Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

JE  ČLOVĚK  DOBRÝ  NEBO  ŠPATNÝ  ?

 

1. ÚVOD

 

    Tato otázka se táhne téměř celými dějinami lidstva a je plná rozporů. Těžko se na ni dává jednoznačná odpověď. Pro zlepšení možnosti orientace našich čtenářů v tomto oboru byla připravena tato úvaha, která jej stručně probere a zhodnotí. Napřed bychom si ale měli ujasnit pojmy  dobro  a   zlo.    Jak se k otázce zla či dobra staví naše Náboženství Moudrosti? – Budeme citovat ze stejnojmenného preprintu: „Co je to zlo? Podobně jako dobro, zlo samo o sobě neexistuje, nemá žádnou vlastní absolutní jsoucnost. Dobro, nebo jeho opak - zlo - mají smysl jen tehdy, uvažujeme-li je ve vztahu k nějaké jiné existenci, které buď prospívají, nebo škodí. Zlo i dobro jsou proto relativní... Člověk má ovšem často tendence nedívat se na vše kolem sebe s  nadhledem, nýbrž vztahovat vše jen k sobě  -  a pak to, co mu prospívá, hodnotí jako dobro, opak jako zlo, bez ohledu na to, jaký dopad to má na jiné bytosti... Odkud se zlo bere? Je podněcováno z  podvědomí, z těch eticky nejnižších součástí lidské bytosti, přičemž tyto podněty nejsou v našem středním vědomí kontrolovány vlivy vyššími, pramenícími z nadvědomí. Proto jsou realizovány. Nehledejme ďábla jako nějakou vnější od přírody zlou bytost, našeptávající nám zlé myšlenky. Démonické vlivy spočívají v nás samých. Proto musíme všechny své myšlenky a emoce stále kontrolovat. Člověk, páchající zlo, si neuvědomuje všechny souvislosti svých činů, jedná zle v  podstatě z  nevědomosti“. -  A z toho jasně vyplývá význam duchovně pojaté eticko-morální osvěty. Proto je etika velevýznamným prvkem každého seriózně pojatého náboženství.

 

2. VÝVOJ FILOZOFICKÝCH NÁZORŮ O TOMTO PROBLÉMU

 

    Nyní k této otázce přistoupíme z hlediska historie, přičemž budeme často čerpat z preprintu unitářské knížky „Filozofie Náboženství Moudrosti“. Začneme starověkým čínským filozofem KONFUCIEM. Ten vypracoval pragmatickou nauku o optimálním vývoji státu a chování jeho vládců i řadových občanů, která se stala jakýmsi trvalým čínským náboženstvím, nazvaným konfucianismus. Na otázku „Co je dokonalá ctnost?“ Konfucius odpověděl téměř buddhisticky nebo křesťansky: „Co sám nechceš, nečiň jiným!“ Konfuciův současník LA0-TSE byl stoupencem prastarého čínského  taoismu  sepsal nejznámější taoistickou knihu „Tao-Te-Ťing“. V jejím názvu prostřední slovo  Te  znamená právě ctnost, kterou uvádí do souvislosti s výrazem pro absolutno i náboženskou cestu, charakterizovanou prvním slovem Tao. Rovněž filozofie taoismu se v jistém smyslu blíží filozofii indické, buddhistické, ale i křesťanské. Cituji příklady: „Oplácej zlobu ctností!“, „Taoista dobrým činí dobro a nedobrým též dobro“, „K upřímným je upřímný a k neupřímným též upřímný, neboť takové jsou dobro a upřímnost síly“. Taoismus nabádá k prostotě a ke klidu. Ten, jehož skutky jsou v souladu s Tao, s Taem splývá. Unitáři přispěli k poznání taoismu vydáním knížky „Šienšanský mudrc“. Hovoříme-li o čínské filozofii, nemůžeme opomenout dalšího význačného čínského filozofa  -  velkého Konfuciova žáka  -  a tím byl MENCIUS.  Učení svého mistra doplnil jednak v psychologii (vypracoval konkrétní teorii lidské povahy) a jednak vynikl jako politický myslitel (rádce vládců). Ve své psychologii vycházel ze stručné zásady „člověk je dobrý“ a z toho, že nemusíme hledat vzory v mudrcích, neboť všichni v sobě máme klíč k harmonickému životu. Pokud se týče formy vlády, preferoval monarchii před demokracií, neboť - jak říkal - k ustavení dobrého stavu společnosti by v demokracii bylo třeba vychovávat každého jednotlivce, zatímco v monarchii stačí, aby byl k pravé cestě veden jen samotný vládce. Připouštěl však, že lid má právo špatného vládce sesadit. Takové prohlášení však někdy vyvolávalo nepřízeň vládců. Současník Mencia, čínský filozof SÜNCIUS vycházel ze zcela opačné psychologie: „Přirozenost člověka je špatná“. Podle něj se člověk rodí se sklonem k osobnímu prospěchu a k řadě neřestí. Aby se z něj stal člověk kultivovaný, musí se vychovávat. Dobro v člověku je pouze vypěstované.

 

    Na starověkou čínskou filozofii navážeme indickým učením GAUTAMA BUDDHY, který shrnul veškeré svoje učení  v jedinou gáthu (tj. sloku): „Nepáchati skutků zlých, osvojovati si dobro, očistiti svou mysl  -  toť pravidlo Buddhovo“. Buddha vypracoval celou soustavu pravidel, jak člověk má vésti správný život, ty jsou však rozsáhlé a nelze je v  tomto krátkém článku vylíčit. Odkazujeme na originální literaturu: na buddhistický katechismus zvaný „Dharma“ a na sbírku buddhistických průpovídek „Dhammapadam“ (obě knihy byly přeloženy do češtiny). Pokud se týče hinduismu, jeho etika je nejen nesmírně rozsáhlá, ale i komplikovaná. Kvůli stručnosti odkazujeme zejména  na dva pro nás nejdůležitější zdroje: upanišady a Bhagavad-Gítu. V dalším je nutné se zmínit o filozofii antické. Z námi probíraného hlediska je zajímavá kosmopolitická kultura postaristotelovského období (tzv. helenismus), která rozvíjela jako jednu z hlavních složek tzv. stoicismus. Byla to také nejvlivnější škola římské filozofie, založené ve 3. století př.n.l. Říká nám: „Duch je při narození „nepopsanou tabulí“ (tabula rasa), do níž teprve zkušenost vnáší obsahy představ. Ty pak mohou ovlivňovat jeho skutky jakožto člověka. Nejznámějšími představiteli tzv. pozdního stoicismu byli římský filozof, přírodovědec, básník a politik LUCIUS ANNANEUS SENECA, dále původně otrok a později římský filozof EPIKTÉTOS z Hieropole, rozvíjející etiku, a římský císař-filozof MARCUS AURELIUS ANTONIUS. „Z hlediska etiky je pro stoiky ze všeho nejdůležitější rozeznat, co je dobré, co špatné, co lhostejné. Jak v našem poznávání správných hodnot, tak i v naší snaze řídit své jednání poznanými hodnotami, jsme omezováni afekty (pudy, vášněmi). Afekty matou rozum, předstírají, že lhostejné nebo špatné je hodnotné, a nutí nás, abychom o ně usilovali. Úkolem člověka je proto neustálý boj proti afektům. Cíle ctnosti je dosaženo teprve tehdy, když jsou afekty zcela překonány, když je duše osvobozena od vášní. Tento stav nazývají stoikové zbavenost vášní (řecky apatheia - odtud naše slovo apatie, apatický). Kdo dosáhl tohoto stavu, je moudrý. Všichni ostatní lidé, a to je většina, jsou pošetilí“. Významným postojem stoiků k různým nedůležitým životním aspektům  -  které pošetilce vzněcují  -  je lhostejnost.

 

    Opusťme nyní starověké filozofy a přesuňme svoji pozornost do středověku. Rozvíjející se křesťanství vedlo ke zdůrazňování dávné úvahy o tom, jak mohl dobrotivý a všemocný Bůh při své tvůrčí aktivitě dopustit, aby vznikl nedokonalý svět, v němž se vyskytuje také zlo. Tuto problematiku velmi zevrubně hodnotil německý matematik, filozof, ale i diplomat WILHELM GOTTFRIED LEIBNITZ, který napsal mj. známý spis „Theodicea (O Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla)“. Leibnitz v něm podrobně rozváděnými argumenty obhajuje Boha proti nařčení z nedokonalého stvoření světa. Později našel hojně epigonů, které nebudeme probírat. Problematiky dobra se v pozdější době dotknul i anglický  pozitivista   JEREMY BENTHAM, který hlásat filozofii užitečnosti (utilitarismus) a to jmenovitě sociální utilitarismus. Hlásal „Co největší štěstí pro co nejvíce lidí. A jednotlivec, který přirozeně usiluje o vlastní štěstí, se musí naučit, že svému štěstí slouží nejlépe tehdy, když vlastní usilování přizpůsobí obecnému cíli“. A pokud se týče novější  doby moderní,  zajímavým způsobem hodnotí člověka německý filozof, sociolog a psycholog  MAX SCHELLER, který ve svém díle navázal na  fenomenologii  Edmunda Husserla a ve svých spisech uvádí: „Teprve duch osvobozuje člověka a uvolňuje jej z  pout organického života…Člověk tedy nejen pochází ze zvířete, nýbrž  je  zvířetem. Ale na druhé straně je člověk  bytost, která se modlí,  která hledá Boha  –  je to duch, osoba“.

 

3. JAK TUTO OTÁZKU HODNOTÍ UNITÁŘI A NÁBOŽENSTVÍ MOUDROSTI?

 

        Pro každé náboženství je velice důležité, jaký vztah vykazuje k člověku. Unitářská literatura praví: „Učení ortodoxních církví považuje člověka za tvora, zatíženého od narození dědičným hříchem pro přestupek Adama a Evy. Z biblické pohádky se odvozuje, že člověk nemůže mnoho učinit ke svému zlepšení a je často odkázán na milost boží, bude-li spasen nebo zavržen do věčných temnot a trápení... Unitářství ve výkladu Dr. Čapka podávalo pravý opak. Člověk je jedním z nejdokonalejších výtvorů božích, který se stále vyvíjí duševně, duchovně a mravně stoupá, jeho síly se rozmnožují... Člověk sice nebyl nikdy dokonalým a nikdy jím nemůže být, nebyl však nikdy svržen a odsouzen k pádu a k záhubě, nýbrž stále stoupá jako nejvyšší a nejdokonalejší tvor boží k vyšším stupňům… Unitářství zdůrazňuje službu bližnímu jako test - známku náboženského života. Unitářství brojí proti sobectví. Je pravda, že každý člověk je zvláštním individuem, avšak při všech rozdílech jsme všichni lidmi, tvoříme jednu rodinu božích dětí a jako takoví se máme chovat, jednat a žít, což znamená: spolupracovat s jinými pro obecné blaho a vzájemně si pomáhat". Náboženství Moudrosti sestavilo vzor morálky idealizovaného poutníka na duchovní cestě formou dvaceti přikázání ve 27-stránkových skriptech, nazvaných „Etika duchovně vyspělého člověka“. Jako ukázku uvedeme tehdejší ekologický postoj:  „Vyspělý člověk chová k životu úctu, a to ve všech jeho formách. Ví, že vývoj forem života, které vidí kolem sebe, trval miliardy let. Ví, že v živých bytostech je skryto nesmírné genetické bohatství zásadně významné pro budoucnost. Proto je svévolně neničí. Naopak, vzácné nebo ohrožené druhy živých tvorů se snaží uchránit, aby přežívaly i do budoucnosti. Vyspělý člověk nikdy zbytečně nezabíjí živé tvory a neničí ani neživé výtvory přírody“.

 

4. CO  ŘEKNEME  ZÁVĚREM ?

 

    Pravděpodobně zhodnotíte má závěrečná slova jako silně subjektivní. Já se však pohybuji v tomto „slzavém údolí“ již 86 let a tudíž mám řadu zkušeností ve styku s  lidmi, z nichž vyvozuji, že jsem snad oprávněn vyjádřit o nich svůj úsudek. Ten vychází jednak ze zkušeností mého vlastního života, jednak z  přehledné vize vývoje lidské společnosti. Začněme vlastními zkušenostmi:  Jako školák jsem prožíval mnohé kontakty se spolužáky a jako vysokoškolák se studenty. Jako neprofesionální, ale aktivní sportovec (pěstoval jsem vodácký sport, lyžování, turistiku a bezmotorové létání) jsem se zúčastňoval četných společných akcí. Jako dlouholetý vědecký pracovník a odborný spisovatel jsem pochopitelně prožíval mnohé kontakty ve spolupráci s  kolegy a kolegyněmi, ale i jednání s oponenty. Později jako dobrovolný laický kazatel a pisatel různých duchovně orientovaných statí a  knížek jsem měl četné souhlasné ale i kritické diskuse se spoluvěrci i s odpůrci. A  posléze jako životní partner v  jediném původním dlouholetém a šťastném manželství jsem měl a mám své zkušenosti z rodinného života. Samozřejmě existují lidé, kteří mají větší životní zkušenosti. Přesto se však domnívám, že ty mé mne opravňují ke střízlivému posuzování spoluobčanů.

 

    Pokud se týče  vize vývoje lidstva,  pozoruji nejen krutá východiska, ale i následný stálý pokrok. Uvědomme si řadu násilností a bojů, které sváděly skupiny prvobytně-pospolné společnosti při hledání a obsazování vhodných lovišť a nalezišť. Přitom docházelo i ke kanibalismu poražených, ale někdy i přímo k lovení lidských obětí. V dalším vývoji pak otrokářství vykazovalo občas kruté, avšak i shovívavé jednání otrokářů. Následovali stále cestující nomádi, kteří jednak sváděli boje o pastviny pro svá stáda dobytka, ale mnohé skupiny dokázaly již žít v míru a pohodě. U prvých zakladatelů měst a malých státotvorných seskupení docházelo sice často k  dobyvačným konfliktům a válkám se sousedy, ale objevovaly se i prvé snahy o určitou formu demokracie (viz starý Řím). V etapě, kdy vývoj lidstva začalo silně ovlivňovat náboženství jakožto instituce, docházelo sice zpočátku k usmrcování i lidských obětí  a  ke konfliktům s nevěřícími či jinověrci, ale připomeňme si i o něco pozdější snahu o starozákonní „spravedlnost“ („Oko za oko, zub za zub“). Pozdější křesťanské někdy přehnaně dobrotivé učení Ježíše Nazaretského („Udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu i druhou“) vedlo sice později k institucionálním deformacím formou upalování kacířů a čarodějnic a křižáckých výprav, avšak vznikaly i řády s  kláštery, které si vytyčovaly ušlechtilé cíle. Pozdější osvícenství vedlo k zániku feudalismu a větší náboženské svobodě. Posléze v novém věku jsme sice zažili několik odsouzení hodných světových válek a odporných diktátorských režimů, avšak i skrze ně a zejména po jejich zániku začaly probleskovat a rozvíjet se snahy o vyspělejší demokracii a svobodu, které posléze zvítězily. Lidstvo se tak začalo vymaňovat ze zmíněných ohavností, zakládají se humanistické společnosti a pečuje se o „ochranu osobnosti“ (někdy až přehnaně) a ve vyspělých zemích se pečuje o práva člověka a svobodu smýšlení a projevů. Tento vývoj (i když se nevztahuje na všechny země a na všechna náboženství)  mne naplňuje optimismem. Budoucnost lidstva vidím ve světlých perspektivách a věřím, že lidstvo časem zvládne nejen své environmentalistické a ekologické problémy, ale že překoná i náboženskou a etickou krizi, kterou v současnosti prodělává.

 

    Ze všech těchto důvodů a zejména ze svých osobních zkušeností mám o spoluobčanech tento názor: Většina jsou slušní lidé, ochotní pomoci a někdy i velice obětaví, k nimž chovám velkou úctu. Pravda, existuje skupinka takových, se kterými bych se nechtěl kamarádit, ale ti představují malou menšinu lidstva. Bohužel, sdělovací prostředky právě jejich činnosti věnují zvýšenou pozornost a slušné lidi ve svých relacích opomíjejí. Slušné chování považují za samozřejmost, která nikoho nezajímá. Samozřejmost by to ovšem měla být, postoj medií však tímto přístupem celou situaci nepatřičně zkresluje. Já považuji většinu spoluobčanů za velmi slušné a dobré lidi, těším se ze spolužití s nimi a jsem optimista z hlediska jejich dalšího vývoje. Má odpověď na v nadpisu uvedenou otázku proto zní: „Lidé jsou v podstatě dobří“.

 

 - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . –