Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

DUCHOVNÍ CESTA A POLITIKA - PROTIKLADY ?

1. ÚVOD

Otázku, uvedenou v nadpisu, si jistě často kladl poutník, který se vydal na duchovní cestu. Domnívám se, že její zodpovězení je pro něj jistě velmi důležité. Proto byla napsána tato stať, která vyjadřuje můj vlastní přístup k ní, a - i když ji lze považovat za osobní a subjektivní - může snad dopomoci k jejímu správnému pochopení. Jako vždy, i v této stati si musíme upřesnit základní pojmy a to rozšířenými definicemi.

Podle staré terminologie samo náboženství se původně nazývalo "cesta". Co je to však "duchovní cesta"? Duchovní cesta je nejen hledání Nejvyšší Pravdy, ale i snaha o její realizaci v životě. Naše skripta ji definují takto: „Duchovní cesta je soustavná snaha člověka o rozšíření svého vědomí, o překročení hranic svého omezeného "malého já", o přiblížení se božství (absolutnu) a posléze o vědomé splynutí s ním“. - K tomu je nutno doplnit: „Duchovní cesta znamená, že si nejen uvědomíte pravý účel, cíl a smysl života, ale že se zároveň vydáte tím nejsprávnějším pro vás směrem k jeho realizaci“. - Další důležitý dodatek k definici upřesňuje cíl: „Cílem naší duchovní cesty je po kontaktu s božstvím v nitru návrat do praktického života s moudrostí dosažení a ne extatické blaženosti v hlubinách nitra“. Nástup na duchovní cestu je jakási smlouva člověka s "Vyšším Já", které chápe jakožto částečku božství (absolutna) v sobě, určenou jenom jemu a v jehož existenci neotřesitelně věří. Hledající plně uznává nadřazené postavení "Vyššího Já" v sobě, podřizuje se mu a přestože je dosud v zajetí "nižšího já", orientuje svůj celý život tak, aby se postupně vymanil z iluzí a pout "malého já" a aby se stále více niterně ve svém životě blížil k realizaci "Vyššího Já". Je ochoten tzv. mystickou smrtí své "malé já" obětovat na oltáři svého "Vyššího Já". Duchovní cestu chápe jako inspirovaný systematický a detailně promyšlený způsob, jímž se může svému božství stále více blížit až k úplnému splynutí s ním.

Definice politiky. Tato definice je převzata z  internetu (viz „Seznam Encyklopedie – Politika“). Zní takto: „Politika (z řeckého „polis - město“ a „politiké-techné“ – správa obce) je proces a metoda závazného rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. V rámci těchto kolektivních rozhodnutí je politika uměním spravovat věci veřejné, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy. Pokud pluralita názorů a zájmů neexistuje (v nevyvinutých společnostech), nebo nemůže být uplatněna (v  totalitních společnostech), nemůže dojít k politickému rozhodnutí. Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky nebo násilím. V otevřených společnostech demokracií vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisním dohodnutím se) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany a hnutí, občanská sdružení a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává politickou moc). - V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny a/nebo nasazení prostředků (ať legitimních nebo ne) k dosažení určitého cíle. - Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů. - Věda o politice se nazývá politologie.“

Po vysvětlení obou základních pojmů můžeme teď přistoupit k rozvíjení vlastního tématu této stati.

2. VZNIK A ROZVOJ POLITIKY

V pravěku lidstva nelze mluvit o nějaké politice. Skupiny lidské společnosti (tlupy, později knížectví a království) ovládali suverénně mocnáři (kteří ovšem mohli mít své poradní skupiny podřízených starších pomocníků). O politice v pravém smyslu toho slova mluvíme až ve starověku. Začněme starým Řeckem. Nejvýznamnější žák světoznámého mudrce SÓKRATA (470 či 469-400 či 399 př.n.l.) byl PLATÓN (427-347 př.n.l.). Ten se mimo rozvíjení svých nauk o idejích zabýval také politikou. Své politické názory vyjádřil svou Ústavou. Platónova ústava je aristokracie (v doslovném smyslu: vláda nejlepších). Je však zároveň dokonalou demokracií, (tj. vládou lidu). Neexistují žádné dědičné výsady, všichni mají stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst. Jsou-li znakem demokracie stejné šance pro všechny, nemůže být uskutečněna důkladněji. Nejvýznačnějším žákem Platóna byl velký řecký filozof, univerzální antický myslitel, zakladatel logiky a jiných disciplin, peripatetik ARISTOTELÉS ze Stageiry (asi 382-322 př.n.l.). Etické a společenské názory Aristotela jsou dost blízké Platónovým: „Člověk je zóon politikon, tj. živá bytost společenská (politická). K udržení a zdokonalení života potřebuje společenství s jinými takovými společenskými bytostmi. Jak pro Platóna, je i pro Aristotela mravní společenství občanů v dobrém státě, založeném na zákoně a ctnosti, nejvyšší a vlastní formou mravnosti. Politika není nic jiného než užitá etika. Zkoumání etické zdatnosti je pouze předstupněm a teoretickou částí etiky, nauka o státu je její částí užitou a praktickou. Ústava se musí řídit podle konkrétních potřeb příslušného národa v příslušné době. To se ponejvíce děje zdravým míšením forem, přičemž jako nejvýhodnější se doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav tvořil těžiště státu. Tím má být nejlépe zajištěna stabilita a ochrana proti extrémům. - Aristotelés zářil jako velká hvězda nejen na nebi filozofie řecké, ale i světové, a její světlo ozařovalo myšlení lidstva po více následujících století

Jestliže starořečtí filozofové nám předkládali ušlechtilé ideje o politice, ke konci středověku se v Itálii vyskytly i názory přesně opačné. Po přelomu 15. a 16. století se italský humanismus postupně dostal do hluboké krize a začínal se rozpadat. V tomto chmurném období vystoupil na scénu problematický (vychvalovaný a proklínaný) florentinský rodák NICCOLO MACHIAVELLI (1469 - 1527), který se zaměřil především na otázky politiky, v níž se význačně uplatnil. Ve světě Machiavelliho není místo pro boží přítomnost a jestliže jeho geniální krajan Leonardo da Vinci s podobnými názory se orientoval na studium přírodních zákonitostí, Machiavelli se orientoval na studium lidských vztahů a činů, které podroboval střízlivé racionální analýze. Oběma Florenťanům je cizí myšlenka vývoje, svět zůstává stále stejný. Chceme-li se v něm po politické stránce uplatnit, musíme - podle Machiavelliho - poznávat zákonitosti ve hře soupeřících sil a vyvíjet vlastní energii bez ohledu na morální nebo náboženské hodnocení a respektovat "ducha doby". Machiavelli vůbec nemluvil o božím původu náboženství, na které pohlížel z čistě pozemského prakticko-politického stanoviska, ale „náboženství je pro něj nutnou a jedinou formou společenského vědomí, které zajišťuje duchovní jednotu lidu a státu“. Katolickou církevní formu náboženství však podrobil tvrdé kritice. Morální ohledy byly u něho vždy podřízeny politickým cílům. I když učení Niccola Machiavelliho bývá někdy považováno za nejdůslednější a nejcharakterističtější výraz renesančního politického myšlení, jeho vliv na teorii politiky je daleko širší a jeho pojetí bývalo někdy nejen komentováno, ale i praktikováno později, a to i v době zcela moderní. - Z hlediska filozofie etiky je však označení nějakého politika jménem Machiavelli považováno za výraz morálně odsuzující. (Z hlediska naší současné politiky /psáno v r. 2007/ mohu poznamenat, že takové označení náleží i některým dnešním „politikům“).

Postupme však dále až do doby zcela moderní. Etika a morálka by se měly uplatňovat (a to výrazně!) také tam, kde je jich zatím - bohužel - nejméně, to jest v politice. VÁCLAV HAVEL formuloval (z duchovního hlediska) ve svém „Letním přemítání“ svůj názor na jejich vztah následovně: „Skutečná politika, politika vskutku hodná toho jména, a ostatně jediná politika, které jsem ochoten se věnovat, je prostě služba bližnímu. Službou obci. Službou i těm, kteří přijdou po nás. Její prapůvod je mravní, protože to je jen uskutečňovaná odpovědnost k celku a za celek. Odpovědnost, která je sama sebou - totiž onou "vyšší" odpovědností - jen a jen proto, že je zakotvena metafyzicky, vyrůstá totiž z vědomé či podvědomé jistoty, že naší smrtí nic nekončí, protože se všechno navěky zapisuje a zhodnocuje kdesi jinde, kdesi "nad námi", v tom, co jsem kdysi nazval "pamětí bytí", v této neodmyslitelné součásti tajemného řádu kosmu, přírody a života, kterému věřící říkají Pánbůh a jehož soudu všechno podléhá. Nic naplat: skutečné svědomí a skutečná odpovědnost jsou vždycky nakonec vysvětlitelné jen jako výraz tichého předpokladu, že jsme přece jen "shůry" pozorováni, že je "nahoře" všechno vidět, že se tam nic nezapomíná, a že tudíž není v moci pozemského času vyhladit z duše výčitku pozemského selhání: naše duše totiž tuší, že není jediná, která o tomto selhání ví“. - A dále k etice a morálce: „Jako ve všem musím i v této věci začínat stále znovu sám u sebe. Totiž: za všech okolností se snažit být slušný, spravedlivý, tolerantní a chápající, zároveň však neúplatný a neobelhatelný, zkrátka snažit se být ze všech sil a trvale v souladu se svým svědomím a se svým lepším já“.

V politice se často uplatňuje heslo "Účel světí prostředky". Katolický katechismus však k tomu říká nekompromisně: „Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem... Cíl neospravedlňuje prostředky“. (Kéž by se byla katolická církev touto zásadou ve své historii opravdu řídila - oč méně by bylo utrpení na Zemi!). - Etické principy od vědy přes výchovu k ekonomii a politice lapidárně shrnuje současný indický prorok SÁJI BÁBA: „Věda bez lidskosti je marná a nebezpečná. Výchova bez charakteru je marná a nebezpečná. Ekonomie bez morálky je marná a nebezpečná. Politika bez zásad je marná a nebezpečná“

3. STANOVISKO DUCHOVNÍ CESTY

V první kapitole této stati bylo vysvětleno, že duchovní cesta na počátku má často charakter mystiky a vede nás z labyrintu světa do ráje srdce. To je podrobně popisováno v citované knížce Sádhaná (na asi prvých 100 stránkách). Druhá polovina duchovní cesty je však podrobně líčena na dalších asi 100 stránkách a ta vede (po nabytí moudrosti po kontaktu s absolutnem v  nitru) z  ráje srdce zpět do labyrintu světa, do užitečných aktivit v něm Problematika smyslu života v životní praxi - založená na tvůrčí práci - je tak důležitá, že byla samozřejmě předmětem významných úvah i v našem Náboženství Moudrosti a jednoznačně orientovala druhou polovinu duchovní cesty. Dosažení nejhlubšího ponoření v kontemplaci (průchod za Bránu Nebeského Klidu) je totiž velice vzácné a je dopřáno jen velmi malému počtu poutníků. Zpravidla vyžaduje úplné zřeknutí se všeho světského, veškeré připoutanosti, čehož se nejsnáze dociluje zbavením se majetku, odchodem ze světa (do "bezdomoví") a žitím životem poustevnickým, nebo odříkavým životem v klášteře. Tato forma duchovní cesty je však určena a vhodná jen pro zcela malý počet jedinců pro tento způsob života zvláště disponovaných. Poutníci však musí býti vyvedeni z omylu (dosti zakořeněného mezi mystiky), že hluboká kontemplace v nitru je vrcholem duchovní cesty. To je nesmírný omyl! Hluboká kontemplace je pouze vyvrcholením introverze. Dosažení schopnosti kontemplace je jen počáteční, výchozí polovina duchovní cesty, která nemusí u všech poutníků procházet skrze Bránu Nebeského Klidu. Pro většinu poutníků dostačuje dosažení předpokoje absolutna. Druhá polovina duchovní cesty nás teprve čeká! Je to cesta z ráje srdce zpět do labyrintu světa.

Jako základ těchto aktivit v  labyrintu světa slouží idea univerzální jednoty. V moderní duchovní psychologii idea univerzální Jednoty všeho bytí a dění hraje významnou úlohu. Skripta našeho Náboženství Moudrosti říkají: „V pojetí moderního náboženství celá lidská společnost vytváří Jednotu (Unitas), ta však zahrnuje nejen lidstvo, ale vůbec všechny živé bytosti, celou přírodu (i tu neživou), celý vesmír“. A dále: „Podstata všeho je jednotná. Snaž se tuto Jednotu vycítit, pochopit a zažít ! Jsme součástí univerzálního bytí. Nedomnívejme se, že jsme jen samostatnými, nezávislými bytostmi ! To je iluze. Vesmírná Jednota je pravda. Nejenom druzí lidé, ale celá příroda se všemi svými bytostmi je součástí téže podstaty. Pochopme to a jednejme podle toho ! Jednota všeho bytí však zahrnuje i ty části přírody, které v běžném myšlení nepovažujeme za živé: nádherná horstva, řeky, oceány, ale také nespočet vzdálených sluncí na obloze nad našimi hlavami. Skrze naši podstatu jsme s tím vším spojeni. Jsme součástí obrovského jednotného živého duchovního organismu. Ve skutečnosti se rozpínáme do celého vesmíru, i když naše nervová soustava z toho všeho kosmického dění, zahrnujícího i nás, nám vyčleňuje jen nepatrnou část, ohraničenou povrchem našeho těla, a poutá tak část našeho vědomí iluzí, že toto tělo je naším jediným pravým "já". Osvoboďme se od tělesné iluze ! Snažme se vyšší částí svého vědomí uvolnit ze zajetí tělesné skořápky ! Chápejme své tělo, nervovou soustavu a mozek, ale i své myšlenky, představy a vědomí, jako integrální součást přírody jako celku. Pochopme, že náš život neznamená jen existenci jednoho jedince. Vžívejme se vyšší částí svého vědomí do stále se obnovujícího života celé přírody, v němž život jedince tvoří jen nepatrnou, pomíjivou část. Pociťujme nesmrtelnou Jednotu všeho bytí a vžívejme se do ní !“ - Význam pochopení této Jednoty zdůraznil i RABINDRANÁTH THÁKUR kratičkou větou: „Nalézti Jedno jest míti Vše“. - Chápání Jednoty otevírá bránu k pochopení i dalších významných idejí a tím i našeho vztah k  politice.

4 .ZÁVĚR

Toto pojednání chce poutníkům na duchovní cestě ukázat, že po dosažení určité moudrosti kontaktem s božstvím v jejich nitrech a po návratu z ráje srdce do labyrintu světa je možné, aby ti, kteří k tomu pocítí pohnutky, se věnovali i ušlechtilým aktivitám v oblasti politiky. Do způsobu jejich práce pro společnost se - vzhledem ke stupni jejich duchovního vývoje - určitě nebude promítat špinavost a nechutnost nectností některých současných politiků. Příkladem nám může býti již citovaný VÁCLAV HAVEL , který je rozhodně duchovně orientovaným člověkem (o určité formě své duchovní cesty diskutoval dokonce s Dalaj-lámou a společně s ním i meditoval) a přesto se politice aktivně věnoval a prosadil v ní i mnohé ušlechtilé cíle.

-- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -