Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

CO  JE  TO  LÁSKA ?

 

    Tato otázka se v prvém přiblížení bude zdát podivná - ne-li  zbytečná - neboť o lásce se tolik píše a zejména pěje v nespočetných pojednáních a písních, že se může zdát, že jde o pojem zcela běžný a známý. Ale není tomu tak. V našem pojednání se chceme věnovat otázce, jaký je duchovní původ lásky. A zde již nejsou vědomosti o tom příliš běžné a známé. Pokud se týče terminologie, tak  náš český jazyk je v tomto bodě velice chudý, nerozlišuje různé varianty lásky. Obrátíme se proto na pomoc k řečtině. Ta rozlišuje tři formy. Prvá je tzv. láska erotická, jejíž jméno je odvozeno od řeckého boha lásky, který se jmenoval Erós. Je to láska smyslná, pohlavní, a od tohoto jména jsou odvozeny výrazy erotika (což je soubor jevů, vztahujících se k sexuální aktivitě), erotomanie (což je nadměrné vystupňování sexuálních pudů) a erotický (což znamená milostný). Druhým řeckým jménem pro lásku je filia, což znamená v podstatě příbuznost, blízkost, či přátelství. A konečně třetí forma se nazývá agape, což je nejvyšší, tzv. „duchovní láska“, která nemá s pohlavím nic společného. Ale i v řečtině nemusí být tyto termíny jednoznačné, jak ukazuje názor jednoho z nejvýznamnějších myslitelů - PLATONA - který při rozvíjení své nauky o ideách (tj. údajných základních představách, ze kterých je druhotně stvořen tento svět), říká: „K poznání idejí se může povznést jen ten, kdo má filozofický „pud“ a tento pud nazývá „erós“. Dává tak tomuto slovu zduchovněný a vyšší význam. Podle něj „erós“ je snahou přejít od smyslového k duchovnímu. Je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud v druhých.“.

 

     A jak se o duchovní lásce vyjadřovali po Platonovi i jiní myslitelé? Holandský filozof židovského původu Baruch Despinoza, nebo jak se později nazýval BENEDICTUS DE SPINOZA, se o lásce k Bohu vyjádřil takto: "Protože všechno, co je nutné, je boží vůle (neboť boží vůle a nutnost je jedno a totéž), je postupující poznání a schvalování nutného zároveň rostoucí láska k Bohu, podrobení se jeho vůli". Tento nejvyšší pro člověka dosažitelný stav Spinoza nazývá "amor Dei intelectualis" (duchovní láska k Bohu). Náš TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK podle „Hovorů s T.G.M.“ Karla Čapka zdůrazňoval duchovní lásku k bližnímu s odkazem na bibli takto: „... a Jan píše ve své epištole... že nelze Boha neviditelného milovat bez lásky k bližnímu viděnému.“. Mystický přístup k duchovní lásce zdůrazňuje současný indický prorok SÁJI BÁBA, když hovoří o ponoření se do nitra (o tzv. kontemplaci), slovy: „Boží hlas je možné slyšet v krajině srdce pouze když jazyk mlčí... Ticho je řečí hledače duchovna. Jeho něžná sladká řeč je výrazem pravé lásky. Nenávist skučí, strach kničí, ale láska zpívá ukolébavky, konejší, přikládá balzám.“.

 

     Podle amerického unitářského duchovního, filozofa a spisovatele RALPHA WALDO EMERSONA je láska  přímo požadavkem ducha, když řekl: „Člověk je rozdvojen... pokud neukojí všechny požadavky ducha. Láska je právě tak jeho požadavkem, jako pozorování. Opravdu neexistuje dokonalost prvé bez druhého.“. Katolický mnich a mystik bratr LAWRENCE ve svém spisku „Praxe provádění přítomnosti Boží“ (který v r. 1990 vydalo nakladatelství  Unitaria) napsal: „Hledáme různé cesty a metody, jak se naučit milovat Boha, a abychom se dostali k této lásce, zneklidňujeme svou mysl nevím kolika nápady. Provádíme množství praktik jak dosáhnout pocitu přítomnosti Boží. A přece je to tak jednoduché. Je přece daleko kratší a snadnější vykonávat naše běžné zaměstnání jen pro lásku k Bohu a umisťovat jeho posvěcující znak na všechno, kam položíme naše ruce a tak pěstovat pocit Jeho přebývající přítomnosti. Tím spojujeme naše a Jeho srdce. Není k tomu třeba žádného umění či vědy. Právě tací, jací jsme, můžeme jít k Němu, jednoduše a s prostým srdcem.". Toto pojetí lásky k Bohu je blízké indické „karma-józe“ (tj. Cestě k dokonalosti prací).

 

     Naše náboženská víra nám říká, že Bůh je láska.  Filozofie starého čínského  taoismu však hlásá něco jiného. Taoistická esej „Šienšanský mudrc“ (kterou vydalo nakladatelství Unitaria) nám říká: „Láska a přátelství jsou největšími hodnotami života. Jsou průvodci prvního podnětu Taa k tobě. Jednou je však nebudeš vnímat, stejně jako řeka necítí proudění mezi břehy, když vstoupí do nedohledného moře. Nechci tě navádět, abys vyhnal lásku ze svého srdce, to by bylo v rozporu s Taem. Miluj, co máš rád, a nepřipouštěj si myšlenku, že láska by mohla být překážkou, která by tě měla v područí. Kdybys vypustil ze srdce lásku, jednal bys nerozumně a byl bys Tau vzdálenější, než dříve. Jenom věz, že láska odejde sama sebou, neboť Tao, jediné skutečné, není láska. - Měj na paměti, že hovoříme o nanejvýš vznešených záležitostech. Kdybych mluvil o životě a o lidech, pak bys ode mne slyšel: Láska je nejvyšší ze všeho. Pro toho, kdo se však znovu zrodil v Tau, je láska jen slovo, které bude jednou i v tobě patřit minulosti...". A dále vysvětluje: „Řekl jsem ti přece - z Taa jsi přišel a k Tau, které je jediné a věčné, se vrátíš... Upoutá tě žena a všechno tě pudí k ní... Jste-li si souzeni, stiskněte si ruce jako přátelé a řízeni pohybem zrozeným z Taa, začněte putovati životem za společným cílem... Chceš-li, nazývej to láskou... Nazývám to rytmem, pohybem Taa. A duše milujících se jsou podobné bílým obláčkům, které plují vedle sebe a poháněny stejným poryvem větru se ztrácejí v azurovém blankytu.“.

 

     A k této nábožensko-filozofické tématice přistupme teď z hlediska  doktriny „Náboženství Moudrosti“ (viz internet http://sweb.cz/Mikes.Otakar), kterou hlásáme. Skripta, nazvaná „Etika duchovně vyspělého člověka“ nám v sedmém ze dvaceti přikázání říkají: „Láska je čistý altruistický cit, pramenící z duchovního srdce člověka, a nesmím ji zaměňovat za milostné projevy.“. Abychom tomuto pojetí blíže porozuměli, ocitujme stať z preprintu, vydaném v r. 1996 v omezeném počtu výtisků pro potřeby Unitarie a nazvaném „Náboženství Moudrosti“. Tam se o duchovní lásce říká: „Duchovní centrum v nás je také zdrojem intuice a inspirace, sídlem hluboké moudrosti a zároveň i zdrojem čisté lásky. Zde jsme přímo u zřídla čisté lásky. Odtud pramení a může být obrácena vůči komukoliv, čemukoliv a kdykoliv, bez ohledu na společenské mínění, bez ohledu na mínění etiky a z ní vyplývající morálky, které jsou podmíněny místem a časem. Čistá láska v duchovním Srdci pramení z Absolutna, které není podmíněno nijak a ničím. Láska odtud pramenící je opravdu rajsky čistá, neznečištěná ani našimi myšlenkami, touhami nebo představami, tím méně činy. Duchovní Srdce je proto svatou studánkou čisté lásky, a ten, kdo svým vědomím pronikne až sem, má právo pít tento rajský nápoj. Jeho povinností je udržovat studánku v čistotě a nápoj nezkalit.“. - O tom, jaký je etický přístup k přechodu čisté duchovní lásky k pozemskému milování, pojednávají naše skripta takto: „Vyspělý člověk odlišuje čistou lásku od pozemského milování,

avšak neodmítá je. To by jí však mělo být prostoupeno a ona by měla být jeho východiskem a rozvinutou náplní.... Etický přístup vyspělého člověka k pozemskému milování je proto odlišný od hodnocení čisté lásky. Zatímco této se zcela otevírá, nehledá rozkoš jenom pro sobeckou rozkoš a žádnými milostnými projevy nechce ubližovat druhým. Pro sexuální styky si vybírá jen jednoho partnera. Nestřídá je“.

 

     A o podstatě a původu duchovní lásky nám zmíněný preprint říká: „Duchovní láska je nadvědomá touha po opětném sjednocení toho, co je nyní v tomto projeveném světě zdánlivě rozdělené. Před velkým třeskem celý vesmír vytvářel neprojevenou Jednotu, skrytou v singularitě; tam jsme byli všichni duchovně jeden nerozlišený celek. Vyzářením a vývojem vesmíru vznikl nespočet zdánlivě oddělených jednotek o různém stupni vyspělosti. Vyspělejší jednotky (jako jsou např. lidé) nadvědomě touží po opětném sjednocení - a to je duchovní láska. Nadvědomě touží po opětném spojení jednotlivců i po celkovém  společném spojení v ústředním duchovním centru, a tím je Bůh - Nejvyšší Láska. Odtud pochází duchovní láska, proto naše jednotlivá „Vyšší Já“ se vzájemně milují a společně milují i svůj duchovní prapůvod – Boha“. A to je to hlavní, co jsem chtěl vysvětlit v předložené eseji.

 

     A nyní přidám ještě doušku na závěr pro ty, kteří na své duchovní cestě dospěli až k jejímu konci (tj. k tzv. realizaci), nebo se k němu alespoň přiblížili. Je Bůh opravdu Nejvyšší Láska, nebo má pravdu taoismus se svou nejvyšší duchovní skepsí? Láska - i ta nejvyšší - bezesporu svým charakterem patří do psychologické kategorie emocí. Je to touha po spojení,  i když jde o touhu po spojení se samotným Bohem. Jakmile je však Boha dosaženo, jakmile vědomí poutníka na duchovní cestě opravdu splyne s pravědomím Absolutna, pak všechny emoce a touhy - včetně duchovní lásky - zanikají, protože ve vědomí Absolutna žádné emoce, žádné touhy - ani ty nejsvětější - neexistují. Tam je jen hluboký vznešený mír vědomí „Já jsem“. Indická filozofie sice tento stav označuje jako „sat, čit, ánanda“ (existence, vědomí, blaho), ale ta ánanda (blaho) není emocí, to je jen osvobození od vazby na „malé já“ a skrze ně na vnější projevený svět, je to zaniknutí jakékoli připoutanosti, nikoliv nějaká mystická blaženost. Proto Bůh ve své nejvyšší podstatě - jako tzv. Absolutno - není Láskou. Zní to tvrdě, boří to mnohé duchovní iluze, ale poutník  na cestě „džňana-jógy“ nebo „zen-buddhismu“ má směřovat k poznání Nejvyšší pravdy. Ta se v podání „Tribunové sútry“ šestého patriarchy čchanu CHUEJ-NENGA, „Diamantové sútry“ či „Sútry Srdce“ nazývá sanskrtsky „maháprádžnáparamitá“. Tím poutník dosáhne osvobození od všech iluzí, i od iluze „nebeské lásky“. Je mi líto těch čtenářů této eseje, kterým uvedená slova spíše něco vzala, než přinesla. 

 

                                 _ . _ . _ . _ . _ . _ . _ . _ . _