Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

NÁBOŽENSTVÍ,   ETIKA   A   MRAVOST

 

1  ÚVOD

 

    Myslím, že žádný duchovně vyspělý člověk nebude pochybovat o tom, že výše uvedené pojmy k sobě bezesporu patří, což však není  přijímáno všemi občany jako samozřejmost. Chybí přesnější vysvětlení.  Proto jsem přistoupil k napsání této stati. Jako vždy napřed je nutné definovat nebo stručně popsat základní pojmy, načež můžeme přistoupit k jejich vzájemným vztahům.

 

    Výraz  náboženství  není v jeho vývoji prvotní. Křesťanské náboženství se ve svém začátku nazývalo  cesta  a tento pojem se vyskytuje i u jiných forem náboženství, např. v  taoismu termín  TAO  neznamená jen absolutno, ale i cestu. Slovo „náboženství“ se objevilo až později a v Evropě zdomácnělo pod latinským označením  religio, které bylo převzato jako základ pro většinu evropských jazyků. Český název „náboženství“ je však nejpřípadnější, poněvadž vyjadřuje vědomí závislosti člověka na Bohu. Existuje bezpočet různých definic tohoto společenského fenoménu. Preprint unitářských skript „Filozofie Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“  -  z  něhož v této stati hojně čerpám  -  definuje náboženství takto: „Vztah člověka k transcendentní skutečnosti, projevující se často různým způsobem uctívání, založeným na víře v závislost na nadpřirozených všemocných bytostech (bozích) nebo na jednom Bohu. V historii lidstva mělo mnoho různých vývojových forem, od primitivních až k těm nejvyšším. Ve své vyšší formě je to víra v existenci Nejvyššího Bytí, láska k němu, snaha po sledování cesty k němu a usilování o jeho nalezení i ve všedním bytí“. Rozeznáváme dvě hlavní formy náboženství. Nejzákladnější je tzv.  teismus  (jeho název je odvozen od řeckého slova  theos  = bůh ). a v duchovních dějinách se poprvé vyskytl u R. Cudwortha v r. 1678. Označuje boha jako absolutní, svět prostupující (nikoliv s ním však identickou) osobní živoucí  bytost, která i po stvoření světa v něm dále působí jakožto prozřetelnost a zachovává jej. Bohu se v teismu připisuje řada charakteristik (vlastností): je naprosto svobodný, všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí, dobrý a věčný (a podle islámu i spravedlivý a slitovný). Víra v jednoho boha se nazývá monoteismus, víra v existenci více bohů se nazývá polyteismus. Katenoteismus či henoteismus je forma polyteismu (rozšířená zejména v Indii), která předpokládá, že všichni bohové mají stejnou základní duchovní podstatu (že jsou jen formami boha jednoho) a tak věřící se obracejí k tomu tvaru, kterému dávají přednost. O vztahu náboženství a teismu se MASARYK vyjádřil takto: „Teismus a náboženství není totéž. Pro filozofii a vědu je teismus hypotézou pro výklad vzniku a vývoje světa. Náboženstvím se stává teismus i člověku vědecky myslícímu, když je uvědomělým a procítěným osobním poměrem člověka k božství a skrze božství k bližnímu a světu. Náboženskému člověku je Bůh ústřední ideou v myšlení i jednání“. Je nutné však zdůraznit,  že existují i neteistická náboženství, např. buddhismus či taoismus. -  A nyní je nutné vysvětlit pojem  deismus (název je odvozen z latinského slova  deus = bůh ) a tzv. rozumové náboženství. - Židovský náboženský spisovatel MOŠE MAIMONIDES z Gordóby (1135 - 1204) učil, že: „Počínaje sedmým dnem skončilo veškeré zasahování Boha a vesmír začal žít podle svých vlastních přírodních zákonů“. - Tato idea byla později nazvána deismem. Tak se označuje názor, který sice uznává boha za poslední prazáklad světa, ale odmítá možnost božího zasahování do běhu světa jednou již existujícího. Deismus tedy nezná zázraky ani zjevení. Rozum, nikoli zjevení je vlastním pramenem náboženské pravdy. Toto pojetí tzv. „rozumového náboženství“bylo v osvícenecké Anglii velmi rozšířené. Osvícenecké myšlení se nejen pokoušelo uvést náboženství ve shodu s lidským rozumem, ale chtělo samo náboženství založit na rozumu, vytvořit rozumové náboženství, které se mělo stát přirozeným završením celé stavby lidského poznání. V Anglii tento myšlenkový proud úzce souvisel s náboženským hnutím deismu.  I naši unitáři se ve své jedné vývojové etapě nazývali deisté, i když nelze tvrdit, že toto pojetí vztahu Boha ke stvořenému vesmíru bylo nějakým hlavním článkem jejich víry. - Deismus se zdá mít do jisté míry i přírodovědecké opodstatnění: v okamžiku velikého třesku byly vesmíru dány do vínku všechny přírodní zákony a ten se nadále vyvíjel a vyvíjí jejich postupným uplatňováním.

 

    Výše zmíněná skripta  definují   etiku  jako  teorii morálky,  jako filozofické názory na  mravnost. Jsou to názory na původ a podstatu morálního vědomí a jednání. Vydělila se jako jedna z nejstarších částí filozofie, byla považována nejčastěji za praktickou filozofii, tj. za aplikace určité filozofické koncepce na jednání a život člověka. To podmiňovalo ostré rozdělení etiky na teoretickou a normativní. Zdroj mravnosti byl spatřován v bohu (teologická etika), v přírodě a přirozenosti člověka (naturalistická etika), v apriorním principu (I. Kant, G.W.F. Hegel) a  v  autoritě (aprobativní etika). - Samotná morálka či mravnost je pak schopnost člověka reflektovat a řídit se svým svědomím, posuzováním lidských činů z hlediska dobra a zla jako abstrakcí obecně lidských norem, principů a ideálů. V širším pojetí to je i označování souhrnu pravidel chování a konvencí jako závazných pro individuální svědomí.  Morálně-etické úvahy a doporučované prvky, pramenící z náboženství, filozofie, či ze životní praxe, doprovázely lidstvo od vzniku civilizace. Např. v etice Čung Jungu objevíme povznášející místa, např. toto: „Vznešený (míněn duchovně vyspělý člověk) vznáší požadavky na sebe sama, nízký vznáší požadavky na druhé. Vznešený se vždy pohybuje tak, aby jeho vystupování mohlo být vždy obecným příkladem. Chová se tak, aby jeho chování mohlo být obecným zákonem a mluví tak, aby jeho slovo mohlo být obecnou normou. – Antickou etiku stoiků, která vycházela ze vztahu k přírodě, lze stručně popsat takto: „Jedině člověku jako rozumné bytosti je dáno, aby poznal boží zákonitost a aby se jí ve vědomém jednání řídil. Život v souladu s přírodou je proto klíčovým motivem stoické etiky. Protože je člověk svou přirozeností bytost rozumná, znamená pro člověka život v souladu s přirozenou povahou život rozumný. V tom tkví jediná ctnost, v tom spočívá jediná blaženost. To vše má týž význam“. - Zajímavá je i etika našeho Rabbiho Löwa, kabalisty a tvůrce legendárního pražského Golema. Základ etiky, kterou nastiňuje Rabbi Löw ve své knize "Netivot olem" ("Cesty světa"), tvoří přesvědčení, že člověk jako výtvor Boha nesmí ztratit spojení se svým tvůrcem. Pokud si člověk uvědomuje, že je na Bohu závislý, je jeho mravní postoj v podstatě kladný. Jakmile však ztratí vědomí závislosti na svém stvořiteli, jakmile začne prosazovat svou osobu a své sobecké zájmy, dostává se do izolace od Boha i od bližního člověka. - Velmi stručně poslání etiky připomenul  OTAKAR  A. FUNDA  ve své knížce o  ALBERTU SCHWEITZEROVI: „Etika je činnost směřující k vnitřní dokonalosti lidské osobnosti“.

 

    A konečně je nutné v úvodu definovat také  mravnost.  Výše zmíněná skripta definují morálku a mravnost takto: je to „pojetí norem správného lidského chování, které jsou v souladu se svědomím člověka. Je to také forma společenského vědomí, podmíněná místem a časem. Anglický osvícenec  DAVID  HUME  (1711-1770) usuzoval takto: „Má-li samostatně myslící člověk jednat mravně správně, nepotřebuje žádné zvláštní náboženské motivy. Podnět k takovému jednání u něho vychází z rozumu. Lidé nesamostatně myslící patrně potřebují, aby jejich podněty k mravnímu jednání byly posilovány náboženstvím. Buď  tedy vládne čistě rozumové náboženství, ale pak není třeba žádného jiného, anebo se náboženství mísí s fanatismem a pověrou - a to je u prostého lidu nevyhnutelné - ale pak je jeho etické působení dosti problematické“. - Podobně se vyjadřoval i předchůdce Humeho, anglický osvícenec  ANTHONY ASHLEY COOPER,  hrabě ze SHAFTESBURY (1671 - 1713). Podle něho mravnost není nic jiného, než harmonické rozvinutí toho, co je jako přirozená vloha skryto v každém člověku: „Co je mravné, dobré, to bezprostředně cítím, ale co je bůh a jaké jsou jeho příkazy, to již vesměs tak jisté není“. Shodně se Shaftesburym vidí Hume pramen mravnosti ve zvláštním mravním smyslu člověka. Od svého předchůdce se však odlišoval tím, že sídlo mravního soudu přenášel z jednajícího člověka do bližního, do pozorovatele. Všechno mravní jednání je vztaženo k druhému člověku. Tuto Humovu myšlenku rozvinul britský ekonom a filozof skotského původu   ADAM  SMITH (1723 - 1790), jenž ve své "Teorii mravních citů" jasně řekl, že „hlas svědomí je pouze ozvěnou toho, jak o nás soudí jiní“. - V těchto úvahách nemůžeme opomenout výroky význačného německého filozofa vrcholu osvícenectví  IMMANUELA  KANTA  (1724-1804). Ve svém nejvýznamnějším díle „Kritika čistého rozumu“ užil i termín  kategorický imperativ jakožto nepodmíněný všeobecně platný mravní zákon, jakýsi vnitřní příkaz, jak máme jednat. Kant se proslavil  i  svou klasickou větou: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrušujícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi myšlení obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“.

 

    Po popisu výchozích pojmů můžeme teď přistoupit k jejich vzájemným vztahům.

 

2. ETICKÉ  NORMY  DUCHOVNĚ  VYSPĚLÉHO  ČLOVĚKA

 

    Naše pražská Unitaria si plně uvědomila význam etiky pro jakékoli náboženství a proto ihned po „sametové revoluci“ vydala 27-stránková litografovaná skripta s názvem „Etika duchovně vyspělého člověka“, která byla podrobena připomínkovému řízení i v ostatních unitářských obcích. Jejich idea nebyla založena na souboru nějakých mravních přikázání, které by každý měl dodržovat, jakými jsou např. hebrejsko-křesťanské  „desatero“  nebo   buddhistické  „patero“. Jednotliví lidé jsou totiž na různém stupni mravního vývoje a zatím co některé příkazy by byly pro vyspělého člověka samozřejmé, jiný by s nimi těžce zápolil. Proto jsme ve svých skriptech zvolili jinou taktiku: definovali jsme ideálního (neskutečného) člověka, který by byl mravním vzorem a z jehož příkladu by si každý přebíral jen tolik zásad, které by byl schopen opravdu plnit. Přistupme k podrobnějšímu výkladu:

 

     Pod pojmem  duchovně vyspělého člověka  rozumíme lidskou bytost (lhostejno, zda muže nebo ženu), která značně pokročila ve stupni všeobecného vývoje od člověka primitivního k člověku osvícenému, duchovnímu, tj. takovému, který překročil hranice svého malého ega a nalezl správné vztahy jak ke své vlastní existenci, tak k druhým lidem i k celé přírodě, a který se vědomě podílí na evolučním procesu celého světa. Cílem charakterizace duchovně vyspělého člověka je vytvořit vzor lidského jedince, který by byl zářným příkladem, hodným následování, pro ty lidské bytosti (bez ohledu na jejich rasu, národnost, pohlaví, náboženské nebo filozofické přesvědčení), které chápou nutnost vývoje od hrubého k jemnému, od primitivnosti k vyspělosti, od klamů a bloudění k pravdivému poznání, od sobectví k altruismu, od zatemnělosti ke světlu. - Etika postojů a jednání takto vytvářeného lidského vzoru by neměla být v zásadním rozporu s vyspělými filozofickými názory, s vyspělými náboženskými postoji a s demokratickými proudy v lidské společnosti, neměla by však být ani jednostranně omezenou odnoží kteréhokoli z těchto společenských postojů či proudů. Etika takto pojatého vyspělého člověka by měla být vpravdě humanistická, altruistická, a proto přijatelná každému o vývoj se snažícímu člověku kdekoliv na Zemi, který ve svém srdci cítí s těmito ideami niternou rezonanci. -  Tyto   etické normy  nejsou vydávány za příkazy boží bytosti, avšak jsouce v souladu s moderní psychologií a s etickými požadavky, vyplývajícími z vyšších stupňů náboženství, jakož i z ušlechtilé filozofie, jsou určeny k následování těm, kdo cítí ve svém srdci k těmto ideám upřímnou náklonnost. Tyto normy jsou samy produktem snah člověka o vývoj k vyspělosti a mají humanistickým snahám také sloužit. Uvedená charakterizace má pomáhat lidským bytostem, usilujícím brát si z ideálního vzoru dobrovolně, ale opravdově příklady pro vlastní život za účelem jeho přetváření, a to v různé míře, podle již dosaženého stupně své vyspělosti.

 

    Samozřejmě v  této stati nemůžeme podrobně rozebírat jednotlivé prvky vlastností duchovně vyspělého člověka, můžeme však uvést jejich číslovaný stručný přehled: :  (1) Chci v sebepoznání pochopit a procítit Jednotu (Unitas) všeho bytí.  (2) Jsem součástí přírody, učím se ji poznávat, mám ji rád, chci ji chránit a pomáhat jejímu zdravému vývoji.  (3) Druzí lidé jsou součástí téže univerzální Jednoty jako já sám a podle toho s nimi jednám.  (4) K tvým názorům a ke tvé víře jsem co nejvíce tolerantní a posuzuji tě především podle tvého způsobu života a postoje k němu.  (5) Poznanou pravdu ctím a zastávám,.  (6) Vím, že muži a ženy se liší svým posláním v životě, avšak v podstatě jsou rovnocenní.  (7) Láska je čistý altruistický cit pramenící z duchovního Srdce člověka a nesmím ji zaměňovat za milostné projevy.  (8) K manželství přistupuji zodpovědně, svou ženu nebo svého muže mám ze srdce rád(a) a je mi nejbližší ze všech bytostí.  (9) Rodičovství pokud možno plánuji, děti mám ze srdce rád(a) a věnuji jim veškerou péči.  (10) Uvědomuji si význam lidské společnosti pro vývoj člověka, chci přispět k její integraci a k zachování míru.  (11) Svou prací a celkovou aktivitou během svého života musím lidské společnosti předat více hodnot, než jsem od ní přijal(a), abych na sklonku svého života mohl(a) vykázat svou dílčí, etickou, z jejího hlediska pozitivní životní bilanci.  (12) Vím, že dobro a zlo jsou relativní pojmy a proto pečlivě dbám na to, abych přírodní i společenské jevy posuzoval(a) ze správného hlediska.  (13) Spory nevyhledávám, ale nebojím se jich, v konfliktních situacích hledám spravedlnost a stojím na straně práva.  (14) Hlubina bezpečnosti a ráj Srdce, které ve svém nitru zřetelně vyciťuji jako své "Vyšší Já", jsou nejenom sídlem hlasu svědomí a Vnitřního Pozorovatele, který kontroluje mé veškeré myšlení a jednání, ale jsou také zdrojem popudů inspirovaného života.  (15) Abych si udržel(a) tělesné i duševní zdraví, jím jen mírně, nekouřím, neopíjím se a neužívám žádné drogy, nestřídám sexuální partnery, občas se postím, pravidelně tělesně cvičím, chodím často do přírody a kontroluji a občas rozebírám své duševní procesy.  (16) Tak jako pečuji o čistotu těla, dbám i na hygienu myšlení, nerozvíjím žádné negativní myšlenky (z nichž nejhorší jsou myšlenky nenávisti) a naopak pěstuji myšlenky pozitivní.  (17) Smrti se nebojím, neboť vím, že postihuje jen jednotlivá individua a nedotýká se stále živé Jednoty, po přežívání svého "malého já" netoužím. Života si vážím ve všech jeho formách, živé tvory ani rostliny zbytečně nezabíjím.  (18) Problematikou osudu a karmy se nezatěžuji. Snažím se vždy žít podle etických norem, které v dané době a na daném místě považuji za nejsprávnější, a otevírám se přitom inspiracím z oné niterné základny, jejímž prostřednictvím se pociťuji za součást všeobjímající Jednoty.  (19) Rád se modlím snahou po přiblížení se neosobnímu bytí a po tichém splynutí s ním.  (20) Cílem mého života je procítěné poznání, že jsem nedílnou součástí Jednoty vyvíjejícího se vesmíru a jeho podstaty a smyslem mého života je vědomá pracovní účast na tomto vývoji.

 

    Toto  dvacatero  norem bylo ještě doplněno osmi zásadami stoupence postmoderního Náboženství Moudrosti (které by si měl často opakovat a případně být schopen je říci  i  zpaměti). Zní takto: „(I). Alespoň jednou denně se snažit meditativně kontemplačním způsobem obrátit svou pozornost do hlubin svého nitra, ke svému Vyššímu Já, a skrze ně dál za hranice své osobnosti k jedinému neprojevenému božství - k neosobnímu Absolutnu.   (II). Alespoň jednou denně pozdvihnout svou mysl ke Slunci (ve skutečnosti nebo v představě) jakožto zářnému symbolu jediného neosobního projeveného Boha a celé projevené přírody, přát mír celému světu, snažit se tiše procítit Jednotu všeho bytí a dění a tak produchovňovat celý svůj život.  (III). Vykonávat svou práci dle svých nejlepších schopností, považovat ji za realizaci modlitby, přispívat tak k rozvoji celé lidské společnosti a tím se vědomě podílet na vývoji projeveného světa, na kosmické evoluci.  (IV). Nezabíjet zbytečně žádné živé tvory, neničit zbytečně žádné rostliny a vyvarovat se i zbytečného poškozování neživé přírody.   (V). Snažit se alespoň jednou denně vykonat nezištně třeba i malý dobrý skutek (pomoci bližnímu, nebo při ochraně přírody, jejího života a krás, nebo dobrovolně něco ve prospěch lidské společnosti).  (VI). Zásadně nekouřit, neopíjet se, neužívat žádné drogy, vystříhat se sexuální promiskuity, nelhat a nekrást.   (VII). Nepřejídat se, jednou týdně - dle svých zdravotních možností - vynechat alespoň jedno pravidelní hlavní jídlo a tak se postit; vhodným dnem by mohlo být pondělí.   (VIII). Zúčastňovat se dle svých možností života svého náboženského sdružení a podporovat je i finančně, být však tolerantní i k jiným náboženstvím a filozofickým názorům“.

 

3.ZÁVĚR

 

    Domnívám se, že tento náš postoj  k  „praktické filozofii“ (etice)  ukáže čtenáři postmoderní psychologický přístup k morálce a mravnosti, který je daleko pokročilejší, než přístupy starých klasických náboženství. Není pochyby o tom, že pojmy náboženství, etika a mravnost  jsou si velmi blízké a patří k sobě. V závěru této stati považuji však za nutné uvést slova  T. G. MASARYKA,  který rozlišuje náboženství a mravnost:  „Mezi náboženstvím a mravností je rozdíl věcný. Může být člověk nábožensky velice věřící, oddaný své církvi, svým dogmatům i předpisům a nebude mravný, ba bude třeba i nemravný. Nemluvím jen o svatoušství. Ale náboženství je tolik různých forem, že prostě myslit, jako by ten, kdo má náboženství, proto už měl mravnost, je omyl. Mravnost, to je poměr člověka k člověku. Potřebujeme mravnost ve styku s bližním. Náboženství vzniká z poměru člověka k celému světu, zvláště k bohu. Náboženství má širší okruh než mravnost. V náboženství je mravnost obsažena. Náboženství má mravnosti být základem.. Ale mně nestačí náboženství pozitivní, to jest náboženství církví, které nyní jsou. Chci mít mravnost na náboženském základě, ale na náboženství jiném než tom, které se oficiálně podává. Jaké - do toho se nelze zde pouštět“.

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -

 

   .