Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

JE  VNĚJŠÍ  SVĚT  TAKOVÝ,  JAK  JEJ  VNÍMÁME ?

 

 

1. ÚVOD

 

    Tato otázka má velký význam nejen ve vědě a ve filozofii, ale i v náboženství, jakož i v běžné psychologii člověka. Proto je vhodné na toto téma v našich unitářských časopisech uvést přehlednou úvahu. Při jejím sepisování budu především čerpat z preprintu své knížky „Filozofie Náboženství Moudrosti (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“, který byl v dubnu r. 1998 věnován a rozeslán všem tehdejším obcím NSČU.  -   K této otázce musíme přistoupit především z hlediska způsobu, jak svět vnímáme. Nejsme schopni jej vnímat přímo, bezprostředním obrácením pozornosti našeho vědomí do světa; naše vnímání světa potřebuje prostředníky. A tím se dostáváme k problematice našich smyslů. Myslím, že je docela případné toto přirovnání: trvale sedíme v kabině, jejíž stěny jsou pokryty řadou televizních obrazovek, které nám přinášejí informace o okolí kabiny. Ta nemá žádné dveře ani okna, kterými bychom do okolí mohli nahlédnout. Jsme odkázáni jen na informace z obrazovek, které symbolizují naše smysly. A tak je nutné se zabývat otázkou, do jaké míry nás naše smysly informují o vnějším světě pravdivě a úplně. Asi je nejvhodnější začít jejich přehledem:

 

2. POPIS SMYSLŮ

 

    „Náš fyziolog Doc.Dr. JAROSLAV MĚLKA ve své knize „Nárys fyziologie smyslů“ publikoval tuto klasifikaci (roztřídění) smyslů a jejich funkcí: „(1) Smysly kožní (hmat, dotyk, tlak, teplo, chlad, bolestivost). (2) Pocity orgánové (např. smysl svalový, pocity v žaludku či v pohlavních orgánech). (3) Smysly pro vnímání polohy těla a pohybů jeho částí (např. pocity letce). (4) Vestibulární zařízení pro vnímání polohy a pohybu hlavy a celého těla. (5) Smysl chuťový. (6) Smysl čichový. (7) Sluch. (8) Zrak.“. K jednotlivým smyslům uvádí tyto připomínky: „Smysl tepelný nevnímá přímo vlastní teplo nebo chlad, nýbrž tepelný spád. Odvádění tepla (kovem) vyvolá pocit chladu, tepelná izolace kůže pocit tepla. Diatermie způsobuje objektivní zvýšení teploty, ale smysl to zaznamenává velmi málo, poněvadž přehřátí kůže (nebo tkáně) je stejnoměrné. Relativní indikace tepla nebo zimy je vyvolávána podle předchozího stavu: ponoříme-li napřed levou ruku do vody 150C, pravou do vody 250C, a pak obě do hrnce s vodou 200C, levá ruka má pocit tepla a pravá chladu, ačkoliv jsou obě ponořeny do stejné 200C teplé vody. Chuť je smysl poměrně chudý. Podobně jako u pocitů tepla lze chuť ovlivnit předchozím působením. Příklad sukcesivních chuťových kontrastů: destilovaná voda chutná sladce po předchozím působení silně zředěné kyseliny sírové nebo louhu. U chuti pozorujeme i simultánní kontrasty: jeden chuťový vjem současně vyzdvihuje jiný (netvoří-li s ním chuťový efekt), což je významné v kuchařské praxi. Inadekvátně lze vyvolat chuťové efekty i elektrickým proudem (kladný pól vyvolá kyselou chuť, záporný louhovou), což ovšem způsobuje lokální elektrolýza. Čich je někdy v přírodě smyslem neobyčejně citlivým. Motýlí sameček najde samičku na kilometry. Podivuhodné jsou někdy i výkony stopovacích psů.  Sluch se snadno adaptuje na stejný trvalý sluchový podnět a přestane takový tón vnímat, jeho změny však ihned vnímáme“.

 

 

 

 

2. VLASTNOSTI SMYSLŮ  

 

    Všimněme si teď některých obecných vlastností smyslů: Jejich zprávy začínáme vnímat, až když jejich intenzita překročí určitou prahovou hodnotu. Podprahové informace vědomě nevnímáme. Existuje však tzv. vplížení: stoupá-li ponenáhlu intenzita podnětu, může překročit značně hodnotu prahovou, aniž by byl pozorován. Již zmíněnou adaptaci smyslů lze demonstrovat na hmatu: dlouhodobý stejnoměrný podnět přestane být vnímán, např. mírný tlak obuvi nebo šatu.  Intenzita smyslového vněmu však neodpovídá intenzitě podnětu. Pro subjektivní vněm zvukové intenzity platí Weber-Fechnerův zákon: zvyšuje-li se fyzikální intenzita zvuku řadou geometrickou, roste hlasitost zvuku řadou aritmetickou. Zvuk 10x fyzikálně silnější než práh slyšitelnosti má sílu 1 belu (tj. 10 decibelů), 100x silnější 2 bely, 1000x silnější 3 bely atd. Tento zákon byl demonstrován i na měření elektrických proudů nervu kočky: intenzita elektrického proudu vzrůstala s logaritmem intenzity zvukové vlny.  Logaritmický zákon byl potvrzen i při vnímání světelného záření a snad platí i pro jiné smysly. To umožňuje daleko rozsáhlejší záběr ve stupnici vnímání intenzity smyslových podnětů na straně jedné a relativně daleko větší citlivost smyslů při nízkých intenzitách, blízkých prahové hodnotě.

 

     Dále musíme rozlišovat smyslový podnět adekvátní a inadekvátní. Adekvátní podnět: každý smyslový orgán reaguje optimálně jen na jistý fyzikální podnět (např. hmat na energii mechanickou, sluch na zvuk, zrak na světlo, tepelný smysl na teplo), přičemž se obyčejně vnímá jen určitý výsek z možné škály. Má-li být ovlivněn smyslový orgán, musí tedy na něj působit energie jen v určité formě. Jest však důležité si uvědomit, že smyslové orgány lze ovlivnit i podněty inadekvátními, které však musí mít značnou intenzitu. Podráždění každé smyslové buňky ať již podnětem adekvátním nebo inadekvátním vede k pocitu, který je pro ni specifický. Ať už čidlo podráždíme jakkoli, vždy vznikne pocit, odpovídající smyslovému orgánu. Např. oční sítnici můžeme adekvátně dráždit světlem, avšak rudimentární zrakové vjemy (tzv. fosfény) můžeme vyvolat např. mechanicky tlakem prstu nebo elektricky. Z toho plyne, že pocit nemusí vždy záviset na podnětu, ale vždy závisí na podráždění dotyčného orgánu. Nutno si však uvědomit, že pocity, způsobené inadekvátně, nedosahují nikdy bohatosti normálních smyslových vjemů. Další příklady je možno uvést i pro smyslové body tepelné, body chladové a body bolesti: mechanickým drážděním bodových center lze vyvolat pocity tepla nebo chladu, tepelným drážděním bodů chladu se vyvolá pocit chladu. Horkou vodou se dráždí body tepla i body chladu, při velké teplotě současně i body bolesti. - Byly pozorovány i vzájemné závislosti vnímání různých smyslů: tak studený kovový předmět se zdá být těžší, než když jej ohřejeme. URBANTSCHITSCH shledal, že barevné tóny, které již nebylo možno od sebe rozeznati, se staly rozeznatelnými, když zněla rozezvučená ladička. Pro filozofii je důležitý obecný poznatek, že při smyslové orientaci v okolním světě v podstatě nevnímáme tento svět jako takový, nýbrž jen ohlasy, jež jeho součásti vyvolávají v našich smyslových orgánech... Hranicí schopností smyslových orgánů jsou do značné míry omezeny i naše možnosti poznání přírodovědného“. - A touto větou přecházíme od popisů samotných smyslových orgánů k produktu jejich činnosti, tj. k fyziologii pocitů a vnímání.

 

4. OBJEKTIVIZACE  POCITŮ A VNÍMÁNÍ

 

   Podle MĚLKY „objektivizace pocitů je psychickým dějem, jímž subjekt vztahuje pocity na podněty, jež jsou jejich příčinou. Příklad: pocit vůně máme v nose, pak zjistíme příčinu - říkáme, že "květina voní". Pocity nejvyšších smyslů (zraku, sluchu) promítáme mimo smyslové orgány, do okolního světa“. - To doplníme citací ze zajímavé knihy SVĚTOZÁRA NEVOLEHO „O čtyřrozměrném vidění“: „Jest tu třeba připomenout, že subjekt nevnímá svými pocity své okolí přímo, nýbrž prožívá svou reakci na zevní podněty z okolí, a tato reakce jest biologickým dějem, jenž jest něčím zcela jiným, než zevní podnět, jenž ji vyvolal“. Reakce subjektu pak odpovídá signálu, pocházejícímu z příslušného smyslu, který však nemusí být fyziologicky adekvátní jeho pravé (skutečné) příčině, nýbrž je adekvátní jen jeho vlastnímu obvyklému způsobu podráždění, či dokonce jen psychice organismu. Např. Prof. VLADIMÍR VONDRÁČEK ve své knize "Vnímání" uvádí: „Chutnáme-li maso, upravuje se již šťáva žaludeční určitého složení, vhodná k trávení masa, chutnáme-li chleba, připravuje se jiné složení šťávy žaludeční. V hypnóze lze nasugerovati, že předložený chléb je maso. Je chutnán jako maso a v žaludku se připravuje šťáva adekvátní k masu... Chutnáme-li něco sladkého, "budí" se již pankreas a připravuje inkreci insulinovou. Budí se však i při chutnání sacharinu. Nerozhoduje tu tudíž jen chemická skladba potraviny, nýbrž účastní se především chuťový vněm.“

 

    SARGENT S. STANSFELD ve své knize „Základy psychologie“ napsal: „Slovo percepce (vněm či vjem) znamená v psychologickém smyslu jak tělesný akt, jímž přijímáme smyslové dojmy (vidění, slyšení, čichání atd.), tak i výklad těchto dojmů“. - Skotský filozof 18. století T. REID rozlišoval mezi počitkem a vjemem. Jeho rozdělení se přeneslo i do novodobé psychologie. „Počitek máme tehdy, když náš smyslový orgán, jako např. oko nebo ucho, přijímá nějaký popud. Vněm obsahuje počitek, avšak zahrnuje též znalost předmětu a uvědomění si jeho existence. Popud např. vyvolává počitky červenosti, kulatosti, libé vůně. Ale to, co vnímáme, je růže“.  Důležitá je i snaha po vnější lokalizaci vněmů. MĚLKA napsal:  „Vněmy předmětů okolního světa, jež vnímáme, umisťujeme, objektivujeme do okolního světa, sledujíce a uvědomujíce si jejich vzájemné vztahy i vztahy k jejich okolí. Jako příklad může sloužit zrak: každému bodu sítnice v našem vědomí odpovídá jakési místečko v okolním světě, takže vzájemné vztahy předmětů okolního světa, zachycené dioptrickým zařízením oka, automaticky subjekt promítá, lokalizuje, objektivuje do tohoto okolí a řídí podle nich své jednání“. - Se zrakovým vnímáním souvisí otázka třírozměrného světa, do kterého své vjemy promítáme, tj. problematika prostorového vidění. Již citovaný NEVOLE ve své knize „O čtyřrozměrném vidění“ uvedl: „Za vlastní podklad prostorového vidění, vidění hloubky, tj. třetího rozměru... bývá pokládána binokulární paralaxa či příčná disparace obrázků sítnicových,  která je také podkladem prostorového vidění obrázků ve stereoskopu“. S pomocí stereoskopu či nastavitelného binokulárního triedru můžeme přímo regulovat hloubku prostoru, z čehož je jasně patrno, že to, co vnímáme, není součástí objektivní reality (kterou přeci nemůžeme regulovat otáčením kolečkem), nýbrž že ten viděný prostor je jen formou naší smyslové percepce, a závisí na konstrukci oka a principu vidění a také na technice použitých zařízení. Toto konstatování však nechce popírat objektivní existenci fyzikálního prostoru (s nímž počítáme v různých matematických rovnicích, ale který ve skutečnosti neznáme), nýbrž se vztahuje jen na náš psychologický prostor, tj. na to, co při vnímání za prostor považujeme (tj. na formu smyslové percepce), což má bezesporu velký filozofický význam.

 

    NEVOLE ve své další knížce „O smyslových iluzích“ říká: „Vnímání má ten biologický význam, že nám umožňuje reagovat na podněty zevního světa způsobem pro životnost živočišného druhu nejvhodnějším... Z chaosu smyslových dojmů pak vnímáme věci (objekty v širším pojetí) mající nějaký smysl, mající pro nás význam... V psychologii vnímání jmenujeme tuto činnost "tvořením figury", zatímco ostatní dojmy smyslové se stávají "pozadím"“ Při vnímání hrají velkou roli představy, které si na základě vjemu ve své mysli vytváříme. Geniální  EINSTEIN se k tomu vyjádřil takto: „Musíme nejprve poznamenat, že stanovit přesnou hranici mezi smyslovými vjemy a představami není možné. Přinejmenším to není možné s absolutní jistotou“. Na tvorbě představ se však podílí i naše zkušenost, založená na vzpomínkách na podobné vjemy v minulosti, která automaticky porovnává nově získaný vněm se zobecněním podobných vjemů, získaných v minulosti. Naše unitářská skripta říkají: „Vnímaný předmět (nebo proces) je tedy syntézou čerstvých (speciálních), tj. z okolí právě převzatých smyslových vjemů se starou (obecnou) představou vybavenou z paměti… Vnější svět vnímáme pouze prostřednictvím představ, vznikajících v naší mysli, které jsou syntézou smyslového vjemu s našimi vzpomínkami (zkušeností). Náš zájem (selektivní pozornost) smyslové vjemy modifikují“. To však má velké filozofické důsledky. Zobecnění této analýzy nás vede k poznání, že vše, co kolem sebe vnímáme jako vnější svět, není objektivní realita sama o sobě, ale jen její odraz v našem vědomí. Proto naše představy mohou daleko přesahovat naše tělo (které ve skutečnosti vnímáme také jen jako představu ve své mysli). Naše představy zaplavují celou vnímanou přírodu, celý vesmír. Vše, co kolem sebe i uvnitř sebe vnímáme jako věci nebo děje rozložené v prostoru a čase, je jen představou. - Tím ovšem nikterak nepopíráme existenci objektivní reality (!), která je příčinou našich vněmů a následných představ. My ji ale nemůžeme vnímat jinak než jen jako představu.  Představy jsou určitý druh psychologického kódu, do něhož jsou automaticky překládány smyslové vněmy modifikované vzpomínkami (pamětí), v jehož formě dostáváme informace o vnějším světě, o objektivní realitě. Žádný kód, jímž je vyjádřena informace o skutečnosti, však nemůže být totožný se skutečností samou o sobě.

 

5. EVOLUČNÍ PŘÍSTUP K TÉTO PROBLEMATICE

 

    NEVOLE posuzoval tuto problematiku i z hlediska evoluce: „Všem živým tvorům je do vínku dáno daleko více možností vývojových, než se jich pak skutečně vyvine. A také náš normální způsob, jak vidíme, slyšíme, jak vnímáme, je jen jediným realizovaným z celého množství jiných, které zůstaly potlačeny a ve skrytu. Avšak i ony ostatní se mohou spontánně projevit v poruchách duševních, kdy odpadá inhibiční činnost hierarchicky nadřazených psychických funkcí. Psychopatologie nám takto umožňuje nahlédnouti do tajného arzenálu duševních schopností lidských. Nemusí ovšem proto ještě nijak jít o duševní vlastnosti samy o sobě chorobné... I normální vnímání je vlastně iluzí. I při normálním vnímání, při obvyklém vidění, slyšení atd., jsou daleko více účastni subjektivní činitelé, než bychom byli na první ráz ochotni připustit. Avšak zvláště patologie nám přesvědčivě ukazuje, že skutečnost prostě pasivně nevidíme, neslyšíme, nýbrž že si ji svými vjemy do jisté míry teprve sami tvoříme. Studium iluzí souvisí takto těsně s problémy noetickými. Mezi vjemem "normálním" a vjemem "šalebným", "patologickým", "iluzí", není zásadního rozdílu“- A tyto věty otevírají přístup k problematice halucinací, bludu a iluzí, která je z filozofického hlediska rovněž velmi důležitá (Co je skutečnost? Co je iluze o skutečnosti?).

 

     Podle knihy VLADIMÍRA VONDRÁČKA „Vnímání“ halucinace je vjem bez přiměřeného podnětu z vnějšku. Blud je chybný, nesprávný, skutečnosti neodpovídající soud, o jehož správnosti je subjekt nevývratně přesvědčen. Iluze je vjem neodpovídající vnímané realitě. Podobně se vyjádřil i psycholog STANSFELD S. SARGENT: „Iluze je chybný nebo pokřivený vjem“. K tomu bych já dodal, že slovo iluze má z hlediska filozofie však i obsažnější význam, zahrnuje i chybný nebo pokřivený širší názor, ideu. Pojem iluzí vymezil a od halucinací odlišil již ESQUIRD. V obou případech - při halucinacích i při iluzích - jde o šalebné vjemy, vznikající bez přiměřeného zevního popudu. Obyčejně se rozdíl udává tak, že při iluzích je přítomen zevní vybavující podnět (byť nepřiměřený), podnět, jenž je ve vněmu (např. podle KUFFNERA) "šalebně přeměněn", je inadekvátně percipován, kdežto při halucinacích není zevního podnětu žádného, schází vůbec. Výklady psychopatologických vjemů jsou z hlediska filozofie velice významné. Zde však musíme na závěr této kapitoly uvést NEVOLEHO výklad, rozvíjející v předchozích odstavcích zmíněné evoluční přístupy: „Leccos z nich nám už poodhalila např. pedopsychologie (tj. psychologie dětí). Ale do daleko většího, ba nevyčerpatelného bohatství psychologických možností u člověka nám dávají nahlédnout zkušenosti psychopatologické. Patologický děj duševní není ještě proto eo ipso špatným, zvráceným, chorobným, neboť chorobným se stává teprve relativně, svou biologickou (v širším smyslu - tedy např. sociální) inadekvátností. Bylo by arci neekonomické, kdyby naše myšlenkové funkce byly přizpůsobeny k vrstvě skutečností, která byla původně prakticky bezvýznamná. Proto - schématicky řečeno - jen jeden, a to biologicky nejpřizpůsobenější modus vnímání a myšlení, se vývojem uskutečnil, kdežto ostatní zůstaly latentní. Projevují se však, odbržděny, v duševní chorobě. Odtud jsme je také dosud poznávali. - Ale leckteré z těchto skrytých schopností - a sem patří i schopnost názorně si představovat prostorové útvary čtyřrozměrné - se mohou i mimo duševní chorobu objevit a rozvinout, až přijde jejich doba. Až jich bude potřeba pro přizpůsobení se novému, od mikrokosmu atomů po astronomický makrokosmos rozšířenému biologickému prostředí moderního člověka, až jich bude nutno použít pro přiléhavější názor i vhodnější chápání nově objevených skutečností. Ta doba už snad nadchází“.

 

6. ZÁVĚR

 

    Závěrem k tomuto pojednání uveďme: Obraz, který si vytváříme o vnějším světě na základě smyslových informací je ryze subjektivním stavem. Existuje tolik individuálních obrazů světa, kolik je na světě živých bytostí (lidí i zvířat). Tyto obrazy však mezi sebou vykazují mnohé analogie, proto se v tomto vnějším světě dobře orientujeme a zpravidla si s jinými tvory nepřekážíme. Příčina je v tom, že základem všech individuálních představ je jediná tzv. objektivní realita, kterou však žádná živá bytost bezprostředně nezná v její úplnosti a  pravdivosti. Proto ve své  světové představě žijeme v jakési pravdou podmíněné iluzi. 0 vlastnostech absolutní skutečnosti  se můžeme pouze dohadovat na základě nepřímých přístupů. Přesto v tomto vnějším světě můžeme zcela dobře žít i užitečně pracovat.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -