Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

MYSTIKA  NEJEN  JAKO  FORMA  DUCHOVNÍ  CESTY

 

1. ÚVOD

 

    V úterý dne 14.3.06 byla v pražské Unitarii přednesena delší promluva na téma „Je mystika tou pravou cestou k poznání Nejvyšší Pravdy?“ Nyní z jejího textu vybírám některé odstavce s vyhraněnou problematikou, vhodné k sestavení kratšího článku, určeného k otištění v unitářských časopisech. Napřed je však nutné objasnit, co to mystika vlastně je. Encyklopedie nám říká, že mystika (jejíž název je odvozen z řeckého myein = zavírat) je úsilí, směřující k prožitku totožnosti s Bohem či s boží podstatou veškerého bytí. Vyskytuje se téměř u všech náboženství. Svého cíle dosahuje určitou metodou (tzv. duchovní cestou), spojenou často s nějakou formou askeze. Součástí duchovní cesty mystika není jen snaha odpoutávat svou duši ze zajetí těla, ale i ze zajetí myšlenkových okruhů své osobnosti, svého intelektu. Proto nám středověký filozof, zvaný HUGO A SANCTO VICTORE (1096-1141), říká: „Sjednocení s Bohem uskuteční člověk poté, kdy se jeho rozum oprostí od všech tělesných a logických spojení“.Pokud se týče zmíněného prožitku „totožnosti s Bohem“ či „sjednocení“ nebo „splynutí s Ním“  Prof. PhDr. VLADIMÍR SADEK, CSc. ve svém pojednání o židovské mystice - kabale - upřesňuje, že poslední fáze mystické cesty není úplné sjednocení s Bohem, ale spíše „přilnutí k Bohu“ (hebrejsky „devekut“). Říká, že lidská duše je sice součástí božího duchovního světla, ale samotný Bůh ji  ve své plnosti zároveň neskonale přesahuje.

 

    Snaha po spojení s Bohem předpokládá především lásku k Bohu a proto je mystika shodná s hinduistickou bhakti-jógou. Mystika dosahuje svého milovaného cíle - Boha - formou jakéhosi duchovně orientovaného vytržení - extáze. Největší židovský filozof středověku - MOSES MAIMONIDES z Gordóby (1135-1204) - napsal: „Pravda, osvětlující člověka, který obvykle dlí v naprosté temnotě, připomíná záblesk blesku. K těmto zábleskům dochází nejčastěji u proroků“. Takovýto záblesk je zřejmě shodný s „osvícením“, „prozřením“, „probuzením“ či „vhledem“ (anglicky „insight“) dávných asijských filozofů, nebo se „satori“ zen-buddhistů. Avšak dříve, než k němu dojde, mystik se musí zbavit svého připoutání k tomuto světu, osvobodit se od vazby na  své tzv. „malé já“ a orientovat se na své tzv. „Vyšší Já“. Toho se dociluje tzv. „mystickou smrtí“, při níž „malé já“ jakoby odumírá, aby uvolnilo místo pro novou duchovní formu vědomí, pro „Vyšší Já“. -  Tak to snad mohlo stačit k prvému přiblížení se pojmu „mystika“. V literatuře i v přednáškách můžeme nalézt nebo slyšet mnohá pojednání o mystice. Ne všechny jsou však vystihující a někdy jsou i nezasvěceně odmítavé. Kdo - dle mého názoru - je kompetentní o ní pojednávat? O mystice se mohou zodpovědně vyjadřovat pouze ti, kteří ji prakticky poznali, tj. ti, kteří sami jdou - nebo velký úsek duchovní cesty šli - mystickou cestou, tj. ti, kteří s ní mají nebo měli osobní zkušenosti. Ostatní, kterým toto poznání chybí, o mystice pouze četli nebo slyšeli, a to není dostatečný stupeň informace. Tací lidé vyjadřují pouze svůj názor, nikoliv své zkušenosti.

 

2. PROČ   MYSTIKOVÉ    NEVYPOVÍDAJÍ  O  NEJVYŠŠÍ  PRAVDĚ  SHODNĚ?

 

    Bůh jakožto Nejvyšší Pravda je přece jediný a jedinečný, bez ohledu na věroučné doktriny, které o něm v různých náboženstvích panují. Proč tedy ti, kteří svým vědomím pronikli až k jeho vznešené oblasti, o něm nepodávají shodné, identické informace? Tento fakt je také jednou z příčin pochybností skeptiků o správnosti a pravdivosti poznání mystiků. Je proto nutné podat vysvětlení. To nalézáme při přesné a objektivní, náboženskými i jinými předsudky nezatížené analýze dějů či procesů, při nichž se mystik dostává do těchto vrcholných oblastí poznání. Jde o hluboce věřící poutníky, kteří na své duchovní cestě vycházejí ze svých náboženských učení a metod, které sublimují až do krajních možností. Dogmaty nezatížená psychologie těchto procesů nás poučuje, že před vyvrcholením extáze, při níž poutník opouští hranice svého intelektu a své osobnosti - tj. všechny běžné procesy svého myšlení – a vchází do oblasti pouhého čirého a všech myšlenek a představ oproštěného vědomí, vědomí pouhé vlastní existence, charakterizované nejlépe větou „JSEM, KTERÝŽ JSEM“, slyšenou Mojžíšem při pozorování ohnivého keře. Poutník si přitom jako poslední krok ve svém podvědomí zakotvil svou výchozí hlubokou náboženskou víru, své duchovní přesvědčení. To při vyvrcholení extáze opustil a vstoupil do čirého vědomí existence sebe, které je shodné s částí vědomí existence samotného Boha. Tento vrcholný zážitek je pro všechny mystiky samozřejmě stejný.

 

    Avšak při návratu z tohoto absolutního odpoutání do normálního vědomí se poutník jako s prvými setkává s myšlenkami a představami, které před vyvrcholením extáze opustil. Tak dochází v jeho vědomí k jejich jakémusi posvěcení. Mystik s nimi svůj vrcholný zážitek spojuje a ty se pak stávají neotřesitelnou vírou, pro kterou je schopen přinášet i největší oběti, třeba i svůj život. Je jen velice málo těch duchovních poutníků, kteří dospěli do uvedených mystických výšin a neztratili přitom schopnost po návratu z těchto zcela mimořádných stavů nezávisle a objektivně analyzovat, co prožili. To jest neztratili schopnost oddělit své osobní výchozí duchovně-náboženské přesvědčení od zážitku Absolutna samotného. To vyžaduje nejen vrcholné duchovní schopnosti a hlubokou intuici, ale také mimořádně odpoutaný intelekt. A tato kombinace se vyskytuje jen u nejvyspělejších mudrců. V jejich výpovědích o Bohu, Absolutnu a Nejvyšší Pravdě rozpory nejsou, tam panuje jednota.

 

3. STRUČNÝ  PŘEHLED  VÝVOJE  MYSTIKY  VE  SVĚTĚ  I  V  NAŠÍ VLASTI

 

    Středověký mystik AURELIUS AUGUSTIN (354-430) pronesl větu, která plně charakterizuje mystiku a její cíle: „Proč chceš bloudit venku? Vrať se do sebe sama, neboť v nitru dlí pravda.“ Velmi známý německý mystik – švec samouk – JAKOB BÖHME (1575-1624) byl panteista a teozofický naturfilozof. Narodil se v areálu Zhořelce, jehož křesťansko-fundamentalisticky orientovaní radní jej pronásledovali a zakazovali mu psaní a nechtěli ho nechat ani ve Zhořelci pohřbít. Až jejich potomci pochopili, jak jejich město proslavil a proto mu tam vybudovali pomník. Pro dějiny naší mystiky byl významnou osobností vídeňský duchovní vůdce křesťanské necírkevní mystiky MAILÄNDER, který bydlil a pracoval  jako tkadlec v německé části Krušnohoří, neboť on se na doporučení vídeňských mystiků stal duchovním vůdcem pražského okultního kroužku, vedeného pražským německým spisovatelem Meyringem, z jehož prostředí vyšel i náš Karel Weinfurter.

 

    Přejděme teď k přehledné historii mystiky v naší vlasti. Budu velmi stručnou formou čerpat ze své podrobné statě „Necírkevní duchovní učitelé v naší vlasti“, která bude otištěna v plzeňském časopise „Svobodná Cesta“ na jaře 2008. Zde musíme v prvé řadě jmenovat již zmíněného šiřitele necírkevní křesťanské mystiky KARLA WEINFURTERA (1869-1942), který se m.j. proslavil svým hlavním spisem „Ohnivý keř – odhalená cesta mystická“. Tento autor založil také známý spolek „Psyché“, jehož předsedou se stal. Jedním z našich nejvýznamnějších mystiků byl také umělecký fotograf FRÁŇA DRTIKOL (1883-1961), který ovlivnil celou řadu duchovně orientovaných žáků. Dalším našim velevýznamným mystikem byl i v Unitarii velmi dobře známý JUDr. EDUARD TOMÁŠ (1908-2002), který vybudoval v Jílovém svůj ašram a který své „Paměti mystika“ opakovaně prezentoval  v  rozhlase i v dlouhém seriálu naší televize. V soupisu našich mystiků nelze opomenout  KVĚTOSLAVA MINAŘÍKA (1908-1974), který v  krátké době docílil tzv. realizaci na své duchovní cestě a zanechal nám zde nejen své psané dílo, ale v naší vlasti i za hranicemi celou řadu oddaných žáků. Další významnou osobností na poli mystiky byl JAROSLAV KOČÍ, který působil v Ostravě a měl řadu stoupenců.  Jeho literární odkaz uspořádal jeho dosud žijící žák a současný duchovní učitel Ing. JIŘÍ VACEK, který  zpočátku  rozvíjel své duchovní aktivity i v Unitarii a který nyní má svůj ašram v severních Beskydech u přehrady Morávka. Podrobnosti o těchto osobnostech a zmínky i o dalších lze nalézt v citovaném článku o necírkevních duchovních učitelích. Středověkou hebrejskou mystiku – tzv. kabalu – a její formu v naší vlasti podrobně popsal Prof. PhDr. VLADIMÍR SADEK, CSc ve svém spisu „Židovská mystika v Praze. (Myšlenky a duchovní hodnoty kabaly).“

 

    Mystika měla však také své významné kritiky a odpůrce. Můžeme např. citovat T.G.MASARYKA (1850-1937), který podle Čapkových „Hovorů s T.G.M.“ prohlásil: "Odmítám náboženskou mystiku, splynout s Bohem tím, že se potlačí rozum a život tělesný, soustředit se tak, že člověk upadne do vytržení, a v takovém stavu obcovat s božstvím - to všechno je stav více méně patologický. Náboženství není věc nervů a záchvatů, nýbrž uvědomění smyslu života, uvědomění člověka normálního, tělem i duchem zdravého. Ale je i náboženská patologie... ". I když si myšlenek T.G.M. velice vážím  a  jeho úvahy často cituji, s tímto jeho výrokem rozhodně nesouhlasím  a vysvětluji si jej tím, že jeho znalosti tohoto oboru nebyly úplné.

 

4. MYSTIKA  A  POSLEDNÍ  VÝVOJ  VĚDECKÝCH  HYPOTÉZ  A   TEORIÍ  O  VESMÍRU

 

    V této kapitole je nutné čtenářům vysvětlit, jak se v nejnovější době mění pohled vědy na náš svět a jak se v tomto novém pohledu uplatňuje mystika. K této otázce můžeme přistoupit úvahou, zda je vývoj vesmíru řízen přesně, jednoznačně a detailně známými přírodními zákony ve smyslu karteziánského ponětí, nebo zda kosmické či přírodní dění připouští určité stupně „volnosti“. Názor o strojově-mechanickém průběhu všeho kosmického dění byl v moderní době již dříve opuštěn, a čím dále, tím více se ve vědě i ve filozofii diskutuje o tom stupni „volností“. Prvé pochybnosti vyvolal již v r. 1927 princip neurčitosti KARL WERNERA HEISENBERGA, který prokázal, že nelze s absolutní přesností určit současně místo a  impuls subatomové částice, což znejistilo pojem kauzality a vyloučilo naprostý determinismus. Další ránu naší jistotě zasadila teorie relativity ALBERTA EINSTEINA, která vyloučila možnost pojmu obecně platné současnosti ve vesmíru a tak znemožnila deterministickou funkci hypotetického "Laplaceova démona" (která by dovolovala při přesné znalosti současného výchozího stavu a všech zákonů přírodních věd vykalkulovat přesnou budoucnost, ale i minulost vesmíru). Tzv. morfogenetické pole a  morfické rezonance RUPERTA SHELDRAKEHO otevírají cestu k jakési hypotetické univerzální paměti přírody. Moderní teorie chaosu (tj. protikladu uspořádanosti) přinesla některé nové převratné možnosti dosud netušených „volností“. Další principiální meze přesnosti měření a tím i předvídatelnosti ukázal BENOIT MANDELBROT svou naukou o fraktalech (komplikovaných útvarech s velkou vnitřní členitostí, neuchopitelných sobě podobných nepravidelnostech, zlomcích všech měřítek).

 

     Ne jednu, ale celou řadu „volností“ vykazuje dnes již světoznámá kniha TRITJOFA CAPRY „Tao fyziky“, která do nejmodernějších úvah současné teoretické fyziky připouští vstup některých mystických názorů dávných asijských filozofií (zejména taoismu). Její český překlad vydalo pražské nakladatelství Dharma Gaia. Tato vynikající kniha je však náročná na pochopení a vyžaduje určitou orientaci ve fyzice. Její anglické znění vyšlo ve třech vydáních, prodalo se přes milion výtisků a kniha byla přeložena do více jak 12 jazyků. Vědecky orientovaným zájemcům o mystiku knihu vřele doporučuji.

 

5. ZÁVĚR

 

    Smyslem této stati bylo duchovně orientovaným čtenářům ukázat, že současný vývoj filozofického nazírání směřuje ke sblížení dvou letitých protikladů – tj. vědy a náboženství – a to překvapivě právě tou vědou nejvíce odmítanou disciplinou: mystikou. Domnívám se, že toto nové pojetí může otevřít našemu poznání netušené perspektivy a posunout naše vědění blíže obecnému poznání nejvyšší Pravdy, než dosavadní rozpor vědy a náboženství.  Vědecký přístup do duchovní oblasti může oprostit naše znalosti na tomto poli od zbytků různých pověr a otevřít tak širší prostor pro vzájemnou souhru střízlivého intelektu a dosud netušené duchovní intuice.

 

.- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -