde přijal místo redaktora týdeníku „Nový lid“. Na Moravě se mu také narodila v  r. 1899 pro Unitarii velmi významná dcerka Bohdanka. Formální náboženství jej však stále méně uspokojovalo, hledal více duchovnosti a tak začal studovat i mystiku a od r. 1904 redigoval takto zaměřenou revui „Pramen“. Avšak svou redaktorskou aktivitu zaměřil i na měsíčníky „Ruch“ a „Talent“. V r. 1906 mu zamřela manželka Livie, se kterou měl již 6 dětí potřebujících ženskou péči. Proto se brzy znovu oženil s Marií Zrůstovou. V období před světovou válkou však u Čapka došlo k duchovní krizi, kdy byl obviňován babtisty za odchylky od ortodoxně pojímané doktriny. Proto si vyžádal audienci u Prof. Masaryka, jemuž se svěřil se svými problémy. Masaryk mu v r. 1910 řekl, že je svým smýšlením vlastně unitářem a doporučil mu návštěvu kongresu pokrokových církví v Berlíně, kde se Čapek seznámil s americkými unitáři. V r. 1916 mu zemřela druhá manželka Marie a zanechala zde 8 dětí. Proto se krátce nato oženil potřetí s Marií Oktávecovou, kterou však nazýval Mája. Čapek se svými třemi ženami zplodil celkem 11 dětí. Těsně před první světovou válkou odjel i s rodinou do Spojených států amerických, kde rozvíjel všestrannou činnost duchovní, redaktorskou i společenskou, když se snažil o vzájemnou spolupráci Čechů a Slováků. V r. 1919 se definitivně rozešel s babtisty a v r. 1921 vstoupil do unitářského sboru v Orange. Po sedmiletém pobytu v USA byl tam dobře hmotně zajištěn, přesto však ve svých 51 létech zatoužil opět po práci doma, prodal svůj domek a vrátil se do vlasti.

 

          Zpočátku spolupracoval s patriarchou Církve československé ThDr. Karlem Farským, ale později rozvinul vlastní aktivitu a jeho byt v Dlouhé ulici v Praze se stal shromaždištěm prvních stoupenců nového náboženského směru, jejichž počet stále stoupal a tak pronajímal pro jejich setkávání velké pražské sály. Dne 2. dubna v r. 1922 se na manifestaci ve Smetanově síni ustavilo nové náboženské hnutí, které si dalo název Svobodné bratrství, to se však o rok později změnilo na Společnost svobodného bratrství a pod tímto názvem bylo státem zaregistrováno. V této době Čapek založil a řídil i časopis „Cesty a cíle“, který se stal hlasatelem jeho nových myšlenek. Kromě toho sepsal či vydal řadu dalších publikací, které však dnes nebudeme jmenovat. Rozšiřující se aktivity vyžadovaly spolupracovníky, které Čapek našel v Karlu Hašplovi (o němž za chvíli samostatně pojednáme) a ve Václavu Žižkovi. Zásluhou aktivit br. Čapka byla také v r. 1927 Praha určena ke konání světového kongresu svobodných náboženství (známých pod zkratkou IARF). Koncem 20. let se ukázala i potřeba vlastní budovy, kam by se přestěhovaly četné aktivity z Dlouhé třídy. Po dlouhém uvažování byl zakoupen dům na Starém Městě v Karlově ulici č. 8, který však vyžadoval komplexní stavební úpravy, zejména přilehlých budov v Anenské ulici. Jejich realizace vedla k velkému zadlužení, které bylo předmětem publikačních útoků nepřátel rozvíjení pokrokových duchovních snah, bylo však překonáno nejen díky příspěvkům domácích nadšenců, ale zejména finanční půjčkou amerických unitářů. Toto zadlužení však sehrálo v době okupace naší vlasti nacisty a v období komunistické totality i kladnou právní roli, neboť zabránilo zabavení tohoto objektu zmíněnými režimy.

 

            Po získání tohoto objektu byla také vypracována ústava nové organizace s názvem Náboženská společnost československých unitářů (zkracovaná písmeny NSČSU), která byla 30. června r. 1930 státem uznána. Od té doby se NSČSU věnovala čistě náboženským aktivitám, zatímco Společnost svobodného bratrství se soustřeďovala na činnost hospodářskou a organizační. V roce 1934 byl Čapkovi Meadvilskou chicagskou bohosloveckou fakultou udělen čestný doktorát bohosloví a v období těsně před nacistickou okupací byla br. Čapkovi nabídnuta možnost odjezdu do zahraničí. Čapek to však odmítnul s tím, že právě v kritických dobách chce zůstat se svým národem a povzbuzovat jej. V únoru r. 1939 však odjela na přednáškové turné do USA Čapkova manželka Mája, která se již až do konce války nevrátila. Nacistická okupace probudila i některé eticky negativní jedince k odporným aktivitám a na shromáždění unitářů začali chodit udavači, což vedlo dne 28. března r. 1941 k zatčení Dr. Čapka. Byl předběžně vězněn na Pankráci, pak v Budějovicích, poté převezen do Drážďan a v r. 1942 odsouzen a převezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl oblíben nejen vězni, ale i některými dozorci. Přesto tam byl 30. října usmrcen injekcí s jedem. To mu bylo 72 let.   V našem stručném přehledu nebyly ani zdaleka vylíčeny všechny Čapkovy aktivity, např. jsme vynechali zmínku o jeho „Typologii“, která pro jeho duchovní aktivity není podstatná. Za jeho vedení byla pražská obec NSČSU tak aktivní, že se stala nejpočetnější unitářskou obcí ve světě, přispěla k velké popularitě českých unitářů, takže její květinová slavnost byla převzata snad všemi unitářskými kongregacemi. Na zmíněné úžasné období však dnes můžeme již jen s obdivem vzpomínat. N.F.Čapek nebyl žádnými svými následovníky v Unitarii překonán a nejspíše nebude překonán ani v budoucnu. Tím více musíme jeho duchovní odkaz střežit a také se jej snažit tvůrčím způsobem rozvíjet.

 

            A nyní je logické přejít k jeho nejvýznamnějšímu a nejbližšímu  spolupracovníku a zeti Dr. Karlu Hašplovi. Dr. Karel Hašpl se narodil 26. ledna r. 1904 manželům Františku a Alžbětě Hašplovým v Želci u Tábora jako druhý syn. Již od dětství jevil velký zájem o náboženství, stal se ministrantem a chtěl býti knězem. Praktické důvody však jeho rodiče donutily přimět syna k jinému povolání. Po vychození obecné školy v Želci a dále měšťanky absolvoval dvouletou obchodní školu a stal se úředníkem pojišťovny Moldavia Generali. V dospívání však začal pochybovat o různých dogmatech katolické církve. Zaujaly ho ideály Chelčického a Komenského a proto přestoupil k českobratrství. Avšak i tam se setkal se strnulým církevnictvím, které ho neuspokojovalo. Vrstevnice jeho zesnulé matky - členka Svobodného bratrství ses. Vacková - mu nejlépe rozuměla a přivedla ho do tohoto centra. Promluvy br. Čapka jej tak oslnily, že v tomto směru nalezl pravý smysl své náboženské orientace. Brzy se stal učitelem Nedělní školy. K tomuto obrácení došlo v ledna r. 1922. Karel Hašpl se pak blíže seznámil s rodinou br. Čapka, jehož synové Eduard a Viktor se stali jeho nejlepšími kamarády. Když  br. Čapek začal vydávat časopis Cesty a Cíle, jeho syn Eduard byl pověřen administrací. Karel Hašpl mu z přátelství chodil pomáhat po úředních hodinách v pojišťovně. Brzy se stal nejpilnější neplacenou pomocnou silou ve Svobodném bratrství. Teprve 16. srpna r. 1924 byl formálně přijat do jeho služeb s platem nepatrným, což však překonával nadšením a láskou k věci. Br. Karel Hašpl se brzy seznámil i s dcerou br. Čapka Bohdankou. V r. 1926 obdržela ses. Bohdanka Hašplová stipendium ke studiu na unitářské teologické fakultě „The Pacific Unitarian School for the Ministry“ v Berkeley v Kalifornii. Na základě její žádosti bylo však stipendium převedeno na Čapkova pomocníka, br. Karla Hašpla. Ten do Spojených států odjel v srpnu, ses. Bohdanka ho následovala až v prosinci a zůstala přitom nějaký čas v New Yorku, aby si vydělala peníze na další cestu. Tím ztratila první semestr v Berkeley, což však později dohnala pilným studiem. Br. Hašpl odjížděl do USA s celkem nepatrnými základy angličtiny, to však dohonil pilným studiem a houževnatostí tak, že nejen vykonal úspěšně zkoušky, ale mohl dokonce i přednášet v chrámech v okolí.

 

         Když ses. Bohdanka přijela do Berkeley, nastala nejen společná studijní i jiná práce s br. Karlem, ale také společná starost o živobytí. Br. Karel měl o byt postaráno, musil si však ze svého opatřovat stravu a ostatní potřeby. Ses. Bohdanka neměla ani byt, ani stravu. Oba si vydělávali peníze, jak se dalo. Br. Karel měl např. na starosti úklid jednoho domu a když kuchařka onemocněla, dokonce i vařil, ačkoliv jeho tehdejší kuchařské znalosti nebyly valné. Společné osudy a starosti, ale zejména vzájemná láska vedly k tomu, že ses. Bohdanka a br. Karel uzavřeli studentský sňatek. Po něm 1. května 1928 manželé Hašplovi obdrželi byt pro studující manžele. Starali se o živobytí, jak se dalo. Např. za 10 dolarů obdělávali zahradu u kostela, nebo jezdili do Oaklandu vyučovat na Nedělní škole. Tam br. Hašpl organizoval a  připravoval učitelský sbor. O prázdninách  podnikali větší práce, aby měli peněžitou rezervu pro příští školní rok. Největší dřinu a parna zažili v r. 1930, kdy si vydělávali na cestu do Evropy. Např. pracovali za nesmírných veder na meruňkových plantážích dvou Američanek. Manželé Hašplovi se vraceli ze Spojených států s výbornými vysvědčeními a diplomy bakalářů teologie. Lze říci, že byli považováni za jedny z nejlepších studentů. Berkeleyská teologická fakulta, která br. Hašpla ordinovala na unitářského duchovního, jej později vyznamenala teologickým doktorátem. Bylo mu nabídnuto místo, jež by oběma zajistilo bezstarostnou budoucnost. Toužili však po vlasti, do které cestovali neobvyklým způsobem: vraceli se přes Japonsko (kde navštívili přátele), dále přes Mandžurii, Koreu, Čínu, SSSR a Polsko. Do Prahy dorazili v říjnu re. 1930.

 

           Počínaje r. 1931 až do r. 1940 br. Hašpl pilně pracoval v NSČSU. Přitom v létech 1934 až 1938 vykonal další cesty na světové kongresy náboženství pokrokových vyznání, a to do Anglie, Dánska, Spojených států amerických a do Holandska. V Praze br. Hašpl vypracoval osnovy vyučování, organizoval Nedělní školu a učitelský sbor, který připravoval pravidelnými přednáškami. Dojížděl i do mimopražských obcí či skupin, tj. do Brna, Plzně, Pardubic, Kladna, Jičína, Nymburka, Besednice a Rakovníka. Pomáhal br. Čapkovi ve věcech duchovní správy, pořádal kurzy náboženských věd a semináře, psal do Cest a Cílů, atd. Přitom si však chtěl doplnit československé školní vzdělání, vystudoval soukromě reálné gymnasium a po maturitě v r. 1938 se dal zapsat i na univerzitě na přednášky z mediciny a později i z filozofie. Po odchodu br. Čapka byl v březnu r. 1941 ustanoven přednostou duchovní správy NSČSU a převzal veškeré jeho funkce, hlavně přednášky, náboženské úkony, vedení matrik, duchovní poradnu a některé další úkony a práce. Na konci války se br. Hašpl aktivně a statečně zúčastnil pražského květnového povstání. Stavěl s ostatními barikády u Karlova mostu a po revoluci se vrátil domů ve vojenské uniformě a s puškou na rameni. Při výčtu Hašplových poválečných aktivit a zásluh nemůžeme opomenout jeho spoluúčast na organizování mezinárodní pomocné služby, označované písmeny USC z anglického „Unitarian Service Committee“, kde zastával funkci předsedy československé odbočky. V době poválečné nouze byly do Československa dováženy velké zásoby šatstva a potravin, které byly skladovány v suterénu paláce Unitaria. Hašpl je rozděloval mezi potřebné unitáře, ale často obdarovával i potřebné nečleny. Další jeho zásluhou byla pomoc s vybudováním dětského domova v Olešovicích, o který pečuje Unitaria dodnes. Organizovaly se tam i již dnes běžné adopce na dálku, kdy Američané finančně podporovali vybrané dítě.

 

         V těchto a podobných aktivitách Hašpl pokračoval i po únorovém bolševickém puči, až mu někteří členové vyčítali sklon k levicové orientaci Unitarie. Br. Hašpl - pocházející z malých skrovných venkovských poměrů - měl vskutku silné sociální cítění, avšak z počátečního marxistického opojení ho během dvou let vyléčila praxe komunistů a Hašpl začal být totalitním režimem pronásledován, což se časem stupňovalo. Od zatčení jej ochránilo jen jeho vážné onemocnění. St-báci se obávali, že kdyby ve vězení zemřel, vrhlo by to na režim špatné světlo. Ukázalo se totiž, že onemocněl tehdy dost záhadnou nevyléčitelnou chorobou, latinsky nazývanou myasthenesis gravis, která se sice vleče pomalu, je však smrtelná. Na tuto chorobu zemřel i známý řecký rejdař a miliardář Onasis, druhý manžel Jacqueliny Kennediové, z čehož je patrné, že žádné peníze ji nedokázaly překonat. Br. Hašpl byl proto nazýván „chodící vězeň“. Žena br. Hašpla - Bohdanka Hašplová - si zasluhuje samostatnou zmínku. Byla nejen Karlovou pomocnicí, společnicí a spolupracovnicí a zapsala se nejen do našeho unitářství, ale i do náboženských poměrů v naší vlasti, neboť byla naší první ženou, určenou jako duchovní. Koncem zimy 1959 se k Hašplovým dostavil br. Dr. Dušan Kafka se vzkazem, že se br. Hašpl musí s ním okamžitě dostavit na ministerstvo. Tam byl ihned zbaven funkce a s ním musela z Karlovky odejít i sestra Bohdanka. Naštěstí se v druhé pražské unitářské obci na Vinohradech uvolnilo místo duchovního a sestra Bohdanka tam byla přeřazena. Tato dobře prospívající obec však byla v krátkém čase totalitním režimem zrušena a v místnostech zřízeno agitační středisko. Sestra Bohdanka však aktivně nezištně pracovala v Unitaruii v četných promluvách i jinak až do konce svého života.  Vraťme se však na chvilku zpět k rodině Dr. Hašpla. Narodily se jim dvě děti v sedmiletém odstupu. Prvý byl syn Borek a druhá dcera Livie. Sestra Livie vystudovala teologii a aktivně pracovala v Unitarii v různých funkcích, avšak nepřeje si, abych její práci vyzdvihoval, což respektuji. Proto se nyní vrátíme k br. Hašplovi.

 

           Ten neměl Čapkův charismatický pathos, řečnický oheň a strhující výmluvnost. Byl klidnějším, avšak výborným a pohotovým debatérem a promýšlel všechno až do dna. Byl rozeným analytikem i syntetikem, hloubavým duchem, jenž trpělivou a důkladnou prací získal velký filozofický rozhled, což mu umožnilo domýšlet náboženské problémy až téměř ke kořenům. Vtiskl tak pevnou kostru ideové stavbě našeho unitářství. Jeho literární tvorba by vyžadovala samostatné pojednání.  K br. Čapkovi se vzhlíželo se zbožnou úctou, avšak zůstával určitý odsup. K br. Hašplovi lidé přicházeli, aby mu byli co nejblíže. Cítili se s ním uvolněně, neboť byl nejen jejich přítelem a rádcem, ale měl i smysl pro humor. Zákeřná choroba však pomalu ale jistě ničila postižený organismus a tak br. Hašpl po deseti letech nemoci dne 27. prosince r. 1964 ve svých 60-ti letech zesnul. Spolu s br. Čapkem položili základy naší Unitarie, na kterých je možné dále stavět, i když tak mohutného rozmachu, jaký Unitarie dosáhla v jejich éře, se asi dnes nedočkáme. Přesto je naší povinností se snažit jejich duchovní odkaz stále postmoderním způsobem rozvíjet. A nyní můžeme přistoupit k následující třetí kapitole, nadepsané

 

3. JIŘÍ SCHEUFLER, KAREL WEINFURTER A DR. EDUARD TOMÁŠ

 

     S Unitarií významně souvisel i zajímavý duchovní učitel Jiří Scheufler. Narodil se v Praze v r. 1911. V době gymnaziálních studií se věnoval poezii, později překladatelské činnosti. Vystudoval koncertní zpěv a účinkoval jako koncertní pěvec i v pěveckých sborech. Více než 25 roků působil jako kazatel v Unitarii, i když - což je zajímavé - v členské kartotéce jej dnes nemůžeme nalézt. Pokoušel se i o malířství a věnoval se také literární aktivitě. Byl velkým stoupencem Karla Weuinfurtera a kritikem Dr. Paula Bruntona. Sepsal také brožurku, nazvanou „Mystický učitel Karel Weinfurter a jeho doba“, z níž  také v naší promluvě čerpáme.  Scheuflerovy promluvy v paláci Unitaria rozhodně neměly o posluchače nouzi. Sál Charlotty Masarykové byl vždy plný a zejména mladí zájemci si přinášeli magnetofonové záznamníky, které kladli na počátek podlahy podia. Bylo to totiž jediné místo v Praze, kde v totalitním režimu byly trpěny takovéto duchovně orientované přednášky. Ale to jen do určité doby, dokud dohlédacím úřadům nedošla trpělivost nad takovouto ideologickou herezí. Přispěl k tomu také fakt, že br. Scheufler byl přítelem Vladimíra Strejčka a jeho ženy - zpěvačky Alice - se kterými se znal z doby studií zpěvu. Manželé Strejčkovi ilegálně opustili republiku a br. Scheufler si s nimi přesto pořád dopisoval, ačkoliv je br. Dušan Kafka musil za to pochopitelně kacéřovat. Nakonec došlo k tomu, že dohlédací úřady daly br. Kafkovi příkaz, aby Scheuflerova veřejná vystoupení v Unitarii zastavil. Br. Scheufler však vlastnil severozápadně od Prahy, v kopečcích nad Vltavou v osadě, zvané Brnky, rekreační chatu, kam za ním jeho duchovní  přátelé chodili.  Br. Scheufler měl jako kazatel  v Unitarii bezesporné zásluhy a jako duchovní učitel přispěl i svou publikací o zen-buddhismu a o srovnávání indických nauk s křesťanstvím. Byl také svobodným zednářem a jeho přičiněním  „unitářská kaple“ v I.p. hlavní budovy Unitarie v Karlově ulici č. 8, nazvaná Arkona, byla propůjčována zednářům k jejich obřadům. Br. Scheufler se dožil značného stáří, zemřel v Praze r. 1996 ve věku 85 let a rozloučili jsme se s ním v kostele na Olšanských hřbitovech, kde byla jeho rakev vystavena. Myslím, že se na jeho  zásluhy dnes trochu pozapomělo. Opravdu duchovně smýšlející unitáři mu jistě věnují ušlechtilou bratrskou vzpomínku.

A nyní přistupme k další zajímavé postavě českého duchovního učitele, kterým byl okultista a křesťanský mystik Karel Weinfurter.

 

                  Karel Weinfurter, narozený v r. 1869, se zapsal do historie českých duchovních snah jako významný učitel necírkevní křesťanské mystiky. Jeho život nám ve své brožurce poutavě vylíčil unitářský kazatel br. Jiří Scheufler. Weinfurter svůj duchovní život započal spiritismem a na čas se stal dokonce mediem. Později však měl hodně práce s tím, aby se zbavil tohoto danajského „daru“. Scházel se se zájemci o okultní vědy v pražském kroužku, jehož členem byl i baron Leonardi. Ten do kroužku přivedl i dalšího zájemce, který se představil jako bankéř Gustav Mayer. Zajímal se o vyšší formy duchovních nauk a Weinfurter s ním často besedoval. Nám je známý jako pražský německý spisovatel, píšící pod pseudonymem Gustav Meyrink. Prostřednictvím barona Leonardiho, který byl členem vídeňské teozofické lože a několika mysticko-okultních spolků ve Francii, se členové pražského kroužku seznámili se spisy H.P. Blavatské, okultními romány Bulwerovými, ale též s mystickými  spisy Mabel Collinsové a Kerningovými, jimž však příliš nerozuměli. Pokoušeli se také o experimenty s Reichenbachovým ódem a o vyvolání jasnozření s pomocí kříšťalových koulí  a různých krystalů.        Tento pražský okultní kroužek se pod Meyrikovým vedením postupně začal orientovat na serióznější duchovní směr, neboť zámožný Meyrink jej zásoboval množstvím cizojazyčné - zejména anglické - literatury. To stimulovalo Weinfurtera k tomu, aby tento jazyk zvládnul, což se mu v krátké době podařilo tak dokonale, že se stal dokonce i úspěšným překladatelem, v čemž mu pomáhala jeho původně šikovná písařka a později i sekretářka, nakonec však jeho manželka Boženka. Pražský kroužek usoudil, že by měli nalézt nějaké vhodné duchovní vedení. Po nezdařených pokusech jim nakonec pomohli vídeňští přátelé a doporučili jim učitele pod jménem Mailänder. Byl to prostý tkadlec a bydlel v malé obci poblíž českých hranic v německé části Krušnohoří. Když přijel Meyrink s touto zprávou z Vídně, vyvolalo to v Praze určité zklamání, neboť Mailänder byl vůdcem křesťanské mystiky, zatímco pražští stoupenci duchovních nauk hleděli s očekáváním směrem k orientálním naukám. Mailänder však měl žáky i z nejvyšších kruhů po celé Evropě a tak jej i v Praze přijali za svého vůdce. Byl to vynikající guru, vedl své žáky individuálně a každému předpisoval jiná duchovní cvičení, které však žáci musili udržovat v přísné tajnosti.

 

          Weinfurter však tímto učitelem zprvu za žáka přijat nebyl. Duchovní úspěchy druhých ho však stimulovaly ke studiu křesťanské mystiky, probíral se spisy Jakoba Böhmeho, Jane Leadové, Pordagea, Melinose a jinými, zvláště alchymistickými spisy, neboť vídeňští teozofové, kteří byli žáky Mailänderovými, ukazovali na jejich spojitost s křesťanskou mystikou. Mailänderem byli postupně přibíráni za žáky i další členové pražského kroužku a nakonec i Weinfurter, což však bylo až krátce před vůdcovou smrtí. Z Weinfurtera se poté stal nejvýznamnější učitel necírkevní křesťanské mystiky, což se projevilo především sepsáním jeho nejvýznamnějšího díla Ohnivý keř - odhalená cesta mystická.          Snad je vhodné krátce připomenout i jiné aktivity Karla Weinfurtera. Zajímal se o poezii a básníku Vrchlickému dělal po léta jakéhosi neplaceného soukromého tajemníka. Byl též horlivým sběratelem hmyzu, který pozoroval i mikroskopem a vydal knižně „Zoologicko-botanickou mikroskopickou techniku“. Byl redaktorem Okultní a spiritualistické revue, spolupracoval se známým nakladatelstvím Zmatlík a Palička a stal se i vydavatelem mystického časopisu Psyché. Zároveň s vydáváním tohoto časopisu byl v Praze založen i spolek Psyché s Weinfurterem jako předsedou. Po německé okupaci nacisté však spolek Psyché rozpustili, bohatou a zajímavou knihovnu zabavili a Weinfurtera zatkli a vzali do vazby u okresního soudu na Karlově náměstí. Tam ve svých 73 létech musil mýt schody a záchody, přičemž nastydnul a dostal zápal plic. Byl sice poslán do domácího ošetřování, avšak za tři týdny - dne 14. března r. 1942 - zemřel. Vdovu po něm, již zmíněnou Boženku, si vzal za ženu Dr.Ing. Otakar Čapek, který s Weinfurterem  udržoval úzké styky a umožňoval mu letní pobyty na rodovém majetku v zámečku v Košátkách. Spolek Psyché byl sice po válce obnoven, avšak v r. 1948 totalitním režimem opět uzavřen a knihovna zabavena. Po sametové revoluci byl však opět obnoven. Karel Weinfurter, který vydal 50 vlastních spisů kromě velkého množství překladů a statí do různých časopisů, se nezapomenutelně zapsal do historie necírkevních duchovních nauk v naší vlasti. V raném stadiu svého duchovního vývoje jsem jej považoval i za svého duchovního učitele a podle jeho „Ohnivého keře“ jsem se snažil pěstovat necírkevní křesťanskou mystiku. Proto ctím jeho památku. Jako zajímavost dodatečně uvádím, že i populární nový unitářský duchovní  -  ThDr. Jan Schwarz  -  začínal svou duchovní cestu mystikou podle Ohnivého keře  Karla Weinfurtera.

 

            A nyní můžeme přistoupit k životopisu a vzpomínkám na jednoho z nejvýznamnějších duchovních učitelů v naší vlasti, který měl historický vztah k Unitarii. JUDr. Eduard Tomáš se narodil 25. listopadu 1908 v polském Přemyšlu českým rodičům. Po absolvování Pravnické fakulty v Praze působil v různých úřadech až do r. 1955, kdy byl tehdejším totalitním režimem přeložen k manuální práci. Z období jeho úřednického působení na Kladně, kde se podílel na boji proti německým okupantům, dostal medaili za chrabrost. Manuální práce vykonával v Železničním stavitelství a do důchodu odešel jako mechanizátor. Duchovní obzor se mu otevřel prostřednictvím knih a také po setkání s význačnými duchovními učiteli. Dr. Tomáš je autorem řady knih i rozhlasových a televizních pořadů. Některá životopisná data budeme čerpat z jeho vydaných „Pamětí mystika“.  Na jeho duchovním vývoji se podíleli čtyři duchovní učitelé. Prvým byl tak řečený Richard, jehož příjmení ve svých pamětech označuje jen písmenem K. Byl to praporčík naší armády, noční stíhací letec a také zalétávač, později obchodník s textilem v Krušovicích. Zemřel na embolii po nepatrné operaci. Druhým duchovním učitelem se stal Dr. Paul Brunton, třetím Fráňa Drtikol a za svého posledního  duchovního učitele považoval svou druhou ženu Mílu. Ta byla původně v podolském sanatoriu vedoucím mikrobiologického oddělení.  Jak známo, Dr. Eduard Tomáš působil jako laický kazatel i v pražské Unitarii. Jistě mnozí z nás se na jeho promluvy a litografovaná skripta dobře pamatují. V dávných dobách zde vystupoval dle dnešního měřítka poněkud fanaticky, když ve svých promluvách vzýval daleké tibetské Mistry tajného buddhistického nebo lamaistického duchovního učení. Při těchto vzpomínkách je zde nutno uvést, že br. Tomáš začal budovat v Jílovém chatu, která byla považována za duchovní ášram. U této stavby se v našem vyprávění musíme pozastavit, neboť později - když byla dohotovena - se stala pro řadu Tomášových stoupenců duchovním střediskem. Jak jsme se již zmínili, posledním legálním pracovištěm bratra Tomáše byly Železniční stavby. Od nich odkoupil za velmi nízkou cenu vyřazené železniční pražce, které sice už nemohly nést koleje, ale mohly sloužit jako stavební materiál pro chatu.

 

          Jestliže se pamatujete na televizní záběry poměrně dlouhého seriálu Paměti mystika, tak v nich br. Tomáš při vyprávění seděl v koutě u okna a za ním byly vidět vodorovné dlouhé dřevěné pásy, tvořící stěnu. To jsou právě ty pražce. V této místnosti se scházeli jeho duchovní přátelé a žáci, kde s ním a s jeho ženou Mílou diskutovali a meditovali, přičemž popíjeli čaj z třinácti bylin, nasbíraných v okolních lesích, který byl naléván z velkého kamenného džbánu. Br. Tomáš při těchto diskusích rád odpovídal na duchovně orientované dotazy přítomných, které si zapisoval (bylo jich dost) a později je i s odpověďmi knižně vydal. Já jsem občas do Jílového také zavítal, někdy i s bratem Ing. René Weichertem. Přitom jsem tam někdy vozil významné návštěvy, např. vám dobře známého léčitele Calábka, který občas hovoří i v Unitarii. Br. Tomáš však své aktivity v Unitarii musil ukončit, neboť na naléhání dohlédacích úřadů v totalitním režimu mu Dr. Dušan Kafka musil zastavit další promluvy. Br. Tomáš je totiž často formuloval tak, jako by byly určeny pokročilým duchovním žákům a ne jako přednášky, určené širšímu publiku, kterému pražská Unitaria byla otevřena. To se přítomným fízlům, kteří se mezi posluchači tehdy nalézali,  pochopitelně z ideologických důvodů nelíbilo. Br. Tomáš však časem udělal velký duchovní pokrok, zbavil se fanatických rysů a velice zmoudřel. Stal se z něho význačný český duchovní učitel, který nacházel mnoho stoupenců i mezi mladými lidmi a který dokázal nejen převyprávět veřejností opětovně vyžadovaný obsáhlý televizní seriál nebo rozhlasové pořady, ale také zcela naplnit rozhodně ne levný sál pražské Lucerny. S pomocí své ženy Míly založil duchovní nakladatelství Avatar. Jeho vedení se ujal syn Ing. Miloš Tomáš. To vydalo řadu duchovně orientovaných spisů a kazet nejen manželů Tomášových, ale i jiných významných autorů. Bratr Dr. Eduard Tomáš ve svém životě sice prodělal několik infarktů, avšak dožil se velmi vysokého věku, téměř 94 let. Zemřel dne 26. května r. 2002. My jako unitáři na něho vzpomínáme s úctou a láskou a své pojednání o něm uzavřeme slovy, jimiž on sám často uzavíral své promluvy:   „Subham astu sarvadžagatam - šťastny ať jsou všechny bytosti.   A nyní můžeme přejít ke čtvrté kapitole, nadepsané

 

 

4.  FRANTIŠEK DRTIKOL, KVĚTOSLAV MINAŘÍK, KAREL MAKOŇ,  JAROSLAV KOČÍ   A  ING. JIŘÍ VACEK

 

            Umělecký fotograf František Drtikol se narodil 3. března r. 1883 v Příbrami v rodině ne příliš úspěšného majitele obchodu se smíšeným zbožím. Měl dva sourozence. V dětství byl hodně samotářský, žil dvojí život: krásný vysněný a drsný skutečný. K útěku do vysněného mu pomáhalo kreslení. Byl nepříliš úspěšným žákem gymnázia. Otec mu našel místo u prosperujícího fotografa, kde se učil tři roky. Poté přešel do Mnichova do speciální školy pro fotografy. Tam se však věnoval i kreslení, zejména ženských aktů. Po ukončení pobytu v Mnichově prošel několika krátkými pracovními místy a po skončení vojenské služby si otevřel v Příbrami vlastní fotoateliér. V něm rozvíjel zejména studie ženských aktů, avšak i zajímavé záběry z tamnějších stříbrných dolů. Přííbramský  fotoateliér však nebyl podnikatelsky úspěšný a tak počátkem roku 1910 a za finanční pomoci společníka Ing. Augustina Škardy otevřel ateliér v Praze ve Vodičkově ulici, kde se zpočátku věnoval portrétní fotografii pražské smetánky včetně významných lidí v naší zemi a další umělecké fotografii. Není však úkolem této promluvy se věnovat jejímu rozboru - k tomu ostatně nemáme ani potřebnou kvalifikaci. Náš zájem se obrací především k jeho duchovnímu snažení. Jeho život budeme sledovat podle dvou vynikajících publikací: Vladimíra Birguse a té, kterou vydala Galerie Rudolfinum. U Drtikola se spojila umělecká východiska - stejně jako u jiných jeho vrstevníků - se zájmem o tehdy velmi rozšířený okultismus, teozofii, některé filozofické otázky a dobovou mimocírkevní interpretaci křesťanství. Tím byly otevřeny i zájmy o mystiku orientálního původu. Drtikol byl také již v době první světové války v písemném styku se svérázným filozofem Ladislavem Klímou, u něhož hledal odpovědi na řadu palčivých otázek, které si kladl. Rozostřená představa křesťanského Boha, ve filozofii silně znejistěná Nietzchem, se objevovala jako téma u řady Drtikolových prací. V nejrůznějších modifikacích byla představa božství dotýkána mnohdy paradoxně vypjatým erotismem v mysticistní podobě. Velký význam přitom měla dobově pociťovaná a formulovaná tajuplnost ženy. Později k těmto motivům přidal i motiv světla, úzce související s ezotérním mysticismem, jemuž se intenzivně věnoval a který zvláště ve fotografii představuje zásadní technický problém pro svou nehmatatelnou neuchopitelnost.

 

          Leckdy vypjaté myšlenkové a mentální situace, jimž se Drtikol dobrovolně vystavoval, zákonitě vedly k procesu hledání dalších duchovních zdrojů, jejich ohmatávání a přesnější formulování a v konečném důsledku k vykročení mimo rámec křesťanství, jak je to patrno ze serie dopisů jeho přítelkyni Elišce Jánské z let 1914 - 1918. Drtikol nikdy nepomýšlel na formulování vlastního filozofického systému. Postupovat spíše cestou vytváření osobní synkretické koncepce, kde mírou její platnosti byla individuální rezonance. Po první světové válce a vzniku Československa se Drtikol kromě svého největšího uměleckého rozmachu věnoval i meditačním praktikám, o nichž existují např. z druhé poloviny dvacátých let velmi podrobné záznamy, dokládající jeho mimořádné vize. Zápisy Drtikolových myšlenek se vinuly průběžně celým jeho životem. V začátcích byly velice četné, někdy až každodenní, zejména v době jeho vztahu k Elišce Jánské, kdy byly extatické a vášnivě neurovnané. Později bylo Drtikolových zápisků méně a časem přestal zanechávat písemnou stopu docela. Od poloviny třicátých let často zapisovali jeho myšlenky jeho žáci. I nadále si dělal poznámky na útržky papíru, které jeho oddané duše pečlivě shromažďovaly. Svým žákům a přátelům své výpisky, překlady a své učení poskytoval. Dochované materiály byly shrnuty do samizdatového vydání, které bylo v šedesátých a sedmdesátých letech průběžně doplňováno o vzpomínky žáků. Tak se nám jeho ideje zachovaly. Drtikol však sám žádný systém netvořil záměrně. Chtěl vše nechat otevřené.  Vstup fatální partnerky - tanečnice Erviny Klupferové - do Drtikolova života od počátku dvacátých let provázel zvýšenou komerční produkci s dominantními erotickými prvky, kdy jako by byl sám odvanut na jinou cestu. Manželství skončilo v polovině dvacátých let a tím zároveň začalo druhé Drtikolovo  spirituální vzepětí. O těchto výkyvech se sám vyjádřil tak, že život je jako vlnovka: čím silnější stín, tím více vynikne světlo.

 

              V roce 1935 však u něho nastal opravdu radikální zlom. Jako dvaapadesátileý umělec zlikvidoval svůj pražský fotoateliér, odešel do ústraní a začal se věnovat pouze svému duchovnímu rozvoji, v němž hrála velmi důležitou úlohu malba. Ve stovkách obrazů se snažil vyjádřit své duchovní vize, poznamenané však zřetelnou desakralizací člověka. Vedle kontaktů s filozofickým myšlením své doby a letmých dotyků se spiritismem a okultismem se Drtikol zabýval nejintenzivněji teozofií, zejména pokusy o novou syntézu křesťanství s buddhismem. Celkový, obecně dost nepříznivý postoj vůči katolickému církevnictví, zvláště po vzniku prvé republiky, patrně do značné míry napomohl Drtikolovu příklonu k naukám orientálního původu. Jsou také prokázány styky Drtikola s jeho vůdčí osobností - Karlem Weinfurterem, učitelem necírkevní křesťanské mystiky. Vedle Weinfurtera působil v Praze i Dr. Rudolf Steiner, zakladatel Antropozofické společnosti. Oba tyto směry jej silně ovlivnily. Drtikol se až do své smrti snažil využít hlavně poměrně rozsáhlých poznatků z buddhismu, jemuž se soustavně věnoval, jež však synkreticky a velice voluntaristicky rouboval na křesťanskou bázi. Jako podklad k meditačním cvičením praktikoval jógu s důrazem na dýchání. Vedle toho získal postupem doby i určitý přehled o hinduismu, taoismu a o některých tibetských textech. Zde je třeba hledat východiska k interpretaci jeho některých obrazů. Používal fotografii, kresbu a hlavně obrazy jako jiný prostředek, jak vyjevovat své myšlenkové a niterné vize, které prožíval v rámci svých meditací. Nakonec došel k závěru, že staré Upanišády, Védy, křesťanství a gnostická nauka říkají v podstatě totéž a že Pravda je jen jedna, i když různě vyslovená. A dále prohlásil, že učení se sděluje nejlépe mlčením a ten, kdo dovede naslouchat řeči beze slov, odnáší si nejvíce. Tento vynikající umělec a rozhodně zajímavý poutník na duchovní cestě zemřel  dne 13. ledna r. 1961, tj. ve věku 77 let a zanechal umělecký i duchovní odkaz, který bude ještě po léta předmětem studií a obdivu.

 

            Dalším z duchovních učitelů, které nemůžeme opominout, byl Květoslav Minařík. Narodil se v r. 1908 v Litvínově v rodině horníka. Jeho otec, čestný člověk, který nesledoval žádné duchovně-náboženské ideály a věnoval se dělnickému hnutí, zemřel na nemoc horníků (patrně silikózu) v polovině první světové války, když chlapci bylo necelých osm let. Tím pro něho skončilo období životního bezpečí, rodinné lásky a ochrany. Hodná, prostá, avšak nesamostatná matka se nešťastně znovu provdala, čímž pro hocha nastalo období velké bídy, ponížení, hladu a velmi špatného zacházení. Musil dokonce chodit žebrat. Jeho utrpení nebudeme podrobně líčit. Nutno však říci, že ve 14 letech uprchl z nesnesitelného domova. Ujal se ho starší nevlastní bratr a nechal ho vyučit pekařem. Hoch však nebyl šťastný ani zdravý a neviděl žádnou smysluplnost svého života. Seznámil se však s mladým idealisticky založeným dělníkem, který mu vylíčil optimistickou duchovní filozofii. Brzy k němu přilnul. Tento přítel mu také přinesl knihu o józe. Ta na něho silně zapůsobila a jejím vlivem nalezl novou životní orientaci. Rozhodl se nastoupit duchovní cestu. Prodělal přímo bouřlivý mystický vývoj, při němž prožil řadu mystických stavů a také se ze svých zdravotních problémů uzdravil. Tento prudký vývoj za 18 měsíců vyvrcholil v září r. 1928 tzv. realizací. To mu bylo necelých 19 let. Byl pln nového vlitého poznání a pln ochoty je druhým lidem předávat. Ale jak?  Jeho nedostatečné vzdělání mu nedovolovalo své poznání přijatelným způsobem formulovat. Proto se začal dost kuriózním způsobem sebevzdělávat formou jakýchsi samomluv a tím své školní vzdělání doplnil. A pak začal během své normální světské práce úspěšně vést i své první žáky na duchovní cestě. Těch stále přibývalo. Proto pro širší vrstvy duchovně orientovaných spoluobčanů začal také sepisovat četné statě a duchovně zaměřené knihy, které vydával i svým vlastním nákladem. Ve svých pojednáních seznamoval čtenáře s hermetickými naukami, tehdy zajímavým okultismem, spiritismem, magií a duchovními formami náboženství, které rozumovým způsobem vysvětloval. Hlavně se však věnoval popisu mystiky a vyšších stupňů jógy, včetně jejich filozofie i praxe. Když v roce 1974 (tj. ve svých 66 letech) z tohoto našeho světa odešel, zanechal zde nejen své psané dílo, ale v bývalém Československu i za jeho hranicemi své pokračovatele, kteří jej ctí jako svého duchovního Mistra. Proto jsme považovali za vhodné mu i v naší promluvě věnovat vzpomínku.

 

            Prof. KAREL MAKOŇ byl jednou z dalších novodobých českých duchovních osobností. Narodil se v prosinci r. 1912 v Plzni a krátce po ukončení studií byl zatčen gestapem a uvržen do koncentračního tábora. Po druhé světové válce žil ve Zlíně, kde se oženil a vyučoval na střední škole. Od r. 1960 bydlil a pedagogicky i literárně působil opět v Plzni. Přežil svou osmdesátku, zemřel v r. 1993.            Již v 17 létech vstoupil na duchovní cestu, ale svůj první významný duchovní zážitek měl až v koncentračním táboře, kdy žalářníci zabili jeho spoluvězně a sám stál také tváří v tvář smrti. Své duchovní poznatky si nenechal pro sebe, nýbrž se s nimi podělil i s ostatními (někdy třeba i pohádkovou formou), ve čtyřech vlastních spisech, orientovaných na duchovní cestu. Jeden z nich, nazvaný „Odkrytá moudrost starých pravd“, je doprovázen ilustracemi mysticky orientovaného malíře Zdeňka Hajného. Vystupoval však i jako pilný překladatel např. „Věčné filozofie“ Aldouse Huxleye, či  „Života po životě“ Raymonda Moodyho, ze kterých jsme čerpali i v našich promluvách. Přeložil však i řadu dalších významných spisů. Je svými stoupenci ctěn jako významný duchovní učitel a v našem přehledu jsme jej  nemohli opomenout.

 

            Další významnou osobností v souboru našich duchovních učitelů byl JAROSLAV KOČÍ. Narodil se v květnu r. 1908 v Bohumíně. Byl vyučen holičem. Již od mládí měl velký zájem o okultismus, telepatii, hypnózu, parapsychologii, ale i o astrologii. V r. 1928 se přestěhoval do Prahy, kde jej prof. Bořík seznámil s křesťanskou mystikou. Kočí se stal i členem spolku Psyché Karla Weinfurtera. V r. 1936 poznal Fráňu Drtikola, což jej podstatně ovlivnilo. Nastoupil vlastní duchovní cestu, doprovázenou mnoha mystickými stavy a psychickými projevy.   Jaroslav Kočí se v r. 1937 oženil a v r. 1945 se přestěhoval zpět do Ostravy ke své ovdovělé matce. Pracoval tam jako odečítač spotřeby elektřiny a jako opravátor elektroměrů. Tam v Ostravě zahájil i svou literární činnost. Kočí byl jedním z poutníků na duchovní cestě, který dospěl k realizaci, ke splynutí svého vědomí se svým „Vyšším Já“. Měl řadu stoupenců, kteří jej považovali za svého významného duchovního učitele, srovnatelného i s nejlepšími indickými gurui. Jedním z nich byl i Ing. Jiří Vacek, který také uspořádal jeho literární odkaz.

 

            A nyní přejděme k jeho dosud žijícímu žáku, kterým je právě jmenovaný Ing. JIŘÍ VACEK. Ten se narodil r. 1931 a od svých 14 let se věnuje duchovním snahám. Přednesl velkou řadu promluv, sepsal spoustu duchovně orientovaných statí a řadu originálních knih i překladů. Před více léty působil i v pražské Unitarii jako vedoucí meditací v naší Arkoně. Unitarii navštěvovala i jeho dcera Eva.Věnuje se teoreticky i prakticky duchovní cestě za poznáním Boha v sobě (tj. mystiky, jógy, atmavičáry) i ve vnějším světě (zejména džňana-józe). Působí jako duchovní učitel a své aktivity rozvíjí na různých místech republiky (např. v Praze, v Plzni, v Hradci Králové). V severních Beskydech u přehrady Morávka má v přilehlém hotelu svůj ášram, navštěvovaný velkým množstvím žáků, kde je možné během týdne nebo 14 dnů se věnovat pod jeho vedením společným meditacím a vycházkám do přírody. Avšak podobně jako tomu bylo u Karla Weinfurtera má slabý hlas; přestože používá zesilovacího zařízení, nedostatečně doslýchaví mu špatně rozumí. Má řadu následovníků, kteří ho ctí jako svého gurua.  Založil i velice produktivní nakladatelství s duchovně orientovaným knihkupectvím, které vede jeho dcera Eva Vacková-Volfová.  A nyní můžeme přistoupit k předposlední páté kapitole, nadepsané

 

 

5.  ŠRI RAMANA MAHÁRIŠI A DR. PAUL BRUNTON

 

          ŠRI RAMANA MAHÁRIŠI byl sice velkým indickým mudrcem, naši vlast však nikdy nenavštívil a proto si musíme položit otázku, proč o něm v dnešní promluvě máme jednat. Je to proto, poněvadž jeho učení, líčící cestu za hledáním svého pravého „Já“, které se k nám dostalo především prostřednictvím Dr. Paula Bruntona, ovlivnilo zde více jedinců a později zde Ramana Maháriši našel i více bezprostředních následovníků. Jeho život a učení zprvu popsal Josef Hoznourek v tenké brožurce, později Jiří Navrátil v knize „Srdce skutečnosti“. Obrazově i stručným textem jej vylíčila velká monografie, vydaná v r. 1997 nakladatelstvím Avatar. Tento tamilský filozof se narodil 1. prosince r. 1879 v jihoindické vesnici Tiruččuli. Po vychození základní a střední školy vstoupil na americkou misijní školu. Asi v 16. létech poprvé slyšel od staršího příbuzného o Hoře svatého ohně - Arunáčale, která se tyčí poblíž města Tirunnamalai. O rok později měl zážitek mystické smrti, který ho tak ovlivnil, že opustil studia i rodinu a odjel na Arunáčalu. Zprvu se pohyboval v chrámovém komplexu a na různých místech poblíž hory, později se však uchýlil přímo do ní, v jejíž jeskyni žil dlouho jako nahý poustevník a meditoval. Ve svých 37 létech opustil jeskyni a přešel do blízkého Skandášramu, kam za ním přijela i jeho matka. V témže roce se však přestěhovali do nynějšího Ramanaášramu, který mu na úpatí hory postavili jeho ctitelé. Jeho matka tam účastníkům vařila vegetariánskou stravu a stala se Mahárišiho žačkou. Po šesti létech tam zemřela.  Maháriši ve svém ášramu žil až do konce svého života, přijímal tam hosty i žáky a také sepisoval některé duchovně orientované spisy. Mezi jeho žáky tam patřil i Dr. Paul Brunton, který s Bhagavanem Ramanem seznámil i západní čtenáře svých knih a ve Weinfurtrově překladu i české čtenáře. V Ramanaášramu s jeho hosty žila až do konce svého života Ramanem oblíbená posvátná kráva Lakšmí, která všechny zásobovala čerstvým mlékem. Šri Ramana Maháriši nebyl zdráv, byl postižen nevyléčitelnou rakovinou lokte. V pátek dne 17. dubna r. 1950 - tj. ve svých 71 létech - zemřel. Indické spisy popisují, že v okamžiku jeho smrti se od jihu přiblížil nad ášram jasně zářící meteor, který se pomalu pohyboval na sever a zmizel za vrcholem Arunáčaly. Byl pozorován i v jiných částech Indie. Slovo Maháriši znamená Veliký zřec. Jeho postava se promítá do Bruntonova poselství, jak je chápala většina jeho českých stoupenců a proto bylo vhodné se o něm v naší promluvě také zmínit. Mahárišiho vyšší duchovní nauky v naší vlasti - nezávisle na Bruntonovi - sledují i stoupenci džňana-jógy, např. JIŘÍ NAVRÁTIL ve své již zmíněné knize „V srdci skutečnosti“, vydané v r. 1993 nakladatelstvím Avatar. - A teď přistupme k samotnému Bruntonovi.

 

             Jedním z nejvýznamnějších necírkevních duchovních učitelů v naší vlasti byl PhDr. PAUL BRUNTON (vlastním jménem Raphael Hurst). Začínal jako novinář se zájmem o mystiku, náboženství a umění, zejména však o východní duchovní nauky. Procestoval řadu zemí a výsledkem jeho cest byla řada knih, z nichž mnohé vyšly také v českém překladu. Autor prodělal velký myšlenkový vývoj. Pak se na řadu let odmlčel a dospíval k hluboké syntéze východního a západního náboženského myšlení. Sborník „Who’s Who“ o něm píše toto: „Paul Brunton se narodil 21. října r. 1898 v Londýně. Soustavného vzdělání se mu dostalo na Central Foundation School a na Saint George’s College. Později je hojně doplnil ještě soukromými studiemi, jež ukončil doktorátem filozofie. V mládí procestoval skoro celou Evropu. S hlubokým zájmem se věnoval filozofii, mysticismu, srovnávací vědě náboženské, umění a literatuře. Po všestranné činnosti žurnalistické přijal místo šéfredaktora časopisu „World Trade“ a redaktora „The Occult Review“. Později však zanechal vydavatelské práce, aby se mohl  cele oddat cestování. Poznal Indii, Egypt i několik asijských zemí. Zkoumal dokonale nauky a cvičení svatých mužů a mystiků, když mezi nimi dlouho žil v jejich útulcích a klášterech. Na upozornění jeho výsosti Maháradži z Mysore a s pomocí učenců, které pozvala jeho výsost, Brunton prováděl speciální pátrání ve vyšší asijské filozofii. Nejvyšší duchovní Siamu mu věnoval vzácnou sošku Buddhy a čestný řád. Loď, na níž se vracel ze své poslední návštěvy Orientu, byla v suezském zálivu potopena větší lodí, která na ni v noci najela. Brunton byl však zachráněn. Pak žil v poušti Arizony u mexických hranic a připravoval další knihy, jež připojil k deseti svazkům, které byly již zveřejněny.“ Později se přestěhoval do Švýcarska, kde žil v Montreaux nepříliš daleko od jiného významného duchovního učitele Krišnamurtiho, s nímž se přátelil a často besedoval. Ve Švýcarsku občas přijímal své žáky.

 

              Učení Dr. Paul Bruntona má pro české poutníky na duchovní cestě mimořádný význam, neboť překlady jeho knih nám přinesly prvé informace o učení indického mudrce Šri Ramana Mahárišiho. Brunton určil za svého zprostředkovatele kontaktů v naší vlasti pana Josefa Hoznourka. Brunton do naší země zavítal vícekráte, setkal se zde s řadou osobností významných v našich duchovních snahách, které často silně ovlivnil. Na organizaci jeho návštěv se prostřednictvím své rodiny podílela i nám dobře známá nedávno zesnulá Milada Michalová, která vedla pražské unitářské ženy. Velký význam pro šíření jeho nauk měla také Irenka Kellnerová - bývalá tanečnice - která se stala horlivou přívrženkyní a propagátorkou Bruntona. Byla po duchovní stránce značně pokročilá a v posledních létech života se stala laickou kazatelkou i funkcionářkou v Unitarii. Asi měla podíl i na tom, že se o Bruntonovi jeden čas žertovně hovořilo  jako o „unitářském svatém“. Ze stoupenců jeho duchovního učení se v naší vlasti postupně vytvořila poměrně široká obec přívrženců, kteří se však nevyznačovali žádnou velkou tolerancí, uznávali jedině svého Mistra a jiné nauky většinou odmítali. Já sám se k Bruntonovu učení plně hlásím (i když se jen výhradně na jeho nauky neomezuji) a považuji jej za svého duchovního učitele. On však (na rozdíl od jiných četných guruů) žádné žáky formálně nepřijímal. Když někdo mermomocí chtěl mít svého osobního gurua, odkazoval jej na Krišnamurtiho, který - jako Ind - byl zvyklý žáky přijímat. Brunton nám přinesl nástin Mahárišiho atmavičáry - hledání svého pravého „Vyššího Já“, átmana. Seznámil nás i s jeho jinými naukami. Toto pojetí duchovních snah se obrazilo i v mém spisku „Sádhaná - duchovní cesta“, který vydalo nakladatelství Unitarie v r. 1992. Na jeho předposlední stránce je uveden úplný přehled všech českých překladů Bruntonových spisů. K Bruntonovu učení jsem přestoupil od Weinfurterovy křesťanské mystiky hned jak se prvé jeho knížky objevily na našem trhu, na čež mne upozornila má rodná sestra Zdeňka. Bruntonovo duchovní pojetí se mi zdálo hlubší než Weinfurterovo. Jakožto vědecký pracovník jednoho z významných ústavů Akademie věd jsem měl i za totality poměrně často příležitost jezdit na různé vědecké kongresy, a to i na Západ. Využíval jsem těchto příležitostí i k tomu, že jsem sebou přenášel ven dopisy českých stoupenců Bruntona, které jsem mu z různých míst Západu odesílal, poněvadž naše domácí pošta na Západ byla kontrolována. Navštívil jsem s takovým poselstvím i vydavatelství Bruntonových spisů v New Yorku. Měl jsem štěstí, že jsem se nikdy na hranicích nedostal s touto korespondencí do nějakého maléru.

 

              Brunton sám se však během doby od doslovného sledování učení Šri Ramana Mahárišiho postupně oddaloval, studoval různá vyšší asijská učení a vybudoval i svůj vlastní filozofický přístup - tzv. mentalismus - jehož plné pochopení není snadnou záležitostí. Brunton ve Švýcarsku přijímal i návštěvy svých českých stoupenců, pokud se jim podařilo z našeho totalitního vězení vyjet. Byl nejen přísným vegetariánem, ale odmítal vůbec vše, co bylo zvířecího původu. Když mu např. jeden ze stoupenců přinesl darem vlněnou šálu, odmítl ji, poněvadž vlna je zvířecího původu. Ve svých botách neužíval ani kožené podrážky. Byl však ochoten ve své ledničce uchovávat dva až tři dny sýry českých návštěvníků, kteří neměli dost deviz, aby se mohli ve Švýcarsku normálně stravovat. Byl to duchovní učitel, který velice výrazně ovlivnil naši duchovní sféru a proto jej chovám ve veliké úctě. Dne 27. července r. 1981 ve Švýcarsku zemřel ve věku 83 let.  Myslím, že je teď nutné se ještě krátce zmínit i o posmrtných aktivitách při vydávání jeho děl, na čemž se podílela - díky aktivitám již zmíněné Milady Michalové - i Unitaria. Ve Spojených státech amerických bylo zřízeno jakési museum, shromažďující památky na Paul Bruntona, spojené s nakladatelstvím Larson. Jeho západní stoupenci zde schraňují různé úlomky a útržky, na které si Brunton poznamenával své myšlenky a z těchto útržků sestavují celé knihy, které pak vydávají. Na jejich překladu se podílelo i nakladatelství Unitaria, které vydalo tři takovéto posmrtné spisy, nazvané Perspektivy I, Perspektivy II a Meditace. Soustavnému vydávání českých překladů Bruntonových spisů se věnuje nakladatelství IRIS ve Frýdku-Místku, vedené Ing. Rýparem, kterému celý svůj majetek odkázal oddaný bruntonovec, můj zesnulý přítel Miloš Bucek, který mne kdysi přivedl do Unitarie.

 

             Považoval jsem za vhodné do našich statí o mnou hlásaném  Náboženství Moudrosti zařadit také přehled modernějších představitelů necírkevního duchovního učení v naší vlasti. To poskytuje příležitost k tomu, abychom si ujasnili řadu různých souvislostí, které nás třeba ani nenapadly, a přispívá to k porozumění naší celkové duchovní scéně.

 

- .-. - . - . - . - . - . - . - . - . -