Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

CO  NÁM  DNES  JEŠTĚ  MŮŽE  ŘÍCI  FILOZOFIE ?

 

1. ÚVOD

 

     Tento článek se obírá otázkou, která napadá mnohého přemýšlivého člověka. Při jejím probírání budu hojně čerpat z  preprintu unitářské knihy „Filozofie Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k  univerzálnímu náboženství budoucnosti)“, který vyšel  v  r. 1998 ve velmi omezeném počtu výtisků, věnovaných všem tehdy existujícím unitářským obcím. V této knize je filozofie definována takto: „Láska k moudrosti, usilující o postižení obecných zákonitostí vývoje celku světa, společnosti a myšlení, jakož i místa člověka a ducha v  něm“. Avšak současný rozvoj vědy se zdá  v  mnoha bodech toto pojetí filozofie dnes nahrazovat a mnoho myslitelů při přístupu k otázkám v  této definici zmíněných se raději orientuje přímo na výsledky současných věd v  originálním či populárním podání, než na druhotné filozofické komentáře o nich. Proto je na místě se zamyslet nad tím, co nám ještě dnes filozofie může říci. Své úvahy  však začneme její podstatou.

 

        Definovat filozofii trochu podrobněji, než jak je to výše uvedeno, je úkol velmi nesnadný, protože různí filozofové se ve svých výkladech liší a za filozofii považují často především ten způsob, jak oni sami ji vykládají. Proto přednostně přistoupíme k prapočátku tohoto termínu, k jeho východisku. Řecký učenec a matematik PÝTHAGORÁS ze Samu (580 - 500 př.n.l.) byl podle staré tradice „první, kdo použil slovo "filozofie" v našem dnešním smyslu. Připadalo mu totiž troufalé, aby se nazýval "sofos", to je mudrc, jak to bylo do té doby běžné, a tak se nazval skromněji "filosofos", tj. přítelem či milovníkem moudrosti. A od té doby se pro hledání pravdy cestou moudrosti užívá termínu filozofie“. Láska k moudrosti - filozofie - může být považována za formu osobně vyhovujícího světového názoru, jak to lapidárně formuloval německý filozof období romantiky a idealismu - JOHANN  GOTTLIEB  FICHTE (1762 - 1814) – když řekl: „Filozofii si volíme takovou, jací sami jsme“. Je ji však možno chápat i jako zobecňující "vědu všech věd", např. v jiném pojetí Fichteho: „Zatímco všechny vědy se zabývají předměty, filozofie zkoumá samo vědění. Proto je vědou o ostatních vědách a před nimi, je tedy vědoslovím. Světoznámý filozof období německého idealismu  GEORG  WILHELM  FRIEDRICH  HEGEL (1770 - 1831) ve své koncepci považoval dějiny filozofie za samovývoj ducha. V jeho pojetí se dějiny  filozofie téměř  ztotožňují  s filozofií samou. Český profesor filozofie, vynikající politik a President Osvoboditel prvé Československé republiky  TOMÁŠ  GARRIGUE  MASARYK (1850 - 1937) se o tomto předmětu vyjádřil následovně: „Pro mne je filozofie - míním filozofie vědecká - pokus o celkový názor na svět, implicite ducha. Měla by být úhrnem všeho vědění, syntezí všech věd - ale může dnes někdo obsáhnout všechny vědy, rozrostlé do takového odbornictví?... Filozofie, tedy i metafyzika, nemůže být jiná než vědecká, nesmí nikdy  a  v  ničem být  v  rozporu s vědeckým poznáním... /avšak/... každý myslící člověk má nějakou svou filozofii, metafyziku, pokus o postižení smyslu života a světa. Při vší praktičnosti jsem všude pro teorii, pro teoretické poznání vědecké a filozofické“.

 

2   .VLASTNÍ  OTÁZKA

 

    Po objasnění podstaty filozofie můžeme již přistoupit k  výše položené otázce. Současný německý filozof  HANS  JOACHIM  STÖRIG  ve svých ve skutečnosti obsáhlých (560 stran) „Malých dějinách filozofie“ (ze kterých často čerpám) sice píše, že „dnešní filosofie... se vyznačuje tím, že ji lze lépe charakterizovat věcnými tématy, problémy, věcnými okruhy, než výčtem jmen filozofů. Souvisí to především se "zvědečtěním" této filozofie: už nevznikají velké systémy“. Přesto při stručném popisu této dnešní filozofie se nevyhneme uvádění jednotlivých myslitelů. To možno demonstrovat např. na tzv. kritickém racionalismu, jehož představitelem je vídeňský židovský rodák  KARL  RAIMOND  POPPER (nar. 1902), patřící k ústředním postavám filozofie dvacátého století. Z jeho nejdůležitějších děl uveďme alespoň počáteční "Logiku výzkumu" (1935) a z nejpozdějších "Hledání lepšího světa" (1984). Popper zaujímal fundovaná stanoviska k základům a zásadním otázkám přírodovědeckého poznání - vždy v úzké myšlenkové výměně s předními přírodovědci (Albertem Einsteinem, Erwinem Schrödingerem, Philippem Frankem, Nielsem Bohrem) a k otázkám dějin i nauky o společnosti.  Popper zasáhl i do sporu, lze-li vědecké hypotézy či teorie definitivně zabezpečit verifikací. Odmítá to u  zákonů získaných indukcí a místo verifikace navrhuje falzifikaci, tj. hledání poznatků, které výchozímu pojetí odporují. Pokud se to delší dobu nedaří, hypotéza obstála.

 

        Pro současnou filozofii se stala velmi významnou evoluční teorie poznání. Ovlivnila mnoho myslitelů a můžeme se o ní zmínit jen stručně. Základní tézí tohoto směru je, že poznávací aparát a skutečnost si (alespoň přibližně) odpovídají proto, že naše smysly, náš mozek, naše myšlení se v průběhu evoluce vyvíjely podle tohoto světa a přizpůsobovaly se mu. Výraz "evoluční teorie poznání" pochází od Donalda Campbella, její zárodky jsou však starší. Celá evoluce je proces rostoucího poznání - zárodky vidíme již u zvířat - a proto je v této souvislosti nutné zdůraznit význam biologie a jejího nejmladšího odvětví - etologie (vědy o chování zvířat). Jeden z jejích zakladatelů  KONRAD  LORENZ (1903 - 1989) postuloval, že mezi poznávacím aparátem a vnějším světem existuje v podstatě stejný  vztah, jako mezi orgánem a vnějším  světem... ploutví a vodou, obrazem a zobrazeným předmětem, zjednodušující modelovou myšlenkou a skutečným faktickým stavem: vztah více méně rozsáhlé analogie.  -   K moderní filozofii patří myšlenkový směr, který se od r. 1980 nazývá (nepříliš šťastně) konstruktivismus. Sdružuje odborníky velmi různých odvětví (z fyziků k nim patří Erwin Schrödinger a Werner Heisenberg) a jeho nejznámějším představitelem je rakouský rodák  PAUL WATZLAWICK (nar. 1921), vydavatel sborníku "Vymyšlená skutečnost" (1981). Myšlení konstruktivistů se - z různých odborných východisek - zabývá otázkou, co je "skutečnost", s níž se setkáváme na základě našich smyslových vjemů, a jejich zpracování v myšlenkovém aparátu. Je to snad něco, co jsme sami vymysleli, je to naše vlastní konstrukce? Tuto problematiku krásně paroduje divadelní skica Bertolda Brechta "Turandot, neboli kongres očišťovatelů", v níž čínský učitel žádá žáka Si Fu, aby vyjmenoval hlavní otázky filozofie. Žák odpověděl: „Jsou věci mimo nás, pro sebe, i bez nás, nebo jsou věci v nás, pro nás, ne bez nás? Tato otázka však zůstala nezodpovězena“. Učitel se ptal: „Proč?“. Si Fu odpověděl: „Kongres, který měl přinést rozhodnutí, zda je Žlutá řeka skutečná, nebo pouze v našich hlavách, se konal před dvěma sty léty v klášteře Mi Song na jejím břehu. Během kongresu však na horách prudce roztál sníh, Žlutá řeka se rozvodnila a odplavila klášter i s účastníky. A tak otázka zůstala nerozřešena“.

 

3.  AKTUÁLNÍ  PROBLEMATIKA

 

    Současná filozofie se musí také zabývat otázkou závažných nebezpečí a omezení, vyplývající z technického pokroku, podmíněného rozvojem vědy (jako jsou jaderná energie, ničení přírodních zdrojů, ozonová díra, skleníkový efekt, výzkum genů, či populační exploze). Za této situace se stále více ozývaly požadavky, aby se omezila "svoboda bádání", které se dosud zdůvodňovaly takto: Věda sice slouží čistému poznání, jejími výsledky jsou však různé teorie, které  -  uvádějí-li se do praxe s nebezpečnými či ničivými následky  - ohrožují lidskou společnost. Proti tomu stojí názor, že nesmíme za to činit zodpovědnými badatele, ale techniky a politiky. V živých diskusích o těchto otázkách. se však došlo k závěru, že dnes už neexistuje jasná hranice mezi čistým (tzv. základním) výzkumem a aplikací. – Jak  to řešit?  Dobrovolnými omezováními nebo státními zákony? Otázka je silně problematická. Německý fyzikální chemik  MANFRED  EIGEN (nar. 1927)  -  nositel Nobelovy ceny (1967) za výzkum mimořádně rychlých chemických a biochemických reakcí  -  došel k promyšlenému závěru, že „máme-li zvládnout budoucnost, potřebujeme spíše více vědy, než méně“.  Za daných okolností vyvstává otázka (důležitá pro celé lidstvo), co máme dělat, a tu má filozofie zodpovědně odpovědět. Není to vůbec lehké. Tato obecně položená otázka se dělí na řadu otázek speciálních, životně důležitých: V kterém okamžiku po oplození se embryo stává člověkem? - Má být povolen potrat, nebo je to vražda? - Je přípustné ukončit život těžce a nevyléčitelně nemocného člověka a zamezit tak jeho dalšímu velkému utrpení, není-li postižený už schopen rozhodování? - Jsou války dovoleny za určitých podmínek a co je to spravedlivá válka? - K těmto problémům patří také postavení ženy  v právu  a  ve společnosti (ale také v církvi) a dále otázka spravedlivého rozdělování statků (mimo jiné i práce) ve vztahu pokročilých průmyslových národů k chudým národům "třetího světa" - Mají se stavět jaderné elektrárny? - Jaký je vztah člověka ke zvířatům? - Smí se zvíře usmrtit i když to neslouží lidské výživě? - Jak máme zacházet s přírodou se společenstvími živých bytostí (ekosystémy) všeho druhu? - Lze ospravedlnit, že padají za oběť stálému  nespoutanému růstu lidské populace? - Lze ospravedlnit čerpání nenahraditelných zdrojů (patří k nim i nerostné bohatství), které ohrožuje existenci budoucích generací?  -  Tváří v  tvář takovýmto osudovým otázkám je naléhavě žádoucí, aby filozofové hledali etické zásady, jejichž platnost lze pro všechny lidi bezpečně odůvodnit. Řešení zmíněných problémů sice není věcí filozofů, ale politiků a zákonodárců, nicméně tito by měli mít k disposici nadřazené měřítko  -  všeobecně uznávané etické normy. A tak se dostáváme k  teorii současné etiky.

 

    K výkladu teorie současné etiky je možné přistoupit utilitarismem JEREMY  BENTHANA (1748-1832) a Johna Stuarta Milla: „Dobré je jednání, které přináší co největší užitek (nebo štěstí, nebo slast) co největšímu počtu lidí“. Čin se tu hodnotí podle jeho následků a proto se tato škola také nazývá (nepříliš vhodně) konsekvencialismus. Na první pohled se zdá být plauzibilní, avšak co je to "štěstí mnohých"? Vždyť sám  JOHN  STUART  MILL (1806 - 1873) řekl: „Nešťastnému Sókratovi je nutno dát přednost před šťastným prasetem“.  Je opravdu štěstí mnohých tou nejvyšší hodnotou? Neznáme etické hodnoty vyšší (Pravda, Láska, Mravnost, Věrnost, aj.)? Osvědčil se však v historii čistě hodnotový přístup jako nejlepší vodítko pro rozvoj lidské společnosti? Americký filozof  RUDOLF  CARNAP  (1891-1953) vydal toto svědectví: „Mým vlastním hodnotovým systémem je to, čemu v Americe říkají  humanismus. Znamená to takový obraz světa, v němž se za prvé nevyskytují žádné nadpřirozené entity, jako bůh či ďábel, a v němž je za druhé obsažen praktický záměr, jehož cílem je harmonicky organizovaná společenská forma, ve které má každý jednotlivec stejná práva a ve které je každému dána možnost rozvíjet vlastní schopnosti a podílet se na kulturních statcích“. - Tomu se sice dá těžko odporovat, ale přesto v této teoretické diskusi moderní etiky to nedoznalo bezvýhradného uznání. Také  KARL OTTO  APEL (nar. 1920) hledal pro etiku (která má platit pro všechny lidi na celé zemi) nejvyšší instanci ("poslední zdůvodnění") ve společnosti rozumných lidí: „Kdo uplatňuje nějaká práva... vyhlašuje tím určité nároky... vůči druhým. Je povinen je ospravedlnit před druhými a naopak se vypořádat s nároky druhých. Tak vstupuje do komunikativního společenství, do "diskursu", tj. do smysluplné výměny argumentů“ (Proto se tomuto směru také říká etika diskursu). Proti tomu se mimo jiné namítá, že účastníci by měli mít alespoň přibližně stejnou věcnou znalost a schopnost formulace, což ve světovém měřítku je prakticky nedosažitelné.

 

        Na teorii etiky by měla být založena užitá etika, tj. její aplikace na celospolečenské dění. Filozofie tohoto druhu se začala rozvíjet po r. 1960 především v anglosaských zemích. Její součástí je značný důraz na zlepšení vztahu člověka ke zvířatům. Snaha vyhnout se jejich nepřirozenému pěstování a zabíjení vedla u řady jedinců  i  k vegetariánství. Je odmítána rovněž násilná drezura zvířat a také pytláctví ohrožených druhů (zejména v Africe), jakož i nezodpovědný přehnaný rybolov. Další významnou otázkou užité etiky je problém zodpovědnosti člověka, jeho šíře a hloubka.  ALDO  LEOPOLD požadoval etiku, "která respektuje celou přírodu (biosféru Země) jako jednotnou kauzální souvislost, na níž člověk závisí a za jejíž udržení zodpovídá" (tento vztah byl podstatným rysem starých indiánských náboženství a kultur). Zodpovědnost se vztahuje i na budoucí generace. Za nemravné se považuje toto stanovisko: „Co je mi do budoucnosti? Já žádné děti nemám“. Odpovědnost je diskutována i jako základně důležitý vztah k dětem. Nejsme snad povinni zachovat druh  Homo sapiens? - Tím se blížíme ke konci našich úvah. Problematika etiky je však pro všechna náboženství - tedy i pro naše Náboženství Moudrosti – zásadně důležitá.  -   Jako Čech však považuji za svou  příjemnou nutnost zařadit do tohoto přehledu souboru moderních myslitelů i osobnost naší současnosti, která je nám blízká: VÁCLAVA HAVLA (nar. 1936), dramaturga, spisovatele, světoznámého dramatika a politika, zakládajícího člena a jednoho z prvních mluvčích Charty 77, vedoucí osobnost Občanského fóra, po sametové revoluci prezidenta Československa a po rozpadu federace prvního prezidenta České republiky (Česka). Havel není profesionálním filozofem, ale k filozofii a duchovnosti má velmi blízko a jeho názory se promítají do jeho dramat, statí a úvah. Svůj profil sám vylíčil v knížce „Dálkový  výslech“. Filozofie se dotýkají tyto jeho spisy: "Protokoly" (obsahuje např. stať o dialektické metafyzice), "Výzva k transcendenci" (Rozmluvy, Londýn 1984), "Dopisy Olze" (Expedice, Praha 1983), "O lidskou identitu" (Rozmluvy, Praha 1990). Úplný soubor jeho dramatického a literárního díla je uveden v knížce "Letní přemítání" (Odeon, Praha 1991). Měli jsme štěstí, že na „český trůn“  dočasně dosedl i on.

 

4. ZÁVĚR

 

    Co říci na závěr tohoto pojednání?  Hans Joachim Störig svou citovanou knihu o filozofii  uzavírá značně kriticky a nepříliš povzbudivě (a já se s ním ztotožňuji): „Bylo to studium tolika si navzájem očividně protiřečících nauk, že se čtenář nutně zeptá: Kde je trvalý plod tohoto staletého úsilí? Kde je nějaké jisté poznání? Které své základní problémy dokázala filozofie přesvědčivě vyřešit? Je filozofie vědou? Má dnes  -  když vše, co můžeme o světě (a o nás samých) vědět, je zkoumáno a diskutováno v reálných vědách  -   filozofie ještě smysl a cenu?“ - Störig není sám se svou skepsí. Viz také práce Jürgena Habermanse "K čemu ještě filozofie?"(1971), Hanse Lenka "K čemu filozofie?" (1974), nebo Willi Hochkeppela "Mýtus filozofie" (1976). - Poslední věta výše citované Störigovy knihy, která pro nás byla významnou studnicí filozofických idejí, končí velice skromně: „Právě v úloze řešit problémy, které dnes doléhají na lidstvo, přísluší filozofii ne sice rozhodovat, ale zúčastnit se diskuse“.  A co k tomu dodat z hlediska naší stati? Poučili jsme se o schopnostech lidského rozumu, ale také o hranicích jeho možností. Je jasné, že filozofie sama o sobě (ve smyslu rozumování) nás k poznání Nejvyšší Pravdy nemůže dovésti. Může však pomoci vytvořit širokou platformu, základnu, z níž je možné kvalifikovaně vystupovat k výšinám poznání. A to byl také jeden z  vedlejších záměrů  této stati. Cestu za nejhlubším poznáním je nutné doplnit ještě dalšími duchovními aktivitami transpersonálního charakteru.

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -