Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc. :

 

  PRAVDU  BIBLE  NEBO  DARWIN ?

 

Tahle otázka o vzniku života a jeho vývoji se potáhne naší filozofií, religionistikou i vědou, zřejmě ještě hodně dlouho. Existují pro to vážné důvody, o nichž chci pojednat. Zatím má charakter nesmiřitelného rozporu. Na jedné straně jsou fundamentalističtí vyznavači bible jakožto Bohem inspirované knihy, která lidem přináší absolutní pravdu, o které se nesluší pochybovat. Na straně druhé jsou ti, někdy (ale ne vždy) trochu ateisticky orientovaní vědci, kteří považují celý vesmír za jakýsi sice hodně komplikovaný, ale v podstatě samohybný stroj, který se postupně rozvíjí dle jemu vlastních přírodních zákonitostí, do nichž žádná vyšší mocnost nezasahuje. A tomuto pojetí podřizují i problematiku vzniku a vývoje života v celé přírodě. V předkládané úvaze chci o obou protikladných postupech pojednat a od obou se nakonec distancovat vlastním duchovním pojetím, které připouští účast Boha na vývoji přírody, aniž by přitom docházelo k porušování vesmíru vrozených přírodních zákonů - což vylučuje jakékoli „zázraky“. Naopak, toto mé pojetí předpokládá, že Bůh při své tvůrčí aktivitě přírodních zákonů plně využívá, aniž by je nějak měnil. Jakým způsobem by však mohl za takovýchto okolností do vývoje vesmíru i života v přírodě zasahovat? To je otázka vhodná důkladného zamyšlení, o němž bude pojednáno.

 

Napřed proberme první - tj. biblický - přístup, založený na zázracích, vyvolaných Bohem. Budeme citovat z ekumenického překladu bible (z r. l984) z l. Mojžíšovy knihy (Genese), která popisuje stvoření celého světa, což zahrnuje  vznik života i člověka. Z důvodů stručnosti dokumentace budou však citovány jen verše, týkající se otázek, které jsou předmětem pojednání. Bible o druhém dni stvoření praví (Gn 1.11; 1.12): „Bůh také řekl: Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny. A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré.“ - Podle bible čtvrtý den řekl Bůh (Gn 1.20): „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou. I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. Bůh jim požehnal. Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi. Byl večer a bylo jitro, den pátý.“ - Bible dále praví (Gn 1.24; 1.25): „I řekl Bůh: vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře. A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.“

 

Dále bible popisuje stvoření člověka (Gn 1.26 - 1.31): „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad vším živým, co se na zemi hýbe. Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu. A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ - Pak bible přechází k sedmému odpočinkovému dni těmito verši (Gn 2.1 - 2.3): „Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo. A sedmý den Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“

 

Po popisu sedmi tvůrčích dní bible však pokračuje dalšími podrobnostmi péče o život člověka, když píše (Gn 2.7; 2.8): „I vytvořil Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ - Po verších, podrobněji charakterizujících Eden, přichází bible ke stvoření ženy (Gn 2.18 - 2.25): „I řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou. Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: Tohle je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest. Proto opustí muž svého otce a matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“

 

Tak takhle popisuje bible stvoření života a člověka. Je samozřejmé, že tento holý text se stal předmětem nespočtu úvah, vztahujících se k vyložení toho, co jednotlivé verše přesně znamenají. Např. jsou „dny stvoření“ obyčejnými dny, nebo jsou tím symbolicky  míněny dlouhé věkové intervaly? Tyto a podobné otázky v předkládané práci nebudou blížeji rozebírány, vždyť to s jistotou ani nemůžeme vědět. Zde jde především o objektivní citace fundamentu, které jasně ukazují, jak si někteří „pravověrní“ židé a křesťané představují vznik života a člověka. Tento směr jejich úvah, vycházející z popisu stvoření v bibli, nazýváme kreacionismus. Podrobnější rozvádění idejí těchto  veršů by tento základ nijak nezpochybnilo, naopak by jej jen rozvíjelo, jak je to patrno ze snah amerických fundamentalistů, kteří se jej snaží modernizovat. Proto je možné tento stručný výpis biblických idejí považovat v našem pojednání za dostačující pro charakterizaci kreacionistického směru úvah a nebudeme jej dále rozvádět.

 

A nyní bychom měli přistoupit k podobnému objektivnímu popisu základních tézí tzv. evolucionismu. Jeho název je odvozen od cizího slova evoluce, což znamená vývoj. Abychom jeho pojetí správně pochopili, musíme přihlížet k celkovému vývoji poznání, vědy a filozofie moderní doby. Ten v počátku 19. století - vlivem tzv. pozitivismu - již dosáhl takového stupně, že se idea vývoje lidské společnosti a jejího života nutně musila projevit. Pozitivismus je filozofický či vědecko-teoretický postoj, že pro filozofii je jedině přípustné, přidržuje-li se „pozitivních“ daností, tj. toho, co lze vnímat a co je jednoznačné, tzv. konstatovatelné, což znamená pozorovatelné smyslovou zkušeností. Pro pozitivismus je nepřijatelná jakákoli metafyzika a samozřejmě i zázraky. A zde musíme vzpomenout nejvlivnějšího anglického filozofa-pozitivisty Huberta Spencera, žijícího v létech 1820 - 1903. Ten ve svých esejích „Teorie populace“ a „Vývojová hypotéza“ formuloval (několik let před Darwinovým vystoupením) myšlenku vývoje a razil výrazy „boj o existenci“ a „přežití nejzdatnějších“, a to zejména v sociálních aspektech. Ve svých „Principech psychologie“ (vyšlých v r. 1855) aplikoval evoluční princip na vývoj ducha a v další knize „Pokrok, jeho zákon a jeho příčiny“ učinil vývojovou myšlenku obecným principem historického dění. Můžeme říci, že tak - podobně jako svého času Dante - vytvořil „syntézu doby“.

 

Avšak mužem, který vítězně uvedl myšlenku evoluce do biologie, se stal Angličan Charles Darwin, který žil v létech 1809 - 1892. Jeho vystoupení můžeme označit za nejdůležitější událost duchovních dějin druhé poloviny 19. století. Někteří fundamentalističtí odpůrci Darwina jej považují za vědecky orientovaného neznaboha, což je však hluboký omyl. Darwin kromě lékařské biologie vystudoval i anglikánskou teologii a stal se hluboce věřícím stoupencem moderního necírkevního a nedogmatického náboženství, stal se unitářem. Jeho evoluční nauka - podložená studijními cestami po celém světě - vychází z biologických fakt proměnlivosti živých bytostí (tzv. variability), dědičnosti a nadprodukce potomstva. Následkem této nadprodukce se mezi živými bytostmi rozpoutává „boj o život“. Ty, které pro své nepříznivé vlastnosti v tomto boji neobstojí, se nemohou dále rozmnožovat a vymírají. Lépe „přizpůsobené“ přežívají a udržují svou rasu, předávajíce své genetické vlastnosti potomstvu. Během nesmírného časového období tento proces výběru (tzv. selekce) vedl ke vzniku druhů, rodů, čeledí, atd. Takto mohly vyšší či vyvinutější formy živých bytostí vzniknout z nižších, méně vyvinutých. I člověk, jako dosud nejlépe organizovaná bytost, vyrostl z animálních forem. Mezi hlavní Darwinova díla patří spisy „O původu druhů“ (vyšlý v r. 1859) a „Původ člověka a pohlavní výběr“ z  r. 1874. Jeho spisy, rozšířené v mnoha překladech a vydáních po celém světě, znamenaly ohromný průlom v názorech na vývoj života a původ člověka a staly se velikým oponentem kreacionistického pojetí. Rozpoutaly ten veliký rozpor, který byl zmíněn v úvodním odstavci tohoto pojednání.

 

Na Darwinovy ideje navázali i další evolucionisté, snažící se vyložit vznik počátečních forem života, z nichž se evolucí vyvinuly pozdější složitější formy. Byla vyslovena řada hypotéz, usilujících o popis vzniku života z neživé hmoty přímo na Zemi, nebo předpokládajících transport jeho zárodků z vesmíru tlakem záření, nebo uzavřených v meteoritech. Pokud se týče vzniku života přímo na Zemi, bylo konstatováno, že nemohl vzniknout na jejím povrchu, neboť ten byl ozařován smrtícími ultrafialovými paprsky ze Slunce. V pradávných dobách Země měla tzv. anaerobní atmosféru, neobsahující kyslík, a tak nemohla vzniknout z něho se tvořící chránící ozonová vrstva. Život mohl vzniknout jen v hlubinách moře, neboť tlustší vrstva vody nebezpečné záření zadržuje. Tyto hypotézy předpokládají, že Země od svého vzniku prodělala napřed tzv. chemickou evoluci, trvající asi 1 a 1/2 miliardy let, při které se na Zemi vytvořil  různými chemickými a fyzikálními pochody větší počet organických (dokonce i vysokomolekulárních) látek, významných pro život. Některé z nich byly na Zem přineseny z kosmu. Po chemické evoluci následovala tzv. biologická evoluce, která trvá již 3 miliardy let. V jejím začátku byl samoorganizací hmoty (založené na tzv. nekovalentních interakcích) v hlubinách moře v blízkosti vývěrů sopečných plynů vytvořen prvý mikrobielní zárodek života (tzv. protoorganismus neboli eobiont), využívající metabolismu síry (zejména chemických přeměn vyvěrajícího sirovodíku) jako zdroj biochemické energie. Z něj se vyvinuly další organismy, mimo jiné velmi důležité stromatolity, které začaly produkovat kyslík, jímž se voda moře i atmosféra posléze nasytily. Atmosféra se stala tzv. aerobní. Došlo přitom také k vytvoření chránící ozonové vrstvy, která umožnila výstup života z moře na pevninu.

 

Výskyt kyslíku umožnil základní přeměnu původního sirného metabolismu na energeticky výhodnější kyslíkatý. Došlo ke vzniku velmi malých tzv. mitochondrií (producentů nadbytku biochemické energie) a k jejich inkorporaci do energeticky chudších větších buněk. To posléze umožnilo vznik vícebuněčných organismů, rostlin a živočichů. Začal se uplatňovat i pohlavní způsob rozmnožování. Dále došlo k ustálení globální rovnováhy mezi fotosyntézou (absorbující sluneční záření i kysličník uhličitý a produkující kyslík i řadu důležitých organických látek) a dýcháním či hořením (které naopak tyto organické látky spotřebovávají a produkují kysličník uhličitý. Přitom uvolňují lapenou sluneční energii, důležitou pro život). To umožnilo v poměrně krátké době celkový úžasný rozvoj života na Zemi, který můžeme nazvat „populační explozí“ a kterou charakterizoval Darwin svou evoluční koncepcí. Tyto biologické změny posléze vedly i ke vzniku primátů s člověkem na konci.

 

Jiná hypotéza o vzniku života považuje základní formy jeho procesů za tak komplikované, že se nemohly  na Zemi během „pouhých“ 4 a 1/2 miliardy let její existence samovolně  vytvořit. Proto uvažuje o transportu živých zárodků z kosmu, kde byl k dispozici delší časový interval pro takový vývoj. Tato hypotéza se nazývá panspermie. Avšak i podle ní je nutné předpokládat, že i ve vesmíru docházelo na některých místech k samovolnému vytváření živé hmoty z neživé.

 

Stručné údaje, uvedené v posledních třech odstavcích našeho pojednání a otevírající velké možnosti dalších úvah, jsou snad dostatečné k základní charakterizaci pojetí evolucionismu, a proto se na ně v dalším výkladu omezíme. - A nyní  před námi stojí základní otázka tohoto pojednání, totiž zda vůbec - a když ano, tak jak - může Bůh do tohoto dění zasahovat bez narušování přírodních zákonů. Tyto úvahy samozřejmě předpokládají existenci vysoce inteligentního jsoucna, které ve filozofii i v náboženství nazýváme Bůh. V našem pojednání se nebudeme snažit rozvíjet úvahy o jeho charakterizaci (např. zda jde o bytí osobní nebo neosobní, apod.) neboť naše omezené lidské znalosti nás k tomu neopravňují. Vycházíme však z víry v jeho existenci. I když věda tvrdí, že Boha nelze vědeckými metodami ani dokázat, ani popřít, zastáváme názor, že jen přírodovědecky slepý nevědomec by jej mohl popírat, neboť rozhlédneme-li se kolem v naší pozemské krásné přírodě i v celém kosmu, můžeme vycítit jeho vysokou inteligenci a nesmírnou moudrost nejen v mechanismu životních procesů ve všech organismech kolem nás a v úžasné souhře biologicko-fyziologických zákonitostí, které je řídí (toto hledisko nazýváme teleologické), ale i v nádherné přírodě tzv. neživé. - Tímto odstavcem jsme otevřeli otázku, zda a jak může Bůh do tohoto obdivuhodného přírodního dění (které dosud ani zdaleka plně nechápeme) nějakým tvůrčím způsobem zasahovat. A po jejím položení musíme konstatovat, že - podobně jako tomu je u protikladu kreacionismu a evolucionismu - existují dva protichůdné tábory. Popišme je stručně.

 

Začněme prvým táborem, který sice Boha nepopírá, nevěří však v jeho zásahy do současného existujícího světa. Typickým představitelem tohoto názoru se stal největší žídovský filozof středověku - Moses Maimonides z Gordóby - který žil v létech 1135 - 1204. Ten mimo jiné podle Genese učil, že počínaje sedmým dnem skončilo veškeré zasahování Boha a vesmír začal žít podle svých - Bohem v šesti dnech určených - a tedy teď již vlastních přírodních zákonů. Bůh tedy sedmým dnem začal odpočívat a zřejmě odpočívá dodnes. Tato idea Moše Maimonidesa byla později nazvána deismus. (Tento název je odvozen od latinského jména pro Boha: „Deus“). Tak se označuje názor, který sice uznává Boha za prazáklad světa, ale odmítá možnost Božího zasahování do běhu světa jednou již existujícího. Deismus tedy nezná zázraky ani zjevení. Podle tohoto učení rozum, nikoliv zjevení, je vlastním pramenem náboženské pravdy. Toto pojetí tzv. „rozumového náboženství“ bylo později v osvícenecké Anglii velice rozšířeno. Idea deismu sehrála význačnou úlohu v době osvícenectví v celé Evropě a i naši unitáři se v jedné etapě své historie nazývali deisté. Deismus se zdá mít do jisté míry i přírodovědecké opodstatnění: v okamžiku velikého třesku vzniklý vesmír získal veškeré přírodní zákony a nadále se řídí jejich uplatňováním. Přitom nedochází k jejich žádným zázračným změnám.

 

Na protilehlé straně této filozoficko-teologické platformy uvažování existuje směr, který se nazývá teismus. (Jeho jméno je odvozeno od řeckého názvu Boha: „Theos“). Ten připouští, že Bůh nejen může, ale opravdu zasahuje do běhu existujícího světa z pozice jakési Prozřetelnosti. Teismus připouští zjevení i zázraky a bible je jeho typickým kánonickým spisem. Významným představitelem filozoficko-teologického směru, který je založen na trvalém tvůrčím působení Boha v celém vesmíru, a tím i v našem pozemském světě,  se stal jeden z nejvýznamnějších filozofů rané ranesance, Němec Nikolaus Chrypffs, nazývaný Mikuláš Kusánský (latinsky Cusanus); ten žil v létech 1407 - 1464. Mikuláš Kusánský se vyhýbal pojmu jednorázového stvoření světa Bohem tvůrčím aktem z ničeho a předložil učení o „rozbalování Boha“. Vycházel z toho, že v prapočátku (dříve, než existoval svět) byl vesmír jakýmsi nám málo pochopitelným způsobem v Bohu uzavřen a v počátcích vzniku světa došlo k jakémusi „seberozvinování absolutna“. Toto „rozbalování Boha“ však není jednorázový čin, nýbrž je to proces, něco, co probíhá neustále, neboť tvůrčí potence Boha není  vyčerpána tím, co je již rozvinuto v našem současném vesmíru. Tento proces je věčný jako sám Bůh. Tyto představy můžeme interpretovat i současnými teologicko-filozofickými termíny: o Bohu, obsahujícím v sobě  vesmír v „zavinuté“ formě můžeme hovořit jako o Bohu transcendentním, ponořeným trvale ve Věčnosti (vědecky bychom řekli v singularitě), zatímco jeho „rozbalovanou“ formu můžeme nazvat Bohem imanentním, neboť tvoří podstatu vesmíru. A tak Kusánského „rozbalování Boha“ můžeme chápat jako způsob, kterým se Bůh tvůrčím způsobem podílí na evoluci celého kosmu a samozřejmě i života v něm.

 

Když jsme si vyložili oba protichůdné názory, můžeme konečně přistoupit k tomu, abychom předložili pojetí vlastní, které se od obou zmíněných jednak liší, jednak je vlastně svým způsobem spojuje. Abychom tento způsob blíže vysvětlili, musíme předem trochu objasnit pojetí náhody a pravděpodobnosti ve světě, neboť na tom je náš výklad založen. Hlavní problematikou střetu mezi kreacionismem a evolucionismem je otázka, zda všechny ty bohaté a rozmanité životní formy a procesy v nich, které v přírodě nacházíme, mohly vzniknout samy od sebe pouze nahodilými procesy (tak je nejčastěji vykládáno Darwinovo pojetí), nebo zda je nutno předpokládat nějakou vysoce inteligentní tvůrčí silu, která jejich vývoj řídila. Navíc, tzv. „skalní fundamentalisté“ ani žádný vývoj nepředpokládají, neboť věří, že všechny druhy organismů vytvořil Bůh souhrnně během biblických šesti dní svého tvůrčího procesu. Dle mého názoru k této základní otázce musíme přistoupit s pochybnostmi o tom, že by se všechno dění v živých organismech a vznik jejich forem podařilo vysvětlit čistě nahodilými procesy. Čím více je studujeme, tím více chápeme, že jsou příliš složité a matematika počtu pravděpodobnosti čistě nahodilý přístup téměř vylučuje. Samozřejmě vědecký přístup k této problematice nám nedovoluje přijmout fundamentalistickou víru o souhrnném stvoření živých bytostí způsobem, jak to líčí biblická Genese. V každém případě nás přírodovědecké poznání nutí k závěru, že život na Zemi se vyvíjel od jednodušších forem ke složitějším, jak nám to předestřel Darwin a jeho následovatelé. Věda proto nemůže přijmout jiný výklad. Otázkou však zůstává, zda se evoluce řídila čistě nahodilými procesy, nebo zda se zde uplatňovala nějaká tvůrčí inteligence. Ale jak, když věda nemůže přijmout víru v zázraky, které by narušovaly přírodní zákony?

 

K této otázce můžeme přistoupit úvahou, zda je vývoj vesmíru řízen přesně, jednoznačně a detailně známými přírodními zákony ve smyslu karteziánského pojetí, nebo zda kosmické či přírodní dění připouští určité stupně „volnosti“. Názor o strojově-mechanickém průběhu všeho kosmického dění byl v moderní době již dříve opuštěn, a čím dále, tím více se ve vědě i ve filozofii diskutuje o tom stupni „volností“. První velkou ránu strojově-deterministickému pojetí vývoje vesmíru zasadil Werner Heisenberg svým principem neurčitosti, který prokázal, že nelze s absolutní přesností určit současně místo a impulz subatomové částice, což znejistilo pojem kauzality a vyloučilo naprostý determinismus. Další ránu naší jistotě zasadila Einsteinova teorie relativity, která vyloučila možnost pojmu obecně platné současnosti ve vesmíru a tak znemožnila deterministickou funkci „Laplaceova démona“, která by dovolovala při přesné znalosti současného výchozího stavu a zákonů všech přírodních věd vykalkulovat přesnou budoucnost, ale i minulost vesmíru. Moderní „teorie chaosu“ (tj. protikladu uspořádanosti) přinesla některé nové převratné možnosti dosud netušených „volností“, další principiální meze přesnosti a tím i předvídatelnosti, jak nám to ukázal Benoit Mandelbrot svou naukou o fraktalech (komplikovaných útvarech s velkou vnitřní členitostí, neuchopitelných sobě podobných nepravidelnostech, zlomcích všech měřítek).  Ne jednu, ale celou řadu „volností“ vykazuje dnes již světoznámá kniha Tridjofa Capry „Tao fyziky“, která do nejmodernějších úvah současné teoretické fyziky připouští vstup některých mystických názorů dávných asijských filozofií (zejména taoismu).

 

Abychom čtenáři přiblížili podstatu předkládaných idejí s využitím zmíněných „volností“, uvedeme následující představu z oboru termodynamiky: představme si veliký uzavřený prostor tvaru kvádru, který je (při obvyklé pokojové teplotě a obvyklém atmosférickém tlaku) naplněn stejným množstvím dvou druhů stejně velkých a stejně těžkých molekul plynů A a B. Tyto molekuly se pohybují různě velkými rychlostmi různými směry a hojně na sebe narážejí, což způsobuje jejich tepelná energie. Nahodilými nárazy jsou prakticky rovnoměrně rozptýleny po celém uzavřeném prostoru a tento pohyb a stav jejich rozptýlení se časem nemění. Každá molekula může být samovolně dostrkána do jakéhokoli místa uzavřeného prostoru. Takovému systému říkáme z hlediska termodynamiky, že má maximální tzv. entropii, což značí nejvíce pravděpodobný stav, kterého může samovolně dosáhnout. A nyní si představme, že zmíněný prostor uprostřed přepažíme pevnou stěnou, která má v sobě provrtán dostatečně velký otvor. Na entropii tohoto systému (tj. na pravděpodobnosti jeho stavu) se nic nemění, neboť molekuly A i B mohou touto dírou nahodile střídavě pronikat oběma směry z levé i pravé půlky přepaženého prostoru. A nyní si představme, že u tohoto otvoru usadíme smyšlenou hypotetickou bytost, která se v termodynamických úvahách nazývá „Maxwellův třídící čertík“. Jeho úkolem je zabraňovat molekulám plynu A pronikat z levého prostoru do pravého a molekulám B z pravé poloviny přepaženého prostoru do levé. V opačných směrech mohou tyto molekuly nahodile pronikat bez zábran. „Čertík“ přitom žádné molekuly nijak nepřečerpává s vynaložením energie, pouze ovlivňuje pravděpodobnost samovolného procesu. Po určité době nahodilých tepelných pohybů dojde k tomu, že v levé polovině přepaženého prostoru se nashromáždí jen molekulky A a v pravé jen  molekuly B. Z hlediska termodynamiky říkáme, že  se entropie systému podstatně zmenšila. Vzhledem k tomu, že celkový počet molekul A i B je stejný a že tyto molekuly jsou stejně velké a stejně hmotné, nedojde při tomto rozdělení v obou polovinách k žádné změně teploty a tlaku. Jestliže pak rozdělující stěnu odstraníme, dojde ve velmi krátké době k samovolnému promíchání molekul A i B a k obnovení původní situace, tj. systém se dostane do nejpravděpodobnějšího stavu, jeho entropie vzroste na maximum. Jestliže neodstraníme celou stěnu, nýbrž jen toho „čertíka“, dojde rovněž k vzájemnému promíchání všech molekul a k obnovení  původní entropie, jenže to bude trvat delší čas, závislý na velikosti otvoru.

 

Proč jsme zvolili tuto představu a co má společného s životem? Ukazuje, že do přírodního dění je možné zasahovat bez vynaložení energie a manipulací s hmotou, stačí pouze ovlivňovat pravděpodobnosti samovolných dějů. Dále je prokázáno, že procesy v živých organismech (transport potravy v nich a fyziologické procesy jejich růstu a vývoje) lze charakterizovat zmenšováním jejich entropie. Jestliže organismus zahyne, jednotlivé atomy jeho těla se nahodilými přírodními procesy rozptýlí do okolní přírody, přičemž entropie naopak roste. Život je tedy proces, při kterém je ovlivňována pravděpodobnost. Do nahodilosti dějů, probíhajících v živých organismech samovolně, zasahuje jakýsi organizující činitel, který souvisí se samou podstatou života. A tyto poznatky je možné rozšířit i na vznik a vývoj života v celé přírodě, v celém kosmu, neboť nám umožňují pochopit, že do přírodních dějů je možné zasahovat bez „násilnických“ změn hmotné podstaty, bez využití energie, tj. bez zásahu do platnosti stávajících známých přírodních zákonů, tj. bez jakýchkoli „zázraků“. A to pouhým ovlivňováním pravděpodobnosti nahodilých jevů s využitím těch „volností“, o kterých byla uvedena zmínka v předešlých odstavcích. Jaký je detailní mechanismus tohoto ovlivňování pravděpodobnosti či nahodilosti ovšem dosud nevíme, což však nevylučuje, že se nám to podaří  objasnit v budoucnosti. Zřejmě zasahuje do produktivních mutací genomu. Tento způsob působení na celou přírodu byl v hlásaném „Náboženství Moudrosti“ (viz internet http://sweb.cz/MikesOtakar) nazván „duchovní drift“. Zamyslíme-li se nad uvedenými ideami hlouběji, pochopíme, že uvedené pojetí otevírá možnost široké tvůrčí aktivity v celé přírodě a takto by mohl Bůh zasahovat do vzniku života a evoluce celé biosféry, aniž by docházelo k narušování existujících přírodních zákonů, týkajících se „mechanického“ ovládání hmoty a energie. Naopak, toto „jemné“ působení na existující svět dovoluje těchto zákonů účelně využívat v aktivitách, které můžeme plným právem nazvat „tvůrčí“.

 

K objasnění těchto idejí byla napsána tato stať, přičemž bylo čerpáno z preprintu knihy, sepsané autorem této statě a nazvané „Filozofie Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“, která byla vydána v r. 1998 jen ve velmi malém počtu výtisků pro potřeby unitářských obcí. Zmíněný „duchovní drift“ umožňuje blíže porozumět Kusánskému „rozbalování Boha“ i modernímu pojetí vzniku života a evoluce, poněvadž vysvětluje možnost tvůrčího ovlivňování nahodilých procesů darwinismu a snad otevírá i možnost nového pojetí kreacionismu. Tím vlastně tyto dosud protichůdné přístupy svým způsobem spojuje.