Ing.Dr. Otakar Mikeš, DrSc.:

 

JE ČLOVĚK POSLEDNÍM STUPNĚM VÝVOJE BIOSFÉRY ?

 

Tuto otázku bychom mohli také formulovat takto: skončil člověkem vývoj živých bytostí na Zemi? Přírodovědec by na ni samozřejmě odpověděl negativně, protože evoluce je základní součástí přírodního dění a člověk je jen  jednou větvičkou vývoje primátů a není žádný důvod se domnívat, že jeho vznikem evoluce končí. Fundamentalistický kreacionisticky orientovaný vyznavač bible by však podle znění Genese řekl, že Bůh během šesti dní svou tvůrčí aktivitu skončil a po vytvoření Adama a jeho ženy Evy již žádné další nové druhy živých bytostí nevznikají. Jestliže zaujmeme prvé (tj. přírodovědecké, evolucionistické) hledisko, pak musí následovat další logická otázka: „Jak si představujeme další vývoj bytosti, kterou nazýváme člověk?“ A pokus o zodpovězení této druhé otázky bude předmětem tohoto předkládaného pojednání.

 

Napřed bychom však měli vysvětlit tři základní pojmy: (1) co je to biosféra, (2) co je to vývoj a (3) co je to člověk. Začněme biosférou. Tak se - podle biologa JANA BĚLEHRÁDKA (žijícího v létech 1896 - 1980) - nazývá soubor veškerého života na Zemi, který je složen ze živých soustav tak, že jednodušší soustava tvoří část soustavy složitější, tato opět složitější, až lze nakonec veškerou biosféru považovat za živou soustavu jakožto vrcholné společenstvo životní. Jsou tedy živé soustavy vzájemně spjaty principem skladebním, přičemž nejníže je samotná živá hmota, nejvýše pak biosféra. Kde biosféra končí? Biologové tento pojem omezují na pozemskou přírodu. Z hlediska filozofického bychom však měli tento pojem rozšířit na celý vesmír, v němž velice pravděpodobně existují všemožné druhy živých bytostí. Nemáme však o tom dostatek spolehlivých informací. Proto se biologové „drží při Zemi“.

 

A nyní přistupme k výkladu vývoje. Naše „Náboženství Moudrosti“ (viz internet http://sweb.cz/MikesOtakar ) říká: „Základní metodou, kterou je náš vesmír na všech úrovních prostřednictvím přírodních zákonů a duchovního driftu ustavičně a nepřetržitě vytvářen, je postupný vývoj - evoluce. Probíhá na úrovni kosmu i pozemské přírody, kde se vztahuje na fylogenézu (vývoj druhů) i na ontogenézu (vývoj jedince) a platí i pro úrovně čistě duchovní. Vývoj je základní univerzální metoda, která trvale směřuje ke stále větší dokonalosti všeho tvořeného.“ - Po těchto větách je nutné vysvětlit, co se v naší doktrině rozumí pod pojmem „duchovní drift“. Podle ní nahodilé vývojové procesy v mechanickém pojetí darwinismu neprobíhají v přírodě bez jakéhokoli ovlivňování podle pravidel pravděpodobnosti jen v duchu známých přírodních zákonů, nýbrž ta nahodilost nebo pravděpodobnost je jemně ovlivňována tvůrčím duchovním působením (aniž by se tím známé přírodní zákony nějak narušovaly), a to  vysoce inteligentním jsoucnem, které trvale působí jako podstata vesmíru a které obvykle nazýváme termínem Bůh. Tyto představy byly podrobně vysvětleny v článku autora této stati, nazvaném „Má pravdu bible nebo Darwin?“. Nutno zdůraznit, že evoluce je trvalým tvůrčím procesem a vznikem člověka rozhodně neskončila.

 

Jak známo, základní zákony evoluce živých bytostí (tj. jejich vývoj od jednodušších ke složitějším) a jejich ovlivňování přirozeným výběrem podrobně popsal Angličan CHARLES DARWIN (1809 - 1882), čímž zásadně pozměnil tehdy převažující názory o vzniku života a člověka, kterým tenkrát věřil dokonce i švédský přírodovědec CARL LINNÉ (1707 - 1778), zakladatel vědecké systematiky rostlin a živočichů. Darwin našel mnoho následovníků. Nejznámější německý darwinista ERNST HAECKEL (1843 - 1919) zformuloval tzv. „biogenetický zákon“; podle něj ontogenéza (vývoj jedince) je do jisté míry rekapitulací fylogenéze (vývoje druhu). To znamená, že vývoj individuální živé bytosti v těle matky od zárodečné buňky až k plné dokonalosti narozeného človíčka je zkráceným (určitými vlivy ovšem poněkud pozměněným) opakováním té řady forem, kterou prošli jeho předkové od počátku vývoje života až do současnosti. Evoluční biologie (vycházející z Darwina) se dnes zabývá mnoha tématy, přesahujícími značně rámec biologie a je výzvou nejen pro filozofii, ale i pro mnoho tradičních duchovních postojů. Bohužel, základní orientace tohoto příspěvku nám nedovoluje se těmito zajímavými tématy podrobněji zabývat.

 

Třetí pojem, který je nutné také komentovat (ač se to může mnohým zdát podivné), se nazývá člověk. Již nejstarší filozofové a proroci se pochopitelně jeho pojetím zabývali. Stará čínská filozofie chápala abstraktní duchovní pojem „Tao“ (česky bychom řekli „To“) nejen jako duchovní cestu vývoje, ale zejména jako univerzální kosmický princip, příčinu vývoje věcí i lidí. Podle silně duchovně orientovaného Lao-c,a („Starý Mistr“ LAOTSE žil na rozhraní 6. a 5. st.př.n.l.) člověk má žít a působit ve světě, avšak tak, jako by vnitřně „nebyl z tohoto světa“. Jeho o něco mladší čínský současník Khung-fu-c, (KONFUCIUS; 551 či 552 - 479 př.n.l.) vytvořil filozofii, která - na rozdíl od taoismu - zdůrazňuje právě příklon člověka k praktickému životu a vypracoval etiku, která se stala pro Číňany po staletí vyznávaným praktickým náboženstvím. Konfuciův žák Meng-c, (MENCIUS, 373 - 289 př.n.l.) vypracoval psychologii konkrétní lidské povahy, vycházející ze zásady, že „člověk je dobrý“, neboť všichni v sobě máme klíč k harmonickému životu. Jeho současník Sün-c, (SÜNCIUS; 355 - 288 př.n.l.) vycházel ze zcela opačné zásady: přirozenost člověka je špatná, aby se stal člověkem kultivovaným, musí se vychovávat; dobro v člověku je pouze vypěstované.

 

Opusťme však Číňany a přes BUDDHU (asi 563 - asi 483), který pro člověka nastínil cestu, vedoucí k osvobození od utrpení, a přes hebrejské náboženství, které prohlásilo izraelského člověka za součást Bohem vyvoleného národa, a přes z hebrejského náboženství vzniklého křesťanství, v němž JEŽÍŠ NAZARETSKÝ-KRISTUS (asi 4 př.n.l. - asi 30 n.l.) údajně sňal z člověka „dědičný hřích“, skončíme u rozporů-plného islámu, kde osud člověka (tzv. kismet) je plně v rukou Boha.

 

A nyní je čas přejít k filozofům antickým. Je zajímavé, že HERAKLEITOS Z EFESU (asi 540 - 480 př.n.l.) se vyslovil kriticky k touze člověka po věčném míru: „Nemají pravdu ti, kteří touží po tom, aby veškerý boj skončil a nastal věčný mír, neboť pomine-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid a nastane smrt. Proto by pro člověka nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání.“ Sokratův žák PLATON (427 -347 př.n.l.) napsal: „Nesmrtelná duše člověka nemá počátek ani konec a je svou podstatou stejná, jako duše světa.“ Nejvýznamnější Platonův žák ARISTOTELÉS ZE STAGEIRY (asi 383 - 322 př.n.l.) rozvíjel etické a společenské názory, které jsou dost blízké Platonovým: „Člověk je „zoon politikon“ (tj. živá bytost společenská - politická). K udržení a zdokonalení života potřebuje společenství s jinými takovými společenskými bytostmi“. Výroky antických filozofů o člověku nám uzavírá systematizátor novoplatonismu PLÓTÍNOS (asi 204 - asi 270 n.l.), který systematicky rozvíjel nauku o člověku. Podle něho nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost spočívá v opětném sjednocení jeho duše s Bohem, z něhož vzešla.

 

Teď skočíme rovnou do evropského rozhraní středověku a novověku, do období humanismu a renesance. Za titána tohoto období a jeho genia je právem považován vědec a umělec LEONARDO DA VINCI (1452 - 1519), který sice považoval člověka „za nejvznešenější nástroj přírody“, byl však značně kritický ke společensky neplodnému člověku, když řekl: „O některých lidech nemůžeme říci nic jiného, než že to jsou průchody pro stravu, výrobci hnoje a plniči záchodů, neboť po nich nic jiného ve světě nenacházíme; nic dobrého nečiní a nic po nich též nezůstává, kromě plných záchodů.“ Ne tak radikální smýšlení o člověku pronášel „přírodní filozof“ z konce renesance, italský rodák BERNARDO TELESIO (1501 - 1588), když napsal: „Člověk má dvě duše: nižší je spojena s tělem, vyšší je člověku vdechnuta Bohem a je nesmrtelná, je schopna sebeobětování pro vyšší cíle.“ Již zmíněný darwinista ERNST HAECKEL hlásal monismus: „Člověk není nadřazen přírodě, ani jejím protějškem, nýbrž její součástí, Bůh a svět jsou jedno a totéž.“ Protikladem Aristotelova ušlechtilého pojetí člověka jako „zoon politikon“ jsou názory z konce renesance a humanismu, které vyslovil problematický (vychvalovaný i proklínaný) florentinský rodák NICCOLO MACHIAVELLI (1469 - 1527), který podrobil střízlivé analýze politické problémy své doby. Podle něj - chceme-li se v politice uplatnit - musíme poznávat zákonitosti ve hře soupeřících sil a vyvíjet vlastní energii bez ohledu na morální nebo náboženské hodnocení a respektovat „ducha doby“. Morální ohledy mají být podřízeny politickým cílům. Bohužel, některé Machiavelliho přístupy charakterizují některé praktiky naší současné politické scény (psáno v červnu r. 2006).

 

V moderní době se na poli filozofie k podstatě člověka vyjadřovali tzv. existencionalisté. Jejich představitel Němec KARL JASPERS (1883 - 1969) se vyslovil zcela stručně: „Člověk je možnost“. Náboženský existencionalista rakousko-polský žid MARTIN BUBER (1878 - 1965), známý představitel chasidismu (židovského mystického velice zbožného směru) ve svých spisech „Já a ty“ a „Rozmluva“ považuje vnitřní setkání s druhým člověkem za odlesk setkání s Bohem. Podle Bubera je možný - přes nekonečnou propast mezi oběma - rozhovor mezi Bohem a člověkem. Biologickým zkoumáním člověka se zabývá přírodovědecká antropologie (řecké slovo „antropos“ znamená „člověk“). Významným přínosem pro ni byl Darwinův spis „Původ člověka“ z r. 1859, který prokazuje genetickou příbuznost člověka s říší zvířat. Později SIGMUND FREUD (1856 - 1939) tento „animální element“ v člověku odhalil i v jeho pudové struktuře a v nevědomém duševním životě. Zrod moderní filozofické antropologie je však nutno vidět především v díle významného německého psychologa a sociologa MAXE SCHELERA (1874 - 1928), nazvaném „Místo člověka v kosmu“, které však vyšlo v r. 1929 po jeho smrti. Současně s ním vyšel spis antropologa HELMUTA PLESSNERA (1892 -1985), nazvaný „Stupně organické přírody a člověka“, ve kterém prohlásil: „Zatímco zvíře sice má nejrůznější prožitky, ale neprožívá „samo sebe“, má člověk možnost odstupu od sebe,.... ze kterého může jakoby pozorovat sebe sama včetně svého prožívání a vnitřního života...“. Moderní filozofické úvahy o podstatě člověka uzavřeme myšlenkami zakladatele Unitarie NORBERTA FABIÁNA ČAPKA (1870 - 1942). Podle něho „člověk je jedním z nejdokonalejších výtvorů božích, který se stále vyvíjí duševně a mravně stoupá, jeho síly se zmnožují... Člověk /sice/ nebyl nikdy dokonalým a nikdy jím nemůže být, nebyl /však/ nikdy svržen a odsouzen k pádu a k záhubě, nýbrž stále stoupá jako nejvyšší a nejdokonalejší tvor boží k vyšším stupňům.“

 

Když jsme takto z různých úhlů pohledu komentovali podstatu člověka, je nutné se teď obrátit k otázce pro toto pojednání zásadní - totiž k vývoji člověka. Ten byl velice dlouhý a rozmanitý. Sledujme stručně linii jeho vývoje: Prvým zárodkem života na Zemi byl mikroskopický protoorganismus - eobiont. Od jeho vzniku před třemi miliardami let v hlubinách oceánu v blízkosti vývěru sopečných plynů došlo postupně ke vzniku trochu větších živých buněk, dále vícebuněčných organismů a přes mořské obratlovce a výstup života z moře na pevninu a přes vývoj savců (zejména opic) došlo asi před pěti miliony let ke vzniku živočicha, v němž se vývojová linie primátů významně rozštěpila. Jedna z větví vedla k současným lidoopům (jako jsou orangutani, gorily a šimpanzi), druhá větev vedla k současnému člověku. Proto máme s těmito primáty po fyziologické a biochemické stránce mnoho společného. Na této lidské větvi je však možno ještě pozorovat několik přechodných stupňů a i slepých odboček. V Africe se objevil australopithecus s obsahem mozkovny něco přes 500 ml (dnešní hodnota je asi 1200 ml). Pozdější Homo habilis (Člověk obratný), žijící v Africe asi před 1 a 3/4 milionem let, měl obsah mozku již téměř 660 ml a byl schopen používat primitivní oblázkové nástroje. (Avšak nejstarší člověkem zhotovené nástroje byly nalezeny v africké Keni v geologické vrstvě staré 2 a 1/2 milionu let). U člověka z Trinilu lebeční objem neklesá pod 800 ml a u největších samců z Pekinu dosahuje 1.100 ml. Tento sinantrop už opracovával kámen a udržoval (a snad i rozdělával) oheň. Paleontologové zvolili pro tuto počáteční lidskou vrstvu název „prehominidé“. Tito archantropové však neměli žádnou kulturu a své mrtvé - podobně jako zvířata - nepochovávali.

 

Počáteční člověk Homo erectus (Člověk vzpřímený) se tedy objevuje ve čtvrtohorách. Avšak ve středních čtvrtohorách prehominidé postupně vymřeli a ve starší době kamenné (asi před 100.000 lety) Země byla osazena neandrtaloidy. A zde jsme již nepochybně před představiteli naší lidské rasy. Neandrtálci měli obsah mozku v podstatě stejný s naším, lišila se jen část jeho morfologie, ovlivňující schopnost abstraktního myšlení. Do tohoto období patří rozvoj jeskynní industrie (uměli vyrábět pazourkové nástroje), nepochybné pohřby a zřejmě i vnik prvých forem náboženství. Proto právem jsme tomuto našemu předchůdci přiřkli název Homo sapiens (člověk rozumný). Avšak i tito paleoantropové na konci doby ledové postupně vyhynuli spolu se zánikem mamutů, které lovili. Asi před 40.000 lety se na scéně objevuje nový typ člověka, který vzniknul pravděpodobně v Africe na jižním okraji Sahary (která tehdy byla zatopena mořem) v podhůří pohoří Atlas. Odtamtud se šířil migrací do Evropy a přes Asii do Ameriky a Australie. Tehdy totiž byla značná část vody ještě poutána v ledovcích, hladina moře byla velmi nízká a tyto kontinenty (i japonské ostrovy) byly dosažitelné po souši. V Evropě se tento typ člověka z konce čtvrtohor (který je identický s námi) projevoval jako člověk monstierský, cromaňonský či aurignanský. Vyznačoval se nejen dokonalejším abstraktním myšlením a větší přizpůsobivostí, ale i překvapivými uměleckými vlohami, jak je to patrno z někdy překrásných jeskynních maleb. Tento typ člověka vyvolal tzv. „sapientaci“, tj. přechod člověka neandrtálského v organizovanou a civilizace schopnou společnost. Proto se odborně nazývá Homo sapiens sapiens (Člověk dvojrozumný). A zmínkou o něm končíme stručný přehled vývoje člověka od protoorganismu až do současnosti.

 

A nyní před námi stojí otázka, jejíž zodpovězení je dosti obtížné (přesto se o to pokusíme), totiž - jaký bude další vývojový stupeň člověka? Prvým, kdo se o její zodpovězení vážně pokoušel, byl francouzský teolog, jezuita a světoznámý učenec PIERE TEILHARD DE CHARDIN (1881 - 1955), který se zabýval vědeckou paleontologií, byl spoluobjevitelem evolučního článku vývoje člověka (nazvaného Pitekantropus pekinensis) a proslavil se také tvorbou křesťanského evolucionismu s panteistickými rysy, kde cílem vesmírné kosmogenéze je Kristus. Katolická církev se od něho svého času distancovala, neboť jeho pojetí vzniku života a člověka se rozchází s biblí, nyní se však k němu hlásí, neboť církev zmoudřela a on otevírá pro křesťanství nové moderní perspektivy vývoje. Podle jeho ne vždy snadno pochopitelných názorů „vývoj člověka a lidstva spěje od rozvinuté biosféry k noosféře, a konvergence noosféry směřuje do „bodu Omega“.“ Na vysvětlenou: termín „noosféra“ je převzat z řečtiny a označuje sféru rozumu, která znamená přímý zásah člověka do vývoje přírody. Podle Vernadskij-ho se tak poznání stává „geologickou silou“. Teilhard de Chardin tak označil stadium kosmogenéze duchovna.

 

Podle něj „vývoj Země lze charakterizovat takto: Za geochemickými, geotektonickými a geobiologickými pulzacemi probíhal jeden a týž základní proces, který se zhmotnil v prvních buňkách a pokračoval ve výstavbě nervových soustav. Geogenéze přesídlila do biogenéze, která konečně není ničím jiným, než psychogenézí, a ta nás dovedla až k člověku. Teď se ztrácí, pohlcena či vystřídána do budoucna funkcí ještě vyšší - noogenézí. Srůstání prvků a větví biologie a poznání, geometrická kulatost Země a psychické zakřivení ducha začínají působit ruku v ruce a převažovat ve světě nad individuálními i kolektivními silami rozptylu, na jejichž místo tak nastupuje sjednocování - to je hybná síla a koneckonců celé tajemství hominizace. Když vesmírná látka začala myslet, neskončila tím ještě svůj vývojový cyklus, a my jsme tedy na cestě k nějakému dalšímu kritickému bodu před námi. Země se pokryla nejdříve myriádami zrnek myšlení a pak navíc jediným myslícím obalem, takže nakonec tvoří jediné velké zrno myšlení s planetárními rozměry. To je celkový obraz, jak si na základě analogie a symetrie s minulostí můžeme vědecky představit budoucí podobu lidstva. V takovém ideálním „bodě Omega“ se sčítá a shromažďuje výkvět a celek všeho vědomí, které noogenéze postupně na Zemi uvolnila.“ - Teilhard de Chardin rozlišuje tři hlavní směry k dosažení tohoto cíle: organizování vědeckého badání, jeho soustřeďování na člověka jako předmět, a spojování vědy a náboženství. Touto prognózou uzavřeme popis idejí tohoto věřícího vědce a prognostika a přejdeme k našim vlastním idejím.

 

Přitom budeme citovat (podobně jako při sestavování ostatních odstavců tohoto pojednání) z preprintů  dvou již rozebraných knih autora tohoto pojednání, určených pro potřeby náboženských obcí Unitarie. Prvá vyšla v r. 1996 a jmenuje se „Náboženství Moudrosti“, druhá v r. 1998 pod titulem „Filozofie Náboženství Moudrosti. (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti).“ Naše doktrina nám říká:

 

„Je člověk opravdu vrcholem všeho živého, jak si to o sobě často myslí? Podíváme-li se na něj a jeho způsob života trochu důkladněji, uvidíme, že člověk

přes řadu svých kladných vlastností rozhodně není žádný ideál. Proč by jím měl vývoj živé přírody vrcholit? Žijeme v období převážně divergentní evoluce. Znázorníme-li si graficky vývojové linie fylogenéze v závislosti na čase, dostaneme obraz stále se rozvíjejícího vějíře. I když některé linie nedosáhly současnosti (patří již vyhynulým organismům), nepozorujeme ani náznaky zastavení tohoto procesu jako celku. Logické zásady extrapolace nás vedou k závěru, že tento vývoj bude pokračovat a rozvíjet se dál, pokud nebude život na Zemi zničen nějakou kosmickou nebo nesmyslnou lidmi vyvolanou katastrofou. A proč bychom se měli domnívat, že člověk v dnešní biologické formě zůstane trvale jako vzor, jako nejvyšší vrchol, kterého evoluce může dosáhnout? Vždyť by to bylo proti veškerému přírodovědeckému poznání! Vývoj směřuje stále kupředu, k dokonalejším bytostem.

 

    Člověk se liší od zvířat svou schopností abstraktního logického myšlení. Je to však opravdu ta nejvyšší schopnost, kterou příroda může dosáhnout? Zvířata schopnost abstraktního myšlení nemají, jsou vybavena jen instinkty, a přesto zcela dobře žijí v přírodě a to řádově delší období, než člověk, který se přemnožuje, přírodě se již dost odcizil a hrozí mu zánik po relativně krátké době jeho existence. K čemu je mu schopnost abstraktního myšlení, když se to pozitivně nepromítá do života lidské rasy? Nebude i fylogenetická linie dnešního člověka na evolučním grafu nakonec slepou linií? - Ale co jiného, dokonalejšího, by se mohlo vyvinout, co by předčilo dnešního člověka? - Existuje schopnost, která je vyšší než schopnost logického abstraktního myšlení, kterou je vybaven současný člověk. Je to přímé nazírání. Logické myšlení se rozvíjí v čase a sestává z asociačních procesů. Přímé nazírání je jednorázové, chápe vše současně, nikoliv sledem myšlenkových řad. Zárodky tohoto procesu se objevují již u současného člověka a to formou intuice. Současný člověk je však od tohoto způsobu chápání tak vzdálen, jako inteligentní zvířata od logického myšlení, i když se nám někdy zdá, že náznaky myšlení i u nich pozorujeme. Přímé nazírání vede k mnohem hlubšímu a principiálně odlišnému chápání života a existence, než naše logické abstraktní myšlení. Proto lidem, kteří byli vyjímečně obdařeni jeho prvými náznaky, ani pořádně nerozumíme. Poměr lidského chápání k chápání bytosti, obdařené touto formou vnímání, je asi takový, jako poměr chápání psa k chápání jeho pána, u jehož nohou pes sedí. Přímé nazírání se v prvém přiblížení a ne v dokonalé formě objevovalo u proroků, světců, rišiů (zřeců) a jiných duchovně velmi vyvinutých jedinců v době jejich osvícení a to zvláštním stavem vědomí, nazývaným vhled (insight) nebo také satori. Kdo opravdu rozumí těm, kteří to zažili? Jsou to zas jen oni sami.

 

    Bytost budoucnosti, odvozená souborem efektivních mutací od fylogenetické linie současného člověka a obdařená schopností přímého nazírání, by se po stránce fyziologické nelišila od současného člověka více, než se liší současný člověk od vyspělých primátů. Řada fyziologických vlastností by byla dokonce stejná. Avšak tak, jako současný člověk žije převážně svým duševním životem (zakotveným v myšlenkách a představách, vázaných na "malé já"), bytost obdařená schopností přímého nazírání by trvale žila životem duchovním (zakotveným ve "Vyšším Já"). Taková bytost by nemusela provádět žádná duchovní cvičení, aby si dočasně otevírala cestu do duchovního světa. Tyto schopnosti by jí byly vrozeny a byly by pro ni tak trvalé a přirozené, jako jsou schopnosti abstraktního myšlení vrozeny nám a jsou pro nás přirozené.

 

       My dnes můžeme vzhlížet k takovým možnostem evoluční linie člověka jako k téměř neuskutečnitelné daleké pohádkové budoucnosti. Musíme si však uvědomit jednu hlubokou pravdu: nové druhy v přírodě vznikaly proto, že živé bytosti se (podvědomě) chtěly vyvíjet daným směrem, že vyvíjely (podvědomě) tlak určitým směrem, jako by po tom toužily, jako by chtěly mít ploutve, nohy či křídla (i když je z praxe předem nemohly znát), jako by tušily, že se tím jejich život usnadní. Tento vnitřní tlak určitým směrem vedl k inkorporaci efektivních mutací v dané populaci, která se nakonec projevila vznikem nového, dokonalejšího druhu. Budeme-li intenzivně toužit se vyvíjet naznačeným směrem, budeme-li všichni nebo velká skupina z nás po generace hluboce toužit po duchovním životě, můžeme tím aktivně a na rozdíl od zvířat vědomě přispět k vývoji nové lepší bytosti, nového biologického rodu - ze člověka oduševnělého, rozumného (Homo sapiens) se může stát člověk oduchovnělý (Homo spiritualis). Teprve takovéto altruistické bytosti by otevřely životu na Zemi ideální perspektivy opravdového ráje, po nichž ve skrytu duše toužíme".