Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

NÁBOŽENSKÁ  KRIZE  -  ZTRATÍME   SVOU  VÍRU ?

 

    Lidstvo přijalo prvé formy náboženské víry, když se vývojově ocitlo na úrovni paleoantropů, k čemuž došlo asi před nejméně 100.000 léty. Je prokázáno, že Homo sapiens neandrtalensis již pochovával své mrtvé a že nad nebožtíky byly prováděny nějaké obřady, spojené s květinami, a že do lůžek zesnulých byly přidávány různé užitečné předměty, zřejmě ve víře v nějaké formy posmrtného života. Paleoantropové však již vymřeli. Asi před 40.000 lety v Africe na jižním okraji Sahary (která tehdy ale byla zatopena mořem) se ve velmi úrodném předhůří pohoří Atlas objevil nový typ člověka  -  Homo sapiens sapiens  -  který vynikal nejen zvýšenou schopností abstraktního myšlení, ale také uměleckými vlohami. Ten otevřel cestu nejen prvopočáteční civilizaci, ale také novým a rozvinutějším formám náboženství. A od té doby se náboženství soustavně vyvíjelo a jeho význam v lidské společnosti neustále stoupal. Přes primitivní období šamanů a medicinmanů dospělo až k různým formám náboženských sdružení a nakonec až k církvím. Tento vývoj stále pokračoval až do doby moderní, což během této dlouhé doby přispělo po kulturní stránce k vývoji lidstva. Teprve v posledním období se začala projevovat tendence k sekularizaci (tj.k zesvětštění) a odcírkevňování života, k oddalování se od náboženství. A tento současný trend vedl k něčemu, co bylo výstižně pojmenováno jako náboženská krize a co zejména v naší zemi nabývá velmi významné formy. A tento varovný signál vedl i k sepsání tohoto článku.

 

    Touto otázkou jsem se mj. také zabýval během své promluvy v  pražské Unitarii v dubnu v r. 2007. Tam jsem řekl toto: „Duchovní krizi lidstva dosti podrobně, výstižně a přesně zhodnotil exprezident Václav Havel. Proto učiníme nejlépe, přečteme-li si stať z jeho spisu „Dálkový výslech“. Zní takto: „I já cítím základní napětí, ze kterého dnešní globální krize vyrůstá. Jsem přitom přesvědčen, že tento konflikt bezprostředně souvisí s duchovním stavem soudobé civilizace, charakterizovaným ztrátou metafyzických jistot, zážitku transcendentna, ztrátou jakékoli nadosobní mravní autority a vůbec jakéhokoli vyššího horizontu. Je to zvláštní, ale v posledku docela logické: jakmile člověk udělal sám sebe nejvyšším smyslem světa a měřítkem všeho, začal svět ztrácet své lidské dimenze a začal se člověku vymykat z rukou. Velký odklon od Boha, který v moderní době proděláváme a který nemá v historii obdoby (pokud vím, žijeme uprostřed první ateistické civilizace), má své složité duchovní a kulturní příčiny: souvisí s rozvojem věd, techniky a lidského poznání, s celým novověkým rozmachem intelektu a lidského ducha. Pyšný antropocentrismus moderního člověka, přesvědčeného, že všechno může poznat a podřídit si, cítím kdesi v pozadí soudobé krize. A zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství člověka. Člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat, musí se vyprostit z tohoto strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci. Jedině mravní a duchovní orientace, založená na respektu k  nějaké „mimosvětské“ autoritě  -  k řádu přírody či vesmíru, k mravnímu řádu a k jeho nadosobnímu původu, k absolutnu  -  může vést k tomu, aby život na této zemi neskončil jakousi „megasebevraždou“ a aby byl snesitelný, totiž aby měl vskutku lidské dimenze“.

 

    Po této citaci asi není nutné nic dalšího dodávat, pokud se týče konstatování, že náboženská (avšak nejen náboženská, ale i etická) krize opravdu nastala. Tím se však rozhodně nemůžeme spokojit. Je nutné hledat cesty, jak se moderním  -  či spíše postmoderním  -  způsobem vrátit k osvědčeným duchovním hodnotám. Je nutné si položit otázku „Co dělat?“. Nejen si ji položit, ale také se snažit rozvíjet tvůrčí snahy k jejímu řešení. Jak na to jít?

 

    Přečtěme si napřed úvahu našeho význačného myslitele. T.G. Masaryk napsal: „Ani pokrokoví duchovní nechápou historický vývoj, že celá společnost, všechny moci kulturní a také náboženství se odcírkevňují. Pozitivní vývoj náboženství je již dávno veden laiky. Teologie  -  a právě teologie tzv. pokroková  -  žije reminiscencemi, je historická, utkána v minulost. Náboženství živé je však přítomností a budoucností“. A právě k těmto budoucím formám je nutné se orientovat. Přitom bychom si měli jasně uvědomit poslání našeho národa v tomto procesu. Unitáři převzali tyto Masarykovy myšlenky a doplnili je úvahami Norberta Fabiána Čapka. Cituji z Čapkova spisku „Cestou k obrodě“: „Náboženská krize v našem národě je zvláštní tím, že jsme jako národ začali církevní a náboženskou revoluci, ale svůj národní náboženský úkol jsme nedodělali a přímo jej opustili. Poctivý Čech, Čech uvědomělý, se nemůže spokojit protireformačním katolicismem, ani se nezastaví na ortodoxním protestantismu, nýbrž bude usilovat o náboženské obrození směrem naší reformace, zejména Bratrství, duchem tužeb nových lidí nejpokročilejších a nejduchovnějších. A především je úkolem právě nás, Čechů, náboženský vývoj pozitivní, nikoli negativní“.

 

    Václav Havel nám v tomto směru jakoby promluvil z duše, když v „Dálkovém výslechu“ napsal: „Duchovní obroda, jak já ji chápu (svého času jsem ji nazval „existenciální revolucí“) není něčím, co nám jednoho dne spadne z nebes do klína, nebo co nám přinese nový Mesiáš. Je to úkol, před nímž stojí každý člověk a v každém okamžiku. „Něco s tím dělat“ můžeme a musíme všichni a teď a tady. Nikdo to za nás neudělá a na nikoho nemůžeme čekat. Ostatně bych mohl jmenovat mnoho dokladů toho, že se to už děje: což i dnes není na světě dost lidí, kterým ještě „není všechno jedno“ a kteří se snaží „něco s tím  dělat“ ?“ Ale co my  -  běžní lidé  -   s  tím máme dělat? Rozhodně nesmíme zůstat stát bezradní. Značné části postmoderního lidstva je jasné, že dosavadní formy církevního náboženství začínají být překonány. Církve však mají zatím pořád ještě dost formálních stoupenců, proto často k této problematice zaujímají postoj „mrtvého brouka“. Počet věřících však (zejména v naší zemi) klesá a ti zbylí jsou často jen „matrikoví věřící“, kteří nevedou přesvědčivý náboženský život. Proto oprávněně hovoříme o „náboženské krizi“, která však  -  bohužel  -  přerůstá i v krizi etickou, poněvadž náboženství bývalo základní oporou morálky. Řada pokrokových myslitelů se proto snaží přispět ke vzniku jakéhosi postmoderního necírkevního  univerzálního duchovního učení, které bychom se my  -  běžní lidé  -  měli snažit sledovat. Toto učení není založeno na kánonických spisech ani na žádných náboženských pověrách či na dogmatech.

 

    Mezi těmito duchovně orientovanými mysliteli je i řada pokrokových vědců. Jsou to zejména: Paul Brunton, Ralph Waldo Emerson, Albert Einstein, Chalil Gibran, Piere Teilhard de Chardin, Carl Gustav Jung, Oliver Lodge, Šri Ramana Maháriši, Prentice Mulford, Romain Rolland, Albert Schweitzer, Rabindranáth Thákur, Ralph Waldo Trine, Svami Vivekananda a řada jiných zahraničních myslitelů. V naší vlasti před půl stoletím zahájili systematickou snahu v tomto směru zakladatelé Unitarie Dr. Norbert Fabián Čapek a Dr. Karel Hašpl se svými následovníky. Jeden z pokusů o český skromný příspěvek k systematickému rozvíjení snah o postmoderně pojaté duchovní učení je i naše „Náboženství Moudrosti“. To všechno jsou příklady snah lidí, kterým  -  podle Václava Havla  -  „není ještě všechno jedno“ a kteří se snažili a snaží „něco s tím dělat“. Uveďme motto těchto snah. Zní takto: „Univerzální náboženství budoucnosti nevznikne samo od sebe nějakým zázrakem z vůle Boží. Bůh náboženství nepotřebuje, potřebujeme je my  -  lidé. Proto je také musíme vytvářet“.

 

    Idea takovéhoto přirozeného humanistického a vědě blízkého univerzálního duchovního učení budoucnosti je velmi krásná, avšak není možné ji blíže rozvíjet v tomto krátkém článku. To vyžaduje samostatné pojednání, které je již připraveno a čeká na zveřejnění v některém unitářském časopisu.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -