Otakar Mikeš

 

JE  NÁM  NĚCO  BLIŽŠÍHO  NEŽ  NAŠE  VLASTNÍ  DUŠE ?

 

PÁR  SLOV  ÚVODEM

      V neděli 13. února jsme se zabývali tématikou promluvy „Krajina jako duchovní dědictví“.  V tomto čísle Unitářských listů však mám komentovat jeho hlavní téma  „Péče o krajinu duše“. Stejně má také znít název nedělní promluvy, plánované v pražské Unitarii na 27. března. Je to jistě velice zajímavá a duchovně významná problematika a proto se budu snažit sepsat tuto esej jak to nejlépe budu umět, přičemž budu hojně čerpat z encyklopedických příruček, cizojazyčných slovníků, především však z preprintu svého spisu  „Filozofie Náboženství Moudrosti“ (Unitaria, 1998). Samozřejmě zprvu je nutno vymezit a objasnit hlavní pojmy a pak diskutovat jejich vzájemné vztahy.   

 

DEFINICE  POMOCNÝCH  VÝRAZŮ

      Myslím, že je vhodné  zařadit v úvodu krátké poznámky  ke dvěma pojmům tématu zaměření tohoto čísla Unitářských listů, tj. zprvu k termínu  „péče“ a pak k termínu  „krajina“. O problematice duše či ducha bude pak podrobně pojednáno v dalším textu.

      Slovo  „péče“  znamená starostlivou aktivitu, směřující k pečlivému obhospodařování nějakého nám milého objektu, např. zahrádky, chovu včel nebo jiných organismů včetně našich domácích miláčků, tj. pejsků, kočiček, či jiných zvířátek. Uvědomělý člověk však pečuje především o svou rodinu a výchovu dětí. Spirituálně zaměřený jedinec pečuje o správný průběh své duchovní cesty.

      Slovo  „krajina“  v  běžném smyslu slova je podle dostupné literatury definováno takto:  „Je to přirozeně nebo účelově vymezená část zemského povrchu, v níž je ustálený tok energie, látek a informace. K základním složkám krajiny patří půdotvorné horniny, půdy, vodstvo, podnebí, rostliny, živočichové a člověk“. K tomu však je nutné obecně dodat, že slovo  „krajina“  je širší pojem, který zahrnuje nejen podstatu  (centrum)  něčeho, ale i souvisící okolí. A tento dodatek se v plné míře vztahuje i na další text tohoto našeho článku.  

 

CO  JE  TO  DUŠE ?

      Z hlediska filozofie duše je oživující princip (původně souvisící s dechem); je to nositel mravního a duchovního života,  průsečík vědomí, etiky a citu jako bytostně individuálních schopností. V panteismu je to životní princip celé přírody (vesmíru). V křesťanství je to princip Bohem stvořený, ale přísně individuální. 

      Starořecká mythologická bohyně duševní krásy se nazývala  „Psyché“. Od jejího jména byl odvozen i řecký název pro duši  „psyché“.  Znamená jednak nesmrtelnou duši, která je pouze dočasně spojená s tělem (je to esence života) a dále je synonymem pojmů  „mysl, psychika a já“.  Tento termín byl obecně přijat a od něho byly odvozeny názvy i řady dalších důležitých pojmů, které postupně probereme. Např. „psychologie“ je vědní obor, zkoumající psychické jevy, vznik, vývoj a funkce psychiky, psychické procesy, stavy a vlastnosti a jejich vnější projevy  -  chování a činnost včetně vztahu jedince k jeho okolí). Termín  „psychika“  znamená duševno, je to souhrn duševních procesů, duševních vztahů a duševních vlastností.

      „Psychoanalýza“  je psychoterapeutická metoda léčení psychických poruch, zejména neuróz a dále to je psychologická teorie o celistvosti a dynamice psychiky, vysvětlující úlohu nevědomé motivace v  lidském chování, tj. úlohu tzv. „podvědomí“.   Psychoanalýzu založil a rozvinul rakouský neurolog a psychiatr  SIGMUND FREUD (1856-1939).  „Psychóza“ je duševní porucha charakterizovaná určitou deformací myšlení a jednání s následnými poruchami struktury a celistvosti osobnosti. Termín  „psychopat“  znamená člověka, který trpí duševní úchylkou a nevyrovnaností osobnosti.

      A nakonec uvedeme zajímavé filozofické odvětví  „psychofyzický paralelismus“, což je názor na vztah psychického (duchovního) a fyzického, které existují odděleně vedle sebe (tj.paralelně), mohou se však ovlivňovat.

 

CO  JE  TO  PARAPSYCHOLOGIE  NEBO  PSYCHOTRONIKA ?

      Tento termín je také odvozen ode řeckého názvu  „psyché“  a věnuji  mu samostatnou krátkou kapitolku,  neboť považuji za vhodné se k této otázce vyjádřit jako unitář. Staré slovo „parapsychologie“ (někdy označované i výrazem „metapsychologie“), nahrazované v současnosti slovem „psychotronika“, znamená interdisciplinární obor, zkoumající jevy, pro něž není prokázáno vědecky uznávané silové (fyzikální) působení. Hypoteticky jde o formy mimosmyslového vnímání (proutkařství, prekognice) a bezprostřední komunikace nebo působení (telepatie, telekineze, magie). Užíván je i název „ezotérní vědy, transpersonální psychologie“. Tento obor, snažící se otevírat výhledy do  „nadsmyslna“, byl však donedávna (a často i dosud je) oficiální vědou buď zcela odmítán, nebo k němu bylo přistupováno s výhradami a nedůvěrou, jak je to patrno např. z  citace knihy anglického fyzika a metafyzika  OLIVERA  LODGEHO „Člověk a vesmír“: „... metapsychologie (parapsychologie). Zde je ovšem nezbytná nejkrajnější opatrnost, třeba by bylo omezené a bláhové popírati existenci jistých nevysvětlitelných jevů, pronikajících k nám přes hranici smyslových a rozumových zkušeností a zavírati před nimi oči. Nesmí nás ani příklad nejskvělejších vědeckých jmen (tyto jevy akceptujících) přetáhnouti přes tu hraniční oblast, kde už necítíme pevnou půdu pod nohama“.

      Naše Náboženství Moudrosti sdílí tuto opatrnost, neboť je velice snadné při studiu těchto fenoménů sklouznout do oblastí iluzí (ne-li pověr, či dokonce i podvodů), jak to s velkým zarmoucením pozorujeme i v současné době u některých našich bližních. Na druhé straně indikací, signalizujících že existuje ne jeden, ale celá řada nepochybných jevů, přesahujících hranice našeho současného vědeckého poznání, nás vede k tomu, abychom tuto oblast nebagatelizovali, ale postavili se k jejímu studiu čelem, i když s veškerou obezřetností. Jinak bychom byli jako pštrosi, strkající z pohodlnosti hlavy do písku, nebo bychom se podobali těm  „vědcům“  z  francouzské Akademie věd, kteří kdysi popírali existenci meteoritů či fonografu.

 

PŘEHLED  ÚVAH  NĚKTERÝCH  MYSLITELů  O  DUŠI

      Existuje velký počet názorů  různých filozofů, teologů, ale i vědců o duši. V tomto pojednání je nelze všechny jmenovat. Je však jistě užitečné se zmínit alespoň o některých. Uvádím je v chronologickém pořadí.

      V Indii se zrodil vynikající myslitel a prorok  GAUTAMA  SIDDHARTA, řečený  BUDDHA (asi 533-asi 483 př.n.l.), který popřel existenci nesmrtelné duše a nahradil ji termínem  „tanhá“, což je v podstatě  „žízeň (touha) po životě“. A po Buddhovi  postupme až k antice. Podle známého řeckého univerzálního myslitele, peripatetika  ARISTOTÉLA ze Stageiry (asi 383-322 př.n.l.)  „vztah těla a duše je týž, jako mezi látkou a formou  -  tělo je látka, duše je forma“.  Duši, která pohybuje tělem a formuje je, Aristotéles nazýval dodnes hojně užívaným pojmem  „entelechie“. Prohlásil: „Jako je forma účelem látky, tak je duše účelem těla, a tělo je nástrojem (řecky  „organon“) duše“. Odtud pocházejí pojmy  „orgán, organismus, organický“, které poprvé razil Aristotéles.

      Další krok směřuje do středověku.  Dominikán  JAN  ECKHART (1260-1327) přemýšlel o možnostech různých bytostí uvědomovat si přítomnost Boha v sobě. Napsal: „Bůh je přítomen bez výjimky ve všech věcech a procesech…. Avšak ani jedna věc, v níž je Bůh přítomen, si jeho přítomnost neuvědomuje. To je dáno pouze duši člověka…. V mé duši je mohutnost, vnímající Boha. Nic mi není tak blízké, jako Bůh.  Bůh je mi bližší, než já sám sobě“. Tento německý panteista vymezuje duši jako „Jiskřičku“  Boží a zdůrazňuje její esenciální totožnost s Božstvím, její nestvořitelnost. Podle něj základem duše je jedno hluboké mlčení.

      Dosti protichůdný názor o duši  projevil  geniální titán renesance LEONARDO  DA  VINCI (1452-1519), jenž chápal celého člověka včetně duše ve vztahu  k přírodě, která  -  když vytváří na tělech živočichů údy schopné pohybu  -   umísťuje do lidského těla i duši, utvářející toto tělo. Duši považoval za nerozlučně spjatou s tělem, která nemůže bez těla existovat a působit, proto nepřipouštěl nezávislou existenci duše mimo tělo a její nesmrtelnost  a brojil proti nekromantům. Ke konci renesance zajímavý přístup k této problematice projevil italský rodák a tzv.  „přírodní filozof“  BERNARDO TELESIO (1508 či 1509 –1588), který se vyjádřil tak, že člověk má dvě duše: nižší je spojena s tělem, vyšší je člověku vdechnuta Bohem a je nesmrtelná, je schopna sebeobětování pro vyšší cíle.

      Renesanční panteista a podle katolické církve i kacíř  GIORDANO  BRUNO (1548-1600) pojednával i o duchovním významu hmoty. Podle něj vnitřní schopnost hmoty vytvářet formy je  „duší světa“. Hlavní mohutnost  „světové duše“ je „univerzální rozum“, který je obecnou fyzikálně působící příčinou. Je to něco, co vyplňuje celé universum a ponouká přírodu, aby vhodným způsobem vytvářela druhy. Ať je to věc sebedrobnější…. má v sobě složku spirituální substance, která  -  když najde vhodný substrát  -  rozvine se v rostlinu či zvíře…. jemuž se běžně říká  „tělo živé“.  -  Toto Brunovo pojetí působení  „univerzálního rozumu“ či  „světové duše“ je blízké pojmu  „duchovní drift“, jímž se mnou hlásané  „Náboženství Moudrosti“ snaží přispět k pochopení evoluce života.

     Známý německý samorostlý filozof a zhořelecký mystik  JAKOB  BÖHME (1575-1624), když se vyjadřoval o existenci zla ve světě, prohlásil: „Uskutečnění, aktualitu, nabývá zlo teprve v lidské duši, jež se s absolutní svobodou rozhodne mezi říší dobra a zla…. Vnitřní základ duše je přirozenost…. Duše je středem Boha….proto je vlastní bytností Boha duše“. Podle zakladatele německé klasické filozofie  IMMANUELA  KANTA (1724-1804) je pojem duše transcendentní idea přesahující zkušenost, ale podmiňující možnost lidského poznání.

      A nakonec ocituji názory jednoho staršího unitáře, což však neznamená,  že jeho názory přijímám za své. Podle spisku „Převtělování a karma (Důkazy o existenci)“ emeritního unitářského reverenda  JIŘÍHO  PALKY, popisujícího hinduistickou víru, dochází k reinkarnaci, metempsychóze, stěhování či transmigraci duší, neboli převtělování  do nových forem existence (životů). Podle těchto nauk náš současný život je jen mezičlánkem v dlouhém řetězci reinkarnací naší duše.

 

CO  JE  TO  DUCH ?

      Duch je z hlediska filozofie nemateriální princip a různorodá pojetí  jej odvozují  od pojmu substance, spravedlnosti, řádu, rozumu nebo Boha. Duch se řecky nazývá  „pneumna“ a v idealistickém pojetí je vše pronikající a oživující. Latinsky se nazývá  „spiritus“ a je míněn jako inspirátor či hlavní činitel nějakého dění. V duchovním smyslu je to nehmotná podstata existence.

      V křesťanském náboženství je uctíván termín  „Spiritus Sanctus“, což znamená  „Duch Svatý“. Od slova  „spiritus“  je odvozeno přídavné jméno  „spirituální“, což znamená  „duchovní“. Od tohoto termínu je však odvozen i název  „spiritismus“  (tj. „duchařství“).

 

MIMOKŘESŤANSKÉ  POJMY  SPIRITUÁLNÍHO  CENTRA  ČLOVĚKA

      Hinduistické Upanišady prohlašují:  „Átman je brahman“.  Átman znamená doslova  „dech“. Je to staroindický nábožensko-filozofický pojem, charakterizující individualitu člověka. Je to něco jako nesmrtelná duše neboli  „Vyšší Já“ člověka. Má Boží podstatu. V Upanišadách je to klíčový pojem, stejně jako  „brahman“,  který znamená  „absolutno“. (Pozor – nezaměňujme toto slovo s  termínem Brahma, který značí „Stvořitele“ v  hinduistické „Boží  Trojici“, ani s termínem  „brahmín“, což je příslušník přední indické kasty).

      Ve velmi zajímavé knížce, jednající o podstatě taoismu  (kterou podle staršího překladu Dr. Františka Čupra převyprávěl  JIŘÍ  KUTINA  a kterou v r. 1992 vydala Unitaria)  je řešena také otázka problematiky pouta lásky mezi dušemi milenců nebo manželů, zejména při odchodu jednoho z nich z tohoto pozemského světa. Tato útlá knížka (48 stran) nám říká:  „Láska a přátelství jsou největšími hodnotami života. Jsou původci prvního podnětu Taa k tobě…. Upoutá tě žena a všechno tě pudí k ní. Jste-li si souzeni, stiskněte si ruce…. A začněte putovat životem za společným cílem…. Tvá duše postrádá Tao, s nímž byla kdysi v jednotě a znovu se s ním chce spojit. Jen v Tau je dokonalé spojení  bytostí, které se milujíi…. Jen když jsi našel zrod v Tau, jsi navěky a bez poskvrnky spojen s duší své milované ženy, ale i s duší všech lidí  -  bratrů a sester  -  a s duší celé přírody.“.

      Na téma této knížky, nazvané  „Šienšanský mudrc“,  jsem měl před léty v pražské Unitarii spolu se sestrou Livií Dvořákovou-Hašplovou improvizované poetické vystoupení, které bylo posluchači s velkými sympatiemi přijato.

 

VZÁJEMNÉ  VZTAHY  DUŠE  A  DUCHA  I  Z HLEDISKA  DŽŇANA-JÓGY   

          Podle našich skript v duchovní literatuře se vyskytují dva pojmy (které je někdy obtížné od sebe rozlišovat) a to jsou „duch“ a „duše“. Začněme tím prvým. Podle Aristotela „Duch je nesmrtelný a nezaniká s tělem“. Indická filozofie a náboženství považuje ducha (átmana) za bezprostřední část Boha (brahmana). Átman původně označoval patrně „dech, dýchání“, ale později nabyl významu „podstata, vlastní já, tato bytost“  ve smyslu  „já v protikladu k tomu, co není já“. Átman je tedy nejvnitřnější jádro našeho vlastního já.  Ve světě existuje pouze jediná pravá jsoucnost, jež se v pohledu na svět jako celek nazývá brahman a poznaná v jednotlivosti je átman. Veškerenstvo je brahman, brahman je i átman v nás. Zde máme před sebou základ indoárijských náboženských představ, jež jsou zjevným protikladem náboženství semitského původu, např. islámu a náboženství starých Židů (ale i křesťanství). Neboť zatímco v semitských náboženstvích se Bůh jeví jako pán a člověk jako služebník-poddaný, zdůrazňují Indové jejich bytostnou identitu. -  Zpěv mudrce Aštavakry  (Aštavakra-Gíta)    o podstatě člověka říká: „Nejsi zemí, nejsi vodou, nejsi ohněm, nejsi vzduchem a nejsi ani éterem, příteli. Věz: tvou podstatou je duch, který přihlíží bez účasti tomuto všemu - tak dojdeš osvobození…. Jak by mohl poznat átmana ten, kdo lpí na tom, co vidí? Moudří nevidí ani toto, ani ono, a vidí nepomíjejícího átmana“. - JIŘÍ  NAVRÁTIL  se ve své knížce  „V srdci skutečnosti“ o tomto pojmu vyjadřuje jako o  „Bytostném Středu“:  „ Duch -  nepodmíněné to Bytí-Vědomí jako subjekt poznání je ovšem absolutně neobjektivovatelný, předmětně nepoznatelný.… Nemůžeš vidět toho vidoucího ve všem vidění, nemůžeš slyšet toho slyšícího ve všem slyšení, nemůžeš chápat toho chápajícího ve všem chápání, nemůžeš poznat toho poznávajícího ve všem poznávání. To on je tvou duší (átmanem), která je v nitru všeho“. -  A dále z hlediska džňana-jógy napsal: „Duch - ve svém nejzazším aspektu - je v džňaně trvale odhalen na  „dně“  všeho smyslově-mentálního zakoušení jako nediferencované čisté bytí (Sat), jež je čistým vědomím (Čit), jsoucím tu spolu s vědomím empirickým.… jemuž však nepřísluší stejný stupeň skutečnosti jako transcendentální rovině čistého Bytí-Vědomí.“. - Tak to dle Navrátila vidí džňana-jógin.

      Druhým - v duchovní literatuře se často vyskytujícím pojmem - je  „duše“, v indické literatuře často označovaná termínem „buddhi“. Bengálský básník a spisovatel (nositel Nobelovy ceny za literaturu) RABINDRANÁTH THÁKUR (1861 - 1941) se o duši vyjádřil takto: „Podle Upanišad klíčem k vědomí vesmírnému, k bohavědomí, jest vědomí duše. Poznati svoji duši jako odlišnou od osobnosti jest prvním krokem k dosažení nejvyššího osvobození. Třeba s naprostou jistotou věděti, že vlastní svou podstatou jsme duch…. Člověk, který si uvědomil duši svou, má pevný střed vesmíru, kolem něhož vše ostatní má pravé své místo a z něhož jedině může čerpati a požívati blaženosti života souladného“. - V poznámce k českému překladu hinduistické bible „Bhagavad-Gíty“ (tj. „Zpěv Vznešeného“) se také vysvětluje pojem duše pod označením buddhi: „Buddhi (rozmysl) = nejvyšší duševní schopnost člověka, vrcholný produkt hmoty (prakrti). Tíhne k já (átmanu). Je to nositel osobnosti jedince“. - Pojem „duše“ byl užíván již gnostiky. PETR  POKORNÝ  ve svém spisu  „Píseň o perle“ uvedl:  „Gnostický koptsky psaný spis, nalezený v souboru z jeskyně v Nag Hammádí v Horním Egyptě, pojmenovaný „Věrohodné učení“, bývá často nazýván „O duši“. Obsahuje učení o duši, která pro svou nesmrtelnost zůstává spojena s boží Plností, i když je zajata ve hmotě. Je to spis blízký hermetické gnosi, ale ovlivněný již Janovým evangeliem“.

       TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (1850-1937) se o duši vyjádřil takto: „Jako teista, jako pluralista, přijímám také existenci duše a její nesmrtelnost, jsem si jist duší a dušemi, ale rozumově to dokázat argumenty, které by každého umlčely, to nedovedu“. - Náš český básník JULIUS ZEYER (1841 - 1901) jasně komentoval otázku lokalizace duše: „Což se nemůžeme zbaviti toho nesprávného náhledu, že duše vůbec někde může být? Pro duši přece prostor neexistuje a pozemské žití je jí jen stavem přechodným“. -  Již citovaný OLIVER LODGE ocenil význam a vývoj duše slovy:  „Čím jsou housle hudebníkovi, tím jest tělo duši…. Vývoj lidské duše musí být právě tak jako vývoj lidského těla pozvolný, namáhavý děj, vyžadující dlouhých oddílů časových.… Tu a tam povstane genius.… a čím výše vystoupí, tím více jest si vědom vlastní nedokonalosti“.

      Některé duchovní směry hlásají, že v člověku existují dva nesmrtelné duchovní principy: vyšší (např. Duch svatý nebo Átman) a nižší (nesmrtelná duše nebo buddhi). Mystika učí, jak se člověk má snažit o spojení své nesmrtelné duše s Duchem svatým, které, když je jej dosaženo, se nazývá „mystická svatba“ a znamená vyvrcholení mystické cesty. O možnosti takového spojení se zmiňuje i kánonická kniha taoismu: „Způsobíme-li, by duch (ying) objímal duši (pek) aby obsahovali jednotu, můžeme být nerozděleni“.

 

NÁŠ  POSTMODERNÍ  PŘÍSTUP  K  VÝKLADU  NAŠEHO  DUCHOVNÍHO CENTRA

      Na začátek této kapitolky je vhodné předeslat poznámku z oboru anglické etymologie. V slovnících nalezneme, že pojem  „já“ se překládá především symbolem „I“, avšak existuje také anglické slůvko  „self“, což značí jednak  „sám“ a jednak  „vlastní já“  (od tohoto termínu  je také odvozeno přídavné jméno  „selfish“ =  „sobecký“  a podstatné jméno „selfness“ =  „sobectví, zištnost“.  Od slova  „self“  vytvořil anglický duchovní učitel  Dr. PAUL  BRUNTON  (vlastním jménem  RAPHAEL  HURST, 1898-1981) duchovně významný pojem  „Overself“  =  „Nadjá“.

      Klasická duchovní cesta ve formě mystiky užívala termíny  „duše“  a  „duch“. Tyto pojmy jsou však spojeny s tak rozmanitými a někdy i protichůdnými naukami, že od nich při postmoderním výkladu duchovní cesty upouštíme a pro jednoduchost a přehlednost užíváme pojmů  „malé já“  (charakterizující náš běžný smyslový, intelektuální a citový život) a  „Vyšší Já“ (podle Bruntona  nazvané  „Overself“  =   „Nadjá“).

      Uvnitř tohoto Nadjá existuje v našem spirituálním životě také složka, nazývaná  „Vnitřní Pozorovatel“. Je to duchovní podstata Božího původu, která v našem nadvědomí trvale bdí celých 24 hodin a pozoruje a do své duchovní paměti si ukládá vše, o čem myslíme, co cítíme, a jak ve svém životě jednáme. V procesu našeho umírání nám pak do našeho vědomí rychle promítá svůj záznam za účelem jeho etického hodnocení. Je to  „Niterný Svědek“  nejen našeho zrození z Absolutna, ale o všech našich činů.

      Na pokročilých stupních duchovní cesty se musíme zabývat i otázkou lokalizace našeho „Nadjá“. Kde se opravdu nalézá naše  „Vyšší Já“ ?  Je vskutku ve středu našeho nitra, jak to učí mystika?  Z hlediska  „Nejvyšší Pravdy“  musíme pochopit, že tento Božský Princip má svůj základ mimo náš prostor  (a mimo náš čas), tj. ve  „Věčnosti“. Proto se na své duchovní cestě přestaňme ptát  „kde Jej mám hledat?“,  nýbrž spíše  „jaké cesty vedou k Jeho úplnému duchovnímu poznání?“.

 

VHODNÉ  A  NEVHODNÉ  FORMY  PÉČE  O  DUŠI

      Nejvhodnější formou péče  duši je nastoupení a rozvíjení duchovní cesty nebo vyšších forem jógy. Tyto snahy mají více složek z nichž nejznámější jsou mystika (bhakti-jóga), založená na lásce k Bohu, cesta duchovního poznání čili džňana-jóga, cesta k Bohu prací  (karma-jóga), ale také spojení všech přístupů (integrální jóga), kterou u nás v pražské Unitarii hlásal laický kazatel a mystik  JUDr. EDUARD  TOMÁŠ (1908-2002). Existují také speciální přístupy, např. zen-buddhismus. O všech těchto metodách se můžeme (s podrobným návodem k jejich provádění) seznámit v unitářské monografii z  r. 1992, nazvané  „Sádhaná  -  duchovní cesta“),  proto je zde nebudeme dále komentovat.

     Je však třeba se zmínit o nevhodných formách. Někteří poutníci na duchovní cestě se domnívají, že mohou svůj duchovní vývoj urychlit užitím některých psychotropních látek (psychofarmak), které mohou údajně pozitivně ovlivnit duševní činnost člověka. Jejich užití je však velice riskantní a mohou fyziologický i duševní vývoj člověka ovlivnit i negativně a to nejen otravou z předávkování, ale i návykem. Z člověka se může stát narkoman.

      O působení podobných látek pojednává  v českém jazyce vyšlá zajímavá knížka Doc. MUDR. STANISLAVA  VONDRÁČKA  „Farmakologie duše“, popisující experimenty s chováním dobrovolníků, kteří bylo omámeni různými psychotropními látkami. Např. malíř omámený alkaloidem mezkalinem maloval zvláštní v knize reprodukované obrazy.  Kniha obsahuje dodatek  Dr. IVANA  KLÁŠTERSKÉHO  „Rostliny působící na duši člověka“.

      Proč jsou pro poutníka na duchovní cestě tyto látky tak lákavé? Protože jedna skupina z nich se nazývá  „psychodelika“. Termín  „psychodelický“  doslova znamená  „odhalující psyché“. Jeho název byl odvozen z řeckých názvů   „psyché“ pro duši  a  „delein“, což znamená  „učiniti zjevným“. Tento termín užíval  Čechoameričan PROF. MUDR. STANISLAV  GROF při popisu svých studií transpersonální formy vědomí člověka. Aplikace takových látek na duchovní cestě je nejen zbytečná, ale i nebezpečná. V našich pokročilých duchovních stavech se i bez jejich užití uvolňují v našich mozcích limitovanou specifickou proteolýzou z  tam přítomných prekurzorových bílkovin tzv. „opiopeptidy“ (někdy také nazývané  „endogenní opiáty“), které mají nejen uklidňující a uspávající účinek jako morfin, ale ovlivňují také psychiku člověka, potřebnou k vrcholným formám kontemplace.

      Další zbytečnou pomůckou k péči o duši patří tzv. „psychowalkmany“. Moderní neurotechnologie odhalila souvislost různých forem našeho vědomí s elektromagnetickými vlnovými frekvencemi, vycházejícími z lidského mozku, jehož činnost lze naopak takovými frekvencemi ovlivňovat. Na základě těchto studií byly vypracovány a prodávají se aparáty (tzv. „psychowalkmany“), dovolující nasazením sluchátek, naladěných na příslušné frekvence, na uši (či přiložením elektrod na naši hlavu) uměle vzbuzovat žádoucí formy vědomí, usnadňující např. učení nebo hlubší kontemplace. Člověk, jdoucí správně duchovní cestou, se však bez těchto pomůcek zcela dobře obejde.

 

PÁR  SLOV  NA  ZÁVĚR

      Tato esej  -  přes svou poměrnou délku  -  nepopsala  (a vzhledem k limitu rozsahu  Unitářských listů ani popsat nemohla) péči o  „krajinu duše“ v její úplnosti. Nicméně snad přesvědčila čtenáře o tom, že při samozřejmě důležité péči o svou vlastní duši a její vývoj nesmí opomenout brát zřetel i na okolí, tj. především na své bližní. Přitom však nesmí zanedbávat ani pozornost k celé přírodě, kterou považujeme za chrám Boží., tj. nejen ke všem tvorům a tvorečkům  (k celé fauně a flóře), ale i k přírodě tzv.  „neživé“, abychom nenarušovali její krásu. Zkrátka měli bychom se chovat jako duchovně vyspělý člověk. Autor této stati bude rád, jestliže její ideje čtenáře v tomto směru osloví.

 

- . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . - . -

 

     

.