Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc. :

 

MŮŽE  EXISTOVAT  POSMRTNÝ  ŽIVOT  ?

 

1. ÚVOD                   

                        

Zvolené téma má být odpovědí na otázku „Co bude po smrti?“, kterou si lidstvo kladlo od samého počátku své existence, kdy se v něm rozvinula schopnost abstraktního myšlení. Při hledání takové odpovědi však musíme projevovat dostatečnou míru kritičnosti, která by odpovídala úrovni počátku třetího tisíciletí, neboť  již Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil, že nedůvěřuje topografům nebe a pekla. Při studiu duchovního odkazu Prof. Alberta Einsteina jsme nenalezli žádné výroky, této otázky se týkající. Poněvadž však  toto naše pojednání má být příspěvkem k seriálu o rozvíjení postmoderního univerzálního náboženství budoucnosti a poněvadž neexistuje náboženství, které by se této otázce mohlo vyhnout, musíme se s ní i my vhodným způsobem vyrovnat. Příkladem nám může být i zakladatel Unitarie Dr. Norbert Fabián Čapek, který - jak dále uslyšíme - se této otázce  rozhodně nevyhýbal.

 

Samozřejmě si musíme býti vědomi toho, že tím vstupujeme na ožehavou půdu, kde zdaleka ne všechno je jisté. Ale taková je ve skutečnosti celá filozofie i různá náboženství - plná rozporů - a chceme-li se přiblížit opravdu k hlubšímu pochopení všeho, nesmíme se bez velkého myšlenkového úsilí jen lacině klouzat po povrchu ověřených a údajně spolehlivých pravd, nýbrž musíme v sobě nalézat odvahu se ponořit i do dosud náležitě neprozkoumaných hlubin, samozřejmě při zachování rozvahy a kritičnosti. Jedině tak můžeme své poznání obohatit něčím novým. Příkladem pro tento směr  jsou ti dávní odvážní objevitelé, mořeplavci a cestovatelé, kteří putovali k pólům, nořili se do hlubin moře, či sestupovali do neznámých jeskyň, vystupovali na dosud neslezená horstva, dobývali vzduch a kteří se v současnosti vznášejí do kosmických výšin. Do neznámých oblastí musí směřovat i odvážní mořeplavci na poli filozofie, náboženství a vědy, jen tamodtud je možné přinášet nové, dosud nepoznané informace. A pro nás, jako milovníky moudrosti, je přímo povinností je na jejich výpravách sledovat. Naše pojednání má tuto osnovu:

 

1. Úvod.

2. Vědecká thanatologie, náboženská eschatologie  a moderní přístupy k této problematice.

3. Výzkumy zážitků některých pacientů z resuscitačních klinik při reanimaci z klinické smrti.    .

4. Výzkumy Břetislava Kafky o procesech při umírání člověka a výzkumy Dr. Milana Rýzla o použití metody ESP při takových studiích.

5. Výzkumy Dr. Moodyho o reinkarnační regresi, jeho psychomanteum a Divadlo mysli.

6. Jak pohlíží na tuto problematiku unitáři a Náboženství Moudrosti?

7. Mohou být poznatky o možnostech posmrtného života aplikovány i na zvířata?  -  A konečně  

7. Závěr a diskuse.

 

A po tomto úvodu můžeme přistoupit ke krátké druhé kapitole, nadepsané

 

 

2. VĚDECKÁ THANATOLOGIE, NÁBOŽENSKÁ ESCHATOLOGIE A MODERNÍ PŘÍSTUPY K TÉTO PROBLEMATICE

 

Hned na počátku musíme především vysvětlit základní pojmy v tomto oboru, a to jsou „thanatologie“ a „eschatologie“.

 

Thanatologie - ve svém původu - je vědecká lékařská nauka o umírání a smrti. Její název je odvozen od jména řeckého boha smrti, který se jmenoval Thanatos a býval zobrazován jako mladík, držící v ruce  pochodeň; ta však byla již vyhaslá. Termín „thanatologie“ ale postupem doby získával širší rozměr a dnes např. máme i v češtině k dispozici knihu katolického kněze ThDr. Ladislava Brabce s názvem „Křesťanská thanatologie“; ta béře v úvahu i aspekty náboženské. Také  unitářský autor - Dr. Boris Merhaut - uveřejnil v r. 1988 pojednání s titulem „Thanatologie - věda o umírání“. Tolik na vysvětlenou tohoto moderního pojmu.

 

Naproti tomu eschatologie je pojem zcela náboženský. Její název je odvozen od řeckého slova „eschata“, což značí poslední věci. A tak eschatologie znamená nauku o posledních věcech člověka, jako jsou smrt, posmrtný soud, posmrtný život, nebe i peklo, a v křesťanství to znamená také „parusii“, tj. druhý příchod Ježíše Krista na konci věků, spojený se vzkříšením z mrtvých a posledním soudem. Typickým odleskem tohoto učení v Bibli je „Apokalypsa - Zjevení sv. Jana“. Eschatologické nauky byly součástí všech náboženství a jsou ve svém pojetí velice staré. V dnešní stati se budeme snažit podat tuto starou náboženskou problematiku z pohledu současné doby.

 

Anglický vědec Oliver Lodge, profesor fyziky v Liverpoolu a později rektor nově založené univerzity v Birminghamu, který se zabýval i studiem parapsychologie, napsal: „Dříve nebo později bude věda nucena zabývat se vážně otázkou „Je smrt koncem? Má život posmrtný nějaký smysl?“  Zdání jest proti tomu: smrt se zdá být koncem. Ale nesmíme se dáti svésti povrchním zdáním. Což nemůže být skutečnou pravdou, přes všechna zdání, že charakter, paměť a nadšení do jisté míry nezávisí na mozku a že mohou trvati i bez něho? Není nakonec mozek nikoli duší, nýbrž jen nástrojem pro její projevy, jakousi spouští pro působení na svaly, a nepůsobí tímto způsobem na hmotný svět?“ (Konec citace). - Zde jsou ovšem položeny jen otázky, nikoliv předloženy odpovědi.

 

Tuto úvodní citaci doplníme ještě výrokem známého duchovního učitele Dr. Paula Bruntona : "Všichni lidé projdou branami smrti, ale který z nich projde s pochopením toho, co se děje, vědomě a klidně?... Jestliže existuje nějaká ztráta vědomí během změny, nazývané smrt, je jenom krátká, tak krátká nebo kratší, než noční spánek. Mnozí z těch, kteří odešli, v té době ani nevědí, co se jim skutečně přihodilo, a stále věří, že jsou fyzicky naživu. Neboť zdánlivě shledávají, že jsou schopni vidět druhé lidi a slyšet hlasy a dotýkat se věcí právě tak, jako před tím. Avšak tyto zkušenosti jsou výhradně nehmotné a odehrávají se ve vědomí mysli, která nemá žádný mozek... Chcete-li vědět, kam půjdete po smrti, řeknu vám to, neboť jsem tam byl. Nepůjdete nikam, na žádné místo. Jak se uvědomování této země a pozemského těla ztrácí, brzy po umírání jednoduše vstoupíte do stavu vědomí, k němuž vás váš charakter opravňuje".

 

 Abychom správně porozuměli tomuto sebevědomému tvrzení, musíme přistoupit k systematičtějšímu výkladu této závažné problematiky, jak se nám jeví ze současného hlediska. Výklad rozdělíme na tři skupiny: (a) proces umírání, (b) možnosti posmrtného života a charakterizace tzv. „onoho světa“ a (c) problematika reinkarnací či znovuzrozování.

 

A nyní můžeme přistoupit ke třetí kapitole, nazvané

 

 

3. VÝZKUMY ZAŽITKů NĚKTRÝCH PACIENTů Z RESUSCITAČNÍCH KLINIK PŘI REANIMACI Z KLINICKÉ SMRTI

 

Statě ke skupině (a) zahájíme Dr. Moodym: Jak známo, procesem umírání se velice důkladně zabýval lékař a psycholog-psychoterapeut, Američan Dr. Avery Raymond Moody, Jr., který o svých výzkumech zážitků, týkajících se blízkosti smrti (tzv. NDE z anglického Near Death Experiences), sepsal knížky, které vyšly ve více vydáních a byly přeloženy do řady jazyků, také do češtiny. Studoval výpovědi těžce postižených lidí (neštěstím, havárií či nemocí), kteří byli převezeni na resuscitační oddělení nemocnic, ocitli se ve stadiu tzv. klinické smrti a při oživování moderní reanimační technikou se je podařilo zachránit a vrátit do života. Většina takovýchto lidí si z tohoto procesu, při kterém byli v bezvědomí, nic nepamatuje. Malá část si však zachovala některé vzpomínky a tyto - kupodivu ! - se ukázaly být dosti shodné, ač pocházely od nejrůznějších pacientů z nejrůznějších zemí západního světa. Dr. Moody tyto výpovědi registroval a analyzoval. Jejich zobecnění nám může poskytnout určitý obraz o tom, co zažívá umírající člověk. Moody líčí obecný vzorec těchto zážitků (v zestručněné formě) takto:

 

 Tělesná tíseň začíná být doprovázena slyšením nepříjemných zvuků, umírající má pocit pohybu dlouhým temným tunelem (se světlem na konci) nebo sevřeným údolím a ocitá se mimo hmotné tělo, které může pozorovat a má pocit nějakého jiného éterického těla. Může vidět duše dříve zemřelých příbuzných či přátel, které jej vítají. Objevuje se jakási laskavá důvěryhodná „Světelná bytost“, která mu promítá panoramatický průběh jeho života a pomáhá mu jej hodnotit. Někdy pacient přitom získává i mimořádné parapsychologické schopnosti mimosmyslového vnímání, vztahující se na okolí i mysl personálu. Nakonec dospívá k jakési bariéře, která odděluje život pozemský od života budoucího, ale zpoza které již není návratu. Nakonec se mu ujasní, že jeho čas dosud nenadešel, vrací se do hmotného těla a probouzí se.

 

Své zážitky jen velmi těžko může sdělovat druhým, avšak ony značně ovlivní průběh jeho dalšího života. - Významnou roli v tomto procesu hraje Světelná bytost. Moody píše: „Osoby s prožitkem blízkosti smrti se obvykle setkávají s nejvyšší Světelnou bytostí. Lidé křesťanského smýšlení ji často nazývají Bohem nebo Kristem. Lidé jiného náboženského směru Buddhou či Alláhem. Židé ji považují za anděla. Někteří říkají, že to není ani Bůh, ani Ježíš, ale cosi nepojmenovatelného. Ať už ji nazývají jakkoli, vyzařuje tato bytost dokonalou lásku a porozumění. A to tak silně, že by si většina lidí přála s ní zůstat navždy. Ale nemohou. Zde je jim obvykle Světelnou bytostí sděleno, že se mají vrátit do pozemských těl. Napřed jim ale poskytne zpětný pohled na jejich uplynulý život". Moody dále sděluje (cituji):

 

 „Toto ohlédnutí se děje jakoby ve fyzickém okolí. Nastupuje barevný trojrozměrný panoramatický pohled na každou jednotlivou věc, kterou lidé ve svém životě udělali. Vnímají to zrakem třetí osoby a neuvažují v čase, jak ho známe zde. Nejúplnější popis, který jsem slyšel, říkal, že celý lidský život je vnímán najednou. V této situaci nevidíte jen svůj vlastní čin, který jste udělali, ale prožíváte též působení každého vašeho činu na lidi ve vašem životě. Pro představu: vidím-li sebe udělat čin nelaskavý, ocitám se bezprostředně ve vědomí té osoby, k níž tento čin směřoval, takže vnímám její zármutek, bolest a lítost. Na straně druhé, učiním-li dobrý skutek, ocitám se bezprostředně na místě osob, kterých se týkal, a vnímám jejich milé a šťastné pocity. V průběhu tohoto dění je Světelná bytost přítomna a táže se, co dobrého jste učinili ve svém životě. Pomáhá lidem projít zpětným pohledem a pomáhá jim posuzovat všechny události v etických souvislostech." (Konec citace).

 

 Tyto zážitky v blízkosti smrti (tj. NDE) je možné interpretovat různě. Moody říká: „Ačkoliv někteří badatelé razí teorii, že příčinou prožitků v blízkosti smrti je intenzivní víra v Boha a v posmrtný život, faktem zůstává, že se tyto prožitky vyskytují stejně často u věřících jako u nevěřících... Někteří lidé se mylně domnívají, že prožitek v blízkosti smrti mají jen velmi zbožní lidé. Ale výzkum ukázal, že to není pravda. Badatelé jako Melvin Morse a jiní vyzkoumali, že velmi zbožní lidé pravděpodobně smýšlí o Světelné bytosti jako o Bohu nebo Ježíši a budou nejčastěji místo na konci tunelu nazývat nebem. Ale jejich náboženská víra není v rozporu s jádrem prožitků v blízkosti smrti. Také opouštějí svá těla, procházejí tunelem, vidí Světelnou bytost a mají zpětný pohled na život, stejně jako nevěřící. Nezáleží na tom, že dávají svůj prožitek do souvislosti s náboženstvím".

 

Dr. Moody svými výzkumy vyvolal v odborných kruzích velké reakce (pozitivní i negativní), jisté však je, že vyprovokoval i řadu kvalifikovaných epigonů a tak dnes ve světě existuje hodně bohatá literatura této NDE-problematiky. Počet popsaných případů jde do tisíců a tak tyto informace rozhodně nemůžeme podceňovat. Uveďme přehled některých epigonů:

 

   1. Dr. Elisabeth Kübler-Rossová, jejíž monografie na toto téma byla přeložena také do češtiny.

   2. Dr. Kenneth Ring, psycholog v americkém  státě Connecticut.

   3. James Lindley,  Sethyn Bryan a Bob Conloy  z Evergreen Study College v Olympii ve státě Washington, kteří systematicky sbírali tyto materiály pro Gallupův ústav pro průzkum veřejného mínění, a zjistili, že asi 8 milionů dospělých Američanů měli zkušenosti prožitku blízkosti smrti.

   4. Dr. Michael Sabon, kardiolog ve státě Atlanta.

   5. Dr. Michael Gross, filozof na univerzitě v Columbii. 

  6. Dr. Melvin Morse,  pediatr  v Dětské ortopedické klinice  Lékařského centra v Seattlu ve státě Washington, který se specializoval na prožitky malých dětí.

 

 Takový výzkum je důležitý, protože ony nejsou zatíženy nějakými teologickými vlivy a jejich výpovědi jsou bezprostřední, čistší, bližší podstatě tohoto procesu. Poněvadž docela malé děti mají instinktivně větší důvěru k ženským bytostem, považují Světelnou bytost za jakousi světelnou tetu, které podají svou ručičku a nechají se pokojně vésti. Při takovém výzkumu je velmi  pozoruhodné, že děti se často v prožitku považují za dospělé, aniž by to dovedly vysvětlit. Dr. Moody se to snaží vyložit tím, že děti v blízkosti „Světelné bytosti“ mají pocit, že jsou se všemi okolními bytostmi jako mezi sobě rovnými a to by mohlo vésti k pocitu, že jsou s nimi přibližně stejně staří. Anebo snad pojem stáří v pozemském smyslu na této úrovni nemá takový význam, jako v našem běžném životě.

 

Vzhledem k tomu, jak rychle se tato studia dnes šíří, výše zmíněný seznam epigonů zřejmě není úplný. Snahy o registraci případů byly rozvíjeny i v bývalém Československu a jeden z překladatelů Moodyho spisů - Boris Jaroš - vyzval v doslovu svých překladů čtenáře, aby mu takové případy sdělovali. Nevím jaký osud měla tato československá sbírka po rozpadu federace.

 

Jak máme hodnotit zjištění uvedených badatelů v oboru NDE? Jsou založena vesměs na výpovědích dotazovaných osob, z nichž nevyplývá žádný přímý důkaz existence života po smrti. Přesto tyto výpovědi nás nutí k zamyšlení. Podle Dr. Grosse jsou zábleskem jakéhosi nedefinovaného náboženství. Těmto zábleskům bychom však měli věnovat zvýšenou pozornost, neboť souvisí s možností postupného přibližování se k novým formám náboženství budoucnosti.

 

 V závěru této skupiny (a) našeho pojednání - v níž jsme se zabývali procesem umírání v resuscitačních klinikách -  uveďme seriózní a objektivní slova Dr. Moodyho, jimiž hodnotí svou vlastní práci:  „Po dvacetiletém pohledu na prožitky v blízkosti smrti si myslím, že nemáme dost vědeckých důkazů k závěrečnému prokázání, že existuje život po smrti. Ale to se týká pouze vědeckého přístupu. Jiná je otázka vnitřního cítění... Při absenci vědeckých důkazů se mne lidé ptají, zda věřím, že prožitky v blízkosti smrti jsou důkazem života po životě. Odpovídám: Ano“.

 

Další čtvrtá krátká kapitola je nadepsána

 

 

4. VÝZKUMY BŘETISLAVA KAFKY O PROCESECH PŘI UMÍRÁNÍ ČLOVĚKA A VYZKUMY DR. MILANA RÝZLA O POUŽITÍ METODY ESP PŘI TAKOVÝCH STUDIÍCH

 

A nyní - po vysvětlení procesu umírání na resuscitačních klinikách -  můžeme přistoupit ke skupině (b), tj. k problematice možností posmrtného života a k charakterizaci tzv. "onoho světa". Napřed uveďme  citaci Dr. Josepha Murphyho, který se ve své knížce o podvědomí  o této otázce vyslovuje dost nekriticky: "Posmrtný život jest prokázán. Společnosti pro výzkum lidské psychiky ve Velké Britanii a v Americe nashromáždily obrovská množství vědeckých důkazů pro život po smrti. I každá trochu významnější veřejná knihovna obsahuje celou řadu děl, v nichž přírodovědci zaznamenali výsledky svých parapsychologických výzkumů. Četné experimenty přinesly nesmírně překvapivé výsledky a dokázaly, že smrt není konec, ale pouze brána k nové životní formě". Proti tomuto jednoznačnému tvrzení stojí rovněž jednoznačné stanovisko většiny lékařů, že život a vědomí člověka jsou podmíněny existencí těla a mozku a že smrtí jakákoli vědomá činnost končí. Tato materialistická stanoviska nebudeme podrobněji citovat, neboť jsou obecně známá a žádné vědecké důkazy o neexistenci posmrtného života také nepřinášejí.

 

Různí vědci považovali za logické, že život v nějaké formě pokračuje i po odúmrtí fyzického těla. Nebudeme zde citovat autority z minulého století, ale zmíníme se jen o některých novějších přístupech, např. Doc.PhDr. Vladimíra Sadka, CSc.: „Mezi podnětné práce o postmortalitě patří studie C.G. Junga "Über das Leben nach dem Tode" (O životě po smrti) v "Errinerungen, Träume, Gedanken von C.G. Jung", kterou vydala Jungova žačka a celoživotní spolupracovnice Aniela Jaffé. Jung zde konstatuje: "I když není možné přinést platný důkaz o dalším životě duše po smrti, existují přece zážitky, které nutí k zamyšlení". Shody a analogie, které nacházíme nezávisle na sobě v různých výpovědích a textech, pocházejících z nejrůznějších dob a prostředí, nás vedou k tomu, abychom uznali postmortální existenci člověka jako objektivní skutečnost, kterou potvrzuje nejen náboženská víra, ale také logika našeho rozumového poznání.

 

Velmi zajímavý přístup ke studiu posmrtných stavů umírajícího člověka zvolil za prvé republiky katolicky orientovaný Břetislav Kafka ve svém tehdy známém a ve více vydáních vyšlém díle „Nové základy experimentální psychologie“. Používal speciálně vycvičených tzv. „citlivců“, jejichž astrální těla vysílal v hypnotickém stavu  k pozorování umírajících osob, aby sledovali, co se děje s jejich vědomím. Zajímal ho především proces odpoutávání duše od těla a její další osud. Kafka ovšem nebyl žádný vědec, nýbrž jen amatér. Má však svého moderního vědeckého pokračovatele v takových výzkumech.

 

Česko-americký badatel v oboru mimosmyslového vnímání (tzv. ESP z anglického Extra Sensory Perception) - Dr. Milan Rýzl - se snažil touto metodou rozvíjet výzkum i v tomto směru s pomocí subjektů. Ve své knize „Věda o Bohu“, která vyšla i v českém překladu, píše: "Klíčový pokyn subjektům (tj. výše zmíněným citlivcům)... zněl takto: Zjistěte, zda kromě lidského těla existuje ještě nějaká další složka osobnosti, kterou však nelze spatřit očima a již můžete odhalit za pomoci ESP... Různí subjekti... odpovídali, že vidí celek lidské osobnosti sestávající ze tří částí: (1) Hmotné tělo. (2) Druhá složka, normálně neviditelná. Zdá se, jako by byla spojena s činností vědomí. (Jako by byla vytvářena intenzivním myšlením.). Jeví se pravděpodobné, že právě tato složka je zodpovědná za ESP. Rovněž můžeme říci, že také představuje jakousi neviditelnou, ne-fyzikální stopu vědomých prožitků člověka. (3) Třetí složka, normálně také neviditelná, někdy nazývaná "Tichý pozorovatel", vykazuje během života hmotného těla jen malou aktivitu. (Poněkud aktivována může býti pouze tehdy, pokud zakoušíme silné pozitivní emoce, např. nesobeckou lásku, obdiv ku kráse atd.). Nejdůležitější kosmická (transcendentní) úloha této složky je však zcela nezávislá na těle (ať už je živé, či nikoliv). Zdá se, že právě ona představuje spojovací článek každého jednotlivce s božím principem.

 

Když byli subjekti dotazováni, co se děje s těmito složkami po smrti hmotného těla, zaměřili se na sledování různých umírajících lidí a sdělili nám toto: Druhá složka existuje (po nějakou dobu) i po smrti těla. Kontakty s ní představují pravděpodobně to, co spiritistická media prožívají jako kontakty s duchy. Třetí složka, která je zcela nezávislá na těle, pokračuje ve své existenci i po jeho smrti, může se snad převtělit ( s tím, že někdy v sobě nese i některé rysy druhé složky), nebo odchází za plněním jiných kosmických úkolů do sfér, jež jsou zatím pro ESP-subjekty nepřístupné". (Konec citace).

 

Mimo naši problematiku posmrtného života je snad vhodné jako zajímavost  poznamenat, že v USA patrně existují tajná pracoviště (spadající pod armádu), která zkoumají možnosti využití metody ESP k vojenským účelům. Tyto důvody to asi byly, že v SSSR - bez ohledu na jejich ideologickou nevhodnost - byly prováděny podobné výzkumy. V naší satelitní zemi v období totalitního režimu byla -  z příkazu komunistické strany - založena podobně psychotronicky orientovaná laboratoř PEL, která se však vojenským výzkumem nezabývala. Vraťme se však k naší problematice delší kapitolou pátou, která popisuje

 

 

5. VÝZKUMY DR. MOODYHO O INKARNAČNÍ REGRESI, JEHO PSYCHOMANTEUM A DIVADLO MYSLI

 

Z hlediska náboženství a filozofie se jako závažná otázka jeví problematika reinkarnace či znovuzrozování, neboť značná část současného lidstva v reinkarnace věří a jejich počet stále vzrůstá. I když unitářští zakladatelé nějakou výrazně orientovanou nauku o reinkarnacích nehlásali, i u současných unitářů můžeme zjistit velký počet jedinců, kteří v nauku o karmě a reinkarnacích věří. Reinkarnace, metempsychóza, stěhování či transmigrace duší neboli převtělování je představou některých náboženských systémů (zejména indických), že životní substance (duše) je věčná a vtěluje se po smrti vždy znovu do nových forem existence (životů), že současný život člověka je jen článkem v dlouhém řetězci reinkarnací duše. Buddhismus - který neuznává existenci duše - však za příčinu reinkarnací v rámci koloběhu životů, nazvaném sansára, považuje poslední produktivní myšlenky umírajícího a jeho touhu po životě (tanhá). Jak se jeví tato otázka z hlediska dříve zmíněných zápisů Dr. A.R. Moodyho o prožitcích klinické smrti? Vyjádřil se takto: „Podle mého názoru ani jeden ze studovaných prožitků v blízkosti klinické smrti na reinkarnace neukazuje. Ale je nutno si uvědomit, že ji ani nevylučuje. Pokud by k ní docházelo, pak se mi zdá, že mezi oddělením od starého těla a vstupem do nového je jakési mezidobí na onom světě“.

 

Moody se však studiem otázky reinkarnací zabýval podrobně z jiného hlediska, než jsou zážitky v blízkosti klinické smrti. Jako psychoterapeut se snažil u svých pacientů vyvolat vzpomínky na minulé zážitky (většinou z dětství), které byly v normálním vědomí zapomenuty, existují ale v podvědomí a tamodtud jsou příčinou duševních potíží pacienta. Psychoanalýza učí, že rozpomenutí se na takové zážitky (jejich přenesení do normálního vědomí) značně usnadní terapeutické působení psychoanalytika. Proto se Moody snažil v hypnotickém stavu tyto vzpomínky u pacientů vyvolat. Posun vědomí do nejrannějšího dětství ukázal, že je možné vyvolat i vzpomínky z embryonálního stavu a - dokonce i z předešlých životů (vtělení).

 

Toto se ukázalo jako vynikající terapeutická metoda a nazývá se „reinkarnační regrese“. Moody o této metodě píše: „Proces, směřující k otevření brány do minulých životů, nazýváme "zpětné vedení do minulých životů" (past-life-regression) nebo inkarnační regrese... Psychoanalytická regrese znamená vedení časem zpět... Ne všichni terapeuti (užívající této metody) pokládají regrese do minulých životů za nepopiratelný fakt, potvrzující reinkarnaci... Během svých pokusů jsem zjistil, že u největší části navrácených osob se ve scénách "z minulých životů" zrcadlí konflikty a problémy, které právě prožívají ve svém současném životě. Tento vztah je obvykle zcela zřejmý... Ovšem to, že tato souvislost je zřejmá pozorovateli, neznamená, že je zřejmá také regresované osobě, což mne osobně nijak nepřekvapuje... Skoro ze všech reinkarnačních regresí jsem odvodil, že "vzpomínky na minulé životy" jsou zrcadlením současných problémů pacienta...

 

Jako psychoterapeut bych spíše navrhl, abychom ponechali stranou metafyzickou stránku věci. Posouzení toho, přináší-li regrese vzpomínky na skutečné minulé životy, nebo ne, nemá takový význam, jako má skutečné uplatnění této metody v psychoterapii... Jsem ale lékař, který přichází denně do styku s různými projevy tajemství ducha, a proto nemohu regresi jako důkaz reinkarnace ani popřít, ani přijmout“.

 

 - Moody prováděl v tomto směru s univerzitními studenty i skupinové pokusy a uvádí zajímavost: „Ve skupinových regresích se objevil nový prvek. Několikrát se stalo, že dvě osoby z úplně protilehlých míst v učebně vypovídaly do protokolu o úplně stejných "minulých životech"...“

 

Moody své pokusy v tomto směru hodnotí takto: "Jako křesťansky založený vědec bych řekl, že zážitky z minulých životů jsou projevem hypnózou změněného stavu mysli. Pokud jde o mne, já bych se konstatováním této skutečnosti spokojil. I přesto, že se zážitky nedají vědecky vysvětlit jako důkaz o znovuzrození, jsou určitým důkazem bohatého a významuplného světa našeho vědomí... Obsahy zážitků z minulých životů se u pacienta během doby mohou měnit (ačkoliv historická skutečnost určitého lidského života se pochopitelně měnit nemůže). Pacient se (při léčení) sice může kdykoliv znovu vrátit do libovolného minulého života, ale tím, jak se mění ve svém přítomném životě, vyvíjejí se i další životy, údajně "minulé"... Na konci svého usilovného zkoumání bych byl rád, kdybych mohl předložit nějaký pozitivní důkaz, svědčící o realitě převtělování duší. Ale nemohu. Stoupenci čistě vědeckých metod říkají: Výjimečná tvrzení vyžadují i výjimečné důkazy. Pokud se týče reinkarnace, dosud ji nikdo neprokázal".

 

A nyní přistoupíme k dalším velmi zajímavým experimentům Dr. Moodyho. Zápisy o NDE-problematice z resuscitačních klinik nemohly přinést spolehlivé informace o smrti a dalších osudech člověka, protože vyšetřovaní pacienti při tomto procesu ve skutečnosti nezemřeli, vrátili se zpět do svého pozemského života. Dr. Moody proto začal rozvíjet pokusy o styk s duchy opravdu zemřelých jedinců. Líčí je ve své další knize, nazvané „Opětovná shledání“ s podtitulkem „Setkání se zemřelými“. Kniha popisuje výsledky studia případů, kdy se lidem zjevují zemřelí a zároveň uvádí popisy speciálních zařízení, vyvinutých k tomuto účelu. Jeho metody však nemají nic společného se spiritismem ani se  séancemi. Zabývá se studiem tzv. „magických zrcadel“, v nichž se zesnulí zjevují během psychického stavu pozorovatelů, který se nazývá „hypnagogie“. Na základě podrobných studií v tomto oboru Dr. Moody sestrojil moderní tzv. „psychomanteum“ a podal dokonce přesný návod, jak si jej můžeme doma sestrojit. Je to v podstatě veliké šikmé zrcadlo v zatemněném prostoru, před nímž sedí účastník v pohodlném dozadu skloněném křesle, za nímž nepatrně svítí malá lampička. Účastník zírá do zrcadla, v němž se mu zjevují mrtví, kteří však mohou také ze zrcadla vystupovat až k účastníkovi, nebo také vědomí účastníka může být jaksi vsáto do prostoru za zrcadlem, a ten pak může s mrtvým komunikovat v tzv. jeho světě.

 

Na základě podrobných laboratorních studií s tímto zařízením Moody vybudoval v r. 1990 tzv. „Divadlo mysli“, určené pro pozůstalé, kteří se chtějí osobně setkat s některým svým blízkým zesnulým. „Duchové“, kteří se v něm zjevují, většinou líčí svůj posmrtný život velice příznivě a je pozoruhodné, že ani jeden z nich nesdělil, že  by se chystal k nějaké další inkarnaci. Poněvadž jsem tuto knihu v Unitarii již podrobně recenzoval, nebudu popisovat podrobnosti, uvedu jen závěr, že tuto dost nebezpečnou metodu nepovažuji za důkaz posmrtného života, nýbrž jen za zajímavý odraz stavů podvědomí člověka.

 

Co je to „onen svět“ a jak jej lze charakterizovat? Je to nějaké místo? Český básník Julius Zeyer se v tomto směru vyjádřil takto:“Ale to nebe není žádné místo, je to život - sen“. Naše Náboženství Moudrosti považuje smrt za změnu formy vědomí, do které se přechází přesunem vědomí z vazby na tělo (z vazby na mozek) do duchovních oblastí. Tam pak osobnost člověka (jeho „malé já“) prožívá neskutečný (z hlediska objektivní reality) snový život, který je dozvukem života pozemského, který ale postupně slábne a končí tzv. „druhou smrtí“. Tento proces je podrobněji popsán v našich skriptech. Podle nich: „Nebe, očistce či pekla v našem časoprostorovém kontinuu objektivně neexistují. Vše to jsou jen subjektivní představy, produkty pádu do naprosté individuality, který smrt  živé bytosti znamená. Umírající ztrácí a mrtvý ztratil kontakt s objektivní realitou. To, co zažívá, jsou jen stavy vědomí v širší duchovní sféře, nikoliv objektivní skutečnost“. A dále: „Tyto dozvuky existence živých sebe-vědomých bytostí však nejsou věčné ani podle našeho pozemského časového měřítka, ani měřeno jejich vlastním časem. Tyto dozvuky postupně slábnou a po čase zcela zanikají v procesu, který se nazývá „druhá smrt“.

 

První smrt je nám všem známou dramatickou smrtí tělesnou.  Druhá smrt (ke které dochází na „onom světě“ a která je pozvolná a ne tak dramatická)  při níž postupně zaniká i „snové neboli astrální tělo“ - posmrtné sídlo našeho „malého já“ - je nakonec definitivním zánikem individuální bytosti. Z ní pak nezbývá již nic, než původní čisté pravědomí, z jehož oceánu se vědomá bytost kdysi zrodila jako vlnka na jeho hladině. Individuální vlnka postupně slábla, došuměla, zanikla. Čiré pravědomí oceánu (voda - vnitřní podstata té vlnky) však zůstává. Pro individuální vědomí osobní bytosti žádný věčný posmrtný život neexistuje".

 

O „druhé smrti“ se vyjádřil i známý duchovní učitel Dr. Paul Brunton. (Říká): „První zkušenost smrti není poslední, neboť je - po přiměřeném intervalu patřičné zkušenosti v jiném stavu bytí - následována druhou smrtí“. (Konec citace). Nějaký věčný život naší „malé osobnosti“, „malého já“, neexistuje, existuje pouze jejich dočasné přežívání po smrti fyzické. Jedině ten vysoce duchovně vyvinutý a probuzený (osvícený) jedinec, který již za svého života dokázal přesunout své vědomí z „malého já“ do „Vyššího Já“, může očekávat, že po posmrtném vyvanutí (nirvánam) se toto jeho přesunuté a očištěné vědomí vědomě rozplyne formou „Vyššího Já“ v božím pravědomí, neboť má tutéž kvalitu (podstatu). Plné porozumění uvedenému však vyžaduje hlubší studium citovaných odkazů; tyto ideje budou probírány podrobněji v šesté kapitole dnešní promluvy, nazvané

 

 

6. JAK POHLÍŽÍ NA TUTO PROBLEMATIKU UNITÁŘI A NÁBOŽENSTVÍ MOUDROSTI?

 

Tématiky zde dnes probírané mají úzký vztah k náboženství. Jeho církevní formy jsou však často spjaty s dnes již nepřesvědčujícími dogmaty takovým způsobem, že u části naší současné populace se vyskytují tendence rozvíjet ušlechtilé nauky lidstva raději cestou humanistických společností nezávisle na náboženství. To však neuspokojuje takový typ moderního člověka, který ve svém srdci pociťuje religiozitu. České unitářství, založené Dr. N.F. Čapkem, nalezlo východisko v tom, že chce zůstat náboženstvím, ale předkládá jeho nové formy, které podržují víru v Boha ve formě absolutna a v hodnoty duchovní, avšak odmítají církevní dogmata. I toto nové náboženství však musilo nalézt svůj přístup k otázkám smrti a posmrtného života, které jsou pro věřícího člověka často zásadní. Ocitujeme zde stať z významného spisku průkopníků unitářství, bratrů Čapka, Hašpla a Šímy, nazvaného „Tvůrčí náboženství“. Stať je nadepsaná „Náš život a věčnost. Život posmrtný“. Dále v této 6. kapitole promluvy budou citovány výňatky z bratrem Mikotou uspořádané knihy „N.F. Čapek - Myšlenky“, a sice z hesel „Náboženství“, „Smrt“ a „Nesmrtelnost“.

 

V „Tvůrčím náboženství“ stojí psáno: „Smrt mění jen formu a způsob života, jinak je přirozeným pokračováním toho života, který neumírá, protože má kořeny v Bohu, v Absolutnu. Víru, že život člověka se smrtí těla nekončí, sdílejí unitáři se všemi náboženskými směry... ale nejsou na straně dogmat a těch, kteří očekávají poslední soud... Víra v další život má velký význam náboženský a mravní. Znamená to žít pod zorným úhlem věčnosti. Co kdo rozsíval, to bude žnout. Unitáři sledují s velkým zájmem bádání o možnostech a způsobu posmrtné existence člověka, vítají každý vážný experiment v tomto směru a z něho plynoucí závěry a to nejen mezi učenci a Mistry západního světa, ale dovedou také ocenit, co v tomto směru bylo vykonáno od velkých duchů Východu... Unitáři však nesoudí druhého ani v této důležité otázce pro odchylné mínění“. - Potud text „Tvůrčího náboženství“, z něhož je patrno, že naše dnešní promluva se nese zcela v unitářském duchu.

 

 Svou zásadní víru v pokračování života i po smrti Dr. Čapek jasně vyjádřil i v časopise „Cesty a cíle“ z r. 1933 ve své uveřejněné promluvě s názvem „Paprsky z onoho světa“. Cituji: „Otázka, co bude po smrti, je v některém ohledu ještě aktuálnější, než co budeme zítra jíst, protože snad už zítra některý z nás odejde do neznámé země. Nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že je nejlepší se touto otázkou nezabývat... Zabýval jsem se trochu obšírněji psychickými výzkumy na rozhraní tohoto a onoho světa ne proto, abych pro některé názory chtěl agitovat, ale abych upozornil, jak vážná a velká je to věc... Zbývá tedy jen... upřímně a nepředpojatě hledat a pronikne-li k nám nějaký paprsek z onoho světa, nezavírat oči a nestrkat hlavu do pytle starých předsudků“. - Potud citace.

 

Vidíme, jak je tato naše dnešní promluva blízká Čapkově přístupu k těmto otázkám. Mohli bychom samozřejmě citovat řadu dalších výroků na toto téma z péra či úst našich zakladatelů. Ty by však vesměs byly dost staré, z doby prvé poloviny dvacátého století, a my přeci chceme přispět k vytvoření univerzálního postmoderního náboženství počátku nového tisíciletí. Staré výroky zde byly uvedeny proto, aby bylo zřejmé, že se ve svém zaměření nijak neodchylujeme od směrů a snah unitářských zakladatelů, naopak, že na ně navazujeme, a to ve zcela novém podání.

 

 Co musíme v prvé řadě učinit, chceme-li v tomto oboru splnit přísná kriteria tvorby takového postmoderního náboženství? Především musíme jasně oddělit to, co víme, od toho, čemu věříme, a to v naději, že se tato hranice bude postupně stále více posouvat k rozšiřování našeho skutečného vědění. Ne, že bychom svou víru (která nás posiluje a je často základem naší etiky) měli snad zavrhovat, ale nesmíme ji vydávat za vědu. Proto musíme oddělit vědeckou thanatologii od náboženské eschatologie. Znamená to oddělit informace o této problematice, které můžeme získat přístupy z tohoto našeho světa, od sdělení, pocházejících údajně z tzv. „onoho“ světa.

 

 Proberme si tedy napřed to, co nám přináší současná vědecká thanatologie. V prvé řadě to je  problematika definice smrti. Dříve se předpokládalo, že zástava srdce delší než 5 minut způsobí v důsledku nedostatku kyslíku odumírání mozkových buněk, což znamená klinickou smrt a definitivní konec. Při novějších resuscitačních procesech se však ukázalo, že věc je složitější. Byly zaznamenány případy značného překročení tohoto intervalu, až na 20 minut i více, bez znatelného poškození mozku. Velký význam přitom má teplota. Její snížení (tzv. hypotermie) snižuje rychlost metabolismu (tj. látkové výměny) a tím i spotřebu kyslíku; mozek déle přežívá. Mozek je však schopen v některých případech přecházet do jakéhosi latentního stavu, ve kterém může přežívat i delší dobu, řadu hodin. To jsou případy tzv. „probuzení z mrtvých“ u osob zdánlivě zemřelých, kteří se probudili třeba až v márnici.

 

Za kriterium smrti se považovala také nepřítomnost aktivity mozkových vln, měřitelné elektroencefalografem formou záznamů EEG. I to není rozhodující kriterium. Byly zaznamenány případy oživení lidí, kteří měli dlouhý nulový záznam. Předávkování silnými sedativy, působícími na centrální nervový systém, ale i hypotermie, mohou mít takový účinek. Za známku smrti (kromě delší zástavy srdeční činnosti) byla považována i nepřítomnost dalších klinicky zjistitelných známek života, jako je dlouhodobá zástava dýchání, pokles krevního tlaku pod měřitelnou mez, snížení tělesné teploty, jakož i rozšíření zorniček. Tyto znaky bývaly užívány také jako základ konstatování smrti lékaři při vyplňování úmrtního listu. Přesto byly zaznamenány případy spontánního oživení. Otázka definice smrti je tudíž velice nesnadná, dosud neuzavřená a dnes je hojně ventilována i z etického hlediska v souvislosti s odebíráním orgánů zesnulým pro transplantační účely. Podle praktické klinické definice je smrt stav, z něhož již není návratu, je neodvolatelný. Podle této definice objekty studia prožitků NDE, studovaných Dr. Moodym a jinými badateli, smrt neprožili.

 

Výsledky moderní vědy mohou přispět i k vysvětlení některých dalších jevů na této problematické půdě. Tak např. je známo, že mozkové vlny, měřitelné EEG, jsou zjistitelné i u člověka, zažívajícího halucinace. V některých případech nulového záznamu EEG v blízkosti klinické smrti umírající však měli své prožitky, které tedy nemůžeme označovat za halucinace v běžném slova smyslu. Různé prožitky NDE mohou být vysvětlovány z čistě fyziologického hlediska také působením psychicky velice účinných opiopeptidů (tzv. endogenních opiátů, jako je např. enkefalin, endorfin a jiné, dosud neznámé peptidy tohoto druhu). Ty se samovolně odštěpují v mozku z některých prekurzorových bílkovin specifickou limitovanou proteolýzou při stresových situacích a působí jako morfin (jsou však asi třicetkrát účinnější). Tyto látky tlumí pocity bolestí a mohou v mysli umírajícího vyvolávat zjevy, které vnímá, a usnadňovat mu tak celý proces umírání a „cestu na onen svět“. Přirovnáváme-li působení těchto látek k morfinu, uvědomme si, že jeho název je odvozen ze jména „Morfeus“,  což byl řecký bůh spánku. Skutečně, umírající člověk jako by upadal do nějaké formy snu, skrze jehož vize odchází do jiného světa. Uvolňování těchto látek v mozku je také příčinou, proč těžce trpící nemocní nebo bolestivě zranění pociťují krátce před smrtí úlevu.

 

Tak to je možné ve stručnosti říci o pohledu na tyto mimořádné duševní stavy z této naší strany, přičemž se mohou uplatnit informace vědecké.

 

Náboženství - i to postmoderní - má však právo  pohlížet na tuto problematiku i z „druhé strany“ a snažit se proniknout  duchovně osvíceným pohledem do záhad „onoho světa“ i  za stadiem klinické smrti. Přitom bude brát v úvahu duchovní zdroje poznání. Samozřejmě si však musí jasně uvědomovat, že taková eschatologie je založena především na důvěře či víře v hodnotu předávaných informací a nesmí být vydávána za vědecké poznání, i když se mu chce blížit. V tomto směru - prosíme - posuzujte naše další slova!

 

Tyto informace mohou pocházet od mimořádně disponovaných jedinců (dávných i moderních, východních i západních), kteří ve zvláštních duchovních stavech pronikli na samou hranici oblasti, nazývané „onen svět“, a snad někdy i za tuto hranici. Tyto způsoby přiblížení se pravdě však mohou být i ošidné a může docházet i k neúmyslným mystifikacím. A zde je na místě vysoce uvážlivé posuzování těmi, kteří se na vytváření postmoderního náboženství chtějí podílet v duchu synkreticko-eklektického procesu, který byl již v Unitarii v rámci hlásání Náboženství Moudrosti vícekráte vysvětlován. K mimořádným stavům, vedoucím do těchto oblastí, může u duchovně vyspělého člověka docházet samovolně, nebo jako výsledek určitého druhu meditací či kontemplací.

 

Dr. N.F. Čapek  k této problematice ve své promluvě z r. 1933 řekl: „Pro člověka s otevřeným duchem a bádavou myslí existují... tři způsoby hledání pravdy ve vztahu k „onomu světu“. Prvá je cesta parapsychologie a psychického bádání. Druhá - nejtěžší a nejúčinnější, ale velmi obtížná - je cesta jógy. Třetí cesta je nejobvyklejší. Tu se člověk vzdává vlastního experimentování a spokojí se autoritou těch, kteří něco osobně prozkoumali. To ovšem nevylučuje kritičnost jak ohledně věrohodnosti osob, jejichž svědectví přijímáme, tak ohledně pravděpodobnosti toho, co oni za výsledek svého bádání podávají. Jsem přesvědčen, že pro každého, kdo nemá možnost osobního experimentování, je posledně jmenovaná cesta nejlepší“.

 

Dále Dr. Čapek v časopisu „Cesty a cíle“ v r. 1928 napsal: „Říká se, že smrt je podobná spánku. Jen podobná? Většina umírajících  přechází do smrti jakýmsi spánkem... Chceme-li však plně ovládnout smrt... máme tu krásnou příležitost k praktickému cvičení. To se děje postupným ovládáním spánku a všech stavů se spánkem příbuzných...“.  - Potud Dr. Čapek.

 

V této souvislosti je vhodné upozornit na stať „Význam vědomého snového života a vědomého bezesného spánku pro duchovní cestu“ ve spisku „Sádhaná - duchovní cesta“, vydaném v nakladatelství Unitarie v r. 1992. Tam jsou popsány metody, vedoucí k přeměně obvyklých nočních snů ve zvláštní formu vědomí, v níž se člověk ze sna neprobouzí, ale uprostřed snu si jasně a plně  uvědomuje, že to, co prožívá, je sen. Ten pak ztrácí svou obvyklou nelogičnost a člověk se pohybuje zcela vědomě ve snových světech, kde může provádět další duchovní cvičení a různé výzkumy. Duševní stavy tohoto druhu jsou velmi podobné stavům, popisovaným Dr. Moodym a jinými badateli jako NDE, i když s nimi nejsou úplně totožné. V těchto stavech může člověk - kráčející duchovní cestou - zažívat i svou tzv. „mystickou smrt“.

 

Tyto zajímavé formy vědomí se zdají otevírat i cestu nejen do vyšších forem bytí, ale i do podsvětí. Proto  - jak jsme to již uvedli ve čtvrté kapitole - mohl Dr. Paul Brunton sebevědomě prohlásit, že tam byl - neboť tyto formy vědomí znal a popsal. Ve skutečnosti však jde o vědomý vstup člověka do svého vlastního podvědomí. Tento zmíněný odkaz na stať ve spisku „Sádhaná“ však rozhodně nepovažujte za nějaký všeobecný podnět k provádění tam uvedených cvičení! Jak je tam ostatně zdůrazněno, je to velmi nebezpečné z hlediska duševního zdraví a absolvování těchto cvičení není nezbytně nutné pro ideálně pojatou duchovní cestu člověka. Tyto výzkumy přenechme těm, kteří jsou pro ně duchovně kvalifikováni!       

 

Nyní si stručně řekněme, k jakým novým eschatologickým poznatkům vede kombinace všech zmíněných přístupů a jak probíhá proces přechodu člověka přes hraniční čáru mezi životem a opravdovou smrtí. Nemáme přitom na mysli nějaké neštěstí, nýbrž běžné umírání staršího neporaněného člověka.

 

Jeho smysly pomalu přestávají fungovat a umírající člověk se svým vědomím pomalu odpoutává od vnější objektivní reality i od svého hmotného těla a postupně se propadá do většinou mu neznámých hlubin své vlastní duchovní individuality. Oddělování od hmotného těla začíná zpravidla v nohách a postupuje k hlavě. Pak má člověk pocit, jako by procházel temným údolím či úzkým tmavým prostorem - podobně, jak je to líčeno Dr. Moodym a jeho epigony - a může mít i vize svých zesnulých blízkých. Přitom se vznáší v jakémsi novém snadno pohyblivém éterickém těle, které nazýváme tělem snovým v analogii ke snům. (Okultisté je nazývají tělem hvězdným - astrálním).

 

Především se však každý setkává - nyní konečně vědomě -  se svou niternou Boží Jiskrou, tj. se svým Vyšším Já, jak je to krásně zbásněno ve sloce známé Čapkovy písně, kde se praví: „Údolím hrobovým nepůjdu sám, v nejlepším Příteli průvodce mám“. Tímto Přítelem (s velkým P) je jeho Vyšší Já, které jako tzv. Niterný Pozorovatel neboli Vnitřní Svědek dlelo celý život v jeho nitru a nyní formou jakési Světelné bytosti mu z hluboké paměti předvádí rychlý záznam jeho prošlého života za účelem jeho etického hodnocení. Záznam je promítán v dlouhých chronologicky probíhajících úsecích, tyto jsou však řazeny retrospektivně, počínaje scénami z jeho stáří a konče obrazy z dětství. Umírající se přitom raduje ze svých dobrých skutků a rmoutí nad špatnými. Posléze se dostaví vzpomínka na embryonální stav. V závěru toho se umírající ocitá tváří v tvář duchovní podstatě svého Vyššího Já, které mu otevírá možnost k poslednímu zásadnímu duchovnímu kroku - ke splynutí s Absolutnem. Buddhisté tomuto kroku říkají „parinirvánam“ neboli posmrtné vyvanutí.

 

 

Toho se však běžný umírající zpravidla velice zalekne, neboť je to podmíněno zánikem jeho malého osobního ega. Rozevřená náruč božství je pro něj propastí Prázdnoty, plné sice nejvyššího duchovního obsahu, ale prosté prostoru a času, kde nemohou probíhat žádné děje - je to Věčnost. Proto nepřipravený umírající z tohoto zážitku zpravidla zděšeně couvá do svého pocitu „malého já“, kde v jakémsi snovém světě opět zažívá děje, rozvíjející se v prostoru a čase tak, jak na to byl zvyklý ve svém pozemském životě. Pouze jedinci duchovně vyspělí, kteří již během svého života dokázali rozpoznávat v této rozevřené náručí božství svůj vznešený duchovní Cíl, k němuž se blížili ve svých kontemplacích, s touto formou vědomí - kterou hluboce milují - splynou, neboť se na své duchovní cestě již během svého pozemského života dokázali zbavit připoutanosti ke svému malému já.

 

Tímto procesem (tj. nabídkou rozevřené náruče Absolutna) je pro všechny umírající také definitivně překročena hranice mezi životem a smrtí a umírající se dozvídá, že opravdu zemřel. Odtud již není návratu.

 

Zatímco duchovně velice vyspělý jedinec po posmrtném vyvanutí již nezažívá žádné procesy, ani časoprostorové dění v tzv. nebi, většina ostatních zesnulých začíná svůj posmrtný život na tzv. „onom světě“ opakováním scén ze svého prošlého života; jenže teď to již není film, promítaný vyšším Já před nimi jako divákům, nýbrž to jsou zážitky, do nichž zesnulí vstupují jako aktéři. Uplatňuje se přitom posmrtná spravedlnost, která v pozemském světě leckdy chyběla.

 

Zpočátku zesnulí opakovaně v různých variacích prožívají scény, které je ve filmu trápily a trpí tím úměrně jejich špatnosti. Později  - přes neutrální děje - přicházejí konečně k prožívání těch scén, které je těšily a nyní z nich mají velikou radost. Pak prožívají scény dle své víry a svého náboženství. Např. věřící křesťané se zde mohou radovat v blízkosti Hospodina, Ježíše Krista, Panny Marie, andělů a svatých, orientálci zde zažívají orientální nádheru podle svých různých náboženských věr, primitivní Indián zde nalézá svá věčná loviště, nevěrec zažívá jiné ideální scény dle svého založení. Zde může docházet také ke splnění některých dosud nesplněných dávných přání člověka.

 

Tyto světy samozřejmě nejsou součástí objektivní reality. Žádné teleskopy, ani družice, je nikde ve vesmíru nenajdou. Jsou čistě duchovní povahy v té zvláštní formě vědomí, ve které se zesnulý teď nachází a do které se vstupuje ponořením se do duchovní hlubiny v nitru člověka. Jeho nesmrtelné Vyšší Já mu tyto světy dovoluje vnímat formou časoprostorových snů. Oproti údajům různých náboženství však žádné tyto scény netrvají věčně. Jsou totiž prokládány intervaly bez jakýchkoli dějů,  podobně jako v noci jsou naše časoprostorové sny přerušovány bezesným bezčasým a bezprostorovým hlubokým spánkem. Postupem doby jsou tyto bezesné intervaly stále delší, sny stále kratší, až zaniknou zcela, jakoby zesnulý již pochopil jejich iluzivnost a ztratil o ně zájem. Nastává něco jako trvalý hluboký bezesný spánek. Zaniká přitom i již dříve zmíněné snové tělo - není jej již třeba. A to je tzv. druhá smrt, ke které dochází na „onom světě“, která je pozvolná a ne tak dramatická, jako smrt pozemská.

 

Z celého vědomí člověka zbývá pak jen ta jeho nesmrtelná čirá duchovní podstata, součástka pravědomí, se kterou přišel na tento svět a na jehož hladině se začaly rozvíjet vlnky jeho postupně vytvářené malé individuální existence. Ty nyní došuměly a tak jeho opět čirá duchovní prapodstata splývá s univerzálním pravědomím, čímž definitivně zaniká individualita k egu připoutaného člověka. A z tohoto jednotného oceánu pravědomí se zas budou postupně rodit nové, bývalými osobnostmi nezatížené bytosti - nové vlnky, rozvíjející se na jeho hladině - a celý zmíněný cyklus se bude opakovat. A to tak dlouho, pokud bude existovat projevený svět. - Tento popis posmrtného dění je v dobrém souladu i s naukou již zmiňovaného duchovního učitele Dr. Paula Bruntona, o čemž je možné se přesvědčit v jeho významném spisu „Skrytá nauka za jógou. II.“ v kapitole „Osten smrti“. Tato kniha byla napsána dávno před tím, než Dr. Moody začal rozvíjet svou aktivitu a který patrně spisy Dr. Bruntona ani neznal.

 

Tím končíme šestou kapitolu promluvy a můžeme přistoupit ke kratičké sedmé, nazvané

 

 

7. MOUHOU BYT POZNATKY O MOŽNOSTECH POSMRTNÉHO ŽIVOTA APLIKOVÁNY I NA ZVÍŘATA?

 

Náboženství, vzniklá v oblasti Blízkého Východu, tj. judaismus, křesťanství a islám - na rozdíl od dálně-východních učení - vytrhávají člověka z náručí univerzální přírody a vidí v něm zcela mimořádnou bytost, které Bůh věnuje svou lásku a klade mu celou přírodu do područí. Jsme opravdu tak odlišní? Z vědeckého hlediska se člověk liší od zvířat především jen tím, že má schopnost abstraktního myšlení. Pozorujeme-li zvířata, vidíme, že např. i pes sní, ze sna někdy kňučí, pohybuje se a někdy i štěká. Je zřejmé, že se mu něco zdá. Kočka, která sedí v klidu na zápraží a vyhřívá se ve slunečních paprscích, svým způsobem kontempluje, nespí,  prožívá jako mystik hluboký mír prostý představ. Jakmile se však v okolí mihne myška, instinkt ji z této kontemplace vytrhne a kočka se vydá na lov.

 

Náboženství Moudrosti - podobně jako Paul Brunton -  hlásá, že celá příroda, celý svět je myšlenkou Boha, který jí propůjčuje své pravědomí, z něhož se evoluční cestou vyvíjejí různé formy světského vědomí všech živočichů. Pravědomí v nich přitom vytváří jiskru Vyššího Já . I u zviřátek jejich světské vědomí při tělesné prvé smrti přechází do posmrtných forem určitým druhem snění, kdy se jim zdá o různých zážitcích z jejich zvířecího života. Ty však po určité době zanikají druhou smrtí a jiskérka jejich Vyššího Já ztrácí individuální identitu a splývá s univerzálním výchozím pravědomím, podobně jako je tomu u člověka.

 

 Podle učení Náboženství Moudrosti poznatky o možnostech posmrtného života mohou být aplikovány i na zvířata.

 

Po této kratičké zmínce je nutné teď přistoupit k osmému bodu pojednání, který představuje

 

 

8. ZÁVĚR A DISKUSE

 

Dnes popsaná thanatologie a eschatologie je součástí pokusů o příspěvek k novému postmodernímu náboženství, které se snažíme v Praze rozvíjet v návaznosti na duchovní odkazy Prof. Alberta Einsteina s jeho tzv. „kosmickou religiozitou“, Dr. Norberta Fabiána Čapka a Dr. Karla Hašpla. Že zde nejde o žádné násilné spojování jejich nauk,  dokazuje mj.  i odkaz br. Čapka v časopise „Cesty a cíle“, kde v r. 1936  - v souladu s  Einsteinovými ideami  na str. 151 a 152 - jasně napsal: „Já věřím v náboženství kosmické... které zahrnuje v sobě všechno krásné lidské, ale je mnohem širší a vyšší, sahá nad čas a prostor, obsahuje celý vesmír, celou věčnost“.

 

Zkušenosti dokazují, že není možné  hlásat takové duchovní učení, které by vyhovovalo všem. Nechť tyto nové nauky jsou přijímány těmi, kterým něco hodnotného přinášejí a kteří je alespoň trochu chápou. Těm, které nezaujaly, nebo je dokonce popuzují tím, že jsou v rozporu s jejich vírou, říkáme: „Ponechej si takové učení, které tě povznáší a činí lepším člověkem!“

 

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . -

 

.