Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc. :

        EXTRÉMNÍ PROJEVY DUCHOVNÍ FUNKCE VŠEOBECNÉ GRAVITACE

 

V minulém čísle našeho časopisu jsme otiskli úvahu, nazvanou „Duchovní význam všeobecné gravitace". Tam jsme seznámili čtenáře s náboženským pojetím této síly, chápané jako boží objetí, objímající celý vesmír (nejen hmotná tělesa, ale i živé tvory včetně nás) ve svém láskyplném náručí. V této dnešní předkládané stati chceme objasnit i extrémní působení této duchovní funkce, která se podílí na velice významných procesech ve vyvíjejícím se vesmíru. Pojednáme o tzv. „černých dírách", kvazarech, Einsteinových „gravitačních čočkách“,  vzniku galaxií a posléze i o gravitačním konci existence našeho vesmíru.

Podle převažujících současných astrofyzikálních představ náš vesmír byl vymrštěn ze singularity (nábožensky bychom řekli „z Věč­nosti") formou kosmické exploze, kterou  nazýváme „veliký třesk". Přitom současně vznikl čas a prostor. A v tomto spojeném časoprostoru se náš vesmír rozpíná a vyvíjí. Co je to však ta singularita (nábožensky „Věčnost")? Její přesná definice je obtížná. Můžeme říci, že to je oblast, která se vymaňuje z našeho časoprostoru, se kterou nemůžeme mít žádnou komunikaci, odkud k nám nic hmotného ani žádná informace neproniká, ale naopak, do které se v její blízkosti vše propadá díky extrémně velké gravitaci v této oblasti. Zaniká tam čas i prostor. Poněvadž naše přírodní zákony jsou formulovány pro podmínky časo­prostoru, přestávají v singularitě platit a proto z přísně vědeckého hlediska nemůžeme říci, co v singularitě je, ani co se tam děje.

 

Při výkladu velikého třesku jsme si v jedné z našich promluv řekli, jakým způsobem se hmota vynořuje ze singularity. Ona má však také schopnost se do singularity znova ponořit, vracet. Z Einsteinových rovnic teorie relativity lze odvodit, že dojde-li na některém místě ve vesmíru. k takovému gravitačnímu. soustředění, stlačeni, zahuštění či nakupení hmoty M, při kterém zmíněný objekt směrem dovnitř překročí velikost tzv. Schwarzschieldova poloměru R, dojde ke zhroucení tako­vého objektu do singularity formou tzv. „černé díry". Schwarzschieldův poloměr  R  vypočteme  z rovnice

 

                                                         2GM                                                               

                                               R  =  --------        

                                                              2

                                                            c

 

kde G  je  gravitační konstanta, určující sílu, kterou se všechna hmotná tělesa přitahují (viz úvahu v minulém čísle našeho časopisu), M je hmota hroutícího se objektu a c je rychlost světla.

     Takové zhroucení se děje většinou na konci života obřích hvězd (mnohonásobně převyšujících velikost našeho Slunce) po vyčerpání jejich jaderného paliva. To svým slučováním při extrémně vysokých teplotách v nitru hvězd vytváří světlo, jehož fotony se prodírají z nitra hvězdy k jejímu povrchu a tak nadlehčují hmotu hvězdy proti přitažlivé síle, směřující do nitra hvězd a určují tak velikost hvězdy. Po vyčerpáni jaderného paliva  gravitace v nadhvězdě převáží a její hmota se propad­ne k jejímu středu. To vede k prudkému výbuchu formou exploze super­novy. Její okrajová hmota je odmrštěna daleko do kosmického prostoru a zbylá stlačená hmota uvnitř se zhroutí do singularity formou černé díry. Schwarzschieldův poloměr R je  tím  větší, čím více hmoty je uvnitř zbytku nadhvězdy. Pro hmotnost našeho Slunce (které ovšem neskončí formou černé díry) by byl jen asi 3 km. Ve vesmíru však existují obří černé díry o poloměru až 300 milionů km, i více.

      Úniková rychlost z černé díry, potřebná k jejímu opuštění, by musila mít hodnotu přesahující rychlost světla a proto se z ní nic nemůže dostat ven, ani světlo. Tudíž ji nemůžeme vidět a odtud vznikl její název. Můžeme však pozorovat děje, probíhající v její blízkosti, jak nasává veškerou hmotu z okolí. Místo nad povrchem černé díry se nazývá „horizont událostí". Pod ním dochází k takovému zakřivení prostoročasu, že černá díra mizí z našeho prostoru, průběh času se v její blízkosti zpomaluje a na jejím povrchu úplně zastavuje. Veškerá nasávaná hmota se otepluje, což se navenek projevuje vydatným zářením, zejména rent­genovým. Černá díra většinou rotuje a vytváří tzv. „akreční disk". Ten má tvar silně zploštěného útvaru, jakési ploché kulovité bubliny, která je nejtlustší v „rovníku“ rotace, což je patrné, pohlížíme-li na ni z boku. Na „pólech“ se akreční disk nevyskytuje.

Žhavá hmota v rotujícím akrečním disku se vyskytuje v tzv. „čtvrtém skupenství", tj. jako plasma. V ní se volně pohybují elektrony. Z fy­ziky je známo, že rotující elektrony vytvářejí kolmo na rovinu rotace magnetické pole. To u velkých černých děr dosahuje extrémních hodnot, což vede k vymršťováni žhoucích elementárních atomových částic ve směru tohoto pole. Přitom jejich rychlost dosahuje téměř relativistic­kých hodnot. Zkrátka tyto takto vytvořené kvazary chrlí žhoucí hmotu z blízkost singularity do okolí. To je doprovázeno tak obrovským vyza­řováním světla, že takovéto objekty lze pozorovat i ve velkých kosmických vzdálenostech jako extrémně zářící bodové zdroje světla. Proto byly nazvány  kvasary, poněvadž připomínají kvazistelární (hvězdám podobné) objekty.

Obrovské černé díry jsou spojeny s vývojem galaxií (nacházejí se v jejich středech) a jejich shluky stáčejí světelné paprsky a proto mohou působit jako obrovské kosmické čočky, které zvětšují objekty, vyskytující se za nimi ve směru pozoro­vání, čehož využívají astronomové při pozorování velmi vzdálených objektů.

Zmíněné procesy se významně podílely a dosud podílejí na vývoji vesmíru, zejména při vyzařování (vytvářeni) galaxií. Také naše galaxie tzv. „Mléčné dráhy" vznikla asi před 13 miliardami let vyzařováním z mohutného kvazaru, který dosud na povrchu obří černé díry dohořívá v centru naší galaxie a který se nachází na obloze v souhvězdí „Střelce“. I dnes tam stále ještě vzniká hmota zdánlivě z ničeho v jakémsi kou­zelném „hrnečku vař".  Vyzářená hmota na počátku vzniku naší galaxie začala rotovat ve formě obrovského disku a pak se za tvorby hvězd rozdělila ve stočená ramena jakési velebné „kosmické svastiky", která se za rotace zvětšovala. Nejstarší vyzářená hmota je proto na vnějších koncích těchto ramen, nejmladší se vyskytuje blí­že centra, odkud ramena vyvstávají.

Naše sluneční soustava se nachází na vnitřnim okraji jednoho z těchto ramen zmíněné svastiky - v tzv. Orionově rameni - asi v polovině vzdálenosti od středu galaxie (přesně ve vzdálenosti 30.000 světelných let). V ní se otáčí nepatrné kosmické zrníčko, nazvané zeměkoule, na jejímž povrchu se nalézáme i my, kteří se snažíme - jak to nejlépe dovedeme ­- tyto děje pozorovat a vysvětlit si historii vývoje hmoty na naší Zemi i v hlubinách vesmíru. Buďme si přitom vědomi základní duchovní funkce všeobecné gravitace, v jejímž objetí se můžeme pociťovat jako v náručí Absolutna, Tvůrce vyzářeného vesmíru.

Nemohu si odpustit na závěr dodat tuto prognózu: Fyzikální ani duchovní tajemství všeobecné gravitace není dosud ani zdaleka odhaleno. Můžeme brzo očekávat překvapující objevy zejména vysokých hodnot gravitace, pocházejících z neznámých zdrojů a vytvářejících předpoklady k „brzkému“ počátku smršťováni vesmíru. Např. z naší jižní polokoule je pozorovatelné málo známé souhvězdí „Pravítko“. V jeho směru bylo ve vesmíru zjištěno extrémní gravitační centrum, nazvané „Veliký přitahovač“, které přitahuje nejen velkou skupinu galaxií, pozorovatelných ve směru souhvězdí „Panny“, ale i naši galaxii, tzv. „Mléčnou dráhu“. Ta k němu padá stále se zvětšující rychlostí (dnes asi 600 km/sec).

V poslední fázi vývoje našeho světa se celý vesmír zhroutí gravitačním kolapsem zpět do singularity (do „Věčnosti“), ze které byl velkým třeskem původně vymrštěn. Toto mohutné sevření naší „Kosmické Matky“ jej však jen v jejím lůně přetvoří a připraví k novému zrození. Pak se její gravitační náruč opět trochu uvolní a dovolí vývoj dalšího vesmíru. A to je hlavní a základní věčná duchovní i dočasná (i když dlouhodobá) kosmická funkce všeobecné gravitace. Pamatujme: Všeobecná gravitace, Věčnost a Bůh vytvářejí duchovní Jednotu. Snažme se to pochopit a prožít!

 

                                    -. - . - . - . - . - . - . - . - . - . -