Ing.Dr.Otakar Mikeš, DrSc.:

 

FUTUROLOGIE  VZTAHU  NÁBOŽENSTVÍ  A  VĚDY

 

    V úterý dne 10.4.2007 byla v pražské Unitarii přednesena promluva o výše uvedeném názvu. V dalším bude reprodukován její záznam. Promluva sestávala ze sedmi kapitol:

 

l. ÚVODEM O NÁZVU PROMLUVY

 

    To vyžaduje vysvětlení. „Rada vědeckých společností Československé akademie věd“ a „Evropský kulturní klub“ pořádaly (a dosud pořádají) vždy v  podvečer prvého čtvrtku v měsíci dvouhodinové tzv. panelové diskuse. Ty se odehrávají v hlavní budově „České akademie věd“ na Národní třídě proti Národnímu divadlu. Prvá hodina  bývala vždy vyhrazena přednesení hlavních tézí čtyřmi pozvanými panelisty. Druhá hodina sloužila k diskusím z  pléna. Dne 20. dubna v  r. 1995 se konala panelová diskuse na téma „Náboženství a věda“. Podvečer moderoval známý astrofyzik Dr.Jiří Grygar, CSc. Pozvanými panelisty byli: (l) Historik filozofie z  Karlovy univerzity v Praze Prof. PhDr. Stanislav Sousedík, (2) President České křesťanské akademie a konzultor papežské rady  pro dialog s nevěřícími, katolický kněz Prof. Ph.etTh.Dr. Tomáš Halík, (3) Diplomovaný psycholog Prof. PhDr. Jiří Musil, CSc., ze Středoevropské univerzity. Tito tři panelisté přistupovali k problematice „Náboženství a věda“ z hlediska svých profesí. Čtvrtým pozvaným panelistou byla moje maličkost. Avšak já  -  jakožto chemik  -  jsem si nemohl vybrat jako téma svého panelového vystoupení stať, odpovídající své profesi. Zvolil jsem proto téma, které bylo v souladu s mými tehdejšími intenzivními aktivitami jakožto dobrovolného laického kazatele. Svou stať jsem nazval Futurologie vztahu náboženství a vědy.

 

    V diskusi jsem se setkal s velmi živou pozitivní odezvou. Poněvadž jsem však nemohl (v omezeném časovém limitu) zodpovědět všechny dotazy, vyzval jsem přítomné zájemce, aby mi  -  po skončení podvečera  -  předali své adresy a telefony s tím, že je pozvu na speciální seminář, což jsem také učinil. Dostavilo se asi dvacet intelektuálů.To vedlo k založení „Sdružení pro rozvoj duchovního odkazu Alberta Einsteina“ a k velkému zintenzivnění mých duchovních aktivit. O tom ale teď hovořit nechci, zájemci naleznou podrobné informace na internetu (adresa: http://sweb.cz/mikes.otakar) pod heslem Náboženství Moudrosti. To je souhrnný název mých duchovních aktivit, které jsem rozvíjel v četných promluvách v různých institucích, hojně i zde, v Unitarii. Dnes však chci hovořit především o futurologii vztahu náboženství a vědy. V panelové diskusi byl pro přednesení tézí vyměřen jednotlivým panelistům čas asi 15 minut, takže jsem musil být velice stručný. Dnešní hodinová promluva mi poskytuje více času k rozvinutí tohoto nejen zajímavého, ale i významného tématu. V panelové diskusi jsem tehdy mj. řekl:

 

    Jsem si vědom toho, jak dalekosáhlé předpovědi na tomto poli mohou být ošidné a subjektivní. Vždyť zatímco vývoj mnoha jiných oborů lze měřit léty či desetiletími, vývoj náboženství se rozvíjel v úsecích staletí až tisíciletí. Proto se nedomnívám, že by bylo možné  -  v  rámci krátkého panelového příspěvku  -  předložit opravdu vědecky fundovaný obraz dlouhodobého vývoje těchto vztahů. Náboženství doprovázelo vývoj schopnosti abstraktního myšlení člověka již od dob paleoantropů. Plně se rozvinulo až u lidského druhu, který odborně označujeme jako Homo sapiens sapiens  a i dnes je jevem masovým. Je pravda, že ve vyspělých zemích existuje narůstající skupina údajných ateistů. Mnozí z nich však odmítají Boha jen v tom osobním podání, jak Ho prezentují mnohé církve, ale nikoliv ve filozofické podstatě. Rovněž pojem „bez vyznání“ značí jen nepříslušnost k církvím. Takový člověk může mít svou vlastní, leckdy i velice krásnou víru. Proto  statistický ateismus  nemůžeme považovat za přesvědčující argument proti vývoji náboženství v budoucnosti. Ovšem principiální ateisté existují, představují však malou menšinu, která nemá velkou prognostickou váhu. Náboženství jistě bude existovat i v budoucnosti. Studium dějin nám však ukázalo vznik, rozkvět, ale i zánik různých věr. Věda proto jistě nebude chtít zvěčňovat stávající formy víry, nebude však také zlehčovat samu podstatu náboženství.

 

     Ve způsobech poznávání pravdy se dnes věda a náboženství podstatně liší. Tento rozpor však nemusí zůstat trvalý,  neboť oba protiklady se stále vyvíjejí a v budoucnu může dojít k jejich postupnému sblížení. Řekl bych, že vstřícné kroky zahajují v současnosti především někteří vědci sami, kteří se snaží charakterizovat náboženství budoucnosti. Dovolte mi jako příklad uvést citaci z názoru vědce nad jiné povolaného:

 

    Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního Boha a vystříhá se dogmat a teologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušenosti, a objímajícím všechny věci přírodní, i duchovní smysluplnou Jednotu.   Podepsán:  Albert Einstein. 

 

    Tento genius je zde citován jen jako zářný příklad. Podobně orientovaných vědců existuje větší počet, o čemž bude dnes hovořeno. Tolik jsem považoval za nutné uvést na vysvětlení názvu dnešní promluvy. Vlastní obsah své futurologie sdělím až v páté kapitole. A teď můžeme přistoupit ke druhé kapitole, totiž k otázce, co to náboženství vlastně je.

 

2. CO JE TO NÁBOŽENSTVÍ A ATEISMUS?

 

    Pohlédneme-li do encyklopedie,dozvíme se, že:

 

    Náboženství je vztah člověka k transcendentní skutečnosti, k něčemu, co jej přesahuje a na čem je závislý; avšak náboženství je i souhrn projevů této závislosti. Je-li předmět náboženství chápán osobně (jako Bůh nebo bohové), jedná se o teistické náboženství, v opačném případě o náboženství neteistické (jako je např. buddhismus či taoismus). Polyteistické náboženství uctívá bohů více, monoteistické jen jednoho. Podle rozšíření se náboženství dělí na náboženství kmenová a národní (jako je např. hinduismus, judaismus či šintoismus) a nadnárodní a světová (jako je buddhismus, křesťanství či islám). Náboženství se vyskytuje u všech národů a civilizací. O jeho vzniku byla vytvořena řada teorií, žádná však není obecně přijímána.

 

    Jak je tomu však s názvem náboženství? Tento pojem nestál u kolébky prvých náboženských forem. Např. u prvých křesťanských sdružení se pro tento pojem užíval název cesta. I u prastarého čínského taoismu termín Tao  (což můžeme přeložit jako To ) znamenal současně absolutno i Cestu (rozuměj náboženskou). Latinský název religio (který se později stal základem tohoto termínu ve většině evropských jazyků) může pocházet z latinského „relegere“ (což znamená opětovně uvažovati, probírati), neboť i slovo „relegendo“ znamená „znovuprobírání, opakované probírání“. To nám připomíná jednak opakování modliteb (viz růženec) a dále učení se nazpaměť různým článkům víry v době, kdy ještě nebylo písmo. Název „religio“ však mohl vyjít i z latinského „religare (což značí „opět poutati“); tento druhý výklad připomíná význam hinduistického výrazu  jóga  (který můžeme přeložit také jako „spojení, pouto“) pro vztah člověka k Bohu. Naproti tomu český název  náboženství  je velice případný, protože přímo vyjadřuje vědomí závislosti člověka na tom, co jest v náboženství nejpodstatnější, tj. na Bohu.

 

    Přejděme však od etymologie k vlastní podstatě náboženství. Poznatky, nalezené v encyklopedii, můžeme ještě rozšířit takto: zvláštním druhem polyteismu je homoteismus či kathenoteismus, rozšířený zejména v Indii. Je trochu blízký monoteismu názorem, že různí bohové jsou vlastně jen různými formami božství jednoho a tak vlastně uctíváním kteréhokoli boha jsou současně uctíváni i všichni ostatní, i ten jejich jediný vrcholný Základ. Pod pojmem panteismus rozumíme nábožensko-filozofický směr, který nepovažuje Boha za Tvůrce vesmíru, který stojí mimo přírodu, nýbrž vkládá ho do přírody samé a ztotožňuje ho s ní a s celým světem vůbec. Proti tomuto pojetí se postavil tzv. panenteismus, který tvrdí, že sice vše jest a žije v  Bohu, ale neztotožňuje Boha se světem. Vždyť přeci Bůh transcendentní existoval dříve, nežli vznikl tento svět. Bůh je nyní v projeveném světě imanentní, tj. tvoří podstatu světa, aniž by s ním byl identický. Toto pojetí přijímá i naše Náboženství Moudrosti. Deismus je nábožensko-filozofický směr, který sice považuje Boha za Tvůrce přírody a za prapříčinu její existence, ale stvoření světa považuje za jednorázový akt. Podle něj Bůh po stvoření světa už do něho nezasahuje, svět se nadále vyvíjí sám dle původních mu Bohem určených zákonů. Tento směr tedy neuznává žádné zázraky ani zjevení. Je zajímavé, že světoví unitáři se jedno období svého vývoje také nazývali deisté. Deismus totiž vedl v Evropě v období osvícenectví ke vzniku tzv. rozumového náboženství, ke kterému se unitáři hlásili. Náboženský dualismus uznává existenci dvou protikladných nadsmyslových teistických principů (dobrého a zlého), které spolu zápasí o vládu nad světem. (příkladem je staré perské učení Zarathuštrovo). Monismus (opak pluralismu) je filozofický názor, že k vytváření světa není třeba dvou (nebo více) nezávislých, nebo i protikladných principů  -  především duchovního a hmotného  -  nýbrž že stačí princip jeden (svět je jednotný). Monismus může být buď náboženský (svět je především povahy duchovní), nebo i materialistický (základem světa je hmota-energie). Podle našeho Náboženství Moudrosti celý hmotný vesmír i se svou imanentní duchovností vytváří velikou  všeobsáhlou  Jednotu všeho bytí a dění  (Unitas), jíž my lidé jsme nedílnou součástí spolu se všemi  ostatními živými tvory i celou neživou přírodou.

 

    Hovoříme-li o náboženství, měli bychom se zmínit také o tom, co je protikladem náboženství, tj. o ateismu a jeho roli. Je nutné si uvědomit, že ateismus má dvě odlišné formy. Jednu z nich, bojovný antináboženský ateismus bolševického ražení, typický pro období revolučních vln ve vývoji lidské společnosti, jsme i u nás zažili. Ten bojuje nejen proti víře v Boha, ale i proti negativním rysům degenerujících forem současného církevnického náboženství. Tato forma ateismu však často mívá řadu negativních rysů, typických pro potírané degenerující církevnické formy, ale postrádá ony pozitivní rysy, kterými jednotlivá náboženství lidskou společnost nesmírně obohatila. Nejsou zde např. ani stopy po té úžasné inspiraci při vytváření tisíciletých kulturních hodnot, které velkolepým způsobem doprovázely vývoj lidské společnosti. A ve smyslu etickém antináboženská forma ateismu nijak pozitivně nepřispěla ke zlepšení lidské morálky. Není také schopna poskytnou člověku útočiště v takových nesnázích nebo tragických situacích, které nejsou racionálně řešitelné.

 

    Ateismus měl však i takové formy, které nebyly antináboženstvím. Příkladem takového osvíceného duchovně pojatého ateismu je učení Gautama Buddhy, které bylo reflexem některých ateistických partií prastarých posvátných véd, aranjak a upanišád. Buddha nepotřeboval a nevyznával teistické bohy, avšak neútočil bojovně na stávající hinduistická náboženství, plná bohů. Jeho učení, založené na uznávání univerzálního Zákona (tzv. Dharmy) a zákona příčiny a následku (tzv. karmanu) prorůstalo téměř nekonfliktně skrze teistické podhoubí tehdejší Indie ke světlu poznání. A tak Buddhovo učení nám může býti příkladem náboženské snášenlivosti k různým světonázorovým formám.

 

    Dle mého mínění moderní náboženství by však mělo studovat nejen ušlechtilý duchovní ateismus Buddhova typu, ale i bojovný antináboženský ateismus revolucionářů. Mělo by se snažit pochopit zdroje jeho tendencí a být tak dobré a ušlechtilé, aby odolávalo i jeho kritikám. Proto stoupenci moderního náboženství  by ateismus měli také studovat. Je to koště na vymetání nešvarů a pomocník při zbavování se dogmatismu, pověr, omezenosti a bigotnosti. Nemusí se ho bát. Tím přeci není řečeno, že by ateismus měli vyznávat jako svůj světonázor! Moderní náboženství by mělo tolerantně připouštět i spolupráci s osvícenými ateisty v takových úsecích svých společenských snah, kdy jde o vytváření významných hodnot pro lidskou společnost, přičemž tyto snahy přesahují možnosti samotného náboženství. To přeci neznamená, že by tím modernímu náboženství hrozilo sklouznutí na pozice nesnášenlivých bojovných antináboženských dogmatiků. Pamatujme: ateismu se bojí jen takový věřící, jehož víra není příliš pevná! Opravdový  v pravdě zakotvený stoupenec moderního náboženství budoucnosti, který svou víru zakládá jak na jasném intelektuálním pochopení jeho náboženské doktriny, tak i na jistotě, pramenící z duchovního ponoření se do hlubiny ve svém nitru (do svého Vyššího Já, kde září Paprsek Boha nám všem vrozený) se nebude bát žádných forem ateismu! Takový věřící přeci musí umět stát nad všemi podobnými pomíjejícími protiklady, charakteristickými pro pojmové myšlení člověka. Pamatujme: V těch největších hlubinách  moudrosti  -  za hranicemi  pojmového myšlení  -  není přeci žádný teismus ani ateismus. Tam je jen nejhlubší Mír Nejvyšší Pravdy, která stojí nad všemi protiklady.

 

    Když jsme probrali nejdůležitější obecné rysy náboženství a jeho protikladu  -  ateismu  -  můžeme přistoupit k rozboru dalšího pro nás důležitého pojmu  -  a tím je věda. Přistupme proto ke třetí kapitole!

 

3. VĚDA JAKO NÁBOŽENSTVÍ?

 

    Napřed je nutné si ujasnit, co to věda vlastně jest, i když si můžeme myslit, že to přeci rámcově víme. V předkládaných úvahách však co možná přesné definice hrají důležitou roli. V našem Náboženství Moudrosti je věda definována takto: Věda je systematické poznávání. Je to schopnost abstraktního myšlení člověka systematicky popisovat, třídit a analyzovat skutečnosti a děje, probíhající mimo nás i v nás, a hledat zákonitosti je řídící. Existují ovšem i definice jiné. Tak např. anglický fyzik Oliver Lodge napsal: Věda je soustavou vědění urovnaného, soustavného, podrobného a pokud možno číselně vyjádřeného o věcech, s nimiž se setkáváme ve světě. Geniální vědec Albert Einstein  se vyjádřil touto stručnou definicí: Věda je po staletí trvající úsilí uvést vnímatelné jevy tohoto světa systematickým myšlením do co možná nejzevrubnějších souvislostí.

 

    Mohli bychom citovat další definice. Lépe jest však uvést, jak vědu klasifikujeme. Může se to dít dle nejrůznějších hledisek. Jedno z nejzákladnějších je rozeznávat vědu čistě teoretickou a vědu experimentální. A zde je nutné se zmínit, jak se v této souvislosti uplatnil anglický filozof  Robert Bacon. Ten žil ve 13. století v období pozdní scholastiky a stal se hlasatelem tzv. empirismu. Do té doby měla věda jen spekulativní ráz. Bacon však zdůrazňoval význam pokusu. Napsal: Zkušenostní věda je vládkyní spekulativních věd. V jeho hlavním spisu  „Velké dílo“ s výstižným podtitulem „0 užitečnosti věd“ byl  poprvé užit termín scientia experimentalis. Bacon zdůrazňoval také význam výpočtů.  Podle něj je matematika brána a klíč všech věd. To byl pozoruhodný postoj filozofa ze 13. století! Další  -  dost problematické  -  je dělení vědy na  základní výzkum a vědu aplikovanou. Znamená to buď studovat vědu pro vědu, tj. za účelem rozšiřování našeho obecného poznání, nebo výzkum zaměřit na určité konkrétní praktické cíle. Zpravidla však základní výzkum po čase přináší lidstvu významné aplikace, ale i výzkum zaměřený čistě prakticky může vést k základním vědeckým poznatkům.

 

    Po pokusech o základní klasifikaci vědy přistupme teď k problematice filozofického opodstatnění vědeckých snah. Odpůrci vědeckého přístupu k poznávání skutečnosti (zejména z řad náboženských fundamentalistů) často argumentují tím, že se věda ve svém vývoji dopustila řady omylů, že její názory jsou proměnlivé a že její přístup k  nejhlubším pravdám je tudíž nespolehlivý a že bychom se spíše měli opírat o kánonické spisy, obsahující Bohem inspirovanou pravdu. Jako odpověď na tento postoj uvedeme citát z českého překladu Thákurovy „Sádhany“: „Probíráme-li se dějinami vědeckého vývoje, spatřujeme spoustu omylů, jež věda v různých dobách rozšířila. A přece nikdo nevěří, že by věda byla toliko dokonalý způsob rozsévání omylů. Na čem v dějinách vědy vždy záleží, je postupné zjišťování pravdy a nikoli její omyly. Omyl samou svojí podstatou nemůže být stálý, nemůže trvat vedle pravdy. Podle mého mínění současné vědecké názory určitě nepřinášejí nějakou absolutní pravdu, ale věda se k jejímu poznání tangenciálně blíží. Rozhodně orientace na vědecké poznání je současnému inteligentnímu člověku daleko přijatelnější, než nekritické vyznávání nějakých náboženských pověr, byť jejich původ má tisícileté tradice.

 

    Tento postoj, jistě přijatelný pro moderního člověka, však může sklouznout až do nesprávností. Přeceňování vědy může u některých jedinců totiž vést až k názoru, že moderní věda vlastně začíná nahrazovat osvědčené staré duchovní tradice a že tak vlastně v budoucnu převezme funkci jakéhosi postmoderního náboženství. Proč je tento názor nesmyslný? Proto jsou k objasnění nutné definice. Věda je založena na pozorování a na intelektuálních procesech, toto pozorování zpracovávajících. Stále nově získávané poznatky vedou k neustálému přehodnocování vědeckého poznání a k jeho nepřetržitým změnám. Věda se ustavičně vyvíjí a mění. Náboženství je však založeno na víře či na duchovně podloženém skálopevném přesvědčení a tradičně jsou pro něj nejdůležitější kánonické spisy, které mají trvalejší charakter, neboť obsahují mnohé nadčasové hodnoty. Avšak přestože věda nemůže nikdy nahradit náboženství, je možný proces, vedoucí k postupnému sbližování obou těchto zatím protikladných přístupů k poznání konečné Pravdy. A bližší popis tohoto procesu je právě předmětem dnešní promluvy.  Proto přistupme ke čtvrté kapitole, popisující historii vztahů vědy a náboženství.

 

4. VÝVOJ VZTAHU VĚDY A NÁBOŽENSTVÍ OD DÁVNÝCH DOB AŽ DO SOUČASNOSTI

 

    Nebudete tomu chtít věřit, ale náboženství v pradávných dobách bylo totožné s vědou. Věda totiž ke svému rozvoji předpokládá určitý stupeň vzdělanosti a nejvzdělanější skupinou lidské společnosti v dávných dobách byli právě kněží. Jedině ti mohli rozvíjet aktivity, které bychom dnes kvalifikovali jako vědecké. Uveďme jako příklad civilizaci starých Mayů na jihoamerickém kontinentu. Jejich znalosti architektury a stavitelského umu se proslavily svými pyramidami a jinými archeologickými památkami, avšak přímo šokující byly jejich znalosti astronomické. Vždyť oni měli vypočtenu délku dne s větší přesností, než jakou uvažuje náš současný gregoriánský kalendář! Oni dovedli přesně předvídat slunovrat a zatmění slunce i měsíce. Podrobně popisovali pohyby planet, zejména Venuše, kterou uctívali jako třetí nejvýznamnější kosmické těleso. Avšak nevažme se jen na staré Maye. Pozorování slunovratu, na kterém je každý kalendář založen, pochází z velmi dávných dob. Připomeňme si menhiry v megalitických kultovních stáncích a astronomické pozorovatelny pro kontakty s vesmírem a bohy, jakými byly v Babylonii a v Mezopotamii tzv. zikkuraty, předchůdci pyramid. Nejstarší známý kalendář  v našem slova smyslu vznikl už v Egyptě ve 4. tisíciletí př.n.l. Jeho sestavování a udržování předpokládalo obdivuhodné znalosti astronomie. Věda kněží v dávných dobách  byla většinou aplikovaná, jako bylo určování ročních dob, stavů záplav Nilu, astronomie, stavitelství a architektura (zejména budování chrámů), agrotechnika a dále lékařská věda a léčitelství. Prastaří lékaři dovedli provádět i amputace údů a trepanace lebky. Ojediněle se tehdejší kněží zřejmě zabývali i studiemi, spadajícími do jiných vědních oborů. Určování slunovratů a pohybů a fází měsíce bylo základem pro tehdejší kalendáře. Jejich vypracovávání a udržování mělo velký společenský význam nejen ve vzájemných stycích společenských skupin a v obchodě, ale záviselo na něm zejména zemědělství.

ä

    Později tyto pro lidstvo velice významné funkce převzaly orgány státní správy a vývoj náboženství se stále více přesouval do oblasti obětních rituálů i jiných obřadů a dogmatik a postupně se odvracel od pozorování přírody a skutečnosti. A tak se náboženství začalo rozcházet s vědou. Z náboženství se vyvinula teologie v dogmatickém smyslu slova. Nastala dlouhá doba teologického temna. Postupem času se teologické temno stále prohlubovalo a bylo zřejmé, že při procesu poznávání pravdy v tomto světě začala postupně převažovat věda nad náboženstvím. A to středověké teology značně zneklidňovalo. Jako prvý se ozval teolog a zároveň tehdejší přírodovědec Albert z  Bollstätu, žijící ve 13. století. Tomu současníci propůjčili čestný titul „Veliký“, takže jej známe pod jménem „Albertus Magnus“. Ten se snažil tuto problematiku (mimo jiné) shrnout ve veledíle, nazvaném „Suma teologická“. Tuto obrovskou práci sice nedokončil, dokázal to však jeho pokračovatel, dominikán sv. Tomáš Akvinský, který se stal  nejvýznamnějším představitelem scholastické středověké filozofie. Rozvinul tehdy diskutovanou koncepci tzv. „dvou pravd“, když napsal: Pokud jde o metodu dosahování pravdy, věda a náboženství se vzájemně zcela liší. Věda a filozofie (která je s ní pevně spjata) vyvozují své pravdy na základě zkušenosti a rozumu, zatímco náboženská víra, nabývající podobu té či oné teologické doktriny, čerpá své pravdy ze zjevení, z písma svatého. Učení Tomáše Akvinského se stalo velmi významné pro pozdější křesťanskou filozofii  ve formě tzv. tomismu,, navazujícího na  scholastické nauky. V době moderní na sebe bralo formu tzv. neotomismu. Jaký postoj ke koncepci „dvou pravd“ zaujmeme my? Nejlépe to vyřešíme citací slov T.G. Masaryka, který ve svém spisu  „V boji o náboženství“  napsal: Není dvojí pravdy, pravda je jen jedna. Pravda je jen pravda vědecká, kritikou ověřená a zdůvodněná, proto také náboženství moderního člověka bude spočívat na přesvědčení, nikoliv na víře

 

    V dalším vývoji se převaha vědy nad náboženstvím stále více a více zvětšovala, což vede v současnosti k situaci, kterou nazýváme náboženská krize a která zejména v naší zemi nabyla velice významné formy. Duchovní krizi lidstva dosti podrobně, výstižně a přesně zhodnotil expresident Václav Havel. A proto učiníme nejlépe, přečteme-li si stať z jeho spisku „Dálkový výslech“:

 

    I já cítím základní napětí, ze kterého dnešní globální krize vyrůstá. Jsem přitom přesvědčen, že tento konflikt bezprostředně souvisí s duchovním stavem soudobé civilizace, charakterizovaným ztrátou metafyzických jistot, zážitku transcendentna, ztrátou jakékoli nadosobní mravní autority a vůbec jakéhokoli vyššího horizontu. Je to zvláštní, ale v posledku docela logické: jakmile člověk udělal sám sebe nejvyšším smyslem světa a měřítkem všeho, začal svět ztrácet své lidské dimenze a začal se člověku vymykat z rukou. Velký odklon od Boha, který v moderní době proděláváme a který nemá v historii obdoby (pokud vím, žijeme uprostřed první ateistické civilizace), má své složité duchovní a kulturní příčiny: souvisí s rozvojem věd, techniky a lidského poznání, s celým novověkým rozmachem intelektu a lidského ducha. Pyšný antropocentrismus moderního člověka, přesvědčeného, že všechno může poznat a podřídit si, cítím kdesi v pozadí soudobé krize. A zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství člověka. Člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat, musí se vyprostit z tohoto strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci... Jedině mravní a duchovní orientace, založená na respektu k nějaké "mimosvětské" autoritě - k řádu přírody či vesmíru, k mravnímu řádu a k jeho nadosobnímu původu, k absolutnu - může vésti k tomu, aby život na této zemi nezanikl jakousi "mega-sebevraždou" a aby byl snesitelný, totiž aby měl vskutku lidské dimenze.

 

    Po této citaci asi není nutné nic dalšího dodávat, pokud se týče konstatování, že náboženská (avšak nejen náboženská, ale i etická) krize opravdu nastala. Tím se však rozhodně nesmíme spokojit. Je nutné hledat cesty, jak ji překonat, jak se moderním - či spíše postmoderním - způsobem vrátit k osvědčeným duchovním hodnotám. Je nutné si položit otázku "Co dělat?". Nejen si ji položit, ale také se snažit rozvíjet tvůrčí snahy k jejímu řešení. Jak na to jít? Přečtěme si napřed  úvahu  našeho význačného myslitele. Masaryk napsal: Ani pokrokoví duchovní nechápou historický vývoj, že celá společnost, všechny moci kulturní a také náboženství se odcírkevňují. Pozitivní vývoj náboženství je již dávno veden laiky. Teologie - a právě teologie tzv. pokroková - žije reminiscencemi, je historická, utkána v minulost. Náboženství živé je však přítomností a budoucností. A právě k těmto budoucím formám je nutné se orientovat, přičemž bychom si měli jasně uvědomit poslání našeho národa v tomto procesu.

 

    Unitáři převzali Masarykovy myšlenky a doplnili je úvahami Norberta Fabiána Čapka. Cituji z Čapkova spisu „Cestou k obrodě“: Náboženská krize v našem národě je zvláštní tím, že jsme jako národ začali církevní a náboženskou revoluci, ale svůj národní náboženský úkol jsme nedodělali a přímo jej opustili. Poctivý Čech, Čech uvědomělý, se nemůže spokojit protireformačním katolicismem, ani se nezastaví na ortodoxním protestantismu, nýbrž bude usilovat o náboženské obrození směrem naší reformace, zejména Bratrství, duchem tužeb nových lidí nejpokročilejších a nejduchovnějších. A především je úkolem právě nás, Čechů, náboženský vývoj pozitivní, nikoli pouze negativní. Václav Havel nám v tomto směru jakoby promluvil z duše, když v „Dálkovém výslechu“ napsal: Duchovní obroda, jak já ji chápu (svého času jsem ji nazval "existenciální revolucí") není něčím, co nám jednoho dne spadne z nebes do klína, nebo co nám přinese nový Mesiáš. Je to úkol, před nímž stojí každý člověk a v každém okamžiku. "Něco s tím dělat" můžeme a musíme všichni a teď a tady. Nikdo to za nás neudělá a na nikoho tedy nemůžeme čekat. Ostatně mohl bych jmenovat mnoho dokladů toho, že se to už děje: což i dnes není na světě dost lidí, kterým ještě není všechno jedno a kteří se snaží "něco s tím dělat“ ?  O těchto lidech v dalším promluvíme.

 

    Popisem současnosti skončila čtvrtá kapitola dnešní promluvy a můžeme tedy přistoupit k páté, v níž pojednáme  o prognóze vztahů náboženství a vědy do blízké i vzdálené budoucnosti.

 

5. PROGNÓZA TĚCHTO VZTAHŮ DO TŘETÍHO MILENIA

 

    V úvodu své dnešní promluvy jsem citoval Einsteina jako příklad vědce, který formuloval svou vizi náboženství budoucnosti jakožto kosmického náboženství. S Einsteinovou tzv. kosmickou religiozitou rozhodně souhlasím. Souhlasil s ní o zakladatel Unitarie Dr.Norbert Fabián Čapek, což bylo citováno v jedné z našich promluv. Avšak Einstein nebyl jediný pokrokový vědec, který se hlásil k ideám náboženství

 

    Člověk si na své cestě za poznáním vytyčuje někdy i velmi smělé cíle. Jedním z nejsmělejších je cesta za vědeckým poznáním boha.  Čechoameričan Dr. Milan Rýzl se o tom ve své knížce "Věda o Bohu" vyjadřuje takto: Připusťme si ve vší skromnosti, že naše dosavadní poznání je nedokonalé (jak je tomu ostatně vždy, když se pustíme do výzkumu v neprobádané oblasti). Jako ve všech oblastech vědy, suma našeho poznání roste s rozvíjejícím se výzkumem. Rovněž v našem případě můžeme doufat, že jednou budoucnost do oblasti našeho výzkumu vnese světlo poznání a lepší porozumění. Bude to nesmírný úkol, s nímž se lidstvo může potýkat po mnoho a mnoho generací. Dnes stojíme pouze na začátku našeho výzkumu. Na tomto stupni bude stačit, pokud si plně uvědomíme obtíže, s nimiž se budoucí bádání musí vyrovnat. To nám může posloužit jako varování před sebeuspokojujícími zjednodušujícími přístupy, jež jsou zřetelné v běžných náboženských učeních. Každopádně ve srovnání s náboženskými vírami můžeme v našich bádáních poznat patrný pokrok. Tentýž autor napsal, že považuje svou metodu mimosmyslového vnímání, označovanou v  západní literatuře písmeny ESP (z anglického „Extra  Sensory  Perception) za součást transpersonální psychologie. Ta svým přístupem k poznávání Boha může směřovat k rozvíjení náboženství budoucnosti. Ve svém již zmíněném spisu „Věda o Bohu“ napsal: Skutečným dlouhodobým cílem by mělo být vyvinutí ESP jako nového spolehlivého smyslu, vlastního všem lidem tak, aby nakonec každý člověk našel svůj vlastní přístup k transcendentnu. Řečeno v rámci náboženské terminologie, každý bude mít přístup k vlastnímu osobnímu zjevení. O budoucím stírání zdánlivého protikladu hmoty a ducha, které musíme při rozvíjení náboženství budoucnosti předpokládat, se týž autor v rámci moderního pojmu tzv. komplementarity vyjádřil takto: Bývalo běžné považovat hmotný a duchovní svět za dvě vzájemně protikladné reality. V nově se vynořujícím obrazu existence se však oba světy jeví spíše komplementárně jako dva aspekty jediné vyšší Světové Skutečnosti. Takový obraz by mohl být přijatelný i pro moderní vědce, kteří chtějí vidět podstatu světa jako jednu jedinou realitu a tou jedinou realitou je pro ně hmota. V novém obrazu světa se hmota (tak jak ji známe) stává složkou (spolu s duchovní dimenzí) onoho - stále jediného - vyššího celku". – Tím zřejmě  přicházíme k novému pojetí tzv. "objektivní reality".

 

    Dalším autorem, zaměřeným na rozvíjení duchovních forem budoucnosti, byl vědec a křesťan, jezuita  Piere Teilhard de Chardin, kterého se katolická církev zprvu zřekla, poněvadž jeho evoluční objevy předchůdců člověka (byl to tzv. Pithecantropus pekinensis) jsou v rozporu s biblí. Nyní  -   po jeho smrti  -  se však církev k němu opět hlásí, neboť pochopila, že jeho snahy ukazují zajímavé směry postmoderní kosmogenéze Kristova učení. Tento vědec ve svém známém spisu  „Vesmír a lidstvo“ napsal: Po skoro dvou stoletích vášnivého zápasu věda ani víra nedokázaly oslabit jedna druhou. Právě naopak se zjevně ukazuje, že jedna bez druhé se nemohou normálně vyvíjet  -  z  toho prostého důvodu, že žijí týmž životem. Chce-li totiž věda dojít až na samy meze svého rozběhu i svých konstrukcí, musí se začít zbarvovat mystikou a přijímat náboj víry. Člověk bude dál pracovat a hledat jen tehdy, uchová-li si vášnivou chuť to dělat. Ovšem tato chuť zcela závisí na přísně vědecky nedokazatelném přesvědčení, že vesmír má nějaký smysl a že může, nebo dokonce musí dosáhnout jakési nevratné dokonalosti. Je zde víra v pokrok. Renan a 19. století se tedy nemýlily, když mluvily o náboženství vědy. Mýlily se však, když neviděly duchovní síly, kterých se chtěly zbavit. Dokud v tomto pohyblivém vesmíru, který se nám právě otevřel, pozorujeme rozbíhání časových a prostorových řad kolem nás a kůželovitě do minulosti, děláme možná čistou vědu. Jakmile se však obrátíme směrem k vrcholu, k  totalitě, k  celku a k  budoucnosti, musíme začít dělat náboženství. Náboženství a věda jsou dvě sdružené tváře či fáze jednoho a téhož aktu úplného poznání, který jedině může zahrnout minulost i budoucnost evoluce, aby ji nazíral, měřil a dovedl do konce. Ve vzájemné podpoře těchto dvou zatím protichůdných možností a mohutností, ve spojení rozumu a mystiky, je lidskému duchu ze samé povahy jeho vývoje určeno proniknout až na samu mez i nalézt maximum své životní síly.

 

    Samozřejmě existuje více autorů, kteří rozvíjejí své úvahy o budoucnosti vědy a náboženství. Budou vyjmenováni až v následující šesté kapitole. Některé další ani neznám. Myslím si však, že nyní už musím přestat s citacemi jiných autorů, abych se totiž včas dostal k  prognóze vlastní, kterou jsem přednesl ve zmíněné panelové diskusi a se kterou vás teď seznámím v souhrnné formě deseti bodů. Podle těchto souhrnných představ:

(1)   Bůh bude chápán jako neosobní kosmický duchovní Princip, který je příčinou a základem všeho existujícího. Je prapodstatou veškerého bytí a dění.

(2)   Bůh nesmírně převyšuje možnosti našeho lidského poznání, proto člověk nemůže Boha plně rozumově pochopit, je nepředstavitelný a snaha o nějaké jeho definování či zobrazování je naivní. Člověk se však může - oproštěn od závaží svého malého ega - Bohu blížit duchovní cestou ve stavu hlubokého niterného ponoření a nacházet jej jako svou duchovní prapodstatu.

(3)   Bůh je současně transcendentní (ve Věčnosti) a imanentní (ve vesmíru). Bude chápán jednak jako bezpřívlastkové Absolutno existující trvale ve Věčnosti - této formě říkáme Bůh transcendentní. Přitom Věčnost není sumace, nýbrž negace času. Je tam, kde čas není. Pro vědecké pracovníky by určitým přiblížením mohl být pojem singularita. Z tohoto základního centra veškerého bytí jsou postupně vyzařovány jednotlivé vesmíry a Bůh imanentní tkví v jejich podstatě - je prapříčinou jejich bytí a rozvoje. Bohu budou proto připisovány dvě formy existence: trvalá, věčná, neprojevená (transcendentní) a dočasná, i když dlouhodobá projevená (imanentní). Zdůrazňuji: Bůh je však jediný, celistvý, transcendentní i imanentní současně.

(4)   Bůh bude chápán jako Zákon (s velkým Z) a všechny nám dnes známé přírodní, duchovní i společenské zákony - jakož i zákony, které budou teprve objeveny - jsou součástí tohoto univerzálního Zákona. A právě snaha o jeho podrobné studium je jednou z hlavních cest, kterou se věda v plné šíři může tangenciálně blížit poznání božství, neboť co činí věda jiného, než že se snaží odhalovat přírodní zákony? Řečeno zkráceně: Bůh je zdrojem základní zákonitosti v každém z projevených vesmírů a Zákon je způsob, jakým se Bůh projevuje.

(5)   Základní metodou, kterou je náš vesmír na všech úrovních prostřednictvím těchto zákonů ustavičně a nepřetržitě vytvářen, je postupný vývoj - evoluce. Probíhá na úrovni kosmu i pozemské přírody, kde se vztahuje na fylogenézu i ontogenézu, a platí i pro úrovně čistě duchovní. Vývoj je základní univerzální metoda, která trvale směřuje ke stále větší dokonalosti všeho tvořeného.

(6)   Náboženství budoucnosti bude univerzálním etickým učením. Výraz univerzální náboženství má tři významy. Jednak znamená všeobecnost, tj. učení pro všechny lidi bez ohledu na rasu či barvu pleti, národnost, pohlaví, státní či společenskou příslušnost a bez ohledu na náboženství jejich otců. Druhý význam vyjadřuje snahu vybírat ze starých i současných věr celého světa vyspělé nauky s nadčasovým významem a vytvářet tak předpoklady k jednotnému společnému náboženství.

(7)   Třetí význam výrazu "univerzální" je odvozen od latinského slova "universum", což znamená "vesmír". Jak to předpokládal již Einstein, bude to náboženství kosmické, odvozené ze vztahu vyvíjejícího se člověka k vyvíjející se přírodě a vesmíru, k jeho duchovní vyvíjející se Jednotě. Svou symboliku a slavnosti bude přebírat z kosmického dění, zejména ze zdánlivé dráhy Slunce, které bude jeho hlavním náboženským symbolem.

(8)   Náboženství budoucnosti bude prosto dogmat a nebude založeno na zjeveních ani na svatých písmech. Bude to náboženství přirozené, etické, humanistické, formulované zcela nově způsobem odpovídajícím věku uvolňování atomové energie, letů do vesmíru, genových manipulací a dalších významných pokroků vědy. Bude charakterizováno nejen ušlechtilým vztahem člověka k člověku, ale i velmi úzkým vztahem k přírodě, považované za chrám Boží.

(9)   Náboženství budoucnosti nebude s ostatními zanikajícími formami bojovat nebo zbytečně polemizovat. Bude jimi klidně a nekonfliktně prorůstat ke světlu poznání. Bude si vědomo toho, že nové moderní nauky nelze nikomu vnucovat, k nim nutno dospět vývojem, a to vyžaduje svůj čas. Náboženství budoucnosti bude proto naprosto tolerantní k jiným ušlechtilým duchovním učením a filozofickým směrům.      -           A konečně:

(10)               Naše Země se stává relativně stále menší a současné možnosti globální výměny informací povedou k tomu, že náboženství budoucnosti bude nakonec učením celosvětovým - kosmopolitickým. Než však k tomu dojde, to ovšem potrvá velmi dlouho a my se toho určitě nedožijeme.

 

    Tento stručný přehled je ale nutné ještě doplnit tím, jak si představujeme, že takové náboženství vznikne. Uplatní se zde pět metodických přístupů a zdrojů:

                    (1) Náboženský synkretismus                    (3) Duchovní intuice

                    (2) Náboženský eklektismus                      (4)Duchovní inspirace

                                                                                        (5) Permanentní selekce.

Vysvětleme si je trochu!

 

    (1) Prvý princip - synkretismus:  Žijeme v době, kdy věroučné a duchovní proudy celého světa se vzájemně prolínají a ovlivňují, k čemuž přispívá nejen moderní sdělovací technika, ale i rozvíjející se intelekt věřících. Podobné procesy před dvěma tisíciletími vedly v oblasti Středomoří ke vzniku gnose a přispěly tak k relativně rychlému přijetí tehdy nového křesťanství. Nyní zažíváme rovněž období výrazného duchovně-náboženského synkretismu. (Připomeňme si New Age!) Na rozdíl od gnose nebude omezeno na jednu lokalitu. 

    (2) Druhý princip - eklektismus: Pouhým synkretickým promísením někdy i protikladných náboženských nauk by vznikla příliš složitá a nepřehledná směs. Dále - součástí dnešního synkretismu jsou i  učení některých duchovních Mistrů, které však někdy není snadné oddělit od nežádoucích praktik některých sekt, jejichž počet stále narůstá. Je proto nutný výběr. Moderní lidé jsou především eklektici, srovnávající různé prameny a vybírající to, co považují za nejlepší. Ze synkretického podhoubí mohou pečlivým výběrem vyrůstat opravdu hodnotné nauky. Přitom se může uplatnit i srovnávací věda náboženská.

    (3) Třetí princip - intuice: Většina velkých náboženství (s výjimkou buddhismu) byla založena na určitých formách zjevení osobního etického Boha či jím vyslaného archanděla.. Postmoderní náboženství nebude postaveno na víře v takového Boha a proto nemůže přijímat zjevení jako ideový princip, na kterém by bylo založeno. Bude však chovat ve velké úctě duchovní intuici, pramenící z hlubokých duchovních oblastí nitra člověka, která v minulosti prostřednictvím rišiů (tj. zřeců) či proroků přinesla lidstvu nesmírně cenné duchovní klenoty. Náboženská intuice a moudrost člověka to budou, které umožní výše zmíněný výběr.

   (4) Čtvrtý princip - inspirace: Formulace kánonických spisů svým pojetím nese často patinu tisíciletí. Náboženství budoucnosti se tím nebude vázat. Vybrané nauky bude formulovat zcela nově, způsobem odpovídajícím současné době a rozvoji vědy. Na starou moudrost bude chtít navazovat také ideje zcela nové. A k veškeré této tvůrčí aktivitě bude potřebovat náboženskou inspiraci. A tak ti, kteří budou chtít náboženství budoucnosti vytvářet, by měli být nadáni - kromě intelektuálními schopnostmi - také dvěma cennými "dary z hůry" (řečeno obrazně), tj. náboženskou intuicí a náboženskou inspirací. Proč by tyto cenné vlastnosti měly být dávány v minulosti jen starým prorokům, proč by dnes i v budoucnu nemohli existovat proroci moderní? Brání tomu snad nějaký přírodní či duchovní zákon?

    (5) Pátý princip - permanentní selekce: Náboženství budoucnosti nebude učením vytvořeným jednou provždy, jako nějaké svaté písmo, nějaký kánon. Tyto nauky budou stále průběžně aktualizovány. Tím se bude zásadně lišit od ztrnulých svatých písem minulosti.

 

    Jak takové postmoderní náboženství opravdu vznikne?  Bude to učení, blízké vědeckému poznání. Vzhledem ke složitosti vývoje lidské společnosti v nové době je to úkol, přesahující možnosti jednoho člověka. Univerzální náboženství vznikne postupně.  Větší počet podobně orientovaných lidí, kteří pocítí niterné podněty k  takové práci, bude toto krásné učení krok za krokem, skromně, nezištně a obětavě vytvářet. Těmito slovy uzavírám pátou kapitolu promluvy a teď přistoupíme ke krátké šesté nazvané

 

6. PROČ LIDÉ VĚŘÍ V BOHA A CO JIM TATO VÍRA PŘINÁŠÍ?

 

    „Náboženství je především vnitřní opora a záštita. Věřící člověk se necítí být vydán na pospas slepému osudu či slepé náhodě. Ví, že existuje cosi, co je vysoce inteligentní podstatou tohoto projeveného světa a že on – jakožto člověk – je jedním z projevů této Inteligence a že se tudíž k ní může s důvěrou obracet jako ke svému původci, jako se dítě obrací ke své matce, která ho zrodila, či ke svému otci. Tato možnost obracení se ke svému prazákladu je důležitá zejména ve velké nouzi či ve velké tísni, v  nebezpečí, nebo v  nemoci či stresu. Ohrožený člověk se cítí ve svém životě daleko bezpečnější. Avšak i když člověk nemůže očekávat splnění všech svých nereálných a leckdy i sobeckých modliteb a i když jsou známy tragické úděly statisíců i milionů, jimž žádný Bůh v jejich strádání či neštěstí  nepomohl, přesto je z hlediska psychologie víra v Boha nesmírnou pomocí, která mnohým umožnila lépe snášet i velká, téměř nesnesitelná trápení. Často v  řadě osobních tragických situací žádná reálná hmotná opatření nedokázala nahradit duchovní pomoc, poskytnutou oddanou modlitbou. Tak to je hlavní dar náboženství – vnitřní duchovní opora.

 

    Dále víra v Boha je u mnohých opravdu věřících základem pro jejich světový názor. V existenci božství, jakožto základu všeho života ve vyvíjejícím se vesmíru, takoví věřící vidí i smysl svého vlastního života a chtějí se na smysluplné duchovně podložené kosmické evoluci  svou prací  také vědomě podílet. Oceňují harmonii přírodních i duchovních zákonů, oceňují Řád, který kosmickou evoluci řídí a snaží se chápat a dodržovat z  náboženství vyplývající etické normy chování v lidské společnosti i v přírodě, neboť ve své duši  –  formou Kantova kategorického imperativu   –  vyciťují jejich božský původ.

 

    Jsou ještě další důvody, proč člověk přijímá, popřípadě rozvíjí různé formy náboženství. Některým lidem je vrozena silná religiozita, touha po Bohu, snaží se k božství blížit duchovní cestou a Boha milují. Duchovně orientovaní filozofové nacházejí ve víře v  Boha základ pro své chápání podstaty světa a jeho vývoje. Mystikové zas pociťují nesmrtelnou Boží Jiskru ve svém nitru, která tam vytváří Svědka jejich zrození z Absolutna  a  jejich Vyšší Já, Vnitřního Pozorovatele všech jejich myšlenek a činů, Átmana či Niterného Krista. Tato Boží Jiskra je také základem ráje srdce a hlubiny bezpečnosti, což ve svých nitrech zřetelně pociťují. A posléze náboženství lidem umožňuje se sdružovat na základě shodné nebo podobné víry a vytvářet tak společenské formace pro takové duchovní obcování. Člověk tak  nezůstává ve své víře osamocený, nachází své sestry a bratry. Tak vznikaly církve a náboženské společnosti, které svým formám víry dávaly společenské rámce. Avšak někdy vytvářely i možná zbytečné církevní hierarchie. Takovéto organizace se staraly nejen o upevňování své víry a na ní založených aktivit v tomto reálném světě, ale často se snažily řešit i otázky, přesahující pozemský život člověka a svá učení orientovaly i na problematiku života posmrtného. Věřící pak jejich prostřednictvím hledali cestu ke spáse, či  ke  vhodným formám života na „onom světě“, nebo v  příštích inkarnacích.

 

    Ze všeho, co bylo v této kapitole dosud řečeno je zřejmé, že náboženství či víra v Boha člověku přinášelo a přináší  mnohá cenná obohacení jeho života, často zásadního rázu, a proto není překvapující, že bylo úzce spjato s celým vývojem lidské společnosti již od dob neandrtálců a že vydrželo až do dob současných. Teprve v nejposlednějších etapách vývoje lidstva pozorujeme zřetelné tendence k  sekularizaci (tj. k zesvětštění) a odcírkevňování života, k oddalování se od náboženství. Proto dnes zažíváme něco, co jsme výstižně nazvali „Náboženská krize“. Ale to je varovný signál!

 

    Jako protiklad k této tendenci již více myslitelů projevilo snahy vybírat duchovní klenoty z různých svatých písem celého světa a doplňovat je moderními úvahami, které by nebyly v rozporu s vědeckým poznáním a zpracovávat je v  tzv. univerzální náboženství budoucnosti. To má být prosté dogmatických tvrzení jednotlivých forem starých i současných věr. Takové univerzální náboženství by mohlo být  –  po dlouhém čase, až dozraje jeho doba  –  přijatelné pro široký okruh věřících na celém světě. Je to však nemalý úkol, na kterém musí pracovat celý štáb duchovně i vědecky orientovaných myslitelů. Hodně k tomu mohou přispět myšlenky např. Paula Bruntona, Ralpha Waldo Emersona, Alberta Einsteina, Chalil Gibrana, Piere Teilhard de Chardina, Carl Gustava Junga, Olivera Lodgeho, Šri Ramana Mahárišiho, Prentice Mulforda, Romaina Rollanda, Alberta Schweitzera, Rabindranátha Thákura, Ralpha Waldo Trineho, Svami Vivekanandy a řada jiných zahraničních myslitelů. V naší vlasti před půl stoletím zahájili systematickou snahu v tomto směru zakladatelé Unitarie Dr. Norbert Fabián Čapek a Dr. Karel Hašpl se svými následovníky. Jeden z  pokusů o současný český skromný příspěvek k systematickému rozvíjení snah o postmoderně pojaté duchovní učení je i naše „Náboženství Moudrosti“. To všechno jsou příklady snah lidí, kterým  -  podle Václava Havla  -  „není ještě všechno jedno“ a kteří se snažili a snaží „něco s tím dělat“. Uveďme motto těchto snah. Zní takto: Univerzální náboženství budoucnosti nevznikne samo od sebe nějakým zázrakem z vůle Boží. Bůh náboženství nepotřebuje, potřebujeme je my  -  lidé. Proto je také musíme vytvářet.

 

    Odpusťte mi, že si na konci této kapitoly trochu postěžuji na své osobní nesnáze v tomto směru. Jsem již příliš starý na to, abych mohl sám takovýto odkaz Einsteina, Čapka, Hašpla a jiných myslitelů v rámci Náboženství Moudrosti rozvíjet. Potřeboval bych a uvítal bych následovníky. Hledal jsem je především na platformě Náboženského sdružení českých unitářů, ale neúspěšně. Nemohu je nalézt ani jinde. Věřím však pevně, že v budoucnosti  -  třeba vzdálené  -  se přeci jenom pokračovatelé v  rozvíjení takovýchto snah v  naší zemi naleznou, třeba i bez mého osobního zprostředkování. Tím uzavírám šestou kapitolu promluvy a přicházím k poslednímu sedmému bodu, který je nazván

 

7. ZÁVĚR A DISKUSE

 

    Svá poslední slova převezmu ze závěru jedné z posledních promluv, které jsme přednášeli ještě spolu se sestrou ThMgr. Livií Dvořákovou-Hašplovou. Tehdy jsme na závěr řekli: Milí přátelé, zkušenosti dokazují že dnes ještě není možné hlásat takové duchovní učení, které by vyhovovalo všem. Nechť tyto nové nauky jsou přijímány těmi, kterým něco hodnotného přinášejí a kteří je alespoň trochu chápou. Těm, které nezaujaly, nebo je dokonce popuzují tím, že jsou v rozporu s jejich vírou, říkáme: Ponechej si takové učení, které Tě povznáší a činí lepším člověkem!

 

    Tím končím svou dnešní promluvu, děkuji všem přítomným za účast na dnešním shromáždění a za pozornost a trpělivost, s níž vydrželi promluvu sledovat.

 

    A nyní následuje diskuse. Prosím o připomínky nebo dotazy. Vzhledem k tomu, že „na stará kolena“ nedoslýchám (i když mám sluchadlo), prosím, abyste je vyjadřovali  (1) pomalu,  (2) zřetelně  a  (3) hlasitě).

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -