Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

JE MYSTIKA TOU PRAVOU CESTOU K POZNÁNÍ NEJVYŠŠÍ PRAVDY ?

 

1. ÚVOD

 

Zvolené téma se významně dotýká pojetí snad všech náboženství, v nichž se mystika  výrazně profiluje a proto by mohlo zajímat i nás, poněvadž jsme náboženskou společností. Řešení této otázky totiž dost významně přispívá k náboženské a filozofické orientaci člověka.

 

Je velice žádoucí se obírat hledáním Nejvyšší Pravdy. Úvahy na toto téma rozhodně obohacují náš rozhled a bezesporu přispívají k ujasnění si správného zaměření našeho duchovního úsilí. Stále rozšiřovat obzor svých znalostí je přímo povinností duchovně vyvíjejícího se člověka. Americký duchovní, básník a filozof RALPH WALDO EMERSON napsal: „Měrou člověka je jeho vědění. Podle toho kolik víme, za tolik stojíme“.

 

Na druhé straně však nesmíme shromažďování vědomostí přeceňovat. Nejvýznamnější německý filozof rané renesance - MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ - se po známé větě Sókrata „Vím, že nic nevím“  snad poprvé jasně vyjádřil o tom, že se svým hloubáním dostáváme až k hranici možnosti poznávání tím, že si uvědomujeme, jak málo toho víme. To není běžná nevědomost nevědoucího člověka, ale „nevědomost učená“, jak to podrobně vypsal ve svém nejznámějším díle „De docta ignorantia“.

 

Při svém hledání si však stále musíme uvědomovat hranice poznávání pravdy. Známý náboženský publicista a pedagog Doc. ODILO ŠTAMPACH při svých úvahách na toto téma napsal: "Zde si musíme vzpomenout na rozdíl mezi pravdou a úplným poznáním. Máme-li pravdu, neznamená to, že musíme mít vyčerpávající a úplné poznání. Jiní, kteří tvrdí něco jiného, mohou mít také pravdu a naše pravdy mohou společně lépe vystihovat skutečnost.". To by mělo vésti k toleranci názorů.

 

A jaký je vztah pravdy k náboženství? Známý bengálský spisovatel a nositel Nobelovy ceny RABINDRANATH THÁKUR zdůraznil vazbu pravdivosti na vyšší formy náboženství, když citoval Upanišady touto větou: „Člověk se stává pravdivým, dovede-li v tomto životě postřehovati Boha“. Ruská šlechtična HELENA PETROVNA BLAVATSKÁ ve svém „Klíči k teozofii“ napsala: „Není vyššího náboženství než Pravda“. pokud se týče vztahu pravdy a víry, duchovně orientovaný Ing. JIŘÍ VACEK ve svém pojednání o Bibli vztah pravdy a víry shrnul větou: „Pravda je cennější než víra, protože víra, pokud byla založena na nepravdě, není vírou, ale pověrou“.

 

A nyní - po tomto úvodu - přistupme ke druhé kapitole, objasňující

 

2. CO JE TO MYSTIKA, CO JE TO POZNÁNÍ A CO JE TO NEJVYŠŠÍ PRAVDA ?

 

V této kapitole nám půjde především o prvou orientaci a o vytyčení pojmů. Podrobnější objasnění, překračující pouhé definice, bude obsahem dalších kapitol.

 

Encyklopedie nám říká, že mystika (jejíž název je odvozen z řeckého myein = zavírat) je úsilí, směřující k prožitku totožnosti s Bohem či s boží podstatou veškerého bytí. Vyskytuje se téměř u všech náboženství. Svého cíle dosahuje určitou metodou (tzv. duchovní cestou), spojenou často s nějakou formou askeze. Součástí duchovní cesty mystika není jen snaha odpoutávat svou duši ze zajetí těla, ale i ze zajetí myšlenkových okruhů své osobnosti, svého intelektu. Proto nám středověký filozof, zvaný HUGO A SANCTO VICTORE, říká: „Sjednocení s Bohem uskuteční člověk poté, kdy se jeho rozum oprostí od všech tělesných a logických spojení“.

 

Pokud se týče zmíněného prožitku „totožnosti s Bohem“ či „sjednocení“ nebo „splynutí s Ním“  Doc.PhDr. VLADIMÍR SADEK, CSc., ve svém pojednání o židovské mystice - kabale - upřesňuje, že poslední fáze mystické cesty není úplné sjednocení s Bohem, ale spíše „přílnutí k Bohu“ (hebrejsky „devekut“). Říká, že lidská duše je sice součástí božího duchovního světla, ale samotný Bůh ji  ve své plnosti zároveň neskonale přesahuje.

 

Snaha po spojení s Bohem předpokládá především lásku k Bohu a proto je mystika shodná s hinduistickou bhakti-jógou. Mystika dosahuje svého milovaného cíle - Boha - formou jakéhosi duchovně orientovaného vytržení - extáze. Největší židovský filozof středověku - MOSES MAIMONIDES z Gordóby - napsal: „Pravda, osvětlující člověka, který obvykle dlí v naprosté temnotě, připomíná záblesk blesku. K těmto zábleskům dochází nejčastěji u proroků“. Takovýto záblesk je zřejmě shodný s „osvícením“, „prozřením“, „probuzením“ či „vhledem“ (anglicky „insight“) dávných asijských filozofů, nebo se „satori“ zen-buddhistů. Avšak dříve, než k němu dojde, mystik se musí zbavit svého připoutání k tomuto světu, osvobodit se od vazby na  své tzv. „malé já“ a orientovat se na své tzv. „Vyšší Já“. Toho se dociluje tzv. „mystickou smrtí“, při níž „malé já“ jakoby odumírá, aby uvolnilo místo pro novou duchovní formu vědomí, pro „Vyšší Já“.

 

Tak to snad mohlo stačit k prvému přiblížení se pojmu „mystika“. V literatuře ii v přednáškách můžeme nalézt nebo slyšet mnohá pojednání o mystice. Ne všechny jsou však vystihující a někdy jsou i nezasvěceně odmítavé. Kdo - dle mého názoru - je kompetentní o ní pojednávat? O mystice se mohou zodpovědně vyjadřovat pouze ti, kteří ji prakticky poznali, tj. ti, kteří sami jdou - nebo velký úsek duchovní cesty šli - mystickou cestou, tj. ti, kteří s ní mají nebo měli osobní zkušenosti. Ostatní, kterým toto poznání chybí, o mystice pouze četli nebo slyšeli, a to není dostatečný stupeň informace. Tací lidé vyjadřují pouze svůj názor, nikoliv své zkušenosti.

 

A nyní můžeme přistoupit k druhému pojmu: co je to poznání či poznávání. Podle Encyklopedie poznávání jsou psychologické kognitivní procesy, tj. získávání, zpracování a uchovávání informací o okolním světě i o sobě samém. Měli bychom se naučit rozlišovat poznání od poznávání. Poznání je jakýsi ucelený souhrn, zatímco poznávání je stálý proces. Kritik renesanční filozofie počátku novověku - gaskoňský rodák MICHEL DE MONTAIGNE - byl velice skeptický k formám poznání, vyplývajícím  z mystických vytržení a zdůrazňoval význam pochybování. Dle něho „Poznání není něco daného, hotový výsledek, ale nepřetržitý proces. Je to pohyb nepravidelný, neustávající, bez pevné cesty, bez konce“. Kritice podrobil i rozvíjející se antropocentrismus slovy: „Pravá důstojnost člověka nespočívá v jeho povyšování z přírodního do božího stavu, ale v tom, aby si uvědomil, že je částečkou velkolepé, věčné a neustále se měnící přírody".

 

Pro poznávací proces je velmi důležitý intelekt člověka, zpracovávající a zobecňující všechny dílčí poznatky. Je to jeho rozum, který je však nutné odlišovat od moudrosti. Člověk se liší od zvířat především tím, že má rozum. Na duchovní cestě se u některých poutníků vyskytují nesprávné názory, podceňující rozum, nebo jej považující dokonce za překážku duchovního vývoje. Takovým bychom odpověděli lidově: "Pámbu nám dal rozum, abychom jej užívali, a ne abychom se jej zříkali". Rozum má však svá omezení. Bylo by velmi nesprávné chtít na něj zredukovcat celý náš duševní život. Vyšší než rozum je moudrost a její rozvíjení by mělo být snahou každého duchovně se vyvíjejícího člověka. Moudrost zahrnuje rozum, ale není na něj omezena. Moudrost respektuje také cit, smysl pro krásu a umění (jeho vnímání i inspiraci pro vlastní tvorbu) a rovněž intuici /a poznání dané meditací a kontemplací/. A všechny tyto prvky, které dohromady vytvářejí moudrost, jsou na duchovní cestě prospěšné a potřebné.

 

Pro možnost správného a moudrého poznání pravdy však člověk musí mít určité předpoklady. RALPH WALDO EMERSON se o tom vyjádřil takto: "Jako oko musí mít určitý tvar, aby vidělo slunce, tak duch musí býti čistý, aby viděl pravdu". - Podobný názor zastával i PAUL BRUNTON: „Vyšší Pravda může být vhodně dána pouze těm, kdo jsou pro ni způsobilí, jejichž mysl je dostatečně vyzrálá, aby ji přijali beze zmatku, a jejichž úsudek je značně vyvinut, aby viděli její hodnotu“.

 

A těmito slovy přicházíme ke třetímu významnému pojmu této kapitoly a tím je Nejvyšší Pravda. Jako výzvu, abychom se vyhnuli častému bloudění v této oblasti, tj. planému povídání, přečtěme si následující odstavec z mého spisku „Náboženství Moudrosti - doktrina“: Významný Ital GALILEO GALILEI, žijící na přelomu l6. a  l7. století - nazývaný otcem přírodovědy - odmítal plané filozofování těmito slovy: "Dávám přednost tomu, najdu-li jednu pravdu, třeba i v bezvýznamných věcech, před spory o největších otázkách, při nichž se nedospěje k žádným pravdám." Samozřejmě, když např. měřil rychlost pádu předmětů ze šikmé věže v Pise (aby objasnil zemskou přítažlivost), nebo když prováděl jiné pokusy, dával přednost experimentům před pouhým myšlením a tím otevřel cestu k pravé přírodovědě, která byla dosud odkázána téměř jen na aristotelovské filozofování. Existuje však poznání, ke kterému se žádným experimentováním nemůžeme přiblížit. To lze docílit jen duchovním ponořením. Pojem „Nejyšší Pravda“ (s velkým N a velkým P) totiž nakonec splývá s pojmem Bůh a dosažení těchto výšin je velmi obtížné.   

 

Jednu z přístupových cest otevírá prve zmíněná mystika. Existují však i jiné cesty. K Bohu (tj. k Nejvyšší Pravdě)  je - pro disponované jedince - možné se poměrně rychle blížit kombinací intelektu (tj. ostrou rozlišující meditací) s bezpojmovým  ponořením se do nejhlubších forem vědomí (tj. transpersonální kontemplací). Tyto spojené metody, patřící k tzv. „Krátké cestě“, byly v hinduistické advaita-védantě nazvány „džňana-jóga“ (jejíž stoupenec je „džňanin“) a v mahájánovém buddhismu „zen“. Výsledkem těchto metod je v džňana-józe „vhled“ (anglicky „insight“) a v zenu „satori“ neboli „osvícení“ (viz také „prozření“, což jsou velmi blízké pojmy).

 

Kromě přístupových cest k poznání Nejvyšší Pravdy je však nutné se pokusit o vyložení toho, co to vlastně „Nejvyšší Pravda“ jest. Vzhedem k jejímu splývání s pojmem „Bůh“ jsou možnosti jednoznačného výkladu značně omezeny, poněvadž sám pojem „Bůh“ otevírá široké možnosti popisů, z nichž však žádný nemůže podat úplné vysvětlení. Proto místo rozsáhlého planého filozofování jsem vybral definici Dr. PAULA BRUNTONA, která je hodná opravdového mudrce a kterou také tuto kapitolu uzavřeme.

 

PAUL BRUNTON napsal:

 

 "Pravda je to, co je mimo jakýkoli protiklad a prosto veškeré pochybnosti, co je opravdu za samotnou možností jak protikladu, tak pochybnosti, nad změnami a střídáním času a proměn - navždy jedno a totéž, nezměnitelné a neměnící se, univerzální a proto nezávislé na veškerém lidském myšlení".

 

A nyní musíme přistoupit ke kratičké třetí kapitole, nadepsané

 

3. PROČ MYSTIKOVÉ NEVYPOVÍDAJÍ O NEJVĚTŠÍ PRAVDĚ SHODNĚ?

 

Bůh jakožto Nejvyšší Pravda je přece jediný a jedinečný, bez ohledu na věroučné doktriny, které o něm v různých náboženstvích panují. Proč tedy ti, kteří svým vědomím pronikli až k jeho vznešené oblasti, o něm nepodávají shodné, identické informace? Tento fakt je také jednou z příčin pochybností skeptiků o správnosti a pravdivosti poznání mystiků. Je proto nutné podat vysvětlení. To nalézáme při přesné a objektivní, náboženskými i jinými předsudky nezatížené analýze dějů či procesů, při nichž se mystik dostává do těchto vrcholných oblastí poznání. Jde o hluboce věřící poutníky, kteří na své duchovní cestě vycházejí ze svých náboženských učení a metod, které sublimují až do krajních možností.

 

Dogmaty nezatížená psychologie těchto procesů nás poučuje, že před vyvrcholením extáze, při níž poutník opouští hranice svého intelektu a své osobnosti - tj. všechny běžné procesy svého myšlení - vchází do oblasti pouhého čirého a všech myšlenek a představ oproštěného vědomí, vědomí pouhé vlastní existence, charakterizované nejlépe větou „JSEM, KTERÝŽ JSEM“, slyšenou Mojžíšem při pozorování ohnivého keře. Poutník si přitom jako poslední krok ve svém podvědomí zakotvil svou výchozí hlubokou náboženskou víru, své duchovní přesvědčení. To při vyvrcholení extáze opustil a vstoupil do čirého vědomí existence sebe, které je shodné s částí vědomí existence samotného Boha. Tento vrcholný zážitek je pro všechny mystiky samozřejmě stejný.

 

Avšak při návratu z tohoto absolutního odpoutání do normálního vědomí se poutník jako s prvými setkává s myšlenkami a představami, které před vyvrcholením extáze opustil. Tak dochází v jeho vědomí k jejich jakémusi posvěcení. Mystik s nimi svůj vrcholný zážitek spojuje a ty se pak stávají neotřesitelnou vírou, pro kterou je schopen přinášet i největší oběti, třeba i svůj život.

 

Je jen velice málo těch duchovních poutníků, kteří dospěli do uvedených mystických výšin a neztratili přitom schopnost po návratu z těchto zcela mimořádných stavů nezávisle a objektivně analyzovat, co prožili. To jest neztratili schopnost oddělit své osobní výchozí duchovně-náboženské přesvědčení od zážitku Absolutna samotného. To vyžaduje nejen vrcholné duchovní schopnosti a hlubokou intuici, ale také mimořádně odpoutaný intelekt. A tato kombinace se vyskytuje jen u nejvyspělejších mudrců. V jejich výpovědích o Bohu, Absolutnu a Nejvyšší Pravdě rozpory nejsou, tam panuje jednota.

 

A po tomto nutném vysvětlení by bylo vhodné teď přistoupit k popisu profilů alespoň několika našich mystiků moderní doby. V tomto smyslu odkazuji na svůj článek „Necírkevní duchovní učitelé v naší vlasti“. Dozvíme se v něm, že i v našem nedávném duchovním dění hrála mystika významnou roli.

 

                                - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -