Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc:

 

          DUCHOVNÍ VÝZNAM VŠEOBECNÉ GRAVITACE

 

Je zajímavé, že i nábožensky orientovaní lidé považují všeobecnou gravitaci (tj. přitažlivou sílu mezi hmotnými tělesy) za něco, co patří jen do oblasti fyziky a astronomie a vůbec si neuvědomují mimořádně veliký duchovní význam tohoto jevu. Předkládaná úvaha se chce pokusit tento omyl napravit.

Napřed si objasníme, co to vlastně gravitace je z hlediska fyziky. Říká se, že když geniální přírodovědec a věřící unitář, sir Isaac Newton (žijící v letech 1643 - 1727), kdysi - sedě po jabloní – ­přemýšlel o příčině pohybů kosmických těles, spadlo mu na hlavu jablko. Náraz v něm měl vyvolat náhlou intuici, že síla, která přitáhla jablko k zemi (tj. zemská přitažlivost) je ve skutečnosti jen výrazem obecné kosmické sily, která k sobě ve vesmíru přitahuje kosmická tělesa. Jestli je tato historka pravdivá, to nevíme. Avšak Newton zcela určitě na základě Keplerových astronomických zákonů odvodil matematickou rovnici, popisující gravitační zákon, který nám říká, že dvě tělesa se přitahují silou, která je přímo úměrná součinu jejich hmotnosti a nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti mezi nimi. Má tuto formu:

 

                                                       m      x     m 

                                                           1             2

                                       F  = G   ----------------------

                                                                          2                                                                     

                                                                        r

 

 

 

kde ml a m2 jsou hmotnosti dvou přitahujících se těles, r je vzdá­lenost mezi nimi a F je síla, kterou se tato tělesa přitahují. G je tzv. gravitační konstanta, která převádí jednotky hmotnosti  těles a vzdálenost mezi nimi na jednotky síly. Přesně ji změřil anglický fyzik  Henry Cavendish až v r. 1788. Isaac Newton publikoval svůj gravitační zákon v r. 1687 ve svém známém díle „Principia". Modernější formulaci gravitačního zákona publikoval až další genius - Albert Einstein - v létech 1905 a 1916 v rámci své světoznámé teorie relativity. Ten však rozvíjel i duchovně orientované úvahy formou tzv. "kosmické religiozity".

 

Chceme-li jednat o Einsteinově kosmickém náboženství, uvědomme si, jaký význam v něm hraje problematika gravitace, kterou nemůžeme opomenout. O duchovním významu gravitace se zajímavým způsobem vyjádřila naše unitářská skripta "Přiblížení (Úvod do Náboženství Moudrosti)", vydaná nakladatelstvím Unitaria v r. 1990 cyklostylo­vanou formou. Tam se píše toto: „Singularita je světem uzavřeným do sebe sama mimo náš prostor, jako by to byla jiná "dimenze" bytí. Nadhvězdy, které se v závěrečném stadiu svého vývoje zhroutí formou kolapsaru do singularity, mizí z našeho prostoru formou"černých“ děr. S touto oblastí není možná žádná technicky realizovatelná komunikace. Přece však existuje významná síla, kterou se singularita projevuje navenek, mimo svou do sebe uzavřenou oblast - a tou je gravitace. Všeobecná gravitace má hluboký duchovní význam: je fyzikální mani­festací jednoty projeveného vesmíru a neprojeveného božství. Proniká nejen celým vesmírem jakožto časoprostorovým kontinuem obsahujícím hmotu, ale také i těmi oblastmi, které jsou vyčleněny z našeho časo­prostorového kontinua a ponořeny do singularity (to jest do "Věčnosti"). Všeobecná gravitace spojuje opravdu všecko. Je to obrovská široce rozevřená náruč, jíž naše „Kosmická Matka" láskyplně objímá své děcko - celý projevený vesmír. Nyní své objetí dosud povoluje a dovoluje děcku, aby rostlo, aby se vesmír rozpínal. Ale až se dovrší jeho čas, až vesmír vyčerpá podstatnou část své expanzní energie z doby prvopočáteční kosmické exploze, která mu (velikým třeskem) dala život, pak své objetí opět úžeji sevře a nakonec strhne vesmír do svého lůna, jen aby jej přetvořila k dalšímu zrození.

         Opravdu nic nemůže uniknout ze široce rozevřeného náručí všeobecné gravitace. Kosmonaut, kroužící kolem země, jí podléhá zrovna tak, jako když stojí na zemi, jenomže v pohybující se družici je kompenzována opačně působící silou odstředivou. Všeobecná gravitace je hlavní silou, organizující celý vesmír. Ovládá pohyby měsíců kolem planet, planet a komet kolem sluncí, shlukuje miliony sluncí do galaxií a galaxie do supergalaxií, které nechává kroužit kolem nám neznámých středů. Všeobecná gravitace má své tajemství. Snažme se pochopit její hluboký duchovní význam! Jsme nepřetržitě v jejím objetí. Je klíčem k pochopení jednoty celého vesmíru i s tím, co je jeho zdrojem. Je to strašlivá síla, která může drtit nejen celé hvězdy, ale při zvýšení své intenzity i  jednotlivé  atomy, z nichž jsou složeny. Je však nejen strašlivou silou, ale také laskavým pohlazením milující Matky. Vyciťujme ji vědomě a snažme se jí porozumět i v tomto smyslu! Vždyť je i projevem kosmické lásky, veliké skryté touhy po pradávné výchozí i konečné Jednotě všeho bytí. Jsouce v silovém poli všeobecné gravi­tace jsme tím i v náručí božství. Snažme se to procítit a pochopit !

Než přistoupíme k závěru naší duchovně orientované úvahy, uveďme jeden zajímavý paradox: gravitace kosmických těles se projevuje tak, jako kdyby byla soustředěna v jejich středu - v těžišti. Kdybychom se však nořili do hlubin Země v jakési kabině podobné družici, nepo­ciťovali bychom cestou dolů - ke středu Země - nárůst gravitace, nýbrž. naopak její pokles. Příčina by byla v tom, že by nás přitahovala nejen hmota pod námi, ale protichůdná síla hmoty nad námi. V úplném středu Země by se všechny tyto protichůdné sily vyrovnaly a my bychom se vznášeli ve stavu beztíže, ačkoliv bychom byli paradoxně přímo v těžišti Země.

 

Podařilo se nám celou touto naší duchovně orientovanou úvahou prolomit předsudky výchozí nevědomosti? Odpovězte si sami! Příště stručně pojednáme o důsledcích extrémních hodnot gravitace, tj. o černých děrách, kvazarech,  Einsteinových gravitačních čočkách a gravitačním kolapsu našeho vesmíru.

 

                                 - . - . - . - . - . - . - . - . - . -