Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

POSMRTNÝ  ŽIVOT,  UNITÁŘI  A  NÁBOŽENSTVÍ  MOUDROSTI

 

1. ÚVOD

 

    Otázka možnosti posmrtného života zajímala lidstvo od samého počátku vzniku jeho schopnosti abstraktního myšlení. S jejími prvými náznaky jsme se setkali v době už před více jak 100.000 léty u paleoantropů a k jejímu rozvinutí došlo u člověka nového typu (Homo sapiens sapiens), který se objevil v severní Africe asi před 40.000 léty. Od té doby se tato víra stále precizovala v  různých náboženských formacích a filozofiích až do doby moderní. Z hlediska současných přístupů v ní musíme rozlišovat dva důležité pojmy, a to thanatologii a eschatologii. Thanatologie - ve svém původu - je vědecká lékařská nauka o umírání a smrti. Její název je odvozen od jména řeckého boha smrti, který se jmenoval Thanatos a býval zobrazován jako mladík, držící v ruce  pochodeň; ta však byla již vyhaslá. Termín „thanatologie“ ale postupem doby získával širší rozměr a dnes např. máme i v češtině k dispozici knihu katolického kněze ThDr. Ladislava Brabce s názvem „Křesťanská thanatologie“; ta béře v úvahu i aspekty náboženské. Také  unitářský autor - Dr. Boris Merhaut - uveřejnil v r. 1988 pojednání s titulem „Thanatologie - věda o umírání“. Tolik na vysvětlenou tohoto moderního pojmu. Naproti tomu eschatologie je pojem zcela náboženský. Její název je odvozen od řeckého slova „eschata“, což značí poslední věci. A tak eschatologie znamená nauku o posledních věcech člověka, jako jsou smrt, posmrtný soud, posmrtný život, nebe i peklo, a v křesťanství to znamená také „parusii“, tj. druhý příchod Ježíše Krista na konci věků, spojený se vzkříšením z mrtvých a posledním soudem. Typickým odleskem tohoto učení v Bibli je „Apokalypsa - Zjevení sv. Jana“. Eschatologické nauky byly součástí všech náboženství a jsou ve svém pojetí velice staré. V dnešní stati se budeme snažit podat tuto starou náboženskou problematiku z pohledu současné doby.

 

    V souvislosti s eschatologií se musíme zmínit také o problematice spravedlnosti.Ve vnější  přírodě žádnou spravedlnost nepozorujeme. (A my jsme součástí přírody!). Spravedlnost je jen lidská idea. V objektivní realitě se s ní nesetkáváme. Poněvadž však lidé po spravedlnosti touží, snaží se vypracovávat svou legislativu pro veřejnost ve smyslu spravedlnosti a pokud se týče individuálního života, lidé věří ve spravedlnost posmrtnou, kdy člověk svým úmrtím vchází do jiné formy bytí, kde platí jiné (duchovní) zákony a tam se se spravedlností setkává. -  V této předkládané stati budeme komentovat především unitářský přístup k této problematice a poté shrnující přístup z hlediska „Náboženství Moudrosti“. Uvedeme výňatky z mé promluvy, přednesené v  pražské Unitarii dne 28.2.2006  a nesoucí název „Může existovat posmrtný život?“

 

2. UNITÁŘSKÝ PŘÍSTUP

 

    Tématiky zde dnes probírané mají úzký vztah k náboženství. Jeho církevní formy jsou však často spjaty s dnes již nepřesvědčujícími dogmaty takovým způsobem, že u části naší současné populace se vyskytují tendence rozvíjet ušlechtilé nauky lidstva raději cestou humanistických společností nezávisle na náboženství. To však neuspokojuje takový typ moderního člověka, který ve svém srdci pociťuje religiozitu. České unitářství, založené Dr. N.F. Čapkem, nalezlo východisko v tom, že chce zůstat náboženstvím, ale předkládá jeho nové formy, které podržují víru v Boha ve formě absolutna a v hodnoty duchovní, avšak odmítají církevní dogmata. I toto nové náboženství však musilo nalézt svůj přístup k otázkám smrti a posmrtného života, které jsou pro věřícího člověka často zásadní. Ocitujeme zde stať z významného spisku průkopníků unitářství, bratrů Čapka, Hašpla a Šímy, nazvaného „Tvůrčí náboženství“. Stať je nadepsaná „Náš život a věčnost. Život posmrtný“. Dále v této kapitole promluvy budou citovány výňatky z bratrem Mikotou uspořádané knihy „N.F. Čapek - Myšlenky“, a sice z hesel „Náboženství“, „Smrt“ a „Nesmrtelnost“. V „Tvůrčím náboženství“ stojí psáno: „Smrt mění jen formu a způsob života, jinak je přirozeným pokračováním toho života, který neumírá, protože má kořeny v Bohu, v Absolutnu. Víru, že život člověka se smrtí těla nekončí, sdílejí unitáři se všemi náboženskými směry... ale nejsou na straně dogmat a těch, kteří očekávají poslední soud... Víra v další život má velký význam náboženský a mravní. Znamená to žít pod zorným úhlem věčnosti. Co kdo rozsíval, to bude žnout. Unitáři sledují s velkým zájmem bádání o možnostech a způsobu posmrtné existence člověka, vítají každý vážný experiment v tomto směru a z něho plynoucí závěry a to nejen mezi učenci a Mistry západního světa, ale dovedou také ocenit, co v tomto směru bylo vykonáno od velkých duchů Východu... Unitáři však nesoudí druhého ani v této důležité otázce pro odchylné mínění“.

 

     Svou zásadní víru v pokračování života i po smrti Dr. Čapek jasně vyjádřil i v časopise „Cesty a cíle“ z r. 1933 ve své uveřejněné promluvě s názvem „Paprsky z onoho světa“. Cituji: „Otázka, co bude po smrti, je v některém ohledu ještě aktuálnější, než co budeme zítra jíst, protože snad už zítra některý z nás odejde do neznámé země. Nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že je nejlepší se touto otázkou nezabývat... Zabýval jsem se trochu obšírněji psychickými výzkumy na rozhraní tohoto a onoho světa ne proto, abych pro některé názory chtěl agitovat, ale abych upozornil, jak vážná a velká je to věc... Zbývá tedy jen... upřímně a nepředpojatě hledat a pronikne-li k nám nějaký paprsek z onoho světa, nezavírat oči a nestrkat hlavu do pytle starých předsudků“. Dále Dr. N.F. Čapek  k této problematice ve své promluvě z r. 1933 řekl: „Pro člověka s otevřeným duchem a bádavou myslí existují... tři způsoby hledání pravdy ve vztahu k „onomu světu“. Prvá je cesta parapsychologie a psychického bádání. Druhá - nejtěžší a nejúčinnější, ale velmi obtížná - je cesta jógy. Třetí cesta je nejobvyklejší. Tu se člověk vzdává vlastního experimentování a spokojí se autoritou těch, kteří něco osobně prozkoumali. To ovšem nevylučuje kritičnost jak ohledně věrohodnosti osob, jejichž svědectví přijímáme, tak ohledně pravděpodobnosti toho, co oni za výsledek svého bádání podávají. Jsem přesvědčen, že pro každého, kdo nemá možnost osobního experimentování, je posledně jmenovaná cesta nejlepší“. Dále Dr. Čapek v časopisu „Cesty a cíle“ v r. 1928 napsal: „Říká se, že smrt je podobná spánku. Jen podobná? Většina umírajících  přechází do smrti jakýmsi spánkem... Chceme-li však plně ovládnout smrt... máme tu krásnou příležitost k praktickému cvičení. To se děje postupným ovládáním spánku a všech stavů se spánkem příbuzných...“.  - Potud Dr. ČAPEK. V této souvislosti je vhodné upozornit na stať „14.4. Význam vědomého snového života a  vědomí bezesného spánku pro duchovní cestu“ na str. 157 – 188 ve spisku „Sádhaná – duchovní cesta“, vydaném v nakladatelství Unitaria v r.1992.

 

3. PŘÍSTUP NÁBOŽENSTVÍ MOUDROSTI

 

    Náboženství Moudrosti je pokusem o skromný český příspěvek k ideji celosvětového nedogmatického a necírkevního univerzálního náboženství budoucnosti, blízkému k vědeckému poznání. V jeho rámci byla přednesena řada promluv v různých institucích, ve značné míře i v  Unitarii. Ve výše citované promluvě byla shrnuta řada přístupů k této problematice, zejména přehled současné thanatologie a dále pokusy Dr. A.R. MOODYHO a jeho následovníků při studiu zážitků lidí, kteří na resuscitačních klinikách prodělali tzv. klinickou smrt (to je tzv. NDE- problematika; zkratka je odvozena z anglického „Near Death Experiences“). Dále byly popsány výsledky prvorepublikových eschatologických experimentů ze známé knihy BŘETISLAVA KAFKY, nazvané „Nové základy experimentální psychologie“ a podobné moderní pokusy Dr. MILANA RÝZLA, popsané v jeho knize „Věda o Bohu“, jakož i výzkumy Dr. MOODYHO o reinkarnační regresi  a jeho psychomanteum. Všechny tyto přístupy jsou uvedeny v  promluvě, citované v  úvodu, kterou lze nalézt i na internetu (adresa  http://sweb.cz/mikes.otakar) pod heslem „Náboženství Moudrosti“. Každé náboženství má právo formulovat svou eschatologii. Toto právo nelze upřít ani Náboženství Moudrosti. Přitom však musíme přesně odlišovat naši víru (a tou eschatologie je) od vědecky prokázaných poznatků, (reprezentovaných moderní thanatologií). V této nyní předkládané stati uvádíme shrnující výňatek z citované promluvy:

 

    „Nyní si stručně řekněme, k jakým novým eschatologickým poznatkům vede kombinace všech zmíněných přístupů a jak probíhá proces přechodu člověka přes hraniční čáru mezi životem a opravdovou smrtí. Nemáme přitom na mysli nějaké neštěstí, nýbrž běžné umírání staršího neporaněného člověka. Jde tedy o popis průběhu tzv. první smrti, která je smrtí tělesnou. Smysly člověka pomalu přestávají fungovat a umírající se svým vědomím zvolna odpoutává od vnější objektivní reality i od svého hmotného těla a postupně se propadá do většinou mu neznámých hlubin své vlastní duchovní individuality. Oddělování od hmotného těla začíná zpravidla v nohách a postupuje k hlavě. Pak má člověk pocit, jako by procházel temným údolím či úzkým tmavým prostorem - podobně, jak je to líčeno Dr. MOODYM a jeho epigony - a může mít i vize svých zesnulých blízkých. Přitom se vznáší v jakémsi novém snadno pohyblivém éterickém těle, které nazýváme tělem snovým v analogii ke snům. (Okultisté je nazývají tělem hvězdným - astrálním). Především se však každý setkává - nyní konečně vědomě -  se svou niternou Boží Jiskrou, tj. se svým Vyšším Já, jak je to krásně zbásněno ve sloce známé Čapkovy písně, kde se praví: „Údolím hrobovým nepůjdu sám, v nejlepším Příteli průvodce mám“. Tímto Přítelem je jeho Vyšší Já, které jako tzv. Niterný Pozorovatel neboli Vnitřní Svědek dlelo celý život v jeho nitru a nyní formou jakési Světelné bytosti (viz Dr. MOODY) mu z hluboké paměti předvádí rychlý záznam jeho prošlého života za účelem jeho etického hodnocení. Záznam je promítán v dlouhých chronologicky probíhajících úsecích, tyto jsou však řazeny retrospektivně, počínaje scénami z jeho stáří a konče obrazy z dětství. Umírající se přitom raduje ze svých dobrých skutků a rmoutí nad špatnými. Posléze se dostaví vzpomínka na embryonální stav. V závěru toho se umírající ocitá tváří v tvář duchovní podstatě svého Vyššího Já, které mu otevírá možnost k poslednímu zásadnímu duchovnímu kroku - ke splynutí s Absolutnem. Buddhisté tomuto kroku říkají parinirvánam neboli posmrtné vyvanutí.

 

 

    Toho se však běžný umírající zpravidla velice zalekne, neboť je to podmíněno zánikem jeho malého osobního ega. Rozevřená náruč božství je pro něj propastí Prázdnoty, plné sice nejvyššího duchovního obsahu, ale prosté prostoru a času, kde nemohou probíhat žádné děje - je to Věčnost. Proto nepřipravený umírající z tohoto zážitku zpravidla zděšeně couvá do svého pocitu malého já, kde v jakémsi snovém světě opět zažívá děje, rozvíjející se v prostoru a čase tak, jak na to byl zvyklý ve svém pozemském životě. Pouze jedinci duchovně vyspělí, kteří již během svého života dokázali rozpoznávat v této rozevřené náručí božství svůj vznešený duchovní Cíl, k němuž se blížili ve svých kontemplacích, s touto formou vědomí - kterou hluboce milují - splynou, neboť se na své duchovní cestě již během svého pozemského života tzv. mystickou smrtí dokázali zbavit připoutanosti ke svému malému já. Tímto procesem (tj. nabídkou rozevřené náruče Absolutna) je pro všechny umírající také definitivně překročena hranice mezi životem a smrtí a umírající se dozvídá, že opravdu zemřel. Odtud již není návratu. Zatímco duchovně velice vyspělý jedinec po posmrtném vyvanutí již nezažívá žádné procesy, ani časoprostorové dění v tzv. nebi, většina ostatních zesnulých začíná svůj posmrtný život na tzv. onom světě opakováním scén ze svého prošlého života; jenže teď to již není film, promítaný vyšším Já před nimi jako divákům, nýbrž to jsou zážitky, do nichž zesnulí vstupují jako aktéři. Uplatňuje se přitom posmrtná spravedlnost, která v pozemském světě leckdy chyběla. Zpočátku zesnulí opakovaně v různých variacích prožívají scény, které je ve filmu trápily a trpí tím úměrně jejich špatnosti. Později  - přes neutrální děje - přicházejí konečně k prožívání těch scén, které je těšily a nyní z nich mají velikou radost. Pak prožívají scény dle své víry a svého náboženství. Např. věřící křesťané se zde mohou radovat v blízkosti Hospodina, Ježíše Krista, Panny Marie, andělů a svatých, orientálci zde zažívají orientální nádheru podle svých různých náboženských věr, primitivní Indián zde nalézá svá věčná loviště, nevěrec zažívá jiné ideální scény dle svého založení. Zde může docházet také ke splnění některých dosud nesplněných dávných přání člověka.

 

    Tyto světy samozřejmě nejsou součástí objektivní reality. Žádné teleskopy, ani družice, je nikde ve vesmíru nenajdou. Jsou čistě duchovní povahy v té zvláštní formě vědomí, ve které se zesnulý teď nachází a do které se vstupuje ponořením se do duchovní hlubiny v nitru člověka. Jeho nesmrtelné Vyšší Já mu tyto světy dovoluje vnímat formou časoprostorových snů. Oproti údajům různých náboženství však žádné tyto scény netrvají věčně. Jsou totiž prokládány intervaly bez jakýchkoli dějů,  podobně jako v noci jsou naše časoprostorové sny přerušovány bezesným bezčasým a bezprostorovým hlubokým spánkem. Postupem doby jsou tyto bezesné intervaly stále delší, sny stále kratší, až zaniknou zcela, jakoby zesnulý již pochopil jejich iluzivnost a ztratil o ně zájem. Nastává něco jako trvalý hluboký bezesný spánek. Zaniká přitom i již dříve zmíněné snové tělo - není jej již třeba. A to je tzv. druhá smrt, ke které dochází na „onom světě“, která je pozvolná a ne tak dramatická, jako smrt pozemská. Z celého vědomí člověka zbývá pak jen ta jeho nesmrtelná čirá duchovní podstata, součástka pravědomí, se kterou přišel na tento svět a na jehož hladině se začaly rozvíjet vlnky jeho postupně vytvářené malé individuální existence. Ty nyní došuměly a tak jeho opět čirá duchovní prapodstata splývá s univerzálním pravědomím, čímž definitivně zaniká individualita k egu připoutaného člověka. A z tohoto jednotného oceánu pravědomí se zas budou postupně rodit nové, bývalými osobnostmi nezatížené bytosti (naprosto nevinné děti) - nové vlnky, rozvíjející se na jeho hladině - a celý zmíněný cyklus se bude opakovat. A to tak dlouho, pokud bude existovat projevený svět. Tak toto dění vykládá vyšší nauka o znovuzrozování. Tento popis posmrtného dění je v dobrém souladu i s naukou již zmiňovaného duchovního učitele Dr. Paula Bruntona, o čemž je možné se přesvědčit v jeho významném spisu „Skrytá nauka za jógou. II.“ v kapitole „Osten smrti“. Tato kniha byla napsána dávno před tím, než Dr. MOODY začal rozvíjet svou aktivitu a  který patrně spisy Dr. BRUNTONA ani neznal. Tím končíme třetí kapitolu, ve které byly  -  v rámci postmoderní eschatologie  -  popsány možnosti posmrtného života člověka v  pojetí Náboženství Moudrosti, a můžeme přistoupit ke kratičké čtvrté, nazvané

 

 

4. MOUHOU BÝT POZNATKY O MOŽNOSTECH POSMRTNÉHO ŽIVOTA APLIKOVÁNY   I   NA  ZVÍŘATA?

 

    Náboženství, vzniklá v oblasti Blízkého Východu, tj. judaismus, křesťanství a islám  -  na rozdíl od dálně-východních učení  -  vytrhávají člověka z náručí univerzální přírody a vidí v něm zcela mimořádnou bytost, které Bůh věnuje svou lásku a klade mu celou přírodu do područí. Jsme opravdu tak odlišní? Z vědeckého hlediska se člověk liší od zvířat především jen tím, že má schopnost abstraktního myšlení. Ostatní biologické, fyziologické i genetické vlastnosti jsou zvířatům podobné. Pozorujeme-li zvířata, vidíme, že např. i pes sní, ze snu někdy kňučí, pohybuje se a někdy i štěká. Je zřejmé, že se mu něco zdá. Kočka, která sedí v klidu na zápraží a vyhřívá se ve slunečních paprscích, svým způsobem kontempluje, nespí,  prožívá jako mystik hluboký mír prostý představ. Jakmile se však v okolí mihne myška, instinkt ji z této kontemplace vytrhne a kočka se vydá na lov. Náboženství Moudrosti - podobně jako PAUL BRUNTON -  hlásá, že celá příroda, celý svět, je myšlenkou Boha, který jí propůjčuje své pravědomí, z něhož se evoluční cestou vyvíjejí různé formy světského vědomí všech živočichů, zvířat i člověka. Pravědomí v nich přitom svou přítomností vytváří jiskru Vyššího Já . I u zviřátek jejich světské vědomí při tělesné prvé smrti přechází do posmrtných forem určitým druhem snění, kdy se jim zdá o různých zážitcích z jejich zvířecího života. Ty však po určité době zanikají druhou smrtí a jiskérka jejich Vyššího Já ztrácí individuální identitu a splývá s univerzálním výchozím pravědomím, podobně jako je tomu u člověka.  Podle eschatologického učení Náboženství Moudrosti poznatky o možnostech posmrtného života mohou být aplikovány i na zvířata“.

 

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -