Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

CO ČLOVĚKU PŘINÁŠÍ VÍRA V BOHA?

 

    Tato otázka je pro nás nejen významná, ale i zajímavá. Poněvadž úzce souvisí s náboženstvím (i když tyto pojmy nejsou totožné), měli bychom stručně pojednat i o jeho vzniku. V pražské obci „Náboženského sdružení českých unitářů“ byl připraven mnou sepsaný a vydaný preprint, nazvaný „Náboženství Moudrosti“, který o této problematice podrobně pojednává a proto je pro mne nejsnazší citovat některé stati. V tomto preprintu se praví:

 

    „V celé živočišné říši mimo člověka nejsou ani stopy něčeho, co by bylo srovnatelné s náznaky aktivity, podobné lidskému náboženství. Nic takového nebylo nalezeno ani v minulosti. Ani u těch vyspělých primátů, kteří jsou vývojově člověku nejbližší, nejsou žádné takové náznaky prokazatelně doloženy, i když byly na toto téma již vysloveny i některé hypotézy. V celé živé přírodě je náboženství vázáno jen na lidskou společnost.. Vznik náboženství zřejmě souvisel se vznikem schopnosti abstraktního myšlení, jímž se člověk  odlišuje od zvířat. Náznaková představa Boha nebo jeho ekvivalentní představa (i když velmi zjednodušená) patrně patřila mezi první abstraktní pojmy, které si přírodní člověk – počínající myslet – vytvořil, i když rozhodně nešlo o žádný pojem náležitě vyhraněný. Bylo by však hrubou chybou se domnívat, že idea Boha vznikla jen jako důsledek rozvíjející se schopnosti abstraktního myšlení a že je to tedy pouze produkt rozvíjejícího se intelektu člověka.

 

    Při vzniku náboženství hrála bezesporu velkou roli intuice. Člověk, žijící v úzkém kontaktu s přírodou, vyciťoval její duchovní podstatu a snažil se to nějak vyjádřit. Tato čirá duchovní podstata přírody byla a je jen jedna a také původní primitivní náboženství bylo ve svém základu „monoteistické“. Teprve později vyvíjející se člověk začal duchovní vlivy diferencovat a vytvářel tak předpoklady pro „přírodní polytessmus“… U severoamerických Indiánů to byla známá víra ve „Velikého Boha“ (Kitši Manitů); pokud se během dalšího vývoje objevila víra v další přírodní duchy nebo jiné duchovní bytosti, byli tito vždy podřízeni prvotnímu „Velikému Duchu“. Podobné náboženské představy byly pozorovány i u jihoamerických Indiánů…

 

    Tyto moderní poznatky korigují starší teorie o původu náboženství, reprezentované dílčími hypotézami o uctívání jevů přírodních, stromů, země, vody, slunce, měsíce či hvězd (naturalistická mytologie), o víře v duši věcí (animismus), o uctívání duší zemřelých předků (manismus), o uctívání předmětů a víře v  tajemný vztah mezi člověkem a určitým předmětem (fetišismus, totemismus), o víře v  nedotknutelnost některých věcí nebo osob (tabuismus) a o víře v možnost zvládnutí neznámých sil či podrobení si přírodních duchů (čarodějnictví, magie). Všechny tyto uvedené formy uctívání a praktik prokazatelně existovaly (často ve vzájemných souvislostech), nepředstavují však zdroj, z něhož se náboženství vyvinulo, nýbrž spíše degeneraci původní přirozené víry v jediné základní duchovní jsoucno. Víra v ženské základní božstvo, zaznamenaná u některých forem prvobytně-pospolné společnosti, byla odrazem matriarchátu jakožto společenské formy své doby, a uctívání předků (ale i totemismus) úzce souvisely s rodovým zřízením.

 

    Další rozvoj lidské společnosti, zdokonalování nástrojů a rozvoj efektivity práce dovolily specializaci v práci a vedly nejen ke vzniku společenských tříd, ale tím, že poskytovaly člověku více času k přemýšlení a rozvoji kultury, vedly také ke vzniku profesionálních kněží. Avšak již v pozdních stadiích prvobytně-pospolné společnosti se vyčlenila skupina lidí, zabývajících se kultovní činností; byli to medicinmani, šamani, kouzelníci, z nichž se později kněží vyvinuli.. A ti byli specializováni pro náboženské služby. Tak se náboženství začalo pomalu formovat jakožto instituce a tato skupina lidí získávala v tehdejší společnosti stále větší vliv“.

 

    Postupem doby se náboženství rozvinulo v řadu forem, o jejichž principech stručně pojednáme. Nejzákladnějším a také nejrozšířenějším principem náboženství je zpravidla víra v osobního Boha (nebo bohy); tento směr se nazývá „teismus“. (Název je odvozen z  řeckého názvu pro Boha „Theos“). Podle této víry je Bůh osobní nadsmyslnou rozumnou bytostí, neskonale dokonalejší a mocnější, než je člověk, která stvořila svět a vládne mu, aniž by s ním byla totožná. Je-li uctíván jen jediný teistický Bůh, jmenujeme tuto víru „monoteismem“ (jednobožstvím). Je-li uznávána existence více bohů, hovoříme o „polyteismu“ (mnohobožství). Zvláštním druhem polyteismu je „homoteismus“ či „kathenoteismus“, rozšířený zejména v Indii. Je trochu blízký monoteismu názorem, že různí bohové jsou vlastně jen různými projevy Boha jednoho a tak uctíváním kteréhokoli boha jsou vlastně uctíváni i všichni ostatní. Avšak vedle teistického náboženství existuje i „náboženství neteistické“, které sice ctí nejhlubší duchovní „Prapodstatu“ veškerého bytí, nikoliv však formou osobního Boha; příkladem je „buddhismus“ či „taoismus“.

 

    Pod pojmem „panteismus“ rozumíme nábožensko-filozofický směr, který nepovažuje Boha za tvůrce vesmíru, který stojí mimo přírodu, nýbrž jej vkládá do přírody samé a ztotožňuje jej s ní. Proti tomuto pojetí se postavil tzv. „panenteismus“ s tím, že přeci „Bůh transcendentní“ existoval dříve, nežli vznikl tento svět (byl přeci jeho Tvůrcem). Podle panenteismu Bůh je nyní v projeveném světě „imanentní“, což znamená, že tvoří jeho podstatu, aniž by s ním byl totožný. „Deismus“ (název je odvozen z latinského názvu Boha „Deus“) je nábožensko-filozofický směr, který sice považuje Boha za tvůrce přírody a za příčinu její existence, ale stvoření světa považuje za jednorázový akt: Bůh po stvoření světa už do něho nezasahuje. Svět se nadále vyvíjí sám dle původních mu Bohem daných zákonů. Tento směr tedy neuznává zázraky ani zjevení. Světoví unitáři se jedno období svého vývoje také nazývali „deisté“. Deismus totiž v období osvícenectví vytvořil v Evropě tzv. „rozumové náboženství“, k němuž se unitáři hlásili.

 

    Náboženský dualismus“ uznává existenci dvou protikladných nadsmyslných teistických principů (dobrého a zlého), které spolu zápasí o vládu nad světem,. (Příkladem je staré perské učení Zarathuštrovo). „Monismus“ (opak „pluralismu“) je filozofický názor, že k vytvoření světa není třeba dvou (nebo více) nezávislých, nebo i protikladných principů – především duchovního a hmotného – nýbrž že stačí princip jeden (svět je jednotný). Monismus může býti buď náboženský (svět je především povahy duchovní), nebo i materialistický (základem světa je hmota-energie). Podle našeho „Náboženství Moudrosti“ celý hmotný vesmír i se svou imanentní duchovností vytváří velikou všeobsáhlou „Jednotu všeho bytí a dění“ (Unitas), jíž my lidé jsme nedílnou součástí spolu se všemi ostatními živými tvory i celou neživou přírodou.

 

    Když jsme probrali různé formy víry v Boha a různé principy náboženství, můžeme přistoupit k tomu, co nám taková víra přináší nebo může přinést. V dubnu v  r. 2007 jsem na jedné své promluvě v pražské Unitarii řekl: „Náboženství je především vnitřní opora a záštita. Věřící člověk se necítí být vydán na pospas slepému osudu či slepé náhodě. Ví, že existuje cosi, co je vysoce inteligentní podstatou tohoto projeveného světa a že on – jakožto člověk – je jedním z projevů této Inteligence a že se tudíž k ní může s důvěrou obracet jako ke svému původci, jako se dítě obrací ke své matce, která ho zrodila, či ke svému otci. Tato možnost obracení se ke svému prazákladu je důležitá zejména ve velké nouzi či ve velké tísni, v nebezpečí, nebo v nemoci či stresu. Ohrožený člověk se cítí ve svém životě daleko bezpečnější. Avšak i když člověk nemůže očekávat splnění všech svých nereálných a leckdy i sobeckých modliteb a i když jsou známy tragické úděly statisíců i milionů, jimž žádný Bůh v jejich strádání či neštěstí  nepomohl, přesto je z hlediska psychologie víra v Boha nesmírnou pomocí, která mnohým umožnila lépe snášet i velká, téměř nesnesitelná trápení. Často v řadě osobních tragických situací žádná reálná hmotná opatření nedokázala nahradit duchovní pomoc, poskytnutou oddanou modlitbou. Tak to je hlavní dar náboženství – vnitřní duchovní opora.

 

    Dále víra v Boha je u mnohých opravdu věřících základem pro jejich světový názor. V existenci božství, jakožto základu všeho života ve vyvíjejícím se vesmíru, takoví věřící vidí i smysl svého vlastního života a chtějí se na smysluplné duchovně podložené kosmické evoluci  svou prací  také vědomě podílet. Oceňují harmonii přírodních i duchovních zákonů, oceňují Řád, který kosmickou evoluci řídí a snaží se chápat a dodržovat z  náboženství vyplývající etické normy chování v lidské společnosti i v přírodě, neboť ve své duši – formou Kantova kategorického imperativu – vyciťují jejich božský původ.

 

    Jsou ještě další důvody, proč člověk přijímá, popřípadě rozvíjí různé formy náboženství. Některým lidem je vrozena silná religiozita, touha po Bohu, snaží se k božství blížit duchovní cestou a Boha milují. Duchovně orientovaní filozofové nacházejí ve víře v  Boha základ pro své chápání podstaty světa a jeho vývoje. Mystikové zas pociťují nesmrtelnou „Boží Jiskru“ ve svém nitru, která tam vytváří „Svědka jejich zrození z Absolutna  a  jejich Vyšší Já, „Vnitřního Pozorovatele všech jejich myšlenek a činů“, „Átmana“ či „Niterného Krista“. Tato Boží Jiskra je také základem ráje srdce a hlubiny bezpečnosti, což ve svých nitrech zřetelně pociťují. A posléze náboženství lidem umožňuje se sdružovat na základě shodné nebo podobné víry a vytvářet tak společenské formace pro takové duchovní obcování. Člověk tak  nezůstává ve své víře osamocený, nachází své sestry a bratry. Tak vznikaly církve a náboženské společnosti, které svým formám víry dávaly společenské rámce. Avšak někdy vytvářely i možná zbytečné církevní hierarchie. Takovéto organizace se staraly nejen o upevňování své víry a na ní založených aktivit v tomto reálném světě, ale často se snažily řešit i otázky, přesahující pozemský život člověka a svá učení orientovaly i na problematiku života posmrtného. Věřící pak jejich prostřednictvím hledali cestu ke spáse, či  ke  vhodným formám života na „onom světě“, nebo v  příštích inkarnacích.

 

    Ze všeho, co bylo v této kapitole dosud řečeno je zřejmé, že náboženství či víra v Boha člověku přinášelo a přináší  mnohá cenná obohacení jeho života, často zásadního rázu, a proto není překvapující, že bylo úzce spjato s celým vývojem lidské společnosti již od dob neandrtálců a že vydrželo až do dob současných. Teprve v nejposlednějších etapách vývoje lidstva pozorujeme zřetelné tendence k sekularizaci (tj. k zesvětštění) a odcírkevňování života, k oddalování se od náboženství. Proto dnes zažíváme něco, co jsme výstižně nazvali „Náboženská krize“. Ale to je varovný signál!

 

    Jako protiklad k této tendenci již více myslitelů projevilo snahy vybírat duchovní klenoty z různých svatých písem celého světa a doplňovat je moderními úvahami, které by nebyly v rozporu s vědeckým poznáním a zpracovávat je v  tzv. „univerzální náboženství budoucnosti“. To má být prosté dogmatických tvrzení jednotlivých forem starých i současných věr. Takové univerzální náboženství by mohlo být    po dlouhém čase, až dozraje jeho doba    přijatelné pro široký okruh věřících na celém světě. Je to však nemalý úkol, na kterém musí pracovat celý štáb duchovně i vědecky orientovaných myslitelů. O podrobnostech takového „univerzálního náboženství budoucnosti“ je však nutné detailněji pojednat v některém příštím samostatném článku.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -