Otakar Mikeš

 

JE  BŮH  JEN  IDEA,  NEBO  SKUTEČNOST ?

 

1. Co říci úvodem?

     Věci  neznalý čtenář se může pozastavit nad tím, jak časopis, šířící učení Náboženské společnosti českých unitářů (NSČU) vůbec může položit takovou pochybnosti vzbuzující otázku,  uvedenou v nadpisu tohoto pojednání, když přeci základem každého náboženství je pevná víra v Boha? Pro takového čtenáře je nutno podat vysvětlení: NSČU je věroučně velice tolerantní. Respektuje  filozofické či náboženské přesvědčení každého svého člena či stoupence, i když tato jsou často ve vzájemném rozporu, a neodmítá ani ušlechtilé verze ateismu. Dokonce se stalo, že jedna sestra opustila svou unitářskou obec proto, poněvadž jí bylo odporné se častěji setkávat s pojmem „Bůh“.

     Proto považuji za správné se v této eseji pokusit objasnit, jaký je skutečný vztah ideologie našeho unitářského etického spirituálního humanistického hnutí k pojmu „Bůh“. Přitom budu vycházet z  různých citovaných pramenů, především však z preprintu svého spisu „Filozofie Náboženství Moudrosti“, který byl  v  roce 1988 postoupen všem tehdy existujícím obcím NSČU. Mou snahou bude také vysvětlit celou řadu detailnějších pojmů, které s vírou v Boha souvisí.

 

2. Základní pojem: Bůh

     Podle Encyklopedického slovníku naučného  „Bůh  je náboženská bytost nebo duchovní Princip, přesahující člověka. Často také pod tímto názvem rozumíme zosobnění přírodních sil nebo mravního nároku. V monoteismu je Bůh bytost nejvyšší, absolutní.“ Již zmíněná  „Filozofie“  obsahuje tento terminologický odstavec:  „Pojem  „Bůh“  je nejzávažnějším, ale také nejhůře vysvětlitelným pojmem na cestě hledání nejvyšší (nebo nejhlubší) pravdy. Není seriózním způsobem definovatelný a lze říci, že cokoli o něm řekneme nebo napíšeme, vždy to bude jen nedokonalé přiblížení, nikoliv poslední pravda. Na poli filozofie je snad nejdokonalejším přístupem „negativní teologie“, tj. konstatování, čím není a nikoliv čím je. My však sestavujeme filozofické pojednání a určitým snahám o charakterizaci se nemůžeme vyhnout. Přitom můžeme zřetelně cítit, že místo slovy bychom se mu daleko více přiblížili vyřazením myšlení a ponořením naší pozornosti přímo do duchovních oblastí v našem nitru, kde je nám nejblíže. Toto tiché hluboké chápavé mlčení však neumíme přímo přenášet na čtenáře a proto jsme odkázáni na nedokonalá slova a věty.“

     Bůh měl v historii náboženských forem řadu různých jmen např. Diaus, Tao, Zeus, Brahma, Ahura-Mazda, Jahve nebo Jehova, Bůh-Otec, Hospodin, Alláh, a v unitářství Nejvyšší Moudrost. My však budeme v dalším textu vycházet především ze jména řeckého a latinského. Řekové označovali Boha jménem  Theos,  římané požívali název  Deus.  Od těchto jmen je odvozena řada termínů, které budeme v této eseji často používat. Jaký je však pojmový rozdíl mezi oběma názvy?

     Pod jménem  Theos  rozumíme univerzálního svébytného Boha bez jakéhokoli omezení, kterého vyspělé duchovní učení chápe jako „bezpřívlastkové Absolutno“, ale kterému řada prostých věřících dává nesčetné náboženské přívlastky. Pojem  Deus  má však jiný význam: Největší židovský filozof středověku  MOSES MAIMONIDES (MOŠE BEN MAIMON, IBN MAIMÚN, 1135-1204) ze Sorbony se mj. proslavil svou  knihou (psanou v arabštině) „Dalalat al-charjím“ (což značí „Průvodce bloudících“), ve které podle Genese učí, že „počínaje sedmým dnem skončilo veškeré zasahování Boha a vesmír začal žít podle svých vlastních Bohem určených přírodních zákonů“. Tato idea byla později nazvána „deismem“. Tak se označuje názor,  který sice uznává Boha za poslední prazáklad světa, ale odmítá možnost božího zasahování do běhu světa jednou již existujícího. Deismus tedy nezná zázraky ani zjevení. Rozum, nikoli zjevení je vlastním pramenem náboženské pravdy. Toto pojetí tzv. „rozumového náboženství“ bylo v osvícenecké Anglii velmi rozšířené. Osvícenecké myšlení se nejen pokoušelo uvést náboženství ve shodu s lidským rozumem, ale chtělo samo náboženství založit na rozumu, což se mělo stát přirozeným završením celé stavby lidského poznání. V Anglii tento myšlenkový proud úzce souvisel s náboženským hnutím deismu.  I naši unitáři se ve své jedné vývojové etapě nazývali deisté, i když nelze tvrdit, že toto pojetí vztahu Boha ke stvořenému vesmíru bylo nějakým hlavním článkem jejich nauk. V tomto pojetí je tedy Deus jakýmsi „spícím Bohem“.

     Závěrem k základnímu pojmu Bůh musíme říci, že jeho problematiku rozvíjí především  náboženství.

 

3. Původ náboženství

     K zodpovězení otázky jak náboženství vzniklo se obrátím k preprintu sví knížky „Náboženství Moudrosti“,  který byl sestaven a diskutován na půdě pražské Unitarie v r. 1993. Tam na str. 4 a 5 je uvedeno:

          „Příčina vzniku náboženství nebyla jen jedna. Velmi pravdě­podobně se uplatnila souhra několika činitelů. Při úvahách o té­to problematice je nutné vycházet z  vývojové teorie.  V celé živočišné říši  mimo č1ověka  nejsou ani stopy něčeho, co by bylo srovnatelné s náznaky aktivity, po­dobné lidskému náboženství. Nic takového nebylo nalezeno ani v minulosti. Ani u těch vyspělých primátů, kteří jsou vývojově člověku nejbližší, nejsou žádné takové náznaky prokazatelně do­loženy, i když byly na toto téma již vysloveny i některé hypoté­zy. V celé živé přírodě  je náboženství vázáno jen na   lidskou   společnost.

     Vznik náboženství zřejmě souvisel se vznikem schopnosti  abstraktního myšlení,  jímž se člověk odlišuje od zvířat. Názna­ková představa Boha nebo jemu ekvivalentní představa (i když velmi zjednodušená) patrně patřila mezi první pojmy, které si přírodní člověk - počínající myslet – vytvořil; rozhodně však nešlo o žádný pojem náležitě vyhraněný. Bylo by však  hrubou chybou  se domnívat, že idea Boha vznikla  jen  jako důsledek rozvíjející se schopnosti abstraktního myšlení, a že je tedy pouze produktem  rozvíjejícího se intelektu člověka. Při vzniku náboženství hrála bezesporu velikou roli  intuice. Člověk žijící v úzkém kontaktu s  přírodou  vy­ciťoval její  duchovní podstatu   a snažil se to nějak vyjádřit.

     Tato čirá duchovní podstata přírody byla a je  jen jedna  a také původní primitivní náboženství bylo ve svém základu „monoteistické“.  Později vyvíjející se člověk začal duchovní vlivy diferencovat a vytvářel tak předpoklady pro „přírodní polyteismus“. (Existuje však řada autorů, popisu­jících historii vzniku náboženství právě opačně: považují za první mytologii + polyteismus a monoteismus je vykládán jako pozdější pokročilejší produkt vývoje. V tomto našem pojednání však zastáváme názor prvý, shora zmíněný).

     Vyvíjející se člověk začal původně  jednotný  duchovní princip  rozdělovat,  dílčím způsobem personifikovat a spojovat s různými přírodními jevy, kterých se bál nebo které si neuměl vysvětlit, a tak ve svých představách vytvářel různé „duchy“ a  „bohy“,  jimiž své vnímání přírody oživoval. Později vyvíjejí­cí se člověk tyto své představy začal spojovat s určitými symboly nebo lokalitami, které uctíval a kde přinášel oběti v naději, že si příslušné personifikované bytosti nakloní.

     V uctívání „duchů“ nebo „bohů“ se vyvinula specializace, vždy jeden z příslušníků kmene - nejvíce k tomu disponovaný - ­se této činnosti věnoval a zpravidla ji spojoval s léčitelstvím. A tak kmenoví kouzelníci, šamani či medicinmani byli vlastně prvními  knězi  v  předcírkevním období. Řada kouzelníků, ša­manů či medicinmanů byli  visionáři  upadající do zvláštních du­ševních stavů (transů), v nichž přinášeli svým soukmenovcům informace z „duchovních světů“, skrytých za rámec přírody. Tito lidé měli neobyčejně vyvinutou intuici a někdy i zvláštní psychické schopnosti. Někteří z nich měli velký vliv na širší vrstvy současníků, přesahující rámec kmene, a ti se stávali prv­ními  „proroky“ a zakladateli primitivních náboženství. Pozdě­ji na jejich odkazu začala být budována jednotlivá náboženství jakožto  instituce.“  O tom však bude pojednáno podrobněji v dalších kapitolkách.

 

4. Co je náboženství v současném pojetí a pojmy je doprovázející

     Encyklopedie uvádí, že „náboženství  je vztah člověka k transcendentní skutečnosti, k něčemu, co jej přesahuje a na čem je závislý,  a  je to také souhrn projevů této závislosti.“  Náboženství se latinsky nazývá   religio  a  od tohoto slova jsou odvozeny termíny „religionismus“ (což  je filozofický směr, zdůrazňující důležitost náboženství pro život),  „religionistika“ (což je věda o náboženství) a také „religiozita“ či  „religióznost“ (což je náboženskost, nábožnost nebo zbožnost). Francouzský filozof a spisovatel  HENRI BERGSON (1859-1941), nositel Nobelovy ceny za literaturu, byl mj. stoupencem tzv. intuitivismu a ve svých spisech rozlišoval lidové tzv. „statické náboženství“ od  duchovnějšího „dynamického“, o němž napsal: „Dynamické náboženství je mystika, jejíž základy položili Řekové a Indové. Dynamická náboženství se odvíjí z návratu tam, odkud pochází proud života, a setkáváme se s ním u mimořádných lidí.“ Podle něj  „pramen života je v Bohu a v člověku je nesmrtelná boží jiskra. Filozofie však nemůže tyto výroky dokazovat, jsou přístupny pouze v mystickém pohroužení.“.

     Od řeckého názvu Boha  Theos  je  odvozen termín  „teologie“ (což překládáme jako „bohosloví“  nebo  „věrouka“,  „řeč o Bohu“). Teologie je podstatou náboženské nauky, zvěsti, předávané církví věřícímu člověku. Stručný výklad církevní nauky (formou otázek a odpovědí) se nazývá „katechismus“ (od řeckého katéchein = znít). Katolický katechismus vysvětluje slovo církev takto: „Biblické slovo „církev“ (latinsky ekklésia) znamená „svolání“, „shromáždění“. Na něm se v dávných dobách předávala náboženská zvěst. Časem se z takovéhoto shromažďování vyvinula pevná společenská organizace.

     Od slova „Theos“  je odvozen i termín  „teokracie“ (což překládáme jako  „bohovláda“; rozumíme tím státní zřízení, kde je moc duchovní i světská soustředěna v rukou náboženských představitelů, jako např. v Iránu), jakož i pojem  „teismus“. Tento termín se poprvé vyskytl ve spisech anglického platonika  RALPHA CUDWOTHA (1617-1688). Teismus označuje Boha  jako absolutní, svět prostupující (nikoliv s ním však identickou) osobní živoucí  bytost, která i po stvoření světa v něm dále působí jakožto prozřetelnost a zachovává jej. Bohu se v teismu připisuje řada charakteristik (vlastností): je naprosto svobodný, všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí, dobrý a věčný (a podle islámu i spravedlivý a slitovný). Víra v jednoho Boha se nazývá „monoteismus“,  víra v existenci více bohů „polyteismus“.  „Katenoteismus“ či  „henoteismus“  je forma polyteismu (rozšířená zejména v Indii), která předpokládá, že všichni bohové mají stejnou základní duchovní podstatu (že jsou jen formami Boha jednoho) a tak věřící se obracejí k tomu tvaru, kterému dávají přednost. Zvláštní formou víry v Boha je „panteismus“.  Je to také filozofický názor jednoty Boha a světa, ztotožňující Boha s přírodou. Prostě: rozvíjející se vesmír je Bůh. Tento názor však u mnohých vyvolává pochybnosti a proto byl modifikován  tzv.  „panenteismem“: Bůh sice tvoří podstatu vesmíru, není s ním však totožný (vždyť přeci  existoval dříve, než vznikl vesmír). O vztahu náboženství a teismu  se vyjádřil  TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (1850-1937) takto:  „Teismus a náboženství není totéž. Pro filozofii a vědu je teismus hypotézou pro výklad vzniku a vývoje světa. Náboženstvím se stává teismus i člověku vědecky myslícímu, když je mu uvědomělým a procítěným osobním poměrem k božství a skrze božství k bližnímu a světu. Náboženskému člověku je Bůh ústřední ideou v myšlení i jednání.“. Od názvu teismu je odvozen i název jeho opaku: „ateismus“.

     Od téhož řeckého názvu Boha je odvozen také termín „teosofie“  (božská moudrost). Cílem teosofických snah je nalézti, s pomocí esoterického poznání tajemných souvislostí, čerpaných z různých náboženství a duchovních škol, vyšší formu pravdy, než je to možné docílit pouhou vírou. Teosofická společnost byla založena r. 1875 v New Yorku ruskou šlechtičnou HELENOU PETROVNOU BLAVATSKOU (1831 - 1891) za spolupůsobení Američana Henry Steel Olcota. Blavatská se původně klonila k buddhismu a své duchovní poznatky vysvětlovala svým spojením s tibetskými duchovními učiteli - mistry (mahátmy). Teosofie nevyznává žádného osobního boha a Ježíše Krista považuje pouze za velkého zasvěcence. Studovala a studuje i parapsychologické jevy.

     Do této kapitolky patří také pojem „liturgie“ (z řeckého „leiturgia“ =  „veřejná činnost, státní služba“), což v křesťanství znamená bohoslužbu s pevným pořadem, v pravoslaví je to  eucharistická bohoslužba, připomínající poslední večeři Páně.  Představitelem náboženství je zpravidla kněz, duchovní, latinsky nazývaný „klerik“ (v řečtině „kléros“ znamená „vybraný“). Od tohoto termínu je odvozena „klerika“ (liturgický úbor) a také „klerikalismus“ (což je snaha o využití náboženského přesvědčení a církevních institucí k prosazení politických cílů a zájmů). Jeho stoupenec je „klerikál“.

     Tím snad můžeme ukončit přehled pojmů s náboženstvím spjatých.

 

5. Snahy o bližší poznání Boha

     Bible, přestože je v ní popsáno vidění Mojžíšovo v hořícím keři, prohlašuje jednoznačně:  „Boha nikdy nikdo neviděl“. Hypotetický autor významných středověkých náboženských spisů  PSEUDO-DIONYSIOS AEROPAGITA  opakovaně zdůrazňoval nepoznatelnost boží bytosti, její nedostupnost lidským smyslům i lidskému rozumu. Tuto boží bytost nelze postihnouti ani smyslově, ani rozumově, neboť přesahuje všechno vnímání i myšlení. Podle Pseudo-Dionysiových slov „K nejskrytějšímu se přibližujeme, oprostíme-li se od veškeré rozumové činnosti“. Naproti tomu sv. AURELIUS AUGUSTIN (354-430), pokud se týče usuzování,  napsal:  „Spíše lze říci, co Bůh není, nežli co jest“. Také německý filozof a mystik, dominikánec Mistr JOHANNES ECKHART (1260 - 1327), jehož mnohá tvrzení byla později odsouzena papežskou bulou jako kacířství, stavěl Boha do takové výše nad svět  „že o něm nemůžeme nic vypátrat. Cokoli bychom mu chtěli připsat jako atribut, mu spíše nepřísluší než přísluší. Teologie proto sestává především z negativních výpovědí“.

     Tato filozoficko-náboženská metoda se nazývá  „apofatická“. Její název je odvozen z řeckého slova  „apofasis“  (což znamená  „popírání“). Shromažďováním  údajů o tom, čím Bůh není, se v těch zbylých atributech paradoxně blížíme k tomu, čím Bůh asi může být. Tuto metodu rozvinuli křesťanští myslitelé 3. a 4. století a rovněž čechoamerický unitář MUDr.  LADISLAV ŠTOLFA  se o ní zmiňuje. Apofatická metoda se však snaží o přiblížení se k poznání Boha intelektuální, tj. slovní cestou. K poznání Boha se však lze blížit i jinak. Americký unitářský duchovní, transcendentalista  RALPH WALDO EMERSON (1803-1882), prohlásil:  „Nejšťastnější člověk je ten, kdo se od přírody učí niterné bohoslužbě“. Prvým poznatkem v takovém učení je zjištění, že Bůh je nám nejblíže v našem nitru a tam že ho máme především hledat. Tam mají probíhat naše prvé pokusy o niternou bohoslužbu.

     Tam, v hlubinách nitra, není nutné (a je to dokonce zavádějící) užívat mnoha slov. Je třeba se myšlenkově utišit a upřít svou pozornost na boží centrum v nás, na naše duchovní Srdce, jak nás k tomu vyzývá i současný indický prorok SÁJI BÁBA:  „Cvičte se v tichosti, neboť boží hlas je možné slyšet v krajině srdce, pouze když jazyk mlčí... Ticho je řečí hledače duchovna. Něžná, sladká řeč je výrazem pravé lásky. Nenávist skučí, strach kničí, domýšlivost vytrubuje - ale láska zpívá ukolébavky, konejší, přikládá balzám“.

     A nyní uvedeme stručný historický přehled  snah o přiblížení  se k poznání Boha.  Začneme antikou.  Řecký  filozof a rapsód (tj. recitátor a pěvec)  XENOFANES  z  Kolofónu (asi 565-asi 470 př.n.l.) řekl:  „To, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno. Tento Bůh je všudypřítomný a jeho podobu  ani  jeho myšlení nelze srovnat se smrtelníky“. Tento Bůh je pro Xenofana zároveň identický s Jednotou celku světa, takže jeho nauka může být nazvána panteistickou.  Vynikající  římský  eklektik MARCUS TULLIUS CICERO (106 - 43 př.n.l.), byl význačný řečník a spisovatel, vychovaný ale v Řecku. Z jeho spisů uveďme např. „O nejvyšším dobru a zlu“, nebo  „O přirozenosti bohů“.

     Přejděme do  středověku.  Mistr JOHANNES ECKHART (1260-1327) učil  poznávat Boha v jeho celistvosti a jeho mysticko-panteistické učení chápalo osvobození člověka jako odstraňování jeho individualismu, neboť pouze touto cestou lze dosáhnouti spojení se skutečným Bohem a zdůrazňuje se v něm trvalá hodnota lidské duše. To vedlo k ignorování dogmatiky katolické liturgie. Eckhart dále hlásal, že  „každý člověk musí kráčet k Bohu vlastní cestou, není možné zjevení stejné pro všechny lidi“. Eckhart zdůrazňoval nutnost chápání celistvosti světa na duchovní cestě k Bohu, chápání boží Jednoty. Napsal: „Nic tak nebrání duši v poznání Boha, jako prostor a čas, které jsou jen částmi, ale Bůh je jednotný. Má-li tedy duše poznat Boha, musí ho poznat mimo čas a prostor. Neboť Bůh není  „to“ ani  „ono“ jako mnoho věcí. Bůh je Jedno. Podle toho může být každá věc a každý jev pochopen pouze jako část podřízená svému celku, tomuto ucelenému světu, jež tvoří tělo jediného Boha“.

     Také vzdělaný  renesanční  aristokrat GIOVANNI PICO DELLA MIRANDOLA (1463-1494) hovořil o věčném  vytváření světa Bohem: „Bůh se odhaluje ve světě jako Jednota v mnohosti, či ještě spíš, jako hluboká vnitřní dokonalost světa, uzavřená v jeho nedokonalosti, jako jeho skutečná podstata“. Napsal: „Bůh je vše“ a připomenul Vergilliova slova, vyjadřující ideu antického novoplatonismu: „Zeus je vším, co vidíš kolem, a vše je jím naplněno“. Splývání božího principu se světem přírody vede podle této filozofie k faktickému ztotožnění božího zákona (lex divina) se všeobecnou příčinnou souvislostí, která má svůj počátek v Bohu. Proto Pico pokládal za nejdůležitější úkol poznání studium skutečných přírodních zákonitostí a vystupoval proti „lživědám“, zejména proti hvězdopravectví. Odmítal „věšteckou“ a „prorockou“  astrologii, která „snižuje člověka do otrockého stavu vykonavatele toho, co je předurčeno nebeskými tělesy“. Zdůrazňoval svobodnou vůli člověka. Oslava člověka a lidské svobody byla předpokladem programu všeobecné obnovy filozofie, směrované k souladu různých učení, čímž Pico navázal na Ficinovu ideu „všeobecného náboženství“ a vlastně ji i překonal. Renesanční novoplatonismus byl prvním pokusem o vytvoření uceleného filozofického systému, stojícího proti středověké scholastice.

     Probouzející se italskou přírodní filozofii jako vstup do  počátku novověku  potvrzuje i filozofie  FRANCESKA  PATRICIHO (1529-1591 či 1597), jehož  „Nová filozofie vesmíru“ je jakýmsi neveršovaným hymnem na světlo, které je obrazem samotného Boha a které vše proniká a oživuje. Jádrem jeho přírodní filozofie je učení  o  „všejediném“, které ztotožňoval s Bohem a které v sobě zahrnuje vše, ale není samo v  ničem obsaženo. Podle něj Bůh je nepoznatelný rozumovými pojmy. O otevřeném panteismu svědčí jeho výrok: „Tento vesmír je sám Bůh“. Celý vesmír se v jeho filozofii jeví jako jakýsi nekonečný tok věcí (fluor rerum) v nekonečném prostoru. Nekonečnost vesmíru je podle něho důsledkem nekonečnosti Boha, avšak jeho vesmír přesahuje materielní svět.

     Zhořelecký mystik z   konce renesance  JAKOB BÖHME (1572-1624) věřil, že všechno je Bůh a vše je v Bohu. Říkal: „Když pohlédneš do hloubky a na hvězdy a na zemi, zříš svého Boha, a v něm také žiješ a jsi, týž Bůh řídí i tebe a z téhož Boha máš také své smysly, z něho jsi stvořen a v něm jsi, jinak bys nebyl nic. Vůbec tedy nelze říci, že bytost Boha je cosi vzdáleného, co má oddělené místo nebo postavení, neboť propast přírody i stvoření je Bůh sám“.

     Jedním ze sloupů filozofie  baroka  byl  holandský filozof židovského původu BENEDICTUS (BARUCH) DE SPINOZA (1632-1677). Zatímco rozumný člověk podle Spinozy  „vidí moc a velikost  Boha nejpronikavěji všude tam, kde může sledovati vládu velkých a neměnných zákonů běhu světa, většina lidí věří, že se Bůh projevuje právě tam, kde je přirozený běh přírody prolomen zázrakem. Písmo svaté se musí tedy chápat a vykládat ve dvojím smyslu. Má jakýsi povrch, který je určený pro lid (široké vrstvy) a uspokojuje jeho potřebu náboženství vyzdobeného obrazy (přirovnáními, parabolami) a zázraky. Pod tímto povrchem však filozof nalézá (neboť dokáže v povrchu objevit rozpory a omyly) hluboké a věčné myšlenky velkých duchovních vůdců národů a průkopníků lidstva. Oba druhy výkladů mají své oprávnění.“. Spinoza ztotožňoval Boha s přírodou v nekonečné a věčné substanci, jež je sama sobě příčinou (causa sui) a tak vysvětloval rozmanitost i determinismus. Věci jsou podle něho oduševnělé a hodnověrně je lze poznat jen rozumem. Spinoza byl vlastně stoupenec duchovně pojatého ateismu, hlásal svobodu rozumu i v etice a ovlivnil osvícenství. Za výše uvedené hereze byl však vyloučen z židovské náboženské obce.

         Zatímco někteří francouzští  osvícenci  přeceňovali rozum,  JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712-1778)  tvořil v záplavě citu, někdy až s psychopatickými rysy. Snažil se řešit základní problém hodnoty kultury. Podle něho umění a vědy nejsou podmínkou pokroku, nýbrž úpadku. Vzdělání ducha kráčí v dějinách vždy ruku v ruce s upadáním mravnosti. Jeho náboženství spočívalo na citu. Cit mu pravil, že Bůh jest. Více není nutné a více není ani možné. Říkal: „Takto pozoruji Boha v jeho dílech. Čím více se snažím nahlédnouti do jeho nekonečné bytosti, tím méně ji chápu. Ale jest, a to mi stačí. Čím méně jej chápu, tím více jej ctím. Skláním se před ním a říkám: Bytosti bytostí! Jsem,  protože jsi Ty. Myslím-li ustavičně na Tebe, povznáším se ke svému prameni. A svého rozumu použiji nejdůstojněji tehdy, pokořím-li jej před Tebou“.

     Přejděme k době  zcela moderní. Bývalý unitářský laický kazatel a mystik  JUDr. EDUARD TOMÁŠ (1908-2002) nás nabádal,  abychom obraceli pozornost na ten mír, který tvoří podstatu mysli: „Pokorně obraťme pozornost na pozornost, což je „krátká cesta“, jako naše vzpomínka na ticho v pozadí  myšlení, provázená současným vstupem do tohoto ticha“. Dokážeme-li to, dospíváme k pokročilejším formám duchovní cesty, která přesahuje obyčejnou mystiku s jejími formami koncentrace, dospíváme k vyšším, hodnotnějším formám Míru, který tkví v samé podstatě mysli, jak nás to učí naše skripta. Začínáme chápat, že z duchovního hlediska existují dva druhy niterného míru: (I) Niterný mír vzniklý zastavením myšlenek (uhlazením zčeřené hladiny mysli). Tento mír je mírem mystiků a jóginů, potlačujících myšlenky. Je to mír „povrchový“, protože vznikl uhlazením (potlačením) myšlení z vnějšku. Je dočasný (mizí, když začneme opět myslit). Tento mír předpokládá stažení pozornosti ze světa, od informací smyslů. Tento mír je mírem hlubokých kontemplací a nelze jej prožívat současně s praktickým životem a aktivitou v něm. - (II) Nyní víme, že existuje i hlubší mír, který je podstatou mysli. Tento hlubší mír nezaniká, když myšlení plní svou funkci. Tento mír je věčný. - Učme se vnímat tento hlubší mír (podstatu, mysl) skrytý uvnitř myšlenek! To je cesta k nalezení klidu, při kterém nás myšlení neruší. Intelekt si klidně může pracovat podle svých psychologických zákonitostí, na povrchu oceánu se mohou zcela dobře prohánět vlnky (na povrchu může dokonce i zuřit bouře), podstaty vody-mysli se to však netýká. Uvědomění si toho (hlavně však praktické prožívání tohoto významného poznatku) nás na „krátké cestě“ značně posouvá kupředu.

     Avšak říkáme-li, že Bůh je nám nejblíže v našem nitru a že se máme obracet především do svého vlastního srdce, je to jen pokyn pro začátek niterné duchovní cesty. To, co hledáme jako Boha (Absolutno), nemá ve skutečnosti žádnou prostorovou lokalizaci. Bůh ve své plnosti a celistvosti není poután na žádné místo, ani na naše duchovní srdce uprostřed prsou. Spíše než na místo se máme v pokročilejších stupních vývoje upínat na naše vědomí a snažit se skrze nalezení jeho vhodné formy obracet se k „Bytostnému Středu“, jak to nazývá JIŘÍ NAVRÁTIL ve své knize  „V srdci skutečnosti“, v níž popisuje život a učení indického gurua  Šri  RAMANA MAHÁRIŠIHO (1879-1950).

     Unitářský přístup k víře v Boha byl jasně formulován zakladateli NSČSU Dr. NORBERTEM FABIÁNEM ČAPKEM (1870-1964) a Dr.KARLEM HAŠPLEM (1904-1964). Již citovaný MUDr. LADISLAV ŠTOFA ve svém spisu   „Za novým náboženstvím“  (který vydala Unitaria v r. 1927) unitářský přístup radikálně vyjádřil takto:  „A tu hned na prvním místě - abychom zabránili neporozumění - přiznáváme otevřeně a upřímně, že otázka, zdali existuje Bůh, není předmětem vědění, nýbrž pouze věření. Není žádného vědeckého důkazu o existenci boží a není vědeckého důkazu, že Bůh neexistuje, není žádné jistoty naprosto nezvratné, nýbrž jest pouze vysoká pravděpodobnost, ale tak přesvědčující, že co pouhá teorie jest existence Boha docela dobře srovnatelná s mnohými vědeckými teoriemi, které se obecně přijímají. Bůh je dosud rozumově nepoznatelný…  Vědomi si své konečnosti a nedokonalosti, koříme se před nekonečnou dokonalostí svého Boha, v Jeho ruce důvěřivě skládáme svůj osud, z myšlenky na Něho čerpáme nadšení pro dokonalost, pro ideály pravdy, dobra a krásna, a povznášením se k těmto ideálům se snažíme se Mu přiblížiti, připodobniti se Mu (alespoň v některých aspektech) a tak Ho uctíváme ne prázdnými obřady, nýbrž skutky, celým svým životem, vedeným v souhlase s přírodním  bytím a děním… Bůh zůstává stejným: jest takovým dnes, jakým byl včera a stejným zůstává na věky. Jenom naše představa Boha se mění, vyvíjela se ponenáhlu a vyvíjí se doposud a bude se vyvíjet a zdokonalovat neustále. Ten fakt, že naše představa Boha se neustále zlepšuje a zdokonaluje, sám o sobě dokazuje, že se zdokonaluje naše pochopení svrchované bytosti, že se stále více přibližujeme k absolutnu dobra, pravdy a krásna, jež Bůh představuje".

     Tím uzavíráme přehled snah o bližší poznání Boha.

 

6. Je Bůh osobnost  nebo duchovní Princip?

     Tato otázka vzrušovala věřící i filozofy po staletí. Nedomnívám se však, že by bylo vhodné naši esej zatěžovat dlouhým historickým popisem těchto sporů  a proto se omezím na přístup, kterým se k  této otázce stavím ve  vyšlých skriptech. V kapitole č. 2  již zmíněné „Filozofie“ byly  (úmyslně ve vztahu k této problematice) zařazeny definice, charakterizující vše, co souvisí s osobou či osobností a s pojmem „osobní“. Pojem Boha nebo Božství či Absolutna není s žádnou z těchto definic slučitelný. Všechny tyto pojmy by Boha degradovaly na něco příliš podobného člověku. Bůh nemůže být osobou, protože by vedle něho musil zbýt  „prostor“  pro něco, co tou osobou už není, neboť jinak by pojem  „osoba“  ztrácel smysl. Autor uvedeného spisu se domnívá, že ústředním problémem v těchto rozporech ve skutečnosti není název „osobní“, ale je to otázka, zda Bůh má nějaké vlastní vědomí, či zda je to jen nějaký nevědomý přírodní „´Princip“. A v tomto bodě má Náboženství Moudrosti názor naprosto jednoznačný: nejenže Bůh má vědomí (nazývané někdy „Pravědomí“), ale navíc tato kosmická Inteligence svým vědomím daleko přesahuje možnosti našeho lidského vědomí, i když naše lidské vědomí i myšlení sama plně chápe. Diskuse o slovíčku „osobní“ se nám proto jeví jako nepříliš důležitá, významná nanejvýš v tom smyslu, že pojem „neosobní Bůh“  přispívá k tomu, že se ve svých úvahách o něm vzdalujeme nežádoucí a zavádějící antropomorfizace.

         Naše Náboženství Moudrosti se ve své doktríně vyjadřuje snad dosti srozumitelně a jasně touto definicí: „Bůh je neosobní, ale plně vědomou prapodstatou veškerého bytí a dění  a má (obrazně řečeno) dvě tváře: jednu  neprojevenou  (transcendentní,  trvale existující ve věčnosti) a jednu  projevenou (imanentní, tvořící podstatu každého projeveného vesmíru). Neprojevený i projevený Bůh nejsou dvě nezávislá jsoucna, je to jen  jedno univerzální Bytí,  které má však dvě formy existence: jednu trvalou, nepřetržitou, věčnou a jednu občasnou a dočasnou, i když dlouhodobou.“.

     Geniální  ALBERT EINSTEIN (1879-1955) pojem  „osobní Bůh“  jednoznačně odmítá:  „Tento pojem  je  hlavním zdrojem současných konfliktů mezi náboženstvím a vědou... Popravdě řečeno, doktrína osobního Boha, zasahujícího do přírodního dění, nemůže býti vědou ve skutečnosti nikdy vyvrácena, neboť se může vždy uchýlit do oblasti, kam věda dosud není schopna vstoupit“

     I když otázka osobního či neosobního Boha se může některým věřícím zdát zásadní, myslím si, že naše unitářské učení ji nemusí již dnes příliš zdůrazňovat, spíše je nutno se snažit rozvíjet etické, duchovní a humanistické normy z pojmu Boha vyplývající.

 

7. Poznámka o ateismu

     Ateismus je názor, popírající existenci nebo jakoukoli možnost poznání Boha. Již v úvodních slovech bylo řečeno,  že unitářské učení je vysoce tolerantní a nepřikazuje svým stoupencům žádné druhy teistické víry (každý si může zvolit náboženství nebo filozofii, které mu nejvíce vyhovují) a že neodmítá dokonce ani ateismus. Přitom ovšem máme na mysli nikoliv násilnické úsilí bolševických dogmatik (sovětské  „bezbožnictví“), nýbrž ušlechtilý ateismus Buddhova typu.

     Je zajímavé, jak  někdy může ateismus konvertovat v  teismus. Francouzský osvícenec, spisovatel, volnomyšlenkář a encyklopedista FRANCOIS MARIE AROUET, jenž psal pod literárním pseudonymem VOLTAIRE (1694 - 1778), je znám jako velký bojovník proti teismu křesťanského náboženství a církve. Nesmíme jej však považovat za ateistu. Stejně jako útočil na pozitivní historické náboženství, tak také bojoval s ateismem a byl přesvědčen o bezpodmínečné nutnosti rozumového náboženství. (Jak blízké to je našemu pojetí Náboženství Moudrosti!). Řekl:  „Kdyby Bůh neexistoval, bylo by třeba jej vymyslet. Ale celá příroda nám říká, že jest“. Voltaire však přísně rozlišoval mezi pověrou a náboženstvím. Dal postavit kostel s nadpisem „Deo errexit Voltaire“ (Bohu postavil Voltaire). Své vyznání víry formuloval ve svém  „Filozofickém slovníku“  pod heslem „Teista“. V předvečer Velké francouzské revoluce, krátce před svojí smrtí, předal svému sekretáři toto písemné prohlášení: „V okamžiku smrti vyznávám, že uctívám Boha, miluji své přátele, nepociťuji nenávist ke svým nepřátelům a nenávidím pověru. Voltaire“.

 

8. Modlitba a její význam

     Je možná komunikace s Bohem? „Náboženský existencionalista“  a  rakousko-polský žid  MARTIN BUBER (1878 - 1965)  je znám jako představitel  chasidismu.  Hebrejský výraz „chasidim“ (zbožní)  označuje židovské náboženské hnutí, které vzniklo kolem r. 1750 na Ukrajině a v Polsku. Je neseno hlubokým náboženským citem a touhou po Bohu. Ponoření v modlitbě a myšlenka sjednocení a smíření Tvůrce se světem a tvorem připomínají křesťanskou mystiku. Buber vydal čtyřsvazkový sborník „Dialogický princip“ (1973),  jehož prvé dva spisy se nazývají  „Já a ty“  a  „Rozmluva“.  Vnitřní setkání s druhým člověkem je pro Bubera pouze odleskem setkání s Bohem, rozmluvy s ním. Prodloužené linie vztahu se protínají ve věčném Ty. Podstata biblického náboženství záleží pro Bubera v tom, že je možný - přes nekonečnou propast mezi oběma - rozhovor mezi Bohem a člověkem".

     Politický bouřlivák  KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1821-1856) se překvapivě tolerantně vyjádřil o nevyspělých náboženstvích: „Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka, i v tom případě, kde ji pokládati musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten postoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené mám bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly.“.

     Jaký je vztah unitářů k modlitbě? Modlí se unitáři? I unitáři se modlí. Modlitba je jim opravdu povznesením mysli k Bohu. V modlitbě však nechtějí Bohu radit nebo na něm vymáhat splnění někdy i sobeckých přání. Ježíš se modlil odevzdaně: „Ale ne jak já chci, nýbrž jak Ty chceš“. To je jim příkladem. V kolektivním díle  „Tvůrčí náboženství“ (vydaném Unitarií v r.1936)  o sobě a o Bohu praví: „Chceme více a vědoměji žíti v souladu s Tebou, jenž jsi Nejvyšší Moudrost, Láska a Síla. Chceme kráčeti od nevědomého k vědomému, od slabosti k síle, od rozčílení k vyrovnanosti, od pesimismu k optimismu, od lidského k božímu, od časného k věčnému“. V původním Čapkově unitářském zpěvníku je také uvedena tato překrásná modlitba: „V souzvuku s Tebou, Moudrosti Nejvyšší, ve chvílích radosti i žalu, v zápalu nadšení i v těžkých hodinách osamění, chci státi pevně tam, kde je mé místo. Chci jíti po cestách Tebou vyznačených, chci dbáti zákonů Tebou určených a blížit se k cílům Tebou stanoveným. Když noc se blíží tmavá, buď mým světlem a oporou. Buď hlasem povzbuzení v samotě a utišením v bouři života, buď kormidlem mé lodi i její kotvou, buď hlubinou bezpečnosti a majákem na skalách, buď mou severkou na poutích života a ranním červánkem nových počátků. Kéž struny mé harfy ladí v Tvé symfonii, kéž můj hlas zaznívá v chvalozpěvu a mlčení mé váže se v Tvůj klid. Kéž život můj je Tvým přáním a moje práce záchvěvem Tvého tvůrčího rozmachu.  V souzvuku s Tebou, Moudrosti Nejvyšší, nechť zaznívá mé srdce.“.

    Jaký postoj k modlitbě zaujímá duchovně vyspělý člověk? Především si uvědomuje, že modlitba je stará jako samo lidstvo, oceňuje její nesmírnou psychologickou hodnotu na všech stupních vývoje člověka a proto by se nikdy nepokusil ji druhým lidem brát. Bude v tomto ohledu tolerantním i u těch nižších náboženských forem, jejichž iluzornost (a naivitu) si jasně uvědomuje. Vždyť modlitba může dát postiženému, ale věřícímu člověku, velice hodnotnou útěchu i v takových případech, kdy naopak jiné formy materielní pomoci se jeví jako pochybné a jsou neúčinné. Modlitba člověka nijak neolupuje o radosti života, naopak je zdrojem vyrovnané mysli a niterného štěstí. Moderní psychologie by se proto měla studiem modlitby více zabývat a odkrývat její další možnosti, zejména v oblasti léčení, a to jak postižení rázu psychického, tak i fyziologického.

     Vyspělý člověk se rád modlí, ale oblíbená forma jeho modlitby je dost vzdálena obvyklému pojetí. Prosby,  vyjádřitelné slovy, omezuje na minimum. Jeho modlitbou jsou především meditace. Vyšší formě bytí se cítí nejblíže, když žádné myšlenkové řady a žádné představy nečeří vyrovnanou hladinu jeho mysli. Poté, když všechno myšlení zaniklo, vyciťuje v hlubokém míru svou sounáležitost s univerzálním bytím a v tomto ponoření, mimo pocity prostoru a času, kde nejsou žádná přání ani někdo, kdo by je mohl mít nebo vyslyšet, se cítí blažen. Po vyplynutí na hladinu normálního vědomí si však plně uvědomuje, že se nezrodil proto, aby se příliš dlouho hroužil v tato svatá a neosobní vytržení. Má na tomto světě vykonat určitou práci, která je mu souzena. Proto onu vyšší formu univerzálního bytí, kterou nalezl v hlubokém pohroužení, hledá i v tom časoprostorovém dění, které nazýváme světem. Hledá ji prostřednictvím svého běžného vědomí, v němž nyní živě probíhají myšlenkové asociace a v němž se tvoří představy jak zrcadlením vnějšího světa, tak i vlastní duševní činností. Ví, že ve světě, za jehož součást se považuje, tato vyšší forma bytí existuje jako podstata. Ví, že nemůže existovat nic mimo ni, ani jeho vlastní osobní myšlenky. Proto na ni stále myslí, aby si ji uvědomoval při veškeré své činnosti. Vědomě se účastní malého, jemu určeného výseku světového dění, které chápe jako součást kosmické evoluce. A tak se modlí celou svou prací.  Tato forma modlitby není předkládáním osobních proseb osobnímu božství. Je to aktivní uvědomělá činnost. Je to inspirovaná práce. A k ní mu napomáhá snaha o bezpojmové vědomí, snaha netříštit vnímání do řady vyjádřitelných jednotlivostí, snaha chápat všechno kolem sebe jako projev a součást jediné vyšší formy bytí, jako univerzální Jednotu.

     Vyspělý člověk však zná i jiné formy modlitby mimo pohroužení se do nitra a snahy po inspirované práci v univerzální Jednotě. Vyvolávají je některé krásné chvilky v přírodě, nádherný západ nebo východ slunce, tiché lesní zátiší, překrásný výhled na horská pásma či na hladinu moře, nebo zrcadlení jezera. V takových okamžicích jeho myšlení samo utichá a on zapomíná na sebe a splývá s krásným přírodním jevem v dlouhých minutách hlubokého ponoření do bezeslovné modlitby. Podobný účinek mají inspirovaná umělecká díla. Vžití se do splynutí s nimi a dočasné zapomenutí svého malého lidského „já“ je rovněž ušlechtilou formou modlitby. Někdy i vzpomínka na ony chvilky vede k takovým krásným duševním stavům, nebo spontánní zasnění za bdění, pokud si přitom člověk zůstává vědom prapodstaty. Tyto jemné zážitky mohou pronikat i do vědomých nočních snů - i v nich se může člověk modlit. A tak se vyspělý člověk vlastně modlí v převážné části svého života a nakonec i životem celým. Takový  inspirovaný život  se vlastně již ani  modlitbou  nenazývá, i když jí ve své podstatě je.

     Co nám modlitba přináší? Německý levičácky orientovaný filozof  LUDWIG FEUERBACH (1804-1872) posměšně napsal:

„Jak příjemné je žít svůj život pod ochranou nebes a jak nepříjemné a zoufalé je být jako bezvěrec vydán všanc přírodě, hrozící meteority, krupobitím, lijáky a úpalem“. Podle něj uspokojování potřeb lidstva prostřednictvím náboženství je jen dětským snem lidstva. Člověk se musí probudit a pokusit se sám svým jednáním získat, co prostřednictvím náboženství má jen v představivosti, tj. šťastný život, osvobozený od přírodních nahodilostí. Feuerbachovy myšlenky však šly dále, za hranice sporu o náboženství. Věřil, že pracuje na vytvoření podmínek pro novou revoluci, která se projeví až za několik století. Přitom již nepůjde o bytí či nebytí Boha,  nýbrž o bytí či nebytí  člověka.  Půjde „ne o to, abychom Bohu dávali, co je božího, a císaři, co je císařovo - nýbrž abychom člověku dali konečně to, co je člověka.“.

     Přestože výroky Feuerbacha byly zaměřeny k zesměšňování náboženství, paradoxně ukazovaly, co modlitba člověku přináší. Je to především vědomí určité nadzemské ochrany a zdroj naděje na pomoc v nešťastných okolnostech, jakož i vědomí, že v duchovním smyslu není nikdy úplně osamocený  (vždyť Bůh existuje trvale v něm i vedle něho). To věřícímu člověku dodává větší pocit jistoty a otevírá mu to radostnější perspektivy jeho života. Je statisticky prokázáno, že věřící lidé se dožívají vyššího věku  a  jsou v průměru zdravější.

 

9. Postmoderní přístup k náboženství

     Je zajímavé, že věda (díky snaze některých moudrých vědců) usiluje o stále větší a nedogmatický přístup k náboženství. Jako příklad bychom mohli uvést již citovaného EINSTEINA, který se na newyorkské konferenci  „O vědě, filozofii a náboženství ve vztahu k demokratickému způsobu života“ vyjádřil takto: „Přestože jsou oblasti náboženství a vědy od sebe jasně odlišeny, existují mezi nimi silné vzájemné vztahy a závislosti. I když náboženství je snad tím, co určuje cíl, učí se od vědy, jakými prostředky lze dospět k dosažení cílů, které si vytklo“. A své stanovisko o vztahu náboženství a vědy vyjádřil také touto lapidární a výstižnou větou: „Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé“. Einsteinovi je rovněž  připisován vyzionářský výrok: „Náboženství budoucnosti  bude kos­mické náboženství. Překročí osobní­ho Boha a vystříhá se dogmat a theologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast přírodní, tak i duchovní, bude za­loženo na religiosním cítění, vy­růstajícím ze zkušenosti, objímají­cím všechny věci přírodní i duchov­ní smysluplnou jednotu.“.

         Člověk si na své cestě za poznáním vytyčuje někdy  i  velmi smělé cíle. Jedním z nejsmělejších je  cesta za poznáním Boha. Čechoameričan  RNDr. MILAN RÝZL  -  badatel v oboru mimosmyslového vnímání ESP (zkratka z anglického Extra Sensory Perception)  -  se o tom ve své knížce  „Věda o Bohu“  (byla přeložena i do češtiny)  vyjadřuje takto:  „Připusťme si ve vší skromnosti, že naše dosavadní poznání je nedokonalé (jak je tomu ostatně vždy, když se pustíme do výzkumu v neprobádané oblasti). Jako ve všech oblastech vědy, suma našeho poznání roste s rozvíjejícím se výzkumem. Rovněž v našem případě můžeme doufat, že jednou budoucnost do oblasti našeho výzkumu vnese světlo poznání a lepší porozumění. Bude to nesmírný úkol, s nímž se lidstvo může potýkat po mnoho a mnoho generací. Dnes stojíme pouze na začátku našeho výzkumu. Na tomto stupni bude stačit, pokud si plně uvědomíme obtíže, s nimiž se budoucí bádání musí vyrovnat. To nám může posloužit jako varování před sebeuspokojujícími zjednodušujícími přístupy, jež jsou zřetelné v běžných náboženských učeních. Každopádně ve srovnání s náboženskými vírami můžeme v našich bádáních poznat patrný pokrok“.

 

10. Slova na závěr

     V nadpisu této eseje jsme položili otázku, zda je Bůh jen idea, nebo skutečnost. Pečlivé prostudování uvedených poznatků nás jistě přesvědčilo, že Bůh  (tento výraz však může někoho iritovat a rád by jej nahradil jiným, přestože není ateistou)  je pro unitáře skutečností.

     Autor tohoto pojednání  -  i když byl v aktivním věku svou profesí vědeckým pracovníkem významného ústavu ČAV  -  se tomuto pojmu nevyhýbá, k víře v Boha se hrdě hlásí a ta pro něj tvoří zásadní směrnici jeho životní orientace. Za svou povinnost považuje takové přesvědčení hlásat i navenek. Proto v  tomto směru orientoval i své náboženské promluvy a nyní přispívá do unitářských časopisů a svá podání rozvíjí i na internetu (www.nabozenstvimoudrosti.cz). Připravuje i větší renovovanou knižní publikaci o  takto orientované vědě blízké nedogmatické postmoderní doktríně.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -. - . - . - . - . - . -